Krádež se neodpouští
Informace:
Možná to vypadá, že jsem se vrátila zpátky do světa a zase píšu, ale po pravdě jsem tuto povídku psala už delší dobu. Myslím od podzimu a dnes jsem se to konečně rozhodla ukončit. I táto povídka vznikla díky jednomu ujetýmu snu a já ho pouze "trochu" změnila.
Užijte si čtení a budu ráda za komentáře a vaše názory..
V šatu z černého plamenu ušit, zahalen jest. Tmavé nevábné vlasy ozdobujíc člověka, jenž není člověkem. Monstrum, jenž není přesně monstrem. Anděl avšak není to anděl. Co má tedy býti? Co představuje? Bytost vedoucí hříšníky k cestě smrti. Trest smrti, jenž si sami vysloužili. Hříšníci musí být potrestání. Je dobrý či špatný? Trestá nebo zabíjí?Složitá to otázka pro nevědoucí. Mám vám ten příběh pověděti?
XXX
Zašlá místnost. Nic hezkého, všude prach a špína. Dusno a chudoba z místnosti jen vyzařují. Starý rozviklaný stolek, dvě židličky, prostá rozhrkaná almara a dvě vytržená dvířka a jedná velká postel. Nic víc místnost nevyplňuje.
U stolu nad polévkou sedím já, chlapec, skoro muž. Ničím zvláštní. Hnědé vlasy v rozespalém rozruchu a stejnobarevné oči. Jmenuji se Artur.
Za stolem stála moje máma. Paní s kruhy pod očima, vlasy nedbale sčesané do culíku taktéž hnědé barvy. Oči také nebyly výjimkou, hnědá barva ozdobovala i je. Výrazně hubená v obyčejných rozervaných šatech vyšedlých barvách. I přesto že neustále pracovala, nosívala bez ustání na rtech úsměv. Ágnes.
S velkou chutí jsem vše hodil do sebe. Maminka se na chvíli zastavila, pousmála se a pokračovala v žehlení.
Kromě nábytku byli v pokoji ještě žehlící prkno, koše plné prádla, přes místnost tři natáhnuté šňůry a na nich pověšené oblečení. Máma chodila sem a tam a žehlila a skládala a vše možný. Vstává brzy ráno a hned začne pracovat až do pozdní noci. A přesto všechno úsilí nemáme dostatek peněz. Vystačilo nám na jídlo, ale často jsme se museli smířit s málem.
Již jsem měl chvíli jídlo snědené ale od stolu neodcházel. Pozoroval jsem svou mámu a sám pro sebe jsem se usmíval. Ona se ovšem na moment zastavila. I ten postoj který získala, nenaznačoval nic dobrého. Jako by se zasekla.
,,Mami, děje se něco?" Odpovědi se mi však nedostalo. Máma se najednou zhroutila k zemi. Přiběhl jsem hned k ní a těsně nad zemí jí zachytil. Chytil jsem její lehké tělo do náručí a položil do postele. Moje ruka na jejím čele měla zjistit její teplotu. Vysoká horečka, celá rudá, zrychleně dýchala a třásla se. Rozběhl jsem se ven mezerou v místnosti, kde by správně měli viset dveře. Místo toho tu mezeru kryla šedavá záclona. Míjel jsem domy a lidí. Na nikoho jsem se neohlížel, jen běžel v před. Můj cíl byl místní lékař. Dorazil jsem k jeho domu. Nervozně bouchal do dveří. Připadalo mi to jako věčnost, než se dveře konečně otevřely.
Lékař vypadal dosti překvapeně. Sotva udržel oči otevřené. A vlasy měl rozcuchané, nejspíš se teď probudil.
,,Prosím, moje matka vás potřebuje." Nebyl jsem schopný nic víc říct. Tohle bylo důležitější, jak nějaký spánek. Tvářil jsem se smrtelně vážně, skoro i brečel. Když se mě lékař zeptal, co jí je, nemohl jsem odpovědět. Moje ústa opakovala jen tu jedinou větu. "Moje matka vás potřebuje."Vzdal to s vyptáváním, oblékl se, sbalil si do brašny pár věcí a už mířil za mnou. Nezdržoval jsem se ničím. Běžel jsem a jen se párkrát podíval za sebe, abych nikde lékaře neztratil. Nebral jsem ohledy na okolí ani na okolní lidi a omylem jsem srazil mladou květinářku. Nezajímalo mě to a běžel jsem dál.
