Živá zvířata - 8. kapitola - Úkryt
Informace:
Jane, Law, Robin a Zoro utíkají do lesa. Při jedné přestávce se domluvili, že dojdou na konec lesa a Zoro půjde pro auto, které si půjčí od svého přítele. Všichni s tím souhlasí a Zoro běží, aby byl co nejdřív u ostatních. Ale nastanou menší komplikace. Law, Jane a Robin čekají na kraji lesa a buď mlčí, nebo si povídají.
Chtěla jsem to už ukončit, ale není to zdaleka konec. Je tu další díl, tak si ho užijte a omluvte mé chyby :)
8. Úkryt
Doběhli jsme na konec lesa. Chvíli jsme na kraji lesa stáli, vydýchávali jsme se a přemýšleli, co dál podniknout. I když to jsme věděli, co podnikneme, jen jsme přemýšleli, jak to udělat.
,,Myslíte, že to tu zvládnete sami a já bych skočil pro to auto?” zeptal se nás Zoro a přitom sledoval hlavně Lawa.
,,Určitě jo.” přikývl Law na souhlas. Já a Robin jsme taky souhlasily.
,,Dobře. Budu tu co nejrychleji to půjde.” slíbil nám Zoro.
,,Buď opatrný.” požádala Robin Zora a oba se políbili.
,,Neboj, budu. I vy buďte na sebe opatrní.” slíbil Zoro, znovu políbil Robin a pak se rozeběhl a běžel pro auto k jeho kamarádovi. A my tři zůstali sami.
Zoro:
Zoro běžel jak nejrychleji svedl. Nechtěl, aby ti tři na něho čekali dost dlouho. Bál se o ně. Law byl neschopný boje kvůli ruce a Jane s Robin by těžko zvládli všechny protivníky. Ale na toto myslet nechtěl. Ale v tom mu to došlo. Musel se vrátit ještě k nim domů, pro řidičák, protože ten u sebe neměl.
,,Do prdele.” zaklel nahlas. Pak rychle změnil směr a běže k nim domů, aby si mohl vzít řidičák. Nechtěl svého kamaráda dostat do problémů.
Doběhl k nim k domku. Schoval se do křoví. Chvíli vyhlížel, ale nikde ani živáčka. Byl rád, ale zároveň se obával, že je to přichystaná past. Ale neměl jinou volbu, než to risknout.
Šel zadním vchodem. Tam nechávali na verandě schovaný náhradní klíč. Klíč našel na svém místě. Opatrně ho vzal a otevřel dveře. Bylo zamčeno. Radši to neřešil. Vklouzl do domku a šel hned do obýváku, kde byly různé papíry. Kde i Zoro měl své papíry. Když si řidičák uklízel, tak zaslechl, jak někdo otevírá hlavní vchodové dveře. Zoro rychle schoval své papíry a běžel odkud přišel. Ale nestíhal už zamknout, takže jenom ty dveře zavře a rychle se schoval na dvorku.
Chvíli čekal, dokud nevycítil, že je to v suchu a může utéct. Čekal asi takových deset minut, než se vydal znovu na cestu. Naštěstí si ho nikdo nevšiml. Ulevilo se mu, ale zároveň měl špatný pocit. Ale radši se dal na úprk za tím kamarádem.
Cestou se modlil, aby ten kamarád byl doma. Nechtěl na něho čekat a taky se mu do bytu vloupat nechtěl. Tak doufal, že doma bude. Naštěstí rodiče Robin se nesnažili seznámit s přáteli Zora, tak ho neznali, ale přesto měl obavy, že si to otec Robin zjistil. Ale i tak to risknout chtěl.
Ke kamarádovi to byly zhruba tři kilometry. Běžel jak nejrychleji dokázal. Ty tři kilometry mu trvaly asi dvacet minut. Ale ten čas neřešil. Doběhl k paneláku, kde ten kamarád bydlel. Zoro hned zazvonil. Po menší chvilku se ozval bzučák a Zoro vstoupil dál. Schody bral po dvou. Bydlel úplně nahoře, ale výtahem se nechtěl zdržovat.
Když doběhl do posledního patra, tak tam u dveří, čekal jeho kamaráda. Naštěstí to nevypadalo že by tam byl někdo s ním.
,,Zoro, co se proboha stalo?” byl jeho kamarád překvapený.
,,Mitsuo, mám na tebe menší prosbu.” vychrlil ze sebe Zoro.
,,Zoro, do čeho ses to zase namočil?” vyčítal maličko jeho kamarád Mitsuo.
,,Teď nemám čas to vysvětlovat, ale jde o experimenty na lidech.” řekl ve zkratce Zoro, co se děje. ,,Já a Robin potřebuje útočiště na jedné dědině. Jenže své auto použít nemohu. Mohu si půjčit to tvé?” požádal Mitsua.
,,Asi nemá cenu se ptát, co se děje, co?” zeptal se Mitsuo, i když odpověď už znal.
,,Promiň,ale ne. Nechci tě dostat do větších problémů, do kterých jsem tě už namočil. Proto ti nemohu říct, kam s Robin pojedu.” omluvil se Zoro Mitsuovi.
