V moci ďábla III
Informace:
Tento díl je zaměřen zase na Toma. Dozvíte se, jak to s ním dopadne při útoku učitelky a také ho čeká setkání s novou postavou za nečekaných okolností.
Tak snad se bude líbit ;D
Thomas
Kružítko se ke mně stále víc a víc přibližovalo. Mířilo mi k očím a já nemohl udělat nic jiného, než instinktivně přivřít víčka. Jako by mě to snad nějak ochránilo. Strnul jsem na místě a v podstatě čekal na smrt. Když tu vzduchem cosi zasvištělo a něco přede mnou spadlo na zem a ozvalo se kovové cinknutí. Odvážil jsem se oči otevřít. Přede mnou na zemi ležela paní Světlá a šokovaně se dívala na svůj bok, kde měla zabodnutou šipku. V očích se jí objevil děs a vypadalo to, že ztrácí vědomí. Natáhla se po kružítku, které se povalovalo metr od ní, ale nedosáhla na něj. Pak jí hlava klesla a přestala se úplně hýbat. Nebyl jsem se schopen pohnout a po chvíli mi došlo, že jsem celou tu dobu zadržoval dech. Hluboce jsem se nadechl, a pak se pomalu začal zvedat. Ještě před chvílí ze mě byla budoucí vycpaná trofej, kterou by si paní Světlá zavěsila nad krb, kdežto teď ze mě byl už jen vystrašený mladík, kterému někdo velmi laskavý zachránil život. Odtrhl jsem oči od těla paní Světlé a všiml si dvou podivně vyzbrojených mužů kráčejících pomalu ke mně.
„To jste byli vy?“ vydal jsem ze sebe tiše, jelikož ze mě děs ještě pořád nevyprchal a kývl jsem hlavou směrem k bezvládnému tělu paní Světlé.
Jeden z mužů, vysoký svalnatý blonďák, se zazubil a pušku, kterou držel v pravé ruce, si hodil na rameno.
„Kdo by čekal, že takovou harpii dokáže zkrotit jedna malá uspávací šipka…“ prohodil místo odpovědi.
Takže paní Světlá není mrtvá. Nevěděl jsem, jestli být rád nebo ne. Samozřejmě si myslím, že každá vražda je špatná, ale poté, co jsem díky té bláznivé ženské s kružítkem skoro zemřel, jsem si již nadále nebyl jist svými morálními zásadami. Přemýšlel jsem, kdo tihle dva muži jsou. Asi nějaká speciální zásahová jednotka. To se vlastně nemám proč divit. Když se nad tím tak zamyslím, bylo by poněkud neadekvátní, aby na akci zadržení paní Světlé byli posláni jen ti dva mamlasové, které ta ženská u auta s tělem stále v kazajce bez problémů přemohla. Kde ale byli tihle dva v onu chvíli? Proč přišli až teď? Nechtěl jsem to řešit. Stihli přijít, aby mi zachránili život, a to se cení.
„Děkuji vám, bez vás bych byl už…“ zasekl jsem se.
Blonďák nad tím jen mávl rukama a podíval se směrem k autu, kde bezvládně leželi jeho kolegové na zemi. Měl kamenný výraz, ale očividně přemýšlel, jestli jsou vůbec ještě naživu. Hlavou pokynul svému kolegovi, dosud tiše stojícímu opodál, aby se na ně šel podívat. Uposlechl. Pak se zase podíval na mě.
„Hele kluku, bylo by fajn, kdybys tu teď zůstal a počkal s námi na naše posily. Potřebujeme tvé svědectví. To víš, ty formality…“ prohodil a bylo znát, že jeho samotného to taky nějak netěší. Zřejmě šel dneska do práce s tím, že to bude další poklidný den v terénu, kdy se bude moct ve služební době vypařit do nějakého klubu a tam si užít s pár ženskýma. Tělo a tvářičku měl na tohle laškování hezké dost.
Přikývl jsem, ale vůbec se mi to nezamlouvalo. Jistě chápu, že tohle je odteď potenciální místo činu a každý svědek musí být vyslyšen a já jsem v tomhle případu byl svědkem hlavním, ale vůbec se mi nechtělo odpovídat na dotěrné dotazy policistů.
Najednou se něco našikmo ode mě zaleklo a na chvíli mě to oslepilo. Podíval jsem se směrem, ze kterého to vyšlo, a všiml jsem si, že je na mě namířená kamera, u níž stojí kameraman a již zmíněná televizní hlasatelka. Bože, úplně jsem na ně v tom zmatku zapomněl. Oba se tvářili tak spokojeně, že mi hned došlo, že celý útok na mou osobu mají natočený a již se těší z prémií, které na konci měsíce od svého šéfa za tyto záběry dostanou. Jenže naneštěstí pro ně si jich všiml i ten blonďák.
