Anime World CZ/SK - Příběhy

4. Nepřítel číslo dva

Během jednoho týdne se nic nedělo. Nikdo nezaútočil. Už jsem chtěla Lawa ujistit, že mě hlídat nemusí a může se vrátit tam odkud přišel, ale po týdnu začali démoni znovu útočit. Law je všechny zneškodnil. Vrtalo mi hlavou, jak je méžné, že se týden nic nedělo. Ale když jsem se na to zeptala Lawa, tak jenom pokrčil rameny, že taky neví. Yuki do boje nezasahoval, protože u toho nebyl. Vždy si vyhlídli situaci, kdy jsem byla s Lawem. Ale Law mi tvrdil, že to nejsou nějak extra silní soupeři. A bylo to i poznat, protože Law je zneškodnil jedinou ránou svého ohně. A odpoledne doma míst učení do školy, mě Law učil ovládat oheň.

 

Ze začátku mi to moc nešlo. Nedokázala jsem zapálit svíčku. Dost mě to štvalo. Law mi tvrdil, abych jsem byla v klidu a soustředila se. Dokonce párkrát jsem Lawa poslala někam. Law mě se mnou trpělivost a mé nadávky bral z humorem.

 

Jednou takhle mi to nešlo a já se tak naštvala, že jsem práskla dveřmi a utíkala co nejdál od domova. Law se mě vydal hledat. Nemohl použít svou moc rychlosti, nebo přemíštění, protože nevěděl kde jsem.

 

Já utekla do parku. Tam jsem si sedla na lavičku a zuřila jsem a brečela jsem. Tolik jsem chtěla ovládat oheň, abych jsem Lawovi dokázala, že se o sebe postarám sama, a aby se vrátil do svého doupěte. Ale na to jsem potřebovala ještě jeho pomoc, aby mě to naučil.

 

Po chvíli jsem zaslechla šumění v křoví za mnou. Otočila jsem se a strachy se podívala, kdo se tam schovává.

„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat. Jenom hledám míček. Hachiko, můj pes, ho tu ztratil.“ omlouval se mi ten hoch.

„V pohodě.“ řekla jsema setřela jsem si slzy.

„Co tu dělá tak krásná dáma sama v nebezpečném parku?“ zeptal se hoch. Ani jsem nezaregistrovala, že se setmělo. Že žádný pes tu není a na to, aby hledal míček bylo šero.

„Ale nic.“ mávla jsem nad tím rukou.

„Dej, od ní ruce pryč!“ ozval se Lawův hlas. Oba jsme se na Lawa podívali.

„Ty ho znáš, Jane?“ zeptal se ten hoch.

„Jo...“ v tom jsem se zarazila. „Jak znáš mé jméno?“ podívala jsem se na hocha. Law byl hned u mě. Stačil to včas, protože ten hoch se začal proměňovat. Proměnil se ve vlkodlaka. Zírala jsem na to dost vyděšeně.

„Zůstaň tu.“ zašeptal mi do ucha Law. Já jsem jenom přikývla. Law mě pustil a šel naproti vlkodlakovi. „Že mi to nedošlo dřív, že jsi Kurou.“ ušklíbl se na vlkodlaka. Aha, tak Law toho vlkodlaka zná. Pomyslela jsem si.

„Tak si mě nakonec poznal.“ zasmál se vlkodlak. „Ale zatančíme si někdy jindy.“ dodal a vzápětí ve vlkodlačí podobě zmizel. Law se na mě otočil.

„Můžeme jít?“ zeptal se mě Law.

„Jo.“ přikývla jsem na souhlas. A oba jsme vyrazili směr náš domov.

 

Šli jsme mlčky. Já se styděla za svou reakci, za svůj úprk. Toto se mi ještě nikdy nestalo, abych jsem utekla jako malá. A hlavně v této době, kdy po mně jdou démoni, upíři a vlkodlaci. Ale ten vztek a lítost byly silnější než jsem si myslela a proto jsem tak zdrhla.

„Lawe...Promiň.“ omluvila jsem se Lawovi, protože jsem vystavila svůj život do ohrožení. Law se na mě podíval. Pak mě přimáčkl ke stromu. „C-co to děláš?“ dostala jsem ze sebe.

„Tolik jsem se o tebe bál.“ zašeptal mi Law do ucha. Vytřeštila jsem oči. Po chvíli jsem ho od sebe odstrkla.

„Pusťme, ať se můžu jít učit.“ řekla jsem tvrdým hlasem. Law povolik sevření a oba jsme zase mlčky vyrazili domů.

 

Doma jsem si hned skočila pod sprchu. Potřebovala jsem ji jako sůl. Hlavně jsem potřebovala soukromí a přemýšlet, co se tu děje. Proč po mně jdou ti démoni, upíři a vlkodlaci. Vždyť jsem jim nic neudělala. Prostě jsem tomu nerozuměla. Asi po půl hodině jsem vylezla.

 

V oblečení na doma jsem se vrátila do obýváku. Law tam nebyl, ale z kuchyně byla cítit krásná vůně. Já si sedla na zem ke svíčkám, že se pokusím je zapálit.

