Anime World CZ/SK - Příběhy

2. Nový domov

Sledovala jsem Robin i Zora najednou. Na ředitele jsem se ani nepodívala. Bála jsem se, protože Robin ani Zora jsem neznala osobně. Jenom, jak nás všechny Robin od mala sledovala. Nevěděla jsem, ani Law nevěděl jestli ti dva budou krutí, nebo ne. Pak jsem si všimla dvou klecí. Došlo mi, že nás do těch klecí zavřou. Byla velká, aby se do ní vešel jeden člověk, nebo jako já a Law jeden mutant.

,,Dejte je do těch klecí, ale opatrně.” nařídila Robin. Ti dva, co nás drželi přešli ke klecím, my s Lawem jsme si vlezli do klecí a sundali nám vodítka a zavřeli klece. Stále jsem sledovala Robin a Zora. ,,Odveďte je do auta.” nařídila Robin. Nejdřív odvedli Lawa a pak mě. Protože klece s námi byly těžké, tak museli to vzít ve dvou.

 

Když i mě dali do auta k Lawovi, tak chvíli trvalo, než dorazila Robin a Zoro.

,,Teď zažijete peklo. Hahaha.” zasmál se jeden ze strážců. Podívala jsem se na Lawa a ten na mě. Ti dva se smíchem odešli.

,,Neboj, ochráním tě.” utěšoval mě Law. ,,A podle mě to bude dobré.” dodal a usmál se na mě. Já se na Lawa pousmála. Měla jsem strach, ale když tu byl se mnou Law, tak jsem se zároveň cítila v bezpečí. Věřila jsem mu. Což se mi nestávalo, že bych jsem jen tak někomu věřila. Možná to bylo tím, že si prošel peklem jako já. Jen teď byla otázka, jestli jsme se dostali do dalšího pekla, nebo ne. Po chvíli se vrátila Robin se Zorem. Robin nasedla za volant a Zoro ke spolujezdci. Robin nastartovala a jeli jsme do našeho nového domova.

 

Ale cestou se Robin se Zorem stavili ještě v jedné restauraci na oběd. Nás dva nechali mlčky v autě. Ani nám nic neřekli. I mně kručelo v žaludku. Měla jsem hlad, protože snídaně nám v tom pekle nedávali. Jenom oběd.

,,Co si o těch dvou myslíš?” zeptal se mě Law, když jsme byli sami.

,,Nevím. nevyznám se v nich. Vím, že Robin mě dost často navštěvovala, ale mohla se změnit. Z malé holčičky vyrostla urozená žena.” pokrčila jsem rameny. ,,Co ty si o nich myslíš?” taky jsem se zeptala Lawa.

,,Taky nevím. Jak říkáš, jenom na mě civěla, jako malá. Občas dala ruku na sklo, ale to bylo vše.” souhlasil se mnou Law.

,,Myslíš, že to bude peklo, nebo ne?” zeptala jsem se Lawa.

,,Nevím. Sice ty dva okřikla, když s námi zacházeli krutě, ale oba dva sami můžou být krutí.” nevěděl Law. Já jsem jenom přikývla. Asi po hodině se ti dva vrátili. Mlčky nasedli do auta a Robin nastartovala a my jeli k nim domů. Cesta trvala celkem dvě hodiny a půl. Tedy o s tou hodinovou přestávkou.  

 

Když jsme dojeli k rodinnému domu, tak Robin otevřela dveře od domů a šla Zorovi pomoci s našemi kleci. Nejdřív vyndali a přenesli do domů mně a pak Lawa.

 

Odnesli nás do obývacího pokoje. Tam byla jedna veliká klec, pro pět osob. A tam nás dali. Takže jsem sdílela jedu klec s Lawem. Když jsme byli v té kleci, tak ti dva odešli ani nevím kam. Nebylo nic vidět. Rozhlédla jsem po obýváku. A jak jsem poznala, že jde o obývák? Byla tu pohovka i televize s rádiem. Což vím, že je obývák, protože než na mně dělali pokusy, tak jsem bydlela s rodiči a v obýváku byla vždy pohovka i televize.