Ale jako naschvál jí ten doktor podal ruku, pomohl jí vstát a ještě se s ní zakecal, asi aby se jí za mě omluvil. Mě to ale v tuto chvíli připadalo nepříjemně. Zastavil jsem se, otočil se čelem k těm dvou a jen se na ně díval. Mé nohy skoro stepovaly na místě, jak byly netrpělivé. Myšlenkami jsem doktora pobízel, aby si pospíšil. Konečně domluvili, ona mu ještě s úsměvem na rtech poděkovala a už mě dobíhal. Ani jsem nečekal, až dojde a už zase jsem se rozeběhl směrem ke svému domu. Vždyť chybí jen kousíček. Začalo mě píchat v boku, bolet v krku, dech mi nestačil. Nohy mi taky slábly a svaly polevovaly. Víčka únavou jsem přivíral. Ale ani tak se mé kroky nezastavily. Běžel jsem dál, dokonce ještě přidal. Teprve, až u svého domu jsem se zastavil a v předklonu nabíral do útrob ústních zpátky drahocenný vzduch. Doktor mě už taky doběhl. Díky dobré výdrží se ani nemusel zastavit, aby nabral dech a hned vstoupil do chudého domu. Rozhlédl se po místnosti a zrak mu padl na postel. Přistoupil k ní blíž a zaměřil se na starší ženu v posteli. Položil svou ruku na její čelo. Začal kontrolovat její stav. Já jsem po celou tu dobu čekal venku. Chtěl jsem nechat doktora udělat svou práci a já bych se mu tam jen pletl. Nervózně jsem přecházel z jedné strany na druhou a počítal, jak dlouho už čekám.
XXX
Doktorovi to trvalo dlouho. Usadil jsem se na zemi a opřel se zády o stěnu svého domu. Moje tvář se schovala do kolen, oči se zavřely a strach i nervozita se utišily. Vše přede mnou tmavlo, zvuky i hlasy se mi slévaly do jednoho, usínal jsem.
Z nenadání jsem sebou škubnul. Tričko mi páchlo a vlhlo potem, bolela mě za krkem i zadek se sezení a světlo mě na okamžik oslepilo. Doktor klečel vedle mě a vlídně s lítostí se mi díval do očí. Jen minutku trvalo, než se mi všechno vybavilo. Vyskočil jsem na nohy, rozšířil oči a díval se na lékaře.
,,Jak je na tom matka." V hlase se mi odrážel strach chvěním. Muž v plášti lékaře se postavil, díval se na moment jiným směrem a poté pohlédl hluboce do hnědých energetických očí, v kterých teď vyčetl nervozitu. Všechno toto mě vyděsilo ještě víc. V krku jsem ucítil knedlíček, tváře mě pálili, mé naděje se vzdávaly, ale někde skrytá hluboko ve mě stále existovala.
,,Mrzí mě to hochu. Tvá matka je smrtelně nemocná, ..." s těmito slovy se něco uvnitř mě začalo pomalu hroutit. Byl jsem zahnán do kouta. Byl jsem jen pouhý pěšák a šikmo ode mně se na mě usmíval pěšák černý. Konec? Tak snadno? ,,Její jediná možná záchrana spočívá v jednom léku. Já ho bohužel nemám. Je pro její život důležitý, avšak je velmi drahý. Dva zlaťáky za jednu lahvičku. Nemoc tvé matky je dost pokročilá. Měla by lék pít minimálně měsíc až dva a postupně přecházet na slabší," povzdech si a jeho výraz nemohl být nikdy vážnější, ,,budu se za tvojí matku modlit. Víc dělat nemůžu. Jestli nedostane lék, co nejdřív, zemře."
,,Když získám dostatek peněz, budete jí moct pomoc?" Doktor se na mě překvapeně podíval. Ale pak s pochopením přikývl. ,,Dobře. V tom případě je brzo očekávejte."
XXX
Hledal jsem si další práci, v té nynější jsem dřel jako kůň, všude možně jsem vypomáhal jen pro pár drobných. Vzal jsem za mámu i žehlení. A nestačilo to ani na čtvrtinu toho léku pro mámu, sotva jsme se z toho najedli. Několikrát jsem jídlo i vynechal. A její stav se den ode dne zhoršoval. Při představě že pro ní nemůžu nic udělat, mě bodalo na hrudi. Přidání platu bylo vyloučeno. Jen jsem se o tom zmínil a šéf začal vyvádět a žádná lepší práce, za kterou bych toho dostal víc, nebyla v mých schopnostech a málokdy se volné místo objevilo.
