Anime World CZ/SK - Příběhy

2. Pravda o Janey

Ráno, když jsem se probudila, tak Law v místnosti už nebyl. Podívala jsem se kolik je hodin. Bylo šest ráno. Což mi bylo divné, že Law už vstal, ale pak mi došlo, že je na bohoslužbě. Šla jsem se převléct do oblečení. Cestu do jídelny jsem si naštěstí zapamatovala, tak jsem tam snadno trefila.

 

V jídelně bylo spoustu biskupů, ale i jeptišek. Teito, Frau, Zoro, Daiki, Verča, Cori a Robin už byli u jídelního stolu. Přišla jsem k nim.

,,Smím si sednout?” nejdřív jsem se zeptala. Všichni se na mě podívali.

,,Jistěže.” všichni přikývli a usmívali se. Já si sedla a vzápětí u mě byla jeptiška a přinesla mi jídlo.

,,Jak ses vyspala, Janey?” zeptala se mě Robin. Oslovením Janey mě zaskočila. Nikdo mi tak ještě neřekl.

,,Dobře.” zabrblala jsem s plnou pusou. Po chvíli se k nám připojil otec, Bastien a Law. Všichni mlčeli. Mlčky jsme jedli dokud nebylo vše snězené.

,,Jane, můžeme s tebou mluvit osamotě?” zeptal se otec. Jenom jsem přikývla na souhlas. Já, otec, Bastien a Law jsme se postavili a šli jsme do jedné místnosti, která byla prázdná.

 

Jednalo se o knihovnu. A to dost velkou knihovnu. Všichni tři se tvářili dost vážně, až mi naháněli hrůzu. Už jsem se chystala zeptat, co se děje, když promluvil otec.

,,Ty jsi sestra Ayanamiho?” zeptal se na rovinu otec. Takže už to vědí. Pomyslela jsem si.

,,Ano.” špitla jsem a přikývla hlavou na souhlas.

,,Věděl jsem, že to špatně skončí.” zabručel Law. Ani jsem se na něho nepodívala. Nebyla jsem tak silná, jak jsem si představovala. Zhroutila jsem se. Začala jsem brečet.

,,P-prosím, neposílejte mě zpátky k němu.” promluvila jsem se slzy v očích. Všichni tři se po sobě podívali a pak se podívali na mě.

,,Řekni nám vše.” vybídl mě vlídně Bastien. Hlavou jsem přikývla a slzy utřela do rukávu mikiny.

,,Ayanami je můj o deset let starší bratr. Je velice krutý. Když se mu někdo nepodvolí, tak ho zabije, ale nejdřív ho nechá mučit. I mě mučil.” řekla jsem a jako na důkaz jsem vyhrnula mikinu a triko a ukázala jim záda, kde byli staré i čerstvé jizvy od bičování. ,,Už jsem měla toho dost. Ayanamiho zástupce Hyuuga, mi tvrdil, že je to nutné, že jsem výjimečná. Ale já mu nikdy nevěřila. Už jsem to nemohla vydržet a jednou večer se mi povedlo nezpozorovaně utéct. Utíkala jsem tři dny, dokud jsem nezkolabovala.” řekla jsem všem třem svůj příběh. Všichni tři mě pozorně poslouchali a vůbec mě nepřerušili. Znovu se mi po tvářích kutálely slzy, které jsem si utírala do rukávu.

,,Na…” ozval se Law. Podívala jsem se na něho. Rukou mi nabízel jeho kapesník. Převzala jsem si ho.

,,Díky…” poděkovala jsem a vysmrkala jsem se. Kapesník jsem pak schovala do kapsy. ,,Pak ho vyperu a vrátím.” řekla jsem Lawovi. Law se tvářil stejně nepřístupně.

,,Neboj, věříme ti a jemu ti nevydáme. Tady jsi v bezpečí. Jenom bych radil před dětmi se o Ayanamim nezmiňovat. Ty děti jsou sirotci. Jejich rodiče byli zavražděni Ayanamim a sem se dostali skoro stejným způsobem jako ty.” řekl mi otec. Přikývla jsem hlavou na srozuměnou.

