Živá zvířata - 1. kapitola - Žiješ?
Informace:
Příběh se bude točit okolo experimentu na lidech, který končí, že z lidí se stala lidská zvířata. Narostly jim uši a ocas. Nadále na nich dělají experimenty, mučí je a ani se mezi sebou skontaktovat nemohou, nebo snad ano?
Další nová povídka. Snad se vám bude líbit :) Omluvte mé chyby :)
1. Prolog - Žiješ?
Jako malá jsem si přála nějaké to zvířátko, ale nejdřív přejdu ke mně. Vypadám jako nějaké dítě, ale je mi už devadesát let. A jak je to možné? Když jsem byla ještě úplně malá, tak rodiče zabili a na mně dělali pokusné experimenty. A ze mě se stala kočka. Nebo jenom mám kočičí uši a ocas. Jak jsem vyrůstala, přála jsem si nějaké zvířátko. Ale vědci mi tvrdili, že sama jsem zvíře, tak si mám vystačit sama. Občas mě vzali ven do zahrady. A nejen mě, ale i ostatní děti, která byla na tom podobně jako já. Ale nikdy jsme mezi sebou nekomunikovaly. Byly jsme velice hlídaní. Takže šance prohodit mezi sebou nějaké to slovo bylo nemožné. Vždy nás potrestaly, kdo se o to pokusil. Buď elektrošoky, nebo bičem do zad. Ale já přeci jednou navázala s jedním kontakt.
Chodila nás navštěvovat jedna malá holčička. Bylo to možné díky tomu, že její tatínek byl na vysoké pozici tohoto experimentu. Počas co za námi chodila, jsem viděla jak zní roste krásná slečna. Během toho co nás navštěvovala jsem zjistila, že se jmenuje Robin. Později tam začala chodit i s jedním hochem, který se jmenoval Zoro, jak jsem později zjistila. Ale teď se vraťme k tomu, kdo se mnou navázal kontakt.
Robin si nás prohlížela, ale po chvíli odešla. Zavolal si ji otec. Nejspíš. Tento den jsem venku škobrtla a spadla. A místo pomoci jsem si vysloužila výprask. Když Robin odešla, tak se po chvíli ozval šramot. Pro lidské uši neslyšitelné. Když jsem tak poslouchala, došlo mi, že se jedná o morzeovku. Dala jsem se do překladu.
„Jestly mě slyšíš, tak se ozvy morzeovkou.“ hlásala dotyčná osoba. Hned jsem se ozvala.
„Ano umím a slyším srozumitelně.“ odpověděla jsem. Za chvilku přišla odpověď.
„Jsi v pořádku? Není ti nic? Viděl jsem dnešní tvůj pád a pak výprask.“ zeptala se dotyčná osoba. Došlo mi, že se jedná o člověka, na kterém se děli stejné pokusy, jako na mně.
„Jsem. A ty? Kdo jsi?“ odpověděla jsem a zeptala jsem se taky.
„Já určitě v pohodě jsem. Mně nedali výprask a nespadl jsem. Jinak mé jméno je Law.“ představil se mi ten muž. Hned jsem odpověděla.
„Já jsem Jane. Díky za tvou starost.“ poděkovala jsem a byla jsem rída, že tu jsem sama. Že nemůže nikdo vidět, jak jsem rudá. Po chvíli přišla odpověď.
„Není zač. Dělal jsem si starosti. A když jsem zjistil, že máš celu vedle té mé, hned jsem se s tebou snažil spojit.“ vysvětlil mi Law. „Mám plán útěku. Pokud máš zájem, tak se můžeš připojit.“ vše mi Law vysvětlil. Byla jsem překvapena.
„Ty víš, jak odtud utéct?“ zeptala jsem se Lawa.
„Ano vím. A tvá pomoc se bude hodit.“ řekl mi Law. Chtěla jsem mu odepsat, ale v tom se otevřely dveře od mé cely.
„Hej ty! Pojď se mnou!“křikl na mě chlap. Hned jsem vstala a šla za tím člověkem. Na chodbě mi dal pouta na ruce, abych jsem nemohla utéct. Ale vyvedli dalšího z cely. Byl to muž. Když jsem se na něho podívala, tak na mě mrknul. Nebo aspoň jsem si to tak mysela. Došlo mi, že to je Law. Oba jsme byli taženi do ředitelny.
V ředitelně byla Robin i Zoro a nejspíš otec Robin. Mně i Lawa hodily na zem jako nějakou špínu.
„Tak je vedeme.“ pronesl muž, který mě držel.
„Nezacházejte s nimi, jako se špínou.“ okřikla Robin ty muže. Já se na tu Robin podívala. „Budou to naši mazlíčci. A nechci, aby se jim něco stalo.“ dodala. Tím mi došlo, že půjdeme k Robin a Zorovi. Ale nevěděla jsem, jestli nás zachraňuje od pekla, nebo se teprve do pekla dostaneme. Na tuto otázku jsme měli brzy dostat odpověď.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