„Hej vy, kdo vám dal povolení tady něco natáčet?!“ rozkřikl se a rázným krokem se k nim vydal.
Jeho reakce je zřejmě vylekala natolik, že rychle sbalili všechny své věci a pokusili se blonďákovi zdrhnout.
Blázni, pomyslel jsem si, ale byl jsem za jejich reakci rád. Neváhal jsem a dal jsem se také na útěk, ale na opačnou stranu od blonďáka, k sobě domů. Bylo mi jedno, že mě pak budou hledat jako svědka č.1. Dneska toho bylo na mě prostě už moc a jediné, co jsem si v téhle chvíli přál, bylo utéct hodně daleko od všeho, co by mi připomínalo dnešní události. Připadal jsem si jako hrozný strašpytel, ale bylo mi to v této chvíli jedno, a tak jsem se nechal vést čistě svým pudem sebezáchovy.
Moje tělo není moc zvyklé na dlouhý běh, a tak jsem se po pár minutách zběsilého běhu udýchaně zastavil. Rozhlédl jsem se okolo sebe. Byl jsem v místním parku. I když byl jen pár ulic od mého domu, už si skoro nepamatuji, kdy naposledy jsem zde byl. Jako obvykle jsem zde spatřil jen pár starých pejskařů. Přímo naproti mně byla lavička částečně zastíněná obřím dubem a já pocítil silné nutkání jít si na ní sednout. Trochu odpočinku by mi prospělo, a tak jsem se k ní vydal a těžce do ní dosedl. Chvíli jsem jen tak bez hnutí koukal okolo sebe a čekal, až se mi zklidní dech. Pomalu jsem vstřebával všechno, co se mi dnes stalo a čím dál tím víc mi to připadalo jako nějaký šílený sen zrozený v mé zkažené mysli. Jenže nebyl, což se mi ani za mák nezamlouvalo.
Přede mnou bylo malé jezírko s rybkami. Pozoroval jsem je, jak si jen tak bezstarostně plavou v kruzích a zanechávají za sebou na vodní hladině malé vlnky. Z ničeho nic na mě padla únava, proti které jsem se nestihl obrnit včas, a tak jsem zavřel oči a usnul.
Cosi do mě strčilo. Myslel jsem si, že je to součástí mého snu, a tak jsem na to zprvu nijak nezareagoval. Jenže pak do mě něco strčilo znovu silněji než předtím a kdosi ke mně promluvil chraplavým hlasem:
„Hej vole, sice s tebou soucítím, že už jsi taky jeden z nás, ale tohle je moje lavička, tak vypal.“
Ospale jsem otevřel oči a spatřil menšího muže v odrbaném hnědém kabátu a děravých zelených kalhotech. Okolo něj létaly mouchy a čímsi hrozně zapáchal. Tvář pokrytou nehezky vypadajícími pupínky měl zkřivenou do rozzlobeného úšklebku. Aha, bezdomovec. Ztěžka jsem se zvedl a odpověděl mu jeho jazykem:
„V pohodě kámo, já si jen na chvíli schrupnul. Uber páru, už jdu jinam,“ řekl jsem a opravdu se od něj začal pomalu vzdalovat.
Než jsem mu zmizel z dohledu, stihl jsem ještě zachytit pár nabručených poznámek na mou adresu a na to, jak jsou ti mladí bezďáci nevychovaní, a že se asi blíží konec světa. Prohlédl jsem si sám sebe, jelikož jsem pořád nerozuměl tomu, proč se sakra domníval, že zrovna já, takový čistotný člověk, jsem bezdomovec. Bílou košili jsem měl hrozně zašpiněnou nějakou tmavou lepkavou hmotou, kravatu na pár místech natrhlou, kalhoty vypadaly hrozně ošoupaně, jako bych, když v nich chodím, spíš lezl po čtyřech a vymetal s nimi každý kout a černé společenské boty byly hrozně zablácené. Tak to se tomu chlápkovi vůbec nedivím, pomyslel jsem si trpce, když jsem kráčel ulicí, ve které se nacházel můj dům.
