Anime World CZ/SK - Příběhy

   Na hledání třídy se Thomas příliš nepodílel. Vlastně spíš jen vlál za Kao, sebejistě kráčející chodbami rozlehlého areálu a zoufale se snažil zapamatovat si alespoň cestu ke schodišti. To děvče tu muselo již někdy být… A nebo prostě jen vědělo, jak se orientovat na neznámém místě. To se mu zdálo pravděpodobnější.

   Když konečně narazili na třídu, která na cedulce vedle dveří měla jednoduchý nápis 2.A a jméno třídního profesora, nedala Kao Thomasovi ani chvilku na to, aby se mohl psychicky připravit. Sebejistě vkročila do dveří a jemu nezbylo než ji následovat.

   Třída byla velká, prostorná a vcelku nezajímavá. Vzhledem k tomu, že do zvonění zbývalo ještě dost času, soudě podle rozpisu který jim vykládal Sawako, byla zaplněna zhruba polovina lavic. Několik párů očí se zvedlo a všechny věnovaly pozornost spíše Kao než jemu. To trochu bodne u srdce…

   „Kam?“ promluvil Thomas ke Kao v otázce, která místa se jí líbí. Chtěl si sednout někde poblíž ní, jelikož byla pravděpodobně jediný člověk, kterého na tomhle děsivém místě zná.

   „Řada u okna vypadá fajn,“ usoudilo děvče a hodilo po Tomovi krátký úsměv. Ten jen přikývl a sám se vydal k jednomu z volných míst. Posadil se do lavice předposlední ve zmíněné řadě, Kao přesně před něj. Lavice byly po jednom, což chlapci naprosto vyhovovalo… Nerad se dělil s někým o svůj osobní prostor. Škola navíc, stejně jako celé centrum, byla o něco výš než zbytek města takže když pohlédl ven, měl perfektní výhled. To mu vyhovovalo. Podepřel si rukou bradu a vyhlédl z okna, ve snaze trochu utišit splašeně bijící srdce.

   „Děláš si srandu?!“ Thomas se trochu překvapeně otočí na lavici za sebe, která byla ještě před chvilkou prázdná, aby zjistil, co se tomu chlapci za ním přihodilo. „Nečekal bych že tu uvidím zrovna tebe, Shepherde.“

   „Nápodobně,“ utrousil Thomas. Měl co dělat, aby jeho tón nebyl zbytečně příliš otrávený. Ráno litoval toho, že na škole nikoho nezná? Teď by byl nejraději aby tomu tak bylo.

   „Vy se znáte?“ zeptala se Kao trochu překvapeně, když si všimla, že se v lavicích za ní něco děje.

   Thomas v odpověď přikývl. „Marcus Marshall, chodili jsme spolu na základku.“ Byl to chlapec jen o něco málo menší než sám Tom, zato ramenatější a mohutnější. Vlasy měl světle hnědé, na slunci se někdy zdály jako blonďaté a oči podivně tmavě modré. Na tváři mu neustále hrál úsměv nebo úšklebek, vždy bylo těžké to poznat. „Marcusi, tohle je Kao Sawako.“ Chodili sice s Marcusem do jiných tříd, ale škola byla malá a tak na sebe často narazili.

   „Sawako?“ zopakoval Marcus s úsměvem. „Tak to mě moc těší!“ Pohledem se na chvilku zastavil na odznacích na jejím saku. I teď měl Thomas šanci si je prohlédnout. Kromě toho, který měl on a každý žák na této škole se tam blyštil ještě jeden. Taktéž se jednalo o znak školy na bílém pozadí, avšak vyveden jasně zlatou barvou. Tento odznak patřil v každém ročníku jen jednomu žákovi, a to tomu, kdo byl při přijímací zkoušce na prvním místě. Kromě tohoto byl pro žáky ještě odznak stříbrný a nažloutle bronzový.

   Marcus obrátil svou pozornost na Thomase a uličnicky se zašklebil, jako malý kluk. „Copak Thomasi, nejsi rád že mě vidíš?“
   „Upřímně?“ Tom naklonil hlavu lehce do strany a významně povytáhl obočí, i přesto mu však koutky úst lehounce zacukali a to by nebyl Marshall, aby si takového detailu nevšiml. Zazubil se ještě víc.