,,Jsem zvědav, jestli v této kleci budeme pořád, nebo nás i pustí.” zauvažoval Law nahlas.

,,Taky by mě to zajímalo.” souhlasila jsem s Lawem. Modlila jsem se v duchu, aby to tu bylo fajn. Nikdo by nás netýral. Ale museli jsme čekat, co se bude dít dál. Po chvíli se ti dva vrátili. Byli převlečeni. Přišli rovnou k nám. Chvíli jsme na sebe čučeli, jako na zázrak.

,,Nebojte, pustíme vás, ale až se vrátíme. Teď musíme jít pryč.” oznámila nám Robin. ,,A taky ani jeden  z nás dvou nebude týrat, jako v tom institutu.” vysvětlila mně i Lawovi.

,,Jak vám máme věřit?” zeptal se chladně Law.

,,Vím, že mi jen tak věřit nebudete, ale změním váš názor na nás.” promluvil Zoro.

,,Zoro má pravdu.” přikývla Robin. ,,Tak my jdeme.” dodala a usmála se na nás. Pak se Zorem odešla pryč. Já a Law jsme zase zůstali sami.

 

Chvilku tu panovala tichá atmosféra. Nevěděla jsem, co mám říct. Bála jsem se, ale v přítomnosti Lawa, jsem svůj strach začala ovládat. Prostě jsem se tolik nebála. Ale být tu sama, tak se asi zblázním strachy.

,,Jsem ráda, že tu jsi se mnou.” promluvila jsem nakonec nahlas. Ale na Lawa jsem se ani nepodívala. Byla jsem trošku rudá.

,,To já taky. Už v tom institutu jsem tě potají sledovat. A vždy, když si musela být potrestána, jsem se chtěl ozvat, aby vzali mě,místo tebe, ale mlčel jsem, protože mi došlo, že tebe i mě potrestali. A jak si dneska upadla a dostala výprask, mi tě bylo líto. Chovali se k nám jako ke zvířatům. Ano jsme poloviční zvířata, ale my se bereme, jako lidi, jenom s tím, že oproti lidem, máme uši a ocas.” začal mít Law proslov. Celou tu dobu jsem se a Lawa dívala a přikyvovala jsem, že s ním souhlasím.

,,To já se moc na ostatní nedívala. Nechtěla jsem žádný výprask,a taky dotyčná osoba nemusela mít celu vedle mě, jako ty. Ale zajímalo by mě, jak si věděl, že mám celu vedle tebe.” souhlasila jsem s Lawem a zeptala se, jak je možné, že věděl, kde mám celu.

,,Dneska jsem si všiml, jak tě zamykají v cele, která je vedle mě.” vysvětlil mi Law. Já jsem jenom přikývla na souhlas. ,,Jenom doufám, že budou lepší, než ty dozorce v institutu.” dodal, v co doufal.

,,Já taky v to doufám. Ale musím se ti přiznat. Jsem ráda, že tu nejsem sama. A taky jsem ráda, že jsi to byl ty. Potěšilo mě, že ses mi ozval přes zeď cely, ale zároveň jsem se bála, aby na nás nepřišli a nejen, že by nám dali výprask, ale taky aby jednoho z nás nepřestěhovali do jiné cely.” přiznala jsem se Lawovi.

,,I já jsem byl rád, že jsi to zrovna ty. Už dost dlouho jsem tě venku sledoval, ale neodvažoval jsem se ti ozvat. Nechtěl jsem, aby si za mou chybu byla potrestána, stejně jako já.” vysvětlil mi Law.

,,Já si tě teda nevšímala, stejně tak i ostatní, abych jsem řekla pravdu,” řekla jsem pravdu.

,,Nevadí. Já se začal na tebe dívat, když jsem si tě všiml. Jinak jsem ostatní taky ignoroval, ale na tebe jsem musel pořád myslet. Cítím, že tě mám rád. Dokonce mi přijde, jako bych tě znal celou věčnost.” přiznal se mi Law.

,,Díky, moc si toho vážím. I mně přijde, jako bych tě znala věčnost, ale jestli tě mám ráda, nebo ne, nedokážu ti odpovědět. Sama nevím. Nevyznám se ve svých citech.” přiznala jsem pravdu Lawovi.

