Anime World CZ/SK - Příběhy

1. Přijetí do kláštera

Utíkala jsem. Stále jenom utíkám. A proč utíkám? Můj vlastní bratr Ayanami chce, abych jsem se podvolila jeho síle a vůli. Abych byla jeho otrokem. Ale já nechci. Nechci jen tak zabíjet. Nejradši bych zabila jeho, ale nejsem dostatečně silná. Hyuuga, jeho zástupce, mi vždy tvrdil, že jednou budu silnější. Že vládnu speciální mocí. Ale já mu na to nikdy neskočila. Teď se mi povedlo od něho doopravdy utéct.  Ale hned po mně nechal vyhlásit pátrání. S tím, že mě mají chytit živou.

 

Byla jsem blízko okrsku sedm, kde je klášter. Kam armáda nesmí, protože je to chráněná oblast. Ale neměla jsem dostatek sil tam dojít. Padla jsem únavou a vyčerpáním na zem. Zdálky jsem zaslechla zvuk motoru. Už jsem to viděla bledě.

,,Našel mě.” dostala jsem ze sebe a ztratila vědomí.

 

Pomalu jsem přicházela k sobě. Otevřela jsem jedno oko a pak druhé. Ruku jsem si položila na čelo.

,,Už se probouzí.” promluvil nějaký dětský hlásek. Chtěla jsem se posadit.

,,Jen lež. Potřebuješ nabrat sílu.” řekl mi vlídně muž, s bílými vlasy a taky v biskupském oblečení.

,,K-kde to jsem?” dostala jsem ze sebe.

,,Jsi v klášteře. Tady Law tě našel.” odpověděl mi muž a představil mého zachránce. Ten něco zabručel, že mu rozumět nebylo. ,,Já jsem otec, to Bastien, Law a naše děti Frau a Teito. Tobě říkají jak?” představil mi celou bandu a zeptal se mě na mé jméno.

,,J-Jane.” dostala jsem ze sebe.

,,Krásné jméno.” pronesl biskup Bastien. V tom se rozlétly dveře a do pokoje vpadli čtyři děti.

,,Už se probrala, už se probrala.” křičely ty děti jeden přes druhého.

,,Děti, utište se. Právě se probrala a musí nabrat sílu.” krotil děti otec. Děti obešly postel a shromáždily se kolem mě.

,,Jak ti říkají?” zeptala se malá holčička s blond vlasy.

,,J-Jane.” dostala jsem ze sebe překvapeně.

,,To je Cori a její dvojče Robin jejich mladší sestra Verča, a sourozenci Daiki a Zoro.” představil mi všechny čtyři děti otec. Jenom jsem přikývla hlavou, že rozumím.

,,Jak dlouho jsem byla mimo?” zeptala jsem se otce.

,,Tři dny.” odpověděl mi otec.

,,Proč si utíkala?” zeptal se mě Bastien. Ale já mlčela. Nechtěla jsem na tuto otázku odpovídat.

,,Řekneš nám to, až se budeš cítit. Teď se půjdeme najíst.” usmál se na mě otec. Jenom jsem hlavou přikývla na souhlas. Postavila jsem se a s ostatníma jsem šla do jídelny, kde se podávala večeře.

 

Cestou jsem si prohlížela stěny a chodby kláštera. Nikdy bych neřekla, že může být tak veliký. Cestou jsme všichni mlčeli. Všichni mi přišli fajn, až na Lawa. Ten se mračil a byl nepřístupný. Až strach z něho šel.

 

Došli jsme do velké jídelny, kde jeptišky přinášeli jídla na stůl. Biskupové s dětmi mě odvedli ke stolu. Sedla jsem si k volnému místu. Vedle mě seděla Robin a z druhé strany Frau. Law seděl naproti mě. Jeptiška před nás podala mísu s jídlem. Byla to polévka. Rybí polévka. Plavaly v ní hlavy a oka ryb. Moc dobře to nevypadalo.

,,Neboj, je to dobré.” řekl mi otec, který si všiml mého výrazu na tu polévku. Jenom jsem přikývla, vzala lžíci do ruky a nabrali si. Sousto jsem si dala do pusy. Chvíli jsem jenom tak koukala,ale po chvíli se mi rozjasnila očka. Bylo to moc dobré. ,,Dobré, že?” dodal s úsměvem. Úsměv jsem otci vrátila a hlavou přikývla na souhlas. Jídlo jsem zbaštila jedna báseň. I ostatní jídlo dojídali.

