Anime World CZ/SK - Příběhy

1. Noví příchozí

Jsem doktorka a starostkou ostrova Friendsland. Jsem výjimeční v tom, že vidím a komunikuju s duchy. Dědí se to z generace na generaci. Měla tuto schopnost má babička. Mamka s taťkou tu schopnosti neměli, ale já ano. Ale o této schopnosti věděl lid na tomto ostrově. Mí rodiče, než mi zemřeli, tak tu byli vedoucí. Jako malou se o mě pak starala jiná rodina, ale mí rodiče zůstali se mnou. Jako duchové. Někteří duchové jdou do nebe, někteří do pekla a jsou tu i tací, kteří zůstanou napořád u svých nejbližších. Takže když duch zemřelého se chce rozloučit s rodinou, tak díky mé schopnosti je to reálné. A ještě jedna věc. Tento ostrov je neutrální a vítaní jsou nejen mariňáci, ale i piráti. Ale teď k samotnému příběhu.

 

Seděla jsem v nemocnici a oddělení jipka. Ležel tu pětiletý kluk. Byl už pátý den v kómatu a ne se stále probrat. Už mi to dělalo starosti. Jeho ducha jsem neviděla, takže mrtvý nebyl. Jen se probrat z kómatu nešlo.

,,Neboj, on se probere.” utěšovala mě matka. Byla u mě s otcem.

,,Vím, ale je už pátý den v kómatu. Dělám si už starosti.” svěřila jsem se rodičům.

,,Jenom musíš doufat, že to bude brzy.” připomněl mi otec, že stačí doufat a věřit. Jenom jsem přikývla hlavou, že tomu rozumím. Držela jsem toho kluka za ruku.

,,Shiro, až se probereš, tak si budeme zase hrát. Taky ti koupím tvé oblíbené sladkosti. Jenom bojuj a prober se.” požádala jsem Shira. Pak se na kostelních hodinách ozvalo hlášení, že je přesně jedna hodina. Čas oběda. ,,Teď se půjdu najíst. Pak se tu ještě stavím.” slíbila jsem a šla jsem na trh. A mí rodiče šli se mnou.

 

Na trhu jsem si chtěla koupit zeleninu, že si udělám něco se zeleninou. Došla jsem do stánku, kde pracovala dáma, která si nechala říkat My Lady. Její pravé jméno neznal nikdo. Jen ona sama, ale nehodlala nám ho říct.

,,Dobré odpoledne, co dneska nabízíte?” zeptala jsem se My Lady.

,,Rajčata jsou šťavnatá, stejně tak i papriky.” usmála se na mě My Lady. Než jsem stačila reagovat, tak se ozval gong, který ohlašoval příjezd lodě. Myslela jsem si, že se vrací Tsubasa, který pracuje pro mariňáky. Když v tom se ozvala rána. Když jsme se podívali, co se to děje, byl viděn kouř z moře. Hned jsem se tam běžela. Přímo jsem sprintovala.

 

Na pláži bylo vidět, jak se jedna loď potápí. A jsou tam další dvě lodě. Jedna pirátská a druhá mariňácká. V tom jsem zahlédla, jak se ve vodě topí dvě osoby. Jeden medvěd a druhý byl člověk. Došlo mi, že snědli ďáblovo ovoce. Ďáblovo ovoce ti sice dodá schopnosti a sílu, ale nevýhodou je, že neumíš plavat a mořský kámen oslabuje tvé schopnosti. Rychle jsem skočila do vody a plavala jsem k těm tonoucím. Jeden pirát z druhé lodě začal taky plavat k tonoucím.