Bože a jak dlouho jsem to vlastně spal?! Podíval jsem se na hodinky a tam svítil čas 17:24. Vůbec nechápu, jak jsem mohl na tak dlouho usnout v parku a to ještě za bílého dne! Ještě nikdy se mi to nepovedlo. I když všechno je jednou poprvé…
Stanul jsem před dveřmi a sundal si batoh ze zad, abych si z něj vyndal klíče, jenže jsem je vůbec nemohl najít. Když tu mě přepadla hrozná předtucha. Třeba mě okradli! Znovu jsem důkladně prohrabal batoh a zjistil, že nic kromě klíčů nechybí. Jenže kdo by mi proboha chtěl krást zrovna klíče? Pro jistotu jsem si prošel i kapsy svého oděvu.
„Á tady jsou, mrchy jedny!“ zvolal jsem, když jsem je našel v kapse od kalhot a už šťastně odemykal.
V bytě se vůbec nesvítilo, což by sice vzhledem k této hodině bylo normálně divné, ale dnes byla mamka s malou sestrou na nějaké muzejní noci či co a já měl byt jen sám pro sebe. Ne že bych to nějak potřeboval, ale aspoň tu výjimečně vládl klid. Šel jsem se převléknout do čistého oblečení a cestou jsem si všiml talíře se špagetami, jež stál na kuchyňské lince se vzkazem: „Zlato, tady máš večeři. Nečekej na nás, přijdeme pozdě.“ Jako bych na ně snad někdy čekal.
Když jsem se převlékl a ohřál si jídlo, usedl jsem s povzdechnutím do pohovky a zapnul televizi, abych si odpočinul.
„Co to?!“ vyjekl jsem, když se televize zapla na zpravodajském kanálu, kde zrovna běžely záběry z dnešního incidentu u školy.
„…osvobozená učitelka poté zaútočila na dalšího ze studentů školy stejným předmětem…“ vycházelo z té pekelné skříňky a já v televizi spatřil svůj vlastní obličej plný děsu a stékajícího proudu slz.
Pobouřeně jsem televizi vypnul. Za prvé jsem neměl vůbec tušení, že jsem v té chvíli brečel. Tehdy jsem si to neuvědomoval a doteď tomu nevěřím, takže nevím, jak tam nějaký takový záběr může být. Za druhé mě štve, že něco takového vysílají v televizi, aniž by se mě na to zeptali. Za třetí mám vztek na tu hroznou moderátorku a kameramana, že to vůbec natočili. A za čtvrté nechápu, jak se nějaké takové „drastické“ závěry mohly objevit v celostátní televizi.
Chvíli jsem jen tak seděl a dusil v sobě vztek smíšený s pocitem ponížení. Chtěl jsem si u televize oddechnout a první, co tam uvidím, je incident dnešního dopoledne. Hrozně vám všem děkuji za připomenutí, bez vás bych na určitě zapomněl…
Pípnul mi mobil. Ignoroval jsem ho, neměl jsem na něj náladu. Pak pípnul znovu a znovu. To už mě zaujalo, a tak jsem se po něm natáhl a podíval se na display.
10 nepřečtených zpráv! Hlásilo to.
Otevřel jsem první z nich. Stálo tam:
„Hej buzno, jdi se vyplakat k jediné ženě, se kterou spíš – k matce. Nikoho takový ubožák, jako jsi ty, nezajímá. Kéžby tě to kružítko zasáhlo, m*dko jedna!“ a následovaly dva řádky smějících se smajlíků. Do tohoto okamžiku jsem měl tyhle smajlíky docela rád. Teď se mi začaly hnusit. Podíval jsem se, kdo tuto zprávu odeslal. Neznámé číslo, hlásal mi vesele mobil.
Rychle jsem si prošel další dvě zprávy, a když jsem zjistil, že je v nich dost podobný obsah, mobil jsem vypnul a hodil ho naštvaně na zem.
Prudce jsem vstal a šel do svého pokoje. Tam jsem si vzal drahá cigára a šel ven na vzduch. Mohl jsem jít sice na balkón, ale nutně jsem potřeboval jít na ulici a trochu se projít. Před vchodem jsem si zapálil a chvíli jsem jen tak kouřil, pozorujíce oblohu. Poslední dobou kouřím nějak více než obvykle. Vždycky mě to k tomu hodně táhlo, ale všude jsem chtěl působit jako dobře vychovaný kluk, který na něco tak ubohého, jako je kouření, ani nepomyslí, a tak jsem se snažil krotit. Jenže čím víc přibývalo problémů, tím víc jsem měl na šluka chuť. Neměl jsem kouření rád, vlastně jsem ho nesnášel, ale na druhou stranu to dělalo mé mysli dobře. Byl jsem závislý a moc dobře jsem si to uvědomoval. Ale v tuto chvíli mi to bylo opravdu jedno.