   „Jen se posaď, je tu volno,“ přerušila Kao jejich neverbální komunikaci. Oba dva chlapci se otočili, jejich pohledy spočinuly na neznámém děvčeti. Bylo drobounké a vypadalo jako panenka. Díky světlé pleti perfektně zářily dívčiny jasně modré oči, plné načervenalé rty, nachové tvářičky a ofina blonďatých vlasů, které měla zhruba po ramena, jí do pomněnkových studen trochu padala.

   Kao si odkašlala a hodila po chlapcích nabroušený pohled, který jasně říkal, že se jí nelíbí jejich vychování. „Já jsem Kao,“ představila se, na děvče se opět usmívala, „a tihle dva jsou Thomas a Marcus, protože nejsou schopní sdělit ti to sami.“

   Thomas se na děvčátko trochu potupně pousmál, Marcusův úsměv byl však stále od ucha k uchu.

   „Stella Hakem, těší mě,“ špitlo děvče nejistým, tichoučkým hlasem, lehce přitom pokývlo hlavou a pak se usadila do lavice vedle stolku Kao.

   S děvčetem nebylo lehké mluvit, stud a rozpačitost měla vepsány ve tváři a tak raději mluvil zbytek, který nechal Stellu jen s úsměvem přikyvovat. Netrvalo však dlouho než zazvonilo a celá třída o něco ztichla, všichni čekali, co se bude dít teď.

   Dorazil skutečně jen pár vteřin po zvonění. S tichostí za sebou zavřel dveře, odložil nějaké desky a papíry na katedru. Pohyboval se rychle a elegantně, byl vysoký s plavými vlasy a šedivýma očima. Thomas nebyl jediný, kdo v muži poznal útočníka z praktických zkoušek.

   „Věřím, že si mě spousta z vás pamatuje,“ zvedl nakonec oči ke třídě, postavil se zpříma. Byl mladý, to o něm prozrazoval i trochu uličnický obličej, téměř dětský. Kolem úst měl ďolíčky. „Figuroval jsem ve zkouškách některých z vás, takže se všem chci velmi omluvit.“ Přejel třídu pohledem, vypadal, jako kdyby si do paměti zapisoval každého jednotlivého žáka. „Jmenuji se Mirto Kiriakos a budu vaším třídním učitelem na další čtyři roky. Mimo to vás budu učit teorii magie, dějepis a společenské vědy, takže se nemusíte bát, že byste si ode mě jakkoliv odpočinuli.“ Ruce si volně strčil do kapsy džín. „Rád bych vám připomněl, že vaše povinné vzdělání je u konce. Veškeré vzdělání, které absolvujete tady, je tudíž zcela dobrovolné a pokud k tomu tak nebudete přistupovat, ponesete následky. Mějte na paměti, že pokud budete porušovat školní pravidla a nebudete se chovat tak, jak je po vás vyžadováno, budete bez milosti vyloučeni. Rozumíte?“

   Celá třída mlčela, někteří pomalu přikývli nebo lehce pohnuli rty, v tichounkých slovech souhlasu. Vážný, téměř nepřátelský a velmi přísný výraz profesora však pomalu mizel. Šedé oči mu zářily více a více. „Nutné zlo,“ pousmál se, vytáhl ruce z kapes a lehce si je promnul. „Tak, co kdybyste mi teď řekli svá jména a něco málo o sobě?“

 

   Žádné další výhružky v hodině nepadly. Naopak, celých pětačtyřicet minut strávili tím, že se třídě a učiteli představovali, sdělovali mu odkud přišli, zájmy a další takové drobnosti. Tom se zoufale snažil zapamatovat si alespoň polovinu jmen, ale marně, tak to nakonec musel vzdát.

   „Poprosím vás,“ ozval se profesor Kiriakos při zvonění, „abyste to tu s námi ještě tu jednu hodinu vydrželi. Čeká vás menší test s profesorkou Difficile, v učebně 208. Než začnete panikařit,“ umlčel ještě žáky elegantním mávnutím ruky, „jde jen o testy kvůli způsobu výuky, takže se nebojte, že by se to mělo podepisovat na vašich výsledcích. Můžete jít.“

   Celá třída se pomalu a nejistě začínala zvedat. Za šoupání židlí a šumu hlasů se s davem dostali ven i Kao, Tom, Marcus a drobounká Stella, doufajíc, že je ostatní k dané učebně budou moct zavést.