,,Bylo by dobré, kdyby ses pohybovala v naší společnosti, nebo aspoň jednoho z nás. Nevíš co se může stát a jsi slabá. Sama by ses neubránila.” dodal Bastien. Přikývla jsem znovu na souhlas.

,,Teď půjdeme se podívat po klášteře i s dětmi.” rozhodl otec. Všichni jsme přikývli na souhlas.

 

Vyšli jsme ven. Tam na nás čekaly děti. Stály vedle sebe jako jeden muž.

,,Kde proboha jste? To nestihneme všude prošmejdit.” na oko se zlobila Cori.

,,Už jdeme, už jdeme.” klidnil ji otec. Verča mě chytla za ruku a vedla mě s ostatními dál. Biskupové šli hned za námi.

 

Ukázali mi celý klášter z venku. Byl obrovský, což se na první pohled nezdálo. Zastavili jsme se u fontány, kde jsme si dali menší odpočinek. Seděla jsem na kraji fontány a pozorovala jsem vodu. Bylo mi stále do breku při vzpomínce na Ayanamiho. Na to že byl můj vlastní bratr. Hlavou se zatřepetala, abych jsem tu vzpomínku zahnala. A začala se dál věnovat ostatním.

 

Zahráli jsme si na honěnou i na babu. Law jako jediný se připojil. To bylo poprvé co jsem u něho viděla, jak se usmívá. Což mě překvapilo, protože  mi přišel jako nějaký bručounek. Ale když jsem ho tak pozorovala, nevšimla jsem si, jak na mě letí Frau. Ten bohužel zakopl, strčil do mě a já žuchla na zem.

,,Jste v pořádku?” zeptal se starostlivě otec a s Bastienem byli u nás.

,,Já jo.” zvedala jsem se ze země. Ale úplně tak pravda to nebyla. Měla jsem sedřenou tvář a loket při tom pádu. Frau si sedřel koleno. Bastien vzal Fraua a mě otec a nesli nás do kláštera na ošetřovnu.

 

Chtěla jsem protestovat, ale na tváři otce i Bastiena bylo znát, abychom drželi klapačky. Nechápala jsem, proč jsou tak trošku naštvaní. Nic vážného se nestalo. Ale nechtěla jsem zase vyzvídat, tak jsem mlčela. Třeba před Frauem by mi to ani neřekli.

 

Na ošetřovně se sestřička postarala o naše sedřeniny. U mě tvář a loket. U Fraua koleno. Když mi sestřičky jeptišky ošetřily tvář, tak jsem vyhrnula rukáv na triku, aby mi mohly ošetřit loket.

,,Bylo by lepší, kdyby sis sundala to triko. Podívala jsem se na otce a Bastiena.

,,To je dobré. Takhle to postačí.” zastal se mě otec. Sestřička přikývla a dala se do léčení. Frau, ani já jsme nepípli. Jenom jsme při dizenfekci zatli zuby. Když bylo vše ošetřeno šli jsme všichni na oběd.

 

U oběda se Verča zajímala, jestli jsme v pořádku. Oba jsme přikývli, že jo. Byla nejen na Verče, ale i ostatních znát, že se jim ulevilo. Po jídle se šlo na odpočinek do svých pokojů. Bohužel jsem nemohla být s děvčaty ani s chlapci. Musela jsem do pokoje kde byl Law. Zase to byl ten starý bručounek jako předtím. Otec mi radil, abych jsem si dala šlofíka a nabrala síly, ale mně se spát nechtělo.

Law byl otočený ke mně zády. Buď spal, nebo to jenom hrál. Ale to, že se venku při hře bavil nemohl vymyslet. Ale nechtěla jsem se dohadovat. Nemá mě rád a já jeho. Bude lepší, když se budeme vyhýbat. Pomyslela jsem si a otočila se ke zdi. A v tom se to stalo. Já vzplála.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.