Úplně obyčejný život, úplně obyčejné holky- Nové začátky
Informace:
V tomto díle Maki zjistí že existuje víc lidí jako je ona. I když si ze začátku nerozumějí tak se nakonec seznámí. A Maki konečně zjistí, že našla pravé přátele.
Tohle je klidnější díl. Spíše seznamovací.
Omluvte mé chyby poprvé píšu ve wordu ale příště už to bude lepší.
Pěkné čtení!!
Tohle už je hodně staré, nehodlám pokračovat.
Docela jsem se lekla. Nic jsem však nedala znát. Poznám přece nové lidi! Přece jenom chtěla jsem si zkusit jaké to je, být oblíbená. Kíro se rozešel ze dveří pryč. Já za ním. Zavřela jsem dveře a všimla si velkého nápisu "VSTUP JEN POD DOHLEDEM NĚKOHO ZKUŠENÉHO!" Vlastně to byl papír vyvěšený na dveřích a na něm ručně napsáno tohle. Nikdy jsem si toho nevšimla. Pak jsem doběhla Kíra ale s odstupem 5 kroků, kdo ví, co můžu čekat. Šli jsme dlážděnou chodbou která měřila přesně 20 metrů a 10 centimetrů. Když jsme totiž došli na konec, byla tam nástěnka vyvěšená na zdi. Na ní byli dva papíry. Na jednom bylo. "Ze závěrečného vyměřování jsme zjistili, že chodba měří přesně 20m a 10cm" A druhé byli noviny. Moc jsem neviděla, to vyměřování je zakrývalo. Poznala jsem je, protože je četl děda. Viděla jsem ho často. Vždy, když jsem se běžela vyplakat k babičce nebo, když jsem jim šla něco říct. Pak jsem jsem však měla hodně zaracha a přísný zákaz stýkání se s babičkou a i dědou. Prý že to, co jim říkám není pravda, a jenom babičce pletu hlavu. Pak jsme prošli ještě kolem spousty dveří s nápisy "NECHODIT" nebo se spousty divných jmen jako třeba "Lusy, Zoro nebo Havran." Pak ještě kuchyn u které jsem začala ztrácet přehled kde jsme. Ještě další úctihodnou chvíli jsme šli, teda nevím jak Kíro ale já s doměním že mi odumírají nohy a pak jsme se zastavili. Což mě moc nepřekvapovalo, i když bych měla jásat a oslavovat že jsme došli a nohy mi ještě chvíli vydrží. Když jsem se vzpamatovala byli jsme v obýváku. Úplně obyčejném obýváku. To mě docela překvapuje protože když někdo vejde do domu který vypadá jako že se tam vlezou sotva dvě místnosti, jenže ne. Tam je chodba měřící 20 metrů a mimo jiné i 10 centimetrů které jsou všem ukradené, milion dveří at už s nápisy nebo jmény a ještě laborka, tak mě opravdu překvapuje že je tu obývák! Gauč, dvou sedačka, křeslo a koberec uprostřed v kruhu. Na koberci skleněný stůl a přímo za mnou dveře a napravo od nich televize. Za křeslem obráceným zádi od zdi byli okna, zatažené žaluzie a v oknech zavěšené fotky přichycené na provázku.
Na gauči byli 3 holky, v křesle kluk a o křeslo se opíral ještě další kluk co seděl na zemi. Na dvou sedačce ležel ještě další jeden kluk začtený do knížky. ,,Představte se, tohle je Maki." Pousmála jsem se. Úsměv mi opětoval jen kluk sedící na zemi. ,,Pěkná výzdoba." Řekla jsem nejistě. Nechtěla jsem být středem pozornosti. To co se stalo jsem však opravdu nechtěla. Jedna holka, co seděla na kraji gauče doslova vyskočila. ,,Jak sis toho všimla? Seš první kdo to pochválil! Jsem Lusy!" Měla černé vlněné vlasy schycené do dvou culíků, které drželi jen díky provázkům. Pak ke mně přišla a chytla za ruku. Pak mě začala odvádět pryč se slovy. ,,Pojd, ukážu ti to!" Za sebou jsem uslišela hlasitý smích otočila jsem se vyděšená ke Kírovi ale ten jen se smíchem pokrčil rameny. Pochopila jsem, že ten mi nepomůže. Dovedla mě do kuchyně a pak odbočila ke dveřím, s nápisem "Lusy" Pak jsme vešli dovnitř.
Byli jsme v pokoji.V zadním levém rohu měla postel normální dřevěná. Na ní peřiny hozené na hromádku. Polštář byl mimo postel. Nebo spíš pod postelí se spousty dalších věcí. Všude po pokoji byli učebnice, oblečení a zmuchlané papíry. Jeden jsem vzala. Byl to pracovní list s velkou červeně napsanou 5. ,,Gympl?" Zeptala jsem se. ,,Ne, střední." Odpověděla mi Lusy. V pravém předním rohu byl stůl. Všude na něm byli pastelky a ústřižky nemluvě o dalších zmuchlaných papírů. Vedle stolu byl školní batoh a koš který skoro vůbec nebyl vidět. Ležel na něm batoh. Na stole byl ještě počítač zapojený v nabíječce která vedla přes celý stůl až k zásuvce. Na obrazovce bylo černo. Vyšla jsem ven a tam všichni stáli v kuchyni.
O dřez byla opřená holka. Měla bílé vlasy ostříhané na podkovu. Krásné ale roštácké zelené oči. Podívala se na mě a usmála. ,,Zoro." Řekla klidně. Na zemi klečela holka co něco utírala. Zvedla ke mně hlavu a pročísla si při tom soje hnědé vlasy dlouhé po lopatky. Pramínky vlasů jí padali do očí. ,,Thoro, čau!" První kluk měl modré oči a černé vlasy s hustým obočím. Opíral se o Kíra. Ne, že by mu to šlo. ,,Říkají mi Havran. Jsem brácha Kíra. Vid bráško!“ A rozcuchal Kírovi vlasy. Tomu jsem se prostě musela zasmát. A já jsem to začala. Začli se smát všichni. Potom ke mně přišel další kluk. Vlasy měl po stranách kratší a uprostřed delší, zapletené do culíčku. Přes pravé oko měl jizvu. Asi drápnutí od medvěda. ,,Jsem Huk, a tamhle ten kluk je Joshi.“ Ukázal směrem ke klukovi co v ruce držel knížku. Měl bílé vlasy, ve kterých se oběvovaly pramínky červené. Jeho nezbednické zelené oči, pořád kontrolovali místnost. Pak ke mně někdo ze zadu přišel a obejmul. Všichni se začli smát a já cítila, že mám novou rodinu.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