Blížila se 17 noc ode dne, kdy se máma zhroutila. A já stále neměl dost na léky. Seděl jsem u stěny na zemi v prázdném pokoji, protože i to málo, co jsme tu měli, jsem musel prodat. Nechal jsem nedotčenou jen postel a věci mámy. Jak to, že i přesto velké úsilí, které vydávám a proto, co všechno jsem obětoval, nemám ani polovinu peněz na prášky? To je směšné! Nechám snad svou matku zemřít?! Vyloučeno! Udělám pro ní všechno, úplně všechno!
Vstal jsem a zamířil k posteli s matkou. Ležela zakrytá až po krk. Potila se a zrychleně dýchala, rudly jí tváře i víčka a neustále se třásla, sem tam sebou i škubla. Vedle ní na dřevěné židličce seděla naše sousedka Ágnes. Znám jí už dlouho, snad celé věky. Možná jsme tak dobří přátelé, protože nás spojovalo stejný osud. I ona neměla dost peněz a i přesto mi je chtěla dát pro mámu. Ale ani s tím toho nebylo dost. Ublížilo by jí, kdyby věděla, že pro její zdraví jsem musel léky zaplatit z peněz od Ágnes. Ale co mám dělat. S tím se aspoň trošku dálka od vyléčení mámy sníží.
Sem tam se zastavil některý jiný soused, který nás znal. Ale jinak tu nikdo jiný nebyl. A další rodinu jsme neměli. Její rodiče už dlouho nežijí a její sestra se vypařila s nějakým mužem. A můj otec... Byl to hnusák, který opustil ženu, když otěhotněla. A to mu nikdy neodpustím. Jsem rád, že jsem ho nikdy nepotkal.
Bolelo to, jí takhle vidět. Zvláště při představě, jak čilá a energetická ještě před pár dny byla a teď... Ale to se rychle změní.
,,Slibuji ti mami, že tě zachráním." Ágnes se usmála a pohlédla na mě. Pod očima měla kruhy, vlasy neupravené trčely do všech stran a oblečení zmačkané.
,,My jí určitě zachráníme, neboj se." Pronesla unaveným hlasem. Promiň, ale tohle budu muset udělat sám. Nevtáhnu tě do toho. Udělala si toho pro nás už dost.
,,Na chvíli se půjdu projít ven. Mohla by jsi ještě chvíli zůstat a dát pozor na mámu?" Projel jsem si rukou špinavými a zpocenými vlasy. A i přestože jsem na to neměl vůbec náladu, usmál jsem se.
,,Dobře. Ale buď opatrný, teď večer se tu může procházet hodně zlodějů." Ach milá Ágnes, kdyby jsi jen věděla. Teď se jedním z nich stanu i já.
XXX
Blížil jsem se temnou uličkou černou nocí. Chlad mi dopadal na obnažená lýtka, ale to mě od ničeho neodrazovalo. Přes hlavu mě kryl plášť. Vlasy pečlivě pod tou látkou, aby nebylo nic vidět a obličej krytý stínem. I kdyby mě někdo nachytal, nepoznal by mě. Uličkou jsem rychle prošel do středu sousedního města a ocitl se na náměstí. I přes tu noční pozdnou hodinu se tady lidé pohybovali, jako by odbilo pravé poledne. Tady se snadno ztratím. Vyskytoval se tu menší trh a proč právě v noci? Protože se zde prodávalo zakázané zboží. Prášky a sedativa, které bez potvrzení lékaře není možno dostat, odcizený majetek například od různých šlechticů, otroci a nebo ženy. Prodávalo se tu vše různé. Každopádně já si nepřišel nic koupit.
Pozoroval jsem své okolí. Zahlédl jsem pár lidí, které bych mohl snadno obelstít, ale ti si dávali na peníze velký pozor. Zahlédl jsem u jednoho stánku většího zavalitého chlapíka, který se nechutně smál a o něčem vtipkoval s prodejcem. Pytlík s penězi mu visel u pasu a houpal se na uvolněném provázku sem a tam. Ano, tohle by mohla být dobrá příležitost. Po pár minutách si vzal svůj "nákup" a otočil se na odchod. A to byla má šance. Zařadil jsem se do davu. Sem tam někdo do někoho vrazil, bylo to hlavně kvůli tomu, jak to tu bylo přeplněné. Kráčel jsem za ním pár kroků a vzdálenost neustále snižoval, až jsem stál těsně za ním. V jedné ruce jsem držel malý nožík, který se zvědavým očím snadno ztratil. Prošel jsem kolem něho a ramenem jsem se otřel o to jeho. A to byla má chvíle. Přesekl jsem tenký provázek a pytlík mi neslyšně spadl do druhé ruky. Hned jsem si ho zastrčil do malé kapsičky u haleny.