Začalo se již stmívat a pomalu utichaly zvuky z ulice a lidi zasedali k rodinným večeřím. Otřásl jsem se. Ještě, že se něco takového u nás doma nepraktikuje. Jíme každý sám a v jinou dobu a mě to vyhovuje.
Rozhodl jsem se, že se hnu z místa, a tak jsem se pomalu začal plížit ulicí a popotahoval. Došel jsem až na její konec a tam se opřel o zeď. Ulice byla na tomto konci slepá, pokud jste nepočítali malou temnou uličku širokou ani ne dva metry. Vždycky se tam válela hromada smetí a tu tam nějaká ta lidská troska. Na druhém, částečně osvětleném konci této uličky se cosi mihlo, což upoutalo mou pozornost. Spatřil jsem holou hlavu a malá svítivá světle modrá očka zapadlá pod vysokým čelem. Hele, to je přece soused! Toho chlapíka jsem měl vždycky celkem rád. Byl to takový ten pracovitý intelektuál dobře se starající o svou rodinu a nápomocný ke svým sousedům. Není to ani týden, co mámě pomáhal zprovoznit kotel. Ale co proboha člověk jako on dělal v takové uličce?
A pak jsem to uslyšel. Tlumené volání o pomoc. Byl to dívčí hlas a vycházel z uličky.
Co se to tam proboha děje? Ptal jsem se sám sebe a vykročil jsem směrem, odkud volání o pomoc přicházelo. Moje oči si začaly pomalu zvykat na tmu a já spatřil na zemi sedící dívku s rukama spoutanými za zády a roubíkem v puse. Tohle se mi ani za mák nelíbilo, a tak jsem zrychlil. Soused zrovna držel v ruce nůž, nakláněl se nad ní a pomaloučku odřízl všechny knoflíky na její tenké halence. Pod halenkou zasvítila růžová podprsenka. Pak rozřízl i její sukýnku a začal si rozepínat kalhoty. Z pusy mu vytékaly sliny a dopadaly na dívčino tělíčko.
Nevěřil jsem svým očím. Takový milý soused to vždy byl, kde se v něm proboha vzalo tohle? Co je to proboha za prase jedno nechutný?! Bylo mi z něj zle a bylo mi jasné, že musím ihned zasáhnout. Nerad si hraju na hrdinu, ale nikdo si nezaslouží tohle, co právě prožívá ta dívka. Už jsem od nich byl asi tak sedm kroků. Zatím si mě soused pořád nevšiml. Ještě že tak. Rozhlédl jsem se po nějaké zbrani, ale nic, co bych mohl použít, jsem zrovna po ruce neměl. K čertu s tím. Stále jsem ale držel v ruce nedopalek od cigarety. Podívejme…tak to nakonec nějak poslouží, pomyslel jsem si a rychle se rozběhl vpřed.
Tak tohle soused asi opravdu nečekal. Zařval jsem a když si mě konečně všiml a překvapeně se na mě otočil, do tváře jsem mu vmáčknul nedopalek. Vím, jak jsou tyhle mrchy schopné člověka spálit. Ještě tak aspoň dva týdny bude mít na tváři krásnou kulatou popáleninu. Jenže tohle ho jen zdrželo od konání svých úmyslů. Bylo mi jasné, že pokud nebudu v útoku pokračovat, za chvíli zase vstane a vrhne se na mě. A já bych proti němu neměl šanci. Odhadoval jsem, že váží asi tak dvojnásobek toho, co vážím já. A když by na mě nějaký takový tlustý prase skočilo, bylo by hned po mně. Teď jsem ho ale vyvedl z míry. Ležel na zemi a křečovitě si držel rukama tvář na místě, kde jsem ho spálil.
Zdvihl jsem nohu a bez nějakého velkého váhání ho kopl do hlavy. Páni, kéžbych něco takového byl schopen dneska udělat i paní Světlé. Tohle by měli vidět ti idioti z televize! Kopl jsem ho znovu, silněji. Jakým právem se mi ti anonymové mohli posmívat? Rozbolela mě noha, a tak jsem do něj začal kopat tou druhou. Očividně se sousedovi nelíbí, když ho někdo kope do hlavičky. Už vyloženě řval a svíjel se na zemi. Teda...snad to nikdo teď neuslyší a nepřiběhne sem. Pohled mi sjel k té dívce na zemi. Překvapeně na mě bez hnutí zírala, přesněji řečeno na mou pusu. V té chvíli jsem si uvědomil, že se usmívám od ucha k uchu. Možná bych měl s tím přestat. Muž na zemi byl už celý od krve, ale stále byl při vědomí. Kopl jsem ho do jeho chlouby a pak svůj útok završil dupnutím na jeho hruď, čímž jsem z něj vyrazil dech. Dobře, to už stačí, řekl jsem si, když jsem shledal, že se už nehýbe. Ale stále dýchal, takže jen ztratil vědomí.