 

Já vzala toho muže a ten pirát medvěda. Plavali jsme k břehu. Obě lodě, jak pirátská, tak i mariňácká připluli na břeh a vylezli ven. Z pirátské lodi vyběhl malý sob, tanuki a čekal, až na břehu bude ten pirát s medvědem. Jak jsem při plavání sledovala tu situaci, došlo mi, že je to lékař. Pak mi ten pirát pomohl s tímto pirátem na břeh. Oba potřebovali dýchání z úst do úst. Oba se hodně nalokali vody, a než jsme tam doplavali, tak ztratili vědomí. Sob se staral o medvěda a já o toho muže. Nadechla jsem se a svůj nadechlý kyslík jsem předala muži do jeho úst. Nebo-li umělé dýchání. Sob dělal to samé. Někdo by si mohl pomyslet, že je to polibek, ale když to člověk pro svou záchranu života potřebuje kašlu na všechny ty řeči. Nakonec oba začali kašlat vodu. Ulevilo se mi. Chvíli jsem se dívala do těch šedých očí. Nemohla jsem z něho spustit zrak. Po chvíli jsem se vzpamatovala.

,,Rychle do nemocnice.” nařídila jsem svému personálu, který přiběhl s nosítky. Naložili jsme oba dva na nosítka a pospíchali do nemocnice.

,,Janey, snad jim nechceš pomoct?!” zeptal se rozčilený hlas za mnou. Otočila jsem se na toho mariňáka.

,,Tsubaso, sám víš, jak je tento ostrov neutrální. A ať je to pirát, nebo mariňák, když pomoc potřebuje, tak mu pomohu.” stála jsem si za svým. Pak jsem pospíchala na do nemocnice.

 

Tam jsem se začala o oba pacienty starat. V místnosti byl můj personál a ten sob. Ale díky své schopnosti ďáblova ovoce se proměnil do lidské podoby.

,,Mohu pomoci?” zeptal se mě nejdřív, než se do něčeho pustil.

,,Jestli jsi doktor, tak určitě. Pomoc se vždy hodí.” souhlasila jsem. Sob jenom přikývl a vrhl se na svlékání toho medvěda. Já zase začala svlékat toho muže. Mezitím oba totiž usnuli. On byl samé tetování. A taky vypracované tělo. Ale na to jsem se nesoustředila. Soustředila jsem se, aby se zahřál.

,,Zatopte tu víc.” nařídila jsem svému personálu. TI uposlechli a šli zatopit.  Když jsme oba svlékli a nechali jenom ve spodním prádle, tak jsme je zabalili do dek, které můj personál přinesl. Když byli zabaleni, nechali jsme je tam, aby se prospali.

 

Venku čekali piráti. Všichni, kteří pomoc nepotřebovali, protože byli v pořádku. Sob se připojil k ostatním.

,,Zabalili jsme je do dek. Teď spí, ale budou v pořádku.” oznámil sob všem.

,,Díky bohu.” ulevilo se mladému muži se slamákem na hlavě. ,,Díky za pomoc. Já se jmenuju Luffy.” představil se mi mladý muž.

,,Já jsem Jane. A děkovat nemusím. Tady sob ti sám řekne, že povinností doktora je zachraňovat život, ať je pirát či ne.” taky jsem se představila a vysvětlila svou povinnost.

,,Toto je má posádka, Zoro, Usopp, Sanji, Nami,Chopper a Robin. A ti dva co tam jsou, je Law a Bepo.” představil mi celou jeho posádku i ty dva topící se.

,,Tak já si je vezmu!” ozval se rozzuřený hlas muže. Všichni jsme se na něho otočili.

,,Tsubaso, už jednou jsem ti to řekla. Nikoho si odtud nevezmeš. Tento ostrov je neutrální a sem má přístup jak mariňák, tak i pirát. Až vyplují na moře, tam si s nimi dělej co chceš.” obořila jsem se na mariňáka.

,,Toho budeš litovat!” vyhrožoval mi Tsubasa a celý vzteklý odešel pryč.

,,Ty jsi šéf?” zeptal se mě Luffy.

,,Dalo by se to tak nazvat.” souhlasila jsem s Luffym. ,,Ale teď se musím postarat o pacienty. Tak mě omluvte.” omluvila jsem se a šla do nemocnice.

 

Podívala jsem se na ty dva. Stále spali. Změřila jsem jim teplotu, která už byla v normálu. Snížila jsem teplotu v budově a šla do své kanceláře.

 

A tam na mě čekalo překvapení. Byl tam pro mě neznámý duch. Musela jsem blbě vypadat, při tom, jak jsem ho pozorovala.

,,Proč tak čumí? Jakoby viděla ducha.” řekl ten neznámý duch.

,,Čumím na tebe. Ty jsi tu pro mě nový návštěvník.” promluvila jsem na toho ducha.

,,T-ty mě vidíš? A-a slyšíš?” byl překvapený duch.

,,Jo vidím i slyším.” přikývla jsem na souhlas.

,,J-jak je to možné?” byl stále duch překvapen.

,,Je to dědická schopnost. Vše co dokážu mě naučila babička.” vysvětlila jsem duchovi. ,,Jak ti říkají?” zeptala jsem se na jeho jméno.

,,Ace D. Portgas a tobě?” představil se mi duch a zeptal se i na mé jméno.

,,Jane Mizuki.” taky jsem se mu představila. V tom se objevili mí rodiče.

,,Janey, jeden z nich se probral.” oznámila mi matka.

,,Dobře. Ace teď si klidně promluvit s mými rodiči, já jdu pracovat.” řekla jsem a šla jsem, kde byli ti piráti.

 

Když jsem přišla, kde byli ubytovaní ti dva piráti, tak ten jeden z nich byl vzhůru. Byl to ten člověk. Medvěd ještě spal.

,,Měl by si ještě spát. Málem jste zemřeli, tak potřebuješ nabrat sílu.” doporučila jsem tomu pirátovi.

,,Ty si nás zachránila?” zeptal se mě muž.

,,Ano, ale pomohl mi Zoro i Chopper.” přiznala jsem pravdu, jak tomu bylo doopravdy.

,,Díky. Jsem Law Trafalgar.” představil se mi ten pirát.

,,Jane Mizuki” taky jsem se mu představila.

,,Janey, už se probírá.” křikla na mě sestřička.

,,Promiň, musím jít. Ještě si odpočiň. Ať nabereš sílu.” poradila jsem Lawovi. Ten jenom přikývl a lehl si znovu. Chvíli jsem ho pozorovala a pak šla na jipku.

 

Přišla jsem na oddělení jip, kde se proboural Shiro. Když jsem tam dorazila, tak Shiro otevíral už druhé oko. Hned jsem se k němu přiblížila a usmála se na něho.

,,Shiro, jak ti je?” hned jsem se ho zeptala.

,,Všechno mě bolí.” přiznal Shiro. Musela jsem se pousmát.

,,Není se čemu divit.” usmála jsem se na něho. ,,Pamatuješ si, co se ti stalo?” zeptala jsem se Shira na to jestli si to pamatuje.

,,Ano, jel jsem na vodním skútru a havaroval.” řekl Shiro to, co si pamatoval.

,,Správně.” souhlasila jsem s jeho verzí. Takže ztrátu pamětí netrpěl. Pak jsem mu baterkou posvítila na jeho zorničky, jak reagují. Pak jsem i zkontrolovala, jak reagují jeho nohy a ruce. Vše bylo v normě. Dovnitř přišla sestřička. Otočila jsem se na ni. ,,Dojdi prosím pro jeho matku. Že se o malou postarám.” požádala jsem tu sestřičku.

,,A mám jí říct, že se probral?” zeptala se mě ještě sestřička.

,,Ne, to ne. Já ji pak vše řeknu.” usmála jsem se na tu sestřičku.

,,Dobře. Přikývla sestřička a odešla pro matku Shira.

,,Zjevil jsem se ti, jako duch?” zeptal se mě Shiro. Podívala jsem se na něho.

,,Ne, proč?” zeptala jsem se Shira.

,,Zajímalo mě, jestli člověk v kómatu dokáže jeho duše vylézt ven z těla.” snažil se mi to vysvětlit Shiro.

,,To asi nejde. Jedině kdyby si umřel, nebo měl zástavu srdce, tak pak možná.” pokrčila jsem rameny. Chvilku jsme si povídali, dokud nedorazila matka Shira.

,,Janey, co se děje?” zeptala se mě matka Shira starostlivě.

,,Nic vážného se neděje. Jenom se Shiro probral.” usmála jsem se na matku Shira.

,,Shiro…” zvolala matka Shira, předala mi malou Masako a přisedla k Shirovi. Já šla s Masako ven.

Venku byli piráti, nebo spíš jenom Luffy, Usoppa a Robin. Usmívala jsem se na tu malou. Byla rozkošná. Vždy když jsem ji držela v náručí, jsem si přála mít už nějaké to dítě, ale nikdo tu takový nebyl.

,,Jé, ta je tvoje?” zeptal se překvapeně Luffy. Podívala jsem se na ty tři.

,,Ne, patří matce jednoho pacienta.” vysvětlila jsem těm třem. Luffy se naklonil k malé a začal dělat ksichty, na tu malou. Masako se začala smát.

,,Má tě ráda, Luffy.” taky jsem se usmívala. Pak Usopp zkusil malou vzít do náruče, ale malá začala brečet.

,,Co je na mě tak strašného?” zeptal se překvapeně Usopp.

,,Ona je hodně vybíravá.” vysvětlila jsem Usoppovi. Robin se taky pokusila malou vzít do náruče, ale taky to nešlo. Luffy chvíli dělal ksichty a Masako a ta se jenom smála.

 

Po chvíli dorazila Nami, Chopper, Sanji a Zoro. I oni se zeptali, jestli ta malá je moje. Vysvětlila jsem to stejně, jako Luffymu, Usoppovi a Robin, že ne. Že ji jenom hlídám matce, která má zraněného syna.

,,Teď mě omluvte, jdu uspat malou. Měla by spát.” řekla jsem všem a šla malou dát do nemocniční postýlky.

 

Dala jsem ji do postýlky, držela ji za ruku a začala jí zpívat ukolébavku, kterou mě naučila matka, když už byla duchem. Masako po chvíli usnula. Dál jsem ji držela za její malou ručičku a pozorovala jsem ji.

,,Ta je tvoje?” ozval se mužský hlas za mnou. Cukla jsem sebou, jak jsem se lekla. ,,Promiň vylekat jsem tě nechtěl.” omluvil se mi muž. Podívala jsem se za sebe. Byl to Law.

,,V pohodě. Ne není, jenom ji hlídám. A ty by si měl ležet.” upozornila jsem Lawa.

,,Vím, sám jsem doktor, ale unaven už nejsem.” přiznal se mi Law. Vzal si židličku a sedl vedle mě.

,,Jo, proč doktoři jsou ti nejhorší pacienti?” zeptala jsem se,i když jsem věděla, že já ani Law odpověď na tuto otázku nezná. V tom se přede mnou obvili všichni tři duchové.

,,Mohl bych tě Janey o něco poprosit? Chtěl by si přes tebe promluvit s Luffym.” požádal mě Ace.

,,Mohu tě tu na chvíli nechat s tou malou? Potřebuju si promluvit s Luffym.” zeptala jsem se Lawa.

,,V pohodě. A kde budete?” zeptal se Law a souhlasil, že u malé zůstane.

,,Ve své kanceláře. Půjdeš rovně chodbou a pak zatočíš doleva a tam jsou dveře od mé kanceláře.”

 

Šla jsem ven najít Luffyho. Věděla jsem, že mu budu muset říct pravdu. O mé schopnosti. Ale na druhou stranu jsem to tajit nechtěla. I když nervozita byla. Luffy byl u dveří nemocnice s Robin a Zorem.

,,Luffy, mohu s tebou na chvilku mluvit?” zeptala jsem se Luffyho. Ten se na mě podíval,

,,Jistěže.” souhlasil s úsměvem Luffy. Oba jsme šli do mé kanceláře.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.