,,Koukáš na cestu?" O dvě hlavy vyšší jak já na mě vzhlédl. Dostal jsem se před něj.
,,Moje chyba," omluvil jsem se a ztratil se mezi davem. Na druhé straně davu jsem z něho vyšel a nepozorovatelně jsem zmizel v osamocené uličce. A tím jsem se rozběhl. Až když jsem se objevil ve svém městě, kde se nemám čeho bát, jsem si obsah pytlíku prohlédl. Několik zlaťáků se na mě třpytilo. Rozesmál jsem se. Tohle by mohlo pro mámu stačit na několik dní. Nahrnulo se do mě tolik štěstí. Moje první loupež se krásně vydařila podle mých plánů.
XXX
Do několika dní už máma byla vzhůru klidně celý den. Když spala, už se tolik netřásla, a zdravá barva se jí do obličeje zase vrátila. Zase na její tváři visel krásný úsměv. Když se ptala, kde jsem na to vzal peníze, řekl jsem, že mi kamarád dohodil skvělou práci. Musel jsem samozřejmě lhát. Kdyby se dozvěděla pravdu, zabila by mě. Sousedka již u nás netrávila celé noci, sem tam se stavila, ale jinak měla už zase čas na svůj život. A na nějaký čas bylo zase vše v pořádku. Ale to jen do dne, kdy nám prášky došli.
Musel jsem zase pokračovat v tom, co jsem začal. Vždycky to bylo někde jinde a u někoho jiného. Někdy jsem se jen zařadil mezi hlouček lidí, a klidně jsem jich okradl i víc. A nikdy mě nikdo nechytil. Moje máma byla zase na pár dní zdravá a měla toho i víc na jídlo, stejně tak já. Nábytek jsem brzy mohl odkoupit zpět a Agátě všechny peníze, co mi půjčila, vrátit. Myslel jsem, že to štěstí mi s nimi zůstane už navždy, ale to jsem se mýlil. Hrál jsem nebezpečnou hru a hrál jsem jí příliš dlouho.
XXX
Toho dne jsem přecenil své schopnosti. Procházel jsem za slunečného dne různými trhy. Přes sebe jsem měl navlečený svůj obvyklý tmavě modrý plášť, aby mi nebylo vidět do obličeje. Zaměřil jsem se na jedno děvče asi v mém věku. Byla krásná, takovou jsem ještě neviděl. Zářivě světlé vlasy, které se na slunci leskly, bledá pokožka, hnědé živé oči, malý nosík a rudé rty, které se příjemně usmívali. V ruce držela slunečník a na sobě měla oblečené růžové dlouhé šaty s krajkami. Krásně splývaly s její štíhlou postavou. Rudé knoflíčky ladily s její mašlí ve vlasech. Lehký pláštík měla přehozený přes ramena a váček se svými zlaťáky v nepostřehnutelné kapse na plášti. Podle vzhledu pochází z dobré rodiny a na tento trh vyrazila dokázat, jak je soběstačná. Neviděl jsem totiž nikoho, kdo by jen naznačil s ní nějakou spojitost. Skutečně byla krásná, ale je jasné, že to všechno je jen přetvářka.
Začlenil jsem se do davu a sem tam jsem se zastavil u nějakých stolů a předstíral, že nakupuji. A takovým způsobem jsem se dostal až k dívce. Zastavil jsem se u stolu, kde ona nakupovala a "stal" jsem se jedním z nakupujících. Stál jsem těsně vedle ní a ruku jsem prostrčil k ní. Chtěl jsem jí sáhnout do kapsy, ale těsně v té chvíli se posunula. Pokus druhý na neštěstí vyšel stejně. Po třetí jsem to už skoro měl, ale v tu chvíli započala hádka mezi dvěma prodejci a dívka vedle mě se polekala a trhla sebou. Začlenila se do hloučku, který sledoval hádku a výměnu názorů. A já musel taky, ale tím se mi naskytla další příležitost. Prostrčil jsem kolem její ruky tu svou a nahmatal jsem tu kapsu. Hedvábný pytlík krásně padl do mé dlaně. Už jsem chtěl ruku vytáhnout, ale v tu chvíli dívka sebou trhla a naše ruce do sebe narazili. Rychle jsem jí vytáhl i s váčkem a strčil do své haleny. Hnědé živé oči se střetly s těma mýma skoro mrtvýma ze strachu. Usmál jsem se na ní široce.