 

   Třída 208 byla jiná než jejich kmenová třída. Okna zde byla zatemněná, ale nikde žádné osvětlení. Místo čpělo silnou magií. Lavice byly seskládány do velkého kruhu. Žáci se váhavě usadili, konverzace probíhaly jen šeptem, nikdo si nebyl jistý, co je tohle za místo.

   Přesně se zvoněním vešla do třídy drobnější mladá žena s přísnou tváří, pečlivě svázanými blond vlasy a černými brýlemi na světlých očích. Dveře se za ní zabouchly, její kroky provázel hlasitý klapot podpatků.

   Mladá žena se postavila doprostřed kruhu. I když stála zády, Thomasovi připadalo, že jej propaluje ostrým pohledem. „Jmenuji se Natalie Difficile,“ promluvila pevným hlasem a otočila se směrem k Tomovi a zbytku. „Zabývám se mentální magií, které se budu také s vámi věnovat. Nebudu se teď zaobírat tím, abych vysvětlovala, co to mentální magie je,“ mávla ledabyle rukou, „namísto toho vám řeknu, co bude předmětem dnešní zkoušky.“ Někteří studenti po sobě hodili nejisté pohledy.

   Profesorka z jediné volné lavice vzala štos papírů. Nikdo si nevšiml, že by je tam kdy položila. Začala procházet kolem lavic, před každého jeden papír položila. „Ukáži vám teď osm kouzel. Vaším úkolem bude určit, o jaká kouzla se jedná. Pokud půjde o elementární kouzlo, připíšete element. Nebojte se, když vám to nepůjde, jen málokdo má na takové věci dar. Otázky?“ položila papír před posledního studenta v kruhu a přelétla třídu pohledem. „No tak si vytáhněte něco na psaní a nebudeme se ničím zdržovat.“

   Thomas sáhl, stejně jako všichni ostatní, do kapsy saka pro propisku. Do horního pravého rohu papíru se podepsal přeletěl očima zbylých osm kolonek. Pak si z očí sundal černé brýle a položil je na lavici. Viděl stejně ostře jako předtím, viděl možná i nadprůměrně dobře nablízko i na dálku. Tlustá skla nesloužila ke zlepšení zraku, ale k jeho zhoršení vůči magii.

   Profesorka příliš nečekala. Natáhla ruku, stála k Tomovi zhruba bokem. Těsně nad její dlaní se objevil chuchvalec energie, modrý, maskoval svou skutečnou podobu. Tom se téměř okamžitě sehnul a trochu neuspořádaným rukopisem si zapsal do papíru, že se jedná o jeden ze základních elementů, oheň. Profesorka se s rukou stále nataženou před sebe jednou otočila kolem své osy, než kouzlo zrušila. Bez váhání se pustila do dalšího, velmi podobného tomu prvního, avšak tentokrát se jednalo o element vody.

   Thomas skutečně nenacházel v určování kouzel žádné problémy. Po vodě následovalo útočné kouzlo, odstředivé, element vzduchu, zrušení gravitace, bezvědomí, ochrana hmotného objektu. Nemusel je ani znát, aby analyzoval, k čemu slouží.

   Při sedmém kouzle již vypadala velká část třídy naprosto nešťastně. Tom se stále soustředil, především proto, aby mohl ignorovat přicházející bolest hlavy. Byl bez brýlí příliš dlouho.

   „Poslední,“ zahlásila chladně profesorka. Tentokrát energie tvořící se v jejích rukou nebyla modrá jako všechny předešlé, naopak, byla mnohem temnější, do odstínu šedivé. Alespoň tak se jevila pro Toma. Jakmile trochu nabyla na síle, bylo mu jasné, o co se jedná.

   Tohle už Thomas cítil nejednou. Po páteři mu přejel nepříjemný tlak, okamžitě se usazoval ve stále těch samých bodech. Ty nejprve jen lehce pulzovaly, ale bolest se rychle stupňovala. Rysy mu ztvrdly, na čele vyskočilo několik kapek potu. Frekvence jeho tepu i dechu se zvýšila.

   Kao hodila po Tomovi po své levici nejistý pohled. „Tome?“ špitla, chlapec však jen nepatrně zavrtěl hlavou.

   Trvalo to jen pár vteřin, přesto však věděl, že si profesorka Difficile všimla jeho reakce mnohem dřív. Kouzlo zrušila po chvilce, zabodla do chlapce pohled chladných očí. Černá magie. Byl na ni vždy citlivý, jediné štěstí bylo, že pro většinu populace byla tato magie přísně zakázána.

   Profesorka mlčky začala od žáků sbírat papíry, nikdo ani nedutal. Někteří si trochu unaveně mnuli spánky. Když mladá žena procházela kolem chlapce, jemně zavadila konečky prstů o jeho šíji. Po celém těle se mu rozlilo příjemné teplo, které během chvilky bolest v oblasti páteře odstranilo. Neměl tušení, jak to udělala, ale hodil po ní vděčný pohled. Byl si docela i jistý, že jej spatřila.

   Žena světlýma očima projížděla některé z papírů. Pak pohled zvedla a zadívala se na Thomase. „Působivé,“ řekla jen, než se otočila a uložila lejstra do desek. Někteří spolužáci na Tomovi stanuli očima.

   Jakmile zazvonilo, profesorka jen prohodila slovo na rozloučenou a odešla ze třídy jako poslední. Podle všeho jim teď bylo dovoleno odejít a tak se mladí mágové začali zvedat k odhodu.

   Thomas s Marcusem se postavili před třídu, aby nepřekáželi a čekali na děvčata, kterým to pro změnu neuvěřitelně dlouho trvalo. Jen co se mezi dveřmi objevila, mezi posledními, Kao okamžitě zamířila jejich směrem a chudák Stella za ní jen vlála.

   „Co se to stalo na té hodině?“ prohodilo děvče s ohněm políbenými vlasy k Thomasovi, když po klikatících se chodbách mířili k hlavnímu vchodu do školy.

   „Hádám, že jsem na černou magii trochu citlivý,“ pokrčil Thomas rameny.

   „Takže to byla černá magie!“ Kao trochu nejistě zamrkala. Na většině škol černou magii nesmí používat ani profesoři.

   „V takovém množství nemůže nikomu ublížit,“ ujistil ji Thomas.

   Všichni chvilku mlčeli, teprve po pár vteřinách se slabě ozvala Stella. „Ale tobě ublížila.“

 

   Thomas, Kao a Marcus jeli domů společným vlakem, chlapci vystupovali ještě o něco dříve než slečna. Šli spolu zhruba pět minut, než se jejich cesty rozdělily.

   Bylo něco po poledni, přestože se Tomovi zdálo, jako kdyby ve škole strávil věčnost. Už u branky domu Shepperdových viděl, jak se jeho matka hrabe v květinách, se slamákem naraženým hluboko do čela.

   „Měla by ses šetřit, když je takové horko,“ řekl Tom starostlivě namísto pozdravu, když vcházel do branky. Kora zvedla oči, tvář se jí rozzářila. Vyskočila na nohy a zmáčkla svého syna v překvapivě silném objetí pro tak drobnou ženu. Byla o téměř dvě hlavy menší než on.

   „Přestaň s tím aspoň dnes!“ bodla jej ukazováčkem do odznaku školy. „Pojď dovnitř, dáme si něco k pití a musíš mi povědět, jaké to dnes bylo!“

   A než Thomas stačil svou matku zarazit, jako malé děvčátko se rozeběhla ke dveřím. Naprosto zapomněla na zahradnické náčiní, které se teď válelo u záhonku. Pobaveně zavrtěl hlavou a vydal se za Korou, aby a něj jeho matka nemusela dlouho čekat.

 

 

▲     ▼     ▲

 

Kdepak, neumřela jsem! Tedy, skoro, ale tak jednoduché by to nebylo... Takže je tu, o něco později, další část. Doufám, že se Vám bude líbit stejně tak jako ta předchozí, možná i o něco víc a budu vděčná za každé hodnocení i komentář!