,,Děti ti ukáží klášter. My si musíme promluvit s arcibiskupem.” promluvil na nás Bastien. Cori mě hned čapla za ruku a táhla mě ven. Ostatní děti nás následovaly.

 

Začaly jsme od shora. Museli jsme vyšplhat až do desátého patra. Ale nezadýchala jsem se. Při běhu pryč od bratra jsem s získala imunitu a schody mi nedělaly problém. Robin se maličko zadýchala. Ale Zoro Robin podal pomocnou ruku. Takže šli spolu za ruce. Možná jsem jim záviděla, možná ne. Byla jsem asi o tři roky starší, než byli oni a ještě jsem přítele neměla. A jak asi, když jsem byla pod krutým dohledem bratra a jeho kumpánů. Ale neutíkala jsem kvůli tomu, že si chci najít přítele. Na to jsem i já byla ještě dost mladá. Ale že se mi podaří najít tady i lásku, tomu bych nikdy nevěřila.

 

Nahoře byla řídící místnost, kde koordinéři koordinovali situaci venku. Možná mě tam viděli, jak jsem padla vyčerpáním. Všechno mi tu ukázali. Koordinéři byli ochotni a vše nám vysvětlili, o co jsme se zajímali. Poté jsme šli o patro níže. Tam měl kancelář arcibiskup, proto jsem hned sešli o další patro niž. Zastavili jsme se i pokojů biskupů, ale dál jsme nešli. Pak nám kluci ukázali jejich pokoje, kam jsme vstoupili dál a vše mi ukázali. Pak i dívky ukázaly jejich pokoj. Tam bylo uklizeno, oproti chlapcům. Než jsme si stačili prohlédnout celý klášter, nastala večerka. A já stále nevěděla, kde budu spát. Všude to vypadalo, že je plno.

 

Když jsme šli doprovodit Cori, Robin a Verču do jejich pokoje, tak jsme narazili na otce s Bastienem a Lawem.

,,Tak tady jste. Hledali jsme vás.” usmál se na nás otec.

,,Udělali jsme pro Jane prohlídku kláštera.” pochlubila se Verča, které mohlo být tak pět let. Cori s Robin vypadaly na osm let a kluci na devět a deset let.

,,Zítra tě provedeme venkem. Na to je už pozdě.” usmál se Bastien. Law jenom stál a čučel jako nafouklý balón.

,,Dobře, a nejsem vám na obtíž?” zeptala jsem se biskupů.

,,Určitě ne. Každá ztracená ovečka je tu vítaná.” usmál se Bastien. Jen kdyby věděli, kdo jsem. Pomyslela jsem si.

,,A kde budu spát?” zeptala jsem se na otázku, kde budu mít noclech. U kluků jedno místo by se našlo, ale to jsem zavrhli, že bych tam spala. Přeci jsem byla skoro dospělá. Bylo mi patnáct let a dospívala jsem. Zvětšovala se mi prsa atd…

,,To jsme právě řešili s arcibiskupem. Budeš spát v pokoji tady Lawa. Ten má jediný volný prostor.” vysvětlil mi otec. Law se netvářil nadšeně a já zrovna tak.

,,Víme, je to muž, ale víme, že se o nic nepokusí jako tito dva raubíři.” vysvětlil s pošklebkem Bastien. Přikývla jsem hlavou, že rozumím.

,,My? Nikdy.” ohradil se Zoro, Daiki a Frau. Všichni se začali smát. Kromě mě a Lawa.

,,Tak tě tu vítám a ať se ti tu líbí.” přivítal mě otec. Já jsem jenom přikývla hlavou. Law naznačil, abych jsem šla za ním. A já ho mlčky následovala do jeho pokoje.

Tam byly dvě postele oddělené od sebe. Law si lehl na pravou stranu a na mě zbyla ta na levé straně. Law mi mlčky ukázal koupelnu, tak jsem se skočila ospršit. Po mně  šel Law. Nevím kdy se vrátil z té sprchy, protože jakmile jsem ulehla do postele, tak jsem usnula.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.