,,Omluvte mou drzost, měla jste na šatech pavoučka. Nechtěl jsem, aby vám tak krásné šaty poškodil." Dívka se také usmála. Její pohled mi dával takovou energii. Díky tomu výrazu na mě lezl pocit viny.
,,Mockrát vám děkuji pane. To je od vás milé," její prsty se lehce pohybovaly, jak kroutila slunečníkem ve svých rukou.
,,Tihle prodejci se hádají pořád. Neměla by jste tomu věnovat tolik pozornosti. A dávejte pozor, na takových místech se často pohybuji zloději." Co jsem to řekl? Co jen to vyletělo z mé pusy? Jak jsem to jen mohl říct? To není pravda, vždyť jsem se jí skoro odhalil! Jsem fakt blbec. ,,Omluvte mě, nemohu se dlouho zdržet. Mějte se dobře." Otočil jsem se na druhou stranu a mizel jsem mezi lidmi. Prošel jsem kolem pár stolů se zbožím. A zase bez povšimnutí zmizel v jedné černé uličce. Musel jsem se opřít o jednu stěnu a vydýchat tu hrůzu, která mě obklopila. Málem jsem se odhalil. Kdyby mi neuvěřila, asi bych musel utéct.
Z haleny jsem vytáhl hedvábný modrý váček stáhnutý zelenou mašlí. Usmál jsem se. Dokázal jsem to. Dalších pár dní bude máma zdravá a živá. Vysypal jsem obsah do své ruky. Několik mincí mi spadlo do dlaně. Ale.. Byli nějaké málo zářivé a třpytivé. Proč asi? Jednu jsem uchopil mezi palec a ukazováček a skousl jsem ji. Snadno se ohnula a na jazyku se mi rozplynula sladká chuť. Čokoláda? Čokoládové mince?
,,To si děláte srandu!" Ta holka mě oblafla. Potily se mi ruce a začal jsem pociťovat obrovský vztek. Jak to mohla do háje vědět?! Ale s nepořízenou se nemůžu vrátit. Máme léky a jídlo sotva na dva tři dny. Otočil jsem se, že se vrátím na trh.
,,Tohle je konec zlodějíčku!" Zamrzl jsem. Cestu mi zablokovali dva strážní. Za nimi stála ta dívka, s kamenným pohledem mě sledovala a muž. Velký, zavalitý a povědomý. Až po chvilce mi to docvaklo. To je přeci má první oběť. Ale jak... Jak mě našel? Můj pohled zamrzl. Ale hned jsem se probudil. Sakra, na tohle nemám čas. Otočil jsem se a rozběhl se pryč.
,,Za ním. Nenechte ho utéct," zaslechl jsem ještě hrubý hlas muže. Z uličky jsem vyběhl na další kamenitou cestu před domy. Lidé se tu dost pohybovali. Sem tam projel i nějaký vůz. Rychle jsem proběhl tou cestou. Strážní mi byli v patách. Různě jsem kličkoval a zatáčel, přelezl jsem stěnu a tím jsem je na moment ztratil. Přesto jsem nezpomaloval. Schoval jsem se do středu davu a rozhlížel se, abych je když tak zahlédl. Naštěstí jsem nikoho neviděl. Trochu se mi ulevilo. V davu jsem stále ještě chvíli chodil a vybočil jsem teprve, když se přiblížili k jedné těsné temné uličce. Zalezl jsem a po vyčnívajících kamenech ve stěně jsem vylezl na plochou střechu nějaké budovy u něčí zahrady. Posadil jsem se a snažil se zklidnit. Dnes tady asi zůstanu a domu vyrazím až v noci přes střechy, abych na sebe nijak neupozorňoval. To byl můj plán.
XXX
,,Strýčku, našla jsem ho." Zvonivý hlas mi zazněl u ucha a probudil mě. Rozespale se mé oči rozlepily. Nade mnou stála krásná dívka oděná do hedvábných šatů. Ta dívka, kterou jsem... okradl! Co tady dělá? Jak mě našla?! Tento fakt mě konečně probudil, posadil jsem se a hned vstal. Chtěl jsem zase utéct, ale tentokrát mi to nevyšlo. Zakopl jsem o její nohu a ona mi sedla na záda, abych nemohl vstát. Snažil jsem se ji setřást a při tom vypouštěl z úst spoustu nadávek. Ale nebylo mi to platný.
,,Proč tohle děláš?" Vzdal jsem se a zůstal nehybně ležet na zemi pod ní. Ohlédla se na mě.