,,Chápu. Až bude čas, tak mi to řekneš.” usmál se Mitsuo na Zora. ,,Chvilku tu počkej.” dodal a zalezl do bytu. Po chvíli se vrátil s klíčky a papíry od auta. Hned je předal Zorovi.
,,Díky moc. Jsem ti dlužen.” poděkoval Zoro, a aniž by si počkal na rozloučení, hned se rozeběhl po schodech dolů.
Auto Mitsua poznal hned. Otevřel si a sedl za volant. Nastartoval a jel vyzvednout Robin, Jane a Lawa. Ale při jízdě dodržoval správnou rychlost. Nechtěl, aby ho policie zastavila, když je spolčena s otcem Robin. Nakonec dojel na místo, kde nechal ti tři. Ti si sedli do auta. Robin vedle Zora a Jane s Lawem dozadu. Zoro se rozjel a jelo se na chatu Zora.
Mezitím v lese:
Poté co Zoro zmizel jsme si sedli na pařezy, které tam byly. Chvilku panovalo ticho. Po chvíli promluvila Robin.
,,Myslíte, že to zvládneme?” zeptala se nás Robin.
,,Určitě jo.” snažila jsem se uklidnit Robin, i když i já měla obavy o Zora. Ale i Law ty obavy měl.
,,Musíme doufat, že vše zvládl.” připojil se Law.
,,Dobře. Věřme, že to Zoro zvládne.” pousmála se Robin. ,,Jane, mám na tebe dotaz.” otočila se na mě.
,,Ano?” souhlasila, jsem že se mě může zeptat.
,,Proč si vlastně utekla?” zeptala se mě Robin. Tato otázka trošku Robin hlodala.
,,Tak když jsem viděla Lawa, jak je postřelený, bála jsem se, že je to smrtelná rána, a Law zemřel. Bála jsem se toho střelce. Utekla jsem ze strachu, ale i ze zlosti. Rozhodně jsem chtěla Lawa pomstít.” vysvětlila jsem Robin své jednání.
,,Chápu.” přikývla Robin.
,,Nakonec jsem byl rád, že si utekla. I když strach o tebe jsem měl.” přiznal se Law.
,,Já hlavně prahla po pomstě. A u těch bezdomovců mi mělo dojít, že ten Steve bude pracovat pro tvého otce, Robin.” svým způsobem jsem se omlouvala.
,,V pohodě. Každý chybuje.” usmála se Robin.
,,Měla jsem poslechnout svůj vnitřní hlas.” dál jsem toho litovala v duchu si za to nadávala.
,,Hele, už to neřešme. Co se stalo, se stalo. Teď žijme přítomností a taky co dál podnikneme.” řekla Robin a pousmála se na mě. Já jsem jenom přikývla hlavou na souhlas.
,,Je to jenom návrh a chci to ještě probrat společně se Zorem v té chatě, ale chtěl bych zachránit i ostatní, na kterých se ději ty experimenty. Vzal bych jsem si to na své triko a být potrestán, kdyby jeden z nich něco provedl, ale risknout bych to chtěl.” řekl Law, nad čem přemýšlel.
,,I já bych o to stála. Chci, aby ty experimenty už skončily.” přidala jsem se k Lawovi.
,,I já bych je chtěla zachránit, ale toho, že by se z nich stali vrazi mám obavy. A nevím jestli si to chci vzít na své triko.” svým způsobem s námi souhlasila Robin.
,,Pořešíme to, až na té chatě a i se Zorem.” řekla jsem, že teď se o tom bavit nebudeme. Nechtěla jsem nic řešit bez Zora, nebo Robin, nebo Lawa. Nechtěla jsem nic ukvapit. Na to jsem byla dost opatrná.
,,Co tvé rameno, Lawe?” změnila téma Robin.
,,Je to dobré.” odpověděl Law. Podívala jsem se na to rameno Lawa. Naštěstí rána nekrvácela, tak to bylo určitě OK, jak Law tvrdil. ,,To jsem ráda.” přikývla úlevoun. ,,A Jane, co tvé břicho?” zeptala se se mě a otočila se na mě
,,Je to jenom povrchové a už to nekrvácí.” usmála jsem se na Robin.
,,Tak to je taky dobře.” přikývla Robin. Chvilku jsem si všichni tři povídali, chvilku jsme mlčeli. V jednu chvíli, se nám zdálo, že nás někdo sleduje, ale nebylo nikoho vidět. Shodli jsme se na tom, že to byl jenom přelud. Po hodině, kdy se Zoro ještě neukázal, jsme začínali mít obavy o Zora. Jestli to zvládl. Jestli to auto získal. Tyto otázky se nám honily hlavou. Asi po dvou hodinách přijelo auto. Zastavilo a z auta vykoukl Zoro.
,,Tak nastupovat.” oznámil nám Zoro a my všichni poslechli. Robin si sedla vedle Zora a já s Lawem dozadu. Zoro vyjel na silnici a mlčky jsme jeli do vzdálenější vesnice, kde byla chatka, která se stala naším útočištěm. Naším úkrytem.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.