Vzal jsem nůž, jež se povaloval na zemi, a přešel jsem k dívce. Když jsem si k ní sedl, zachvěla se a pokusila se ode mě odsunout.
„Neboj, chci ti jen přetnout provazy,“ snažil jsem se říct co nejklidnějším tónem.
Chvíli si mě měřila pohledem a nakonec přikývla. Možná se mě bála ještě víc než toho souseda, když viděla, jak ho mydlím. Jenže jí asi i došlo, že kdybych jí chtěl něco udělat, už dávno to udělám.
Když jsem jí uvolnil ruce, všiml jsem si, že má zápěstí sedřená až do krve. Ten provaz do nich musel být opravdu zařízlý. Pak jsem si klekl před ní a pokusil jsem se jí odvázat roubík. Snažil jsem se nedívat na její odhalené tělo, i když ho měla opravdu pěkné.
Roubík už byl také pryč. Dívka se několikrát přerývavě nadechla a já se od ní odsunul, abych jí dal chvilku na uklidnění. Otočil jsem se k ní zády, protože mi bylo jasné, že i když jsem ji zachránil od nejhoršího, musí se v této chvíli cítit hrozně obnaženě a zneužitě. Pak mi došlo, že mám vlastně na sobě dlouhou teplou mikinu, a tak jsem si jí sundal a přehodil ji přes ní, aby se do ní mohla zabalit. Znovu se zachvěla, ale tentokrát slaběji než předtím. Už jsem se od ní chtěl zase otočit, když tu z ní vyšlo slabým hláskem:
“Děkuji…“
Přívětivě jsem se na ní usmál:
„Není zač.“
„Ale je,“ odporovala dívka a už trochu zvýšila hlas a dokázala se mi podívat do očí.
Nechtěl jsem se s ní dohadovat, a tak jsem jí na to nic neřekl.
„Nechceš doprovodit domů?“ zeptal jsem se po chvíli.
Odpověď stále nepřicházela, a tak jsem si myslel, že jsem to touhle otázkou naprosto zvoral. Sakra.
„Chtěla bych, ale vůbec nevím, kde jsem,“ odpověděla po chvíli tíživého ticha.
Nechápavě jsem se na ní podíval.
„V jednu chvíli jsem byla v Zoo ve Falseville a v další jsem se probudila tady u toho…“ hlas jí selhal a do tváří se jí vehnaly slzy.
„Chápu, chápu,“ zvolal jsem rychle, abych jí dal najevo, že nemusí pokračovat, “hele bude to ode mě v tuhle chvíli znít asi fakt divně, ale nechceš jít ke mně domů? Bydlím kousek odsud. Našel bych ti tam nějaké oblečení, jestli máš hlad, tak i nějaké jídlo a v klidu bychom pak vyřešili, jak se pak dostaneš domů…“ zasekl jsem se, jelikož jsem zachytil její nevěřícný pohled. Proboha, na co jsem myslel, když jsem tohle plácnul? Takhle to musí vypadat, že ji chci zatáhnout domů a tam někde znásilnit. Chudák holka…
Ještě chvíli mě zkoumala pohledem, a pak odpověděla:
„To bys pro mě opravdu udělal?“ zeptala se zcela nečekaně.
„Cože?“ nevěřil jsem svým uším. Takže ji to nijak nepobouřilo?
Pomalu vstala a mikinu, jež jsem přes ní přehodil, si zapla. Byla tak dlouhá, že jí zakrývala i natrženou sukni, což určitě uvítala.
„Tak v tom případě tvou nabídku přijímám,“ odpověděla a mou předchozí otázku naprosto ignorovala.
Také jsem vstal a vydal se uličkou zpátky ke svému domu:
„Tudy,“ řekl jsem a ona mě následovala.
Čekal jsem všechna možná odmítnutí, ale to, že to přijme, opravdu ne. Otočil jsem se ještě na ní, jestli to opravdu myslí vážně. Stále kráčela za mnou, a když si všimla mého pohledu, věnovala mi letmý úsměv.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