,,Nevadí. Nechci po tobě, aby si mě měla ráda, jako já tebe. Neznáme, ale třeba časem se to změní.” usmál se na mě Law. Já jsem jenom přikývla na souhlas. Pomalu, ale jistě jsem se začala s Lawem víc seznamovat. Hodně jsme si povídali. Po třech hodinách se vrátila Robin Zoro. Hned byli u nás dvou.

,,Doufám, že se vám tu bude líbit.” usmívala se Robin.

,,Mám prosbu.” ozval se Law odvážně. Tušila jsem se, že se zeptá na to, co bude k jídlu. Protože, než ti dva přišli, tak jsme si povídali o tom, jak máme hlad.

,,Klidně se ptej.” usmála se Robin na Lawa.

,,Jak budeme dostávat jídlo? Oba už máme hlad.” přiznal Law. Robin se podívala na Zora a ten na Robin.

,,Za pokus nic nedáme.” promluvil Zoro, který sledoval Robin a pak se podíval na nás dva.

,,Dobře. Něco uvaříme a než uvařím, tak vás pustím. Ale nic nevyveďte. Slibujete?” požádala nás Robin, když souhlasila, že nás pustí.

,,Slibujeme.” řekla jsem i za Lawa. Law jenom přikývl hlavou na souhlas. Zoro i Robin se na nás usmáli a Zoro otevřel dveře od klece. Nejdřív jsem vylezla já a pak Law. Žádná pouta nám nedali. Věděla jsem, že nám důvěřují a chtějí po nás, abychom důvěřoval i my jim.

,,Projdeme se po bytě, můžeme?” zeptal se Law.

,,Jistěže, ale buďte opatrní.” usmála se na nás Robin. Robin se Zorem šli do kuchyně vařit jídlo. Já a Law jsem šli nejdřív taky do kuchyně a do koupelny. Podívat se jak to tam vypadá. Pak jsme šli po schodech nahoru.

 

Nahoře byly jenom dvoje dveře. Podívali jsme se do jednich dveří. Poznali jsme, že je to nejspíš ložnice Robin a Zora. A v druhých dveří byl pokoj. Přišlo nám, že je to pokoj pro děti. Když jsme si to prohlédli, vrátili jsme se do kuchyně k Robin a Zorovi.

 

Nejistě jsme si sedli ke stolu. Oba jsme celou tu dobu mlčeli. Už jsem chtěla požádat o vodu, když v tom Zoro před nás položil skleničky s limonádou.

,,Díky.” poděkovala jsem a hned jsem se napila.

,,Smím mít jednu otázku?” zeptal se Law těch dvou.

,,Jistěže, že se můžete zeptat na cokoliv.” usmál se na nás Zoro.

,,Vy čekáte dítě?” zeptal se Law na otázku, která tížila i mou hlavu. Robin se Zorem se na sebe podívali.

,,Měli jsme, ale bohužel jsem o dítě přišla a museli mi vzít dělohu, takže už děti nemůžeme mít. Proto jsme si vás dva vzali k sobě. Budete něco jako naše děti.” vysvětlila nám Robin. Já a Law jsme se na sebe podívali.

,,A to budeme spát v té kleci?” zeptala jsem se tentokrát já.

,,Ne, je tu, kdyby přišla návštěva, tak vás budou odpuzovat, tak budete zavření v kleci, aby se vám nic nestalo. Ale jakmile tu budeme my dva, nebo někam pojedeme, budete mít volnost. I v tom pokojíku, kde měly být  naši děti budete spát a hrát si vy dva. Věříme vám, že nic neprovedete.” vysvětlil nám tentokrát Zoro. Oba jsme jenom přikývli.

,,Za chvíli se bude podávat jídlo.” ozvala se Robin. Sice jsem těm dvou moc nedůvěřovala, ale přišlo mi, že to jsou fakt milí lidé. Že se tu budeme mít v bavlnce. Věděla jsem, že odtud nechci utéct. Že se budu snažit být poslušná, protože tito dva lidé nejen mně, ale i Lawovi dali volnost. Jenže štěstí nevydrželo moc dlouho.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.