,,Protože si okradl mého strýce. Nemůže ti to jen tak projít." Její hlas mi připadal najednou tak chladný a energii mi spíš bral, než dával. ,,A proč ty? Proč kradeš?" Proč asi? Protože nemám prachy, nebo možná proto, že nejsem ze stejných vrstev jako ty.
,,Nemám peníze. Hloupá odpověď na hloupou otázku," a zase nastalo ticho.
,,Peníze dostaneš i prací." Rozesmál jsem se a nemohl jsem přestat. ,,Co je?"
,,Prý prací. Viděla jsi jak vypadám? Kdo by mě tak zaměstnal? A kolik myslíš, že toho za to dostanu? Kolikrát ani nemám, co jíst. Mimo to je vtipné tohle slyšet od děvčete, které nikdy nepracovalo." Stále jsem se trochu pochechtával a utíral si slzy smíchu. Dívka se zamračila a tak jsem raději ztichl.
,,Jsi statný mladý muž. Určitě bys něco našel." Dívala se na mě kamenným pohledem, ale její slova měla jakousi sílu. ,,Mimo to bylo hloupé od tebe slyšet, že mám dávat pozor na zloděje, když jsi jedním i ty." Dodala, jako by mi to chtěla vrátit. Usmál jsem se.
,,Jo. Hloupé to bylo. Co teď se mnou bude?" Snažil jsem se znít statečně a myslím, že se mi to povedlo, ale strach v očích mě určitě prozradil. A ona se na mě podívala s lítosti, ale neodpověděla. Tím se na mě strach podepsal mnohem víc. Ruce se mi začaly potit a třást.
,,Mimochodem, jmenuji se Klára." Představila se. Skoro mi připadalo, jako by si zrovna teď vzpomněla na etiketu.
,,Hezké jméno. Já jsem Artur." Dívka se dívala někam do dáli a mě nevěnovala pozornost. A to by byla skvělá příležitost. Napadl mě poslední zoufalý plán. Prsty jsem si nahmatal malý nožík u pasu a pomalu ho vytáhl. A když se dívka lehce nadzvedla, trefil jsem jí do nohy. Pokoušel jsem se jen o povrchové zranění, které by způsobilo, co nejmenší škody. Jakmile ostří projelo její kůží jako po másle, cukla sebou a já ji ze sebe shodil. V mžiku jsem vstal a s plnou rychlostí se rozběhl ke střechám. Už už jsem chtěl skočit, ale něco mě začalo dusit. Někdo mě chytil za plášť, zatáhl, tím mi spadla kapuce a odhalila můj obličej a zastavili mě. Policisté mě pevně chytili za paže a nepouštěli. A muž si zatím zhnuseně prohlížel mou tvář. Třásli se mi prsty a chvěly rty.
,,Odveďte ho." Rozkázal a strážní ho bez protestů poslechli. Trhal jsem sebou, snažil jsem se vysmýknout, ale všechny pokusy byly zbytečné.
,,Tohle nemůžete. Pusťte mě. Mám nemocnou matku, jestli jí nekoupím léky, zemře. Pusťte mě." Opakoval jsem, ale nikdo mě neposlouchal. Jako bych ani nemluvil. Na okamžik mé oči zabloudily k dívce. Její oči široce otevřené zářily a dívaly se do mých očí.
XXX
Ležel jsem pátým dnem ve vězeňské cele. Okradl jsem jednoho z nejvyšších šlechticů, o něco později i jeho neteř, která je zároveň dcerou samotného hraběte a k tomu jí i zranil. To jsem měl ale štěstí, že? A jelikož mají oba velký vliv, dostanu jakýkoliv trest, který je napadne. A k mé "radosti" je nenapadlo nic lepšího než šibenice. Dnes před polednem pro mě přijdou a přesně v poledne popraví. Moje prosby, aby mě pustili, abych zachránil svou mámu, přišli vniveč. Podle nich jsem ještě ke všemu hnusný lhář. Jediné, co jsem za posledních pár dní dostal, byla pouze nějaká voda. Chlad mě šimral po obnažených lýtkách a pažích. Nedostatkem potravy se mě snažili oslabit a zlomit mého ducha. A to se jim i podařilo.
Klíč zarachotil v zámku. Strážní přišli. Ležel jsem na zádech na studených kamenech a pohled mi směřoval do stropu. Nevnímal jsem je a když mi rozkázali vstát, neposlechl jsem. Zopakovali mi to a já stále ignoroval. Jeden mě kopl do boku a já zaúpěl bolestí. Ten druhý mě chytil za vlasy a zatáhl. Vytáhl mě na nohy. Okovy, co svazovaly mé ruce i nohy, zarachotily. Tihle dva byli jiní než ti, co mě zatýkali. Ale stejně tak mě chytili kolem paží pevně a nekompromisně. Vedli mě z cely po chodbě a když jsme se blížili k tomu otvoru ve zdi, mohl jsem vidět pouze štiplavé světlo, které mi bylo tolik dni odepřeno a teď, jako by to byl můj největší nepřítel. Jeden krok a mohl jsem ucítit závan mírného větru. Musel jsem na moment přivřít oči.
Několik metrů ode mně čekala oprátka. Houpala se sem a tam díky závanu větříku, který se přišel podívat na mou smrt. Usmívala se na mě a pobízela blíž. Kolem stálo tolik lidí a všichni volali pro mou smrt. Přáli si jí. Mé kroky zpomalovali a strážní vedle mě museli táhnout. Mé dřív živé oči v cele za ten krátký čas umřely a vzdaly se. Ale poprvé za ten týden je navštívila touha stále žít, nesouhlas se smrtí. Snažil jsem se stále bránit, ale zbytečně. Strážní mě dotáhli až k šibenici, po schodech jsem udělal těch pár kroků a už jsem stál před oprátkou. Houpala se sem a tam a nemohla se dočkat, až mě zadusí. Nahlas jsem polkl ze strachu. Jeden ze strážních mě pevně chytil kolem ramen a druhý prostrčil mou hlavu oprátkou. Utáhl jí, abych se skutečně udusil a oba odstoupili vzad. Díval jsem se do nenávistných očích lidí, co se přišli na popravu podívat. Nikdo z nich proti mě nic neměl. Nikomu z nich jsem nikdy nic neudělal. Přišli se jen pobavit. Nikdo z nich určitě ani neví, co jsem provedl. A nikdo ani netuší, proč jsem to udělal. Ta nenávist je nespravedlivá. Nespravedlivá, slyšíte?! A nejlepší výhled na mě měli dva lidé. Dívka a muž, co jsem okradl. Jediní přítomní lidé, kteří měli právo mě nesnášet. Muž vypadal šťastně. Bodejž by ne, když dosáhl svého. Ale dívka se vůbec neradovala. Dívala se mi přímo do očí. Do mých mrtvých očí.
V jednu chvilku zavál tak silný vítr, že jsem já i ostatní museli oči přivřít. Ten vítr, co se zvedl, nebyl z tohoto světa. Z nebe se snesl velký černý plamen a když dopadl na dřevěná prkna vedle mě, změnil se v muže. Všechno na něm bylo černé i pleť, šat připomínal z části peří, z části plameny. Látka se pohybovala, jako by zrovna vzplála a stejně tak plály i dlouhé černé vlasy. Rudé oči a bílé bělmo, kamenný výraz - Kat. Jeho pohled udělal ze mě - člověka - pouhou věc.
Zvedl ruce do vzduchu a promluvil. ,,Dámy a pánové, dnes jsme se zde shromáždili, abychom potrestali činy dalšího hříšníka. Tento mladík, Artur se provinil opakovanými krádežemi a napadením ženy, dcery hraběte Kláry. Zaslouží si tedy smrt?"
,,ANO!!!" Tak silné slovo, tak hlasitě mě to bouchalo do uší. Touhle dobou je už máma určitě zase velmi slabá. A když se nevrátím, co s ní bude? U-umře? To já nechci! Ale co mám dělat? Co mám dělat!? Tak moc bezmocný jsem ještě nikdy nebyl. Kat přistoupil k páčce, kterým otevře poklop pode mnou. Moje poslední vteřiny života. Podíval jsem se na Kláru. Skutečně byla strašně krásná. Takovou jsem ještě nikdy nikde neviděl. Dívala se na mě pohledem lítosti a já jí ho oplácel pohledem strachu. Ústy jsem naznačil tři slovíčka, která jsem jí strašně toužil říct. Pozoroval jsem, jak se její výraz okamžitě změnil. Vypadala zaraženě. Ale už jsem nad tím nepřemýšlel, protože zem se pode mnou otevřela. Řetězy zarachotily, smyčka kolem krku mě začala rdousit a vše jsem viděl rozmazaně. Poslední myšlenky mého života se točily kolem mé mámy. Promiň, že tě odpouštím. Promiň, odpusť mi to. Ale nemůžu nic dělat. A odpusťte mi to i vy, mé děti, které jsem nikdy neměl a ani mít nebudu. Zastavili mou cestu k vám.