„Nechto být na zítra. Potřebuješ odpočinout si.“ křikl na mě Law z kuchyě.

„Dobře.“ křikla jsem do kuchyně a šla svíčky uklidit, nebo spíš položit na skříňku. Po chvíli Law nadaval jídlo a zasedli jsme ke stolu. Law udělal steaky s hranolky a dresinkem. „To je delikatesa.“ pochválila jsem Lawovo dílo.

„Díky, snažil jsem se.“ usmál se na mě Law.

„Odkud umíš vařit?“ zeptala jsem se Lawa.

„To nechceš vědět.“ řekl Law. Podívala jsem se na něho.

„Jen to řekni. Mě snad už nic nepřekvapí.“ pobídla jsem Lawa.

„Když sním duši, tak získám znalosti té duše.“ vysvětlil mi stručně Law, ale bylo to srozumitelné.

„Dobře u jídla o pojídání duší ani slovo.“ přiznala jsem, že Law měl pravdu :D

„OK.“ řekl Law a pak jsme jedli oba dva mlčky. Po jídle jsem dala špinavé nádobí do myčky a šla se do pokoje učit věci do školy. Když jsem vše udělala a doufala jsem, že to umím, šla jsem spát.

 

Ve tři hodiny mě vzbudil šramot. Už jsem se bála, že se sem někdo vkrádá. Ale jakmile jsem rozsvítila lampičku, nikde nic vidět nebylo. V tom se prudce otevřely dveře od méh pokoje. Podívala jsem se, co se tu děje. U nich byl Law a rychle se přesunul k oknu.

„Zůstaň tu.“ nařídil mi Law a vyskočil z okna ven.

„Kam bych asi tak mohla jít.“ procedila jsem skrz zuby a bylo mi jedno, jestli to Law slyšel, nebo ne. Pomalu, ale jistě jsem si na jeho přítomnost zvykala. Ale že zabil mého otce to jsem mu neprominula. Po chvíli se Law vrátil oknem, kterým vyskočil ven.

„Je vše OK?“ zeptal se mě Law.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se místo odpovědi na Lawovu otázku.

„Byl tu Kurou.“ odpověděl mi Law.

„Odkud ho vlastně znáš?“ zeptala jsem se Lawa.

„To je dlouhý příběh.“ odbyl to mávnutím ruky Law.

„Tak probuzena jsem tak povídej.“ vyzvala jsem Lawa.

 

Příběh Lawa:

Když Law byl ještě pětileté lidské dítě, tak bylo osamoceno. Nikdy nikdo si s ním hrát nechtěl. Byl přezdíván démonem. Law tomu nerozuměl a když se zeptat matky, tak ho odbyla, že je na to malý, aby to pochopil. Otce neměl.

 

Ale takhle jednou si jako malý hrát sám na pískovišti. Děti se od něho odtáhly a hrály si sami. Když v tom k Lawovi přišel malý klučík.

„Pojď si hrát.“ promluvil ten klučík na Lawa. Law se na toho klučíka podíval.

„Ty se mě nebojíš?“ zeptal se Law místo odpovědi.

„Ne. Jsem stejný jako ty.“ vysvětlil klučík Lawovi. Law se na něho díval překvapeně. „Jinak mé jméno je Kurou, jak říkají tobě?“ zeptal se klučík, který se Lawovi představil.

„Law.“ představil se Kurouovi Law. Pak si začali spolu hrát. Law se bavil. Měl svého prvního přítele. Každý den trávili spolu hraním. Ale když Lawovi matka zjistila, s kým se kamarádí, hned mu toto přátelství zatrhla. Ale Law neposlechl a dál se vídal s Kurouem i přes zákaz matky.

 

Jednou Law s Kurouem šli do lesa. Byl to nápad Kuroua, který řekl Lawovi, že mu chce něco říct. Law s tím souhlasil. Jeho dětstká zvědavost byla silná. Když byli hluboko v lese, tak se Kurou podíval na Lawa.

„Víš, nejsem člověk, stejně jako ty.“ začal mluvit Kurou. Law ho pozorně sledoval.

„J-jak to myslíš?“ byl Law celý zmatený i překvapený.

„Nejsi člověk jako já. Nebo aspoň z poloviny určitě ne.“ pokračoval Kurou.

„Řekneš mi, o co tu jde?“zeptal se Law odváně.

„Já jsem poloviční vlkodlak. Moje matka je vlkodlak a otec je člověk. Tvá matka je člověk, ale tvůj otec je sám démon podsvětí.“ vysvětlil to Kurou. Law na Kuroua vytřeštil oči. „A dokážu ti, že mám pravdu.“ dodal, když z výrazu Lawa si přečetl, nedůvěru. Kurou se hned proměnil ve vlkodlaka. Law začal couvat, až narazil na strom. Rychle se otočil a utíkal domů z lesa.

 

Domů přišel celý vyděšený. Matka zrovna vykládala nákup. Když slyšela bouchnutí dveří od pokojíