Anime World CZ/SK - Příběhy

„Hej…hej jo, vy dva, přesně vás myslím,“ vyběhla jsem zpoza rohu a uviděla skupinu dvou geninů z jiné vesnice, jak se naváželi do Konohamarua a těch jeho maličkých kamarádů.
No jo, já mám co říkat, kdo je maličký, ale alespoň tyhle malé děti mě ještě nepředrostli. Byla tam i Sakura, Naruto a na stromě seděl dokonce Sasuke. „Ty s mumií na zádech, pust toho kluka!“ vykřikla jsem na arogantně vypadajícího chlapce v černém kostýmu s pomalovaným obličejem. „A proč bych jako měl?“ samolibě se uchechtl. Přemístila jsem se za jeho záda a přiložila mu pod krk kunai. No ráda bych řekla, že to tak bylo ale, ne. To bych udělala, kdyby to nebylo děcko. Za těchto okolností jsem se k němu prostě přemístila a zakroutila mu uchem, to na děti funguje líp. „Protože jsem ti to řekla,“ zavrčela jsem. Dívka, která byla s ním sebou polekaně trhla, ale než stihla zareagovat, cizí chlapec Konohamarua pustila a ten se vyběhl skrýt za Naruta a Sakuru. „Konohamaru, Udone, Moegi, domů,“ zpražila jsem je pohledem a oni jen přikývli a mihly se za roh,“ to samé platí pro vás, Naruto, Sakuro, Sasuke.“ „Ale Nanami-nee-chan…“snažil se protestovat Naruto, ale Sakura ho chytila za předloktí a už ho táhla za roh.
„Takže,“ odhrnula jsem si vlasy z očí,“ jména?“ Slušně s úsměvem jsem se zeptala. „Kdo…kdo ksakru jsi?“ začal ten chlapec s mumií na zádech. „Na něco jsem se ptala, ne?!“ propálila jsem ho přísným pohledem. Dívka, která se jevila, jako nejrozumnější člen jejich skupiny s nezájmem v tváři řekla: „Já jsem Temari a tohle je Kankuro.“ „Áh, že jsem na to hned nepřišla, geninský tým ze Suny. Tak to půjdete se mnou,“ znovu jsem se mile usmála. „A proč bychom měli?“ ozval se arogantně červenovlasý chlapec, tedy alespoň mi bylo řečeno, že by měl mít červené vlasy, který se tam z ničeho nic objevil. Byl z nich vzrůstem nejmenší, dokonce menší než já, jupí. „Gaara, že?“ jen jsem si potvrdila informaci. „Protože…no, ehm, jak to říct,“ zamyslela jsem se, „Jmenuji se Nanami Ookami, jsem jounin z Listové a shodou všech okolností jsem byla zrovna já vybrána jako dozor zrovna vám.“ Posměšně jsem se ušklíbla. „Jounin a ty?“ nevěřícně se na mě podíval kostýmovaný chlapec, „Vždyť nemůžeš být o nic starší než my.“ „Tsk, zmlkni Kankuro, jsi neslušný, nesmíš odhadovat dívce věk,“ sykla na něj jeho společnice a udeřila ho loktem do žeber. Byla jsem překvapená, že tato lhostejně vypadající dívka se zaráží nad něčím takovým.  „Ale dámu také vždycky potěší, když jí někdo typuje věk nižší, nemyslíš?“ když se tedy zrovna nejedná o mě, okřikla jsem se v duchu, „Na druhou stranu, tenhle tón si vyprošuji. A ještě jen tak mimochodem, je mi čtyřiadvacet. “ Otočila jsem se k nim zády, pomalým krokem jsem se vydala na místo, kde mají být příchozí geninové ubytováni a jen doufala, že mě budou následovat.

.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,

„Ale no tak, to jako vážně musím?“ snažila jsem se Třetího přesvědčit, ale zatím mi to moc nešlo. „Nanami, myslel jsem, že když dám tyto děti na starosti tobě, bude to dobrý krok, ale…“ snažil se mě pomocí reverzní psychologie přemluvit hokage. „Ano, dal jste mi je na starost a já to přijmula, i když se jednalo o takové spratky, ale nikde nepadlo ani slovo o tom, že bych je měla „provést“ první předběžnou zkouškou!“ nenechala jsem se odbýt, „Myslela jsem si, že mě znáte dostatečně na to, abyste věděl, že to neudělám. Krom toho, na to nepotřebujete jounina bohatě vám bude stačit nějaký chunin,“ pohodila jsem vlasy a chystala se k odchodu, jenže mě ještě zadržel: „Nanami, proč si myslíš, že jsem je dal pod dohled tobě a ne nějakému chuninovi.?“ „No, to nejspíš protože už jsem delší dobu nebyla na pořádné misi mimo vesnici, no vlastně od TÉ mise..." začala jsem s výkladem možných příčin, ale nebylo mi dovoleno pokračovat.
„A v tom se právě mýlíš,“ starý muž nasadil vážný výraz, „tito tři, známí též jako Píseční sourozenci, jsou totiž potomky čtvrtého kazekageho.“ Třetí se na chvíli odmlčel, aby dal průchod mým slovům. „A to mi někdo nemohl říct dřív?“ rozohnila jsem se. „Nemohl, zakázal jsem jim to zmiňovat,“ odporoval mi stařík Hiruzen. „No bezva, takže to všichni věděli, jenom ze mě tady každý dělá debila,“ byla jsem vážně hodně naštvaná, to mi ještě řekněte, že všichni tady vědí, že Gaara je jinchurikki a jen ke mně se to zase nedostalo a ten barák letí do vzduchu. Tu poslední větu jsem raději na hlas nevyslovila. Jen jsem ještě dodala: „Tak to se mnou už nepočítejte!“ a práskla jsem dveřmi.

.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.

„Uzumaki Naruto, kde se sakra couráš?!“ vykřikla jsem, když se otevřeli dveře od bytu a v nich se objevila ospalá postavička. „Ale Nanami-nee, musím přeci trénovat před chuninskou zkouškou,“ snažil se mi vzdorovat. „Tu pitomou zkoušku už mi raději ani nezmiňuj,“ byla jsem naštvaná jen z pomyšlení, jakou boudu na mě Třetí nastražil. Opřela jsem si ruku o stůl, dlaní si popřela hlavu a mé oči spočinuli zpět na stole. Zhrozila jsem se a okamžitě uklidila krabičku do volné kapsy. Naruto byl naštěstí tak ospalý, že si podezřelého předmětu na stole ani nevšiml. „No nic, večeře je na sporáku a já jdu hodit sprchu, tak mezitím nezbourej dům prosím. Jo a asi si budu muset promluvit s Kakashim, protože jestli mi tě vrací domů až takhle pozdě, tak k tomu musí mít vážně dobrý důvod,“ zakřupala jsem klouby na rukou a ospale se usmála.
Zbouchla jsem za sebou dveře koupelny, zády jsem se o ne zapřela a sjela do sedu. Vytáhla jsem z kapsy krabičku a ještě jednou jsem si jí pořádně prohlédla. Byla skoro plná, chyběla jen jedna. Byla jsem ráda, že si Naruto nevšiml. Nechtěla jsem, aby ve mně měl špatný vzor. Zvedla jsem se a krabičku jsem schovala z venku za malé okénko v koupelně.
Po osprchování jsem našla Naruta, spícího s hlavou na stole vedle prázdné misky od večeře. Musela jsem do něj asi čtyřikrát dloubnout, než se mi ho podařilo konečně vzbudit. Cukl sebou, pohodil rukou a převrhl tak, naštěstí již vyprázdněnou, misku. „Umýt nádobí, vyčistit zuby a do postele, hned!“ nedala jsem mu prostor k odmlouvání.
Když se konečně uklidil ve svém pokoji, rozestlala jsem si futon, otevřela okno a do místnosti se nahrnul čerstvý vítr. Zhasla jsem světlo a chvíli jen tupě zírala do stropu. Zavřela jsem oči a přemýšlela jsem nad tím, jakou chybu jsem udělala, když jsem před pěti dny přijala žádost o dodržování dohledu nad týmem tří nafoukaných dětí kazekageho. Z myšlenek mě ale vytrhlo zaskřípání pantu okna. Otevřela jsem oči a můj pohled dopadl na postavu sedící v okně. „V-vypadni, dnes na tebe vážně nemám náladu,“ snažila jsem se příchozího odbýt rozespalým hlasem.

Komentáře