XXX
Šest dní Artur nepřišel domů, za svou matkou Blankou. Ani Ágnes o něm nic neslyšela a obě si začaly dělat starosti. Blanka brzy zase onemocněla a musela ležet v posteli. O Artura se strašně bála a chtěla ho jít hledat, ale nemohla. Ágnes jí nemohla nechat doma samotnou.
Sedmý den se Blanka neprobudila. Zaútočila na ní vysoká horečka a zimnice. Ágnes si nevěděla rady a místní doktor nebyl doma. Snažila se jí horečku snížit, ale nedařilo se jí to. Bála se, že ztratila Artura a teď musí ztratit i Blanku. Jak nespravedlivé. Tak čestná rodina, která si již tolik vytrpěla a osud jim stále nepřeje. Když se blížila druhá hodina, nevítaný návštěvník se objevil na prahu Blančina domu. Modré hedvábné šaty, světlé vlasy skryté pod tmavým modrým pláštěm, který byl zabaven Arturovi a hnědá očka tak podobná Arturovým se dívala zpříma do černých očí narudlé pláčem, patřící Ágnes.
,,Co si přejete?"
,,Jmenuji se Klára a znám - znala jsem Artura. Bydlel tady?" Její jemný hlas doprovázelo jemné šumění větru.
,,Ano. Ale on tady stále bydlí."
,,Přišla jsem vám povědět, že Artur byl před dvěma dny popraven." Chladný hlas se najednou rozehřál a Klára mluvila s lítostí a smutkem zároveň.
,,Ne. To ne, můj syn! Jak? Proč? Můj synek je přeci hodný chlapeček! Nic neudělal!" Rozplakala se Blanka, která už v posteli neležela. Stála uprostřed místnosti a jen co slyšela Klárku, spadla na dřevěná prkna podlahy. Její slzy smáčely dřevo pod sebou. Ágnes k ní hned běžela a chtěla jí odvést zpátky do postele, ale Blanka se bránila.
XXX
,,A to je konec, kluci a holky." Žena seděla v hedvábném křesle rudé barvy před ohněm v krbu. Starší již šedivá žena seděla na pohovce vedle ní. Osm malých dětí sedělo na koberci, sledovaly a poslouchaly ženu.
,,To ale ještě nemůže být konec!"
,,Jo teto, pověz, jak to skončilo."
,,Co se pak stalo?" Překřikovaly se děti jedno přes druhé. Klára se zasmála.
Blanka přebrala slovo a pokračovala místo ní. ,,Klárka si mě vzala do péče a zajistila mi ty nejlepší lékaře. A za pár měsíců jsem se uzdravila. Společně jsme poté navštívily hrob mého syna. A tam jsme potkali vaše otce. Oba to byli mladíci ze šlechtických rodin, kteří vyrazili za dobrodružstvím. A když slyšeli historku o Arturovi, chtěli jeho hrob vidět. Jeden z bratrů se zamiloval do Kláry a rozhodl se, že si jí vezme, ale Klárka ho neustále odmítala," vyprávěla Blanka s úsměvem na rtech.
,,Ale proč mami, tys neměla tátu ráda?" Nejmladší dcera Kláry, která seděla na jejím klíně, se na ní podívala smutnýma očima.
,,Tehdy jsem ho ještě ráda neměla. Milovala jsem Artura, ale nakonec jsem vašemu tátovi podlehla, vzala si ho a měli jsme vás." Usmála se žena a pošimrala svou dcerku na nosíku.
,,A druhý bratr se poté setkal s dcerou Ágnes a zakoukal se do ní. A i když nebyla z dobré rodiny, rozhodl se jí vzít. A ona jeho žádost o ruku přijala." Dopověděla Blanka.
,,A zazvonil zvonec a pohádky byl konec!" Zakončily celé vyprávěný děti. Všechny se zvedly a rozběhly se ven si hrát. Klára se podívala na Blanka a Blanka na ní. Oplatily si úsměvy. Blanka se poté omluvila a odešla do svého pokoje si odpočinout. Klára ale zůstala sedět v křesle a dívala se oknem ven. V takových osamělých chvílích se jí před oči vrací vzpomínka na Artura, jak visí ani dole ani nahoře a houpá se na oprátce sem a tam s mrtvolným výrazem. Tehdy se k ní dostaly tři slova, díky kterým se do něho zamilovala. Jako by i vítr, který jí je tenkrát donesl až k uším, stále pamatoval. A znovu je opakoval. ,,Zachránila jsi mě." Šeptal jí je zase do ucha.
Arturova stolička v jeho domě zůstala navždy prázdná. Protože naše vyprávění není pravým příběhem něčího života. Je to spíš příběh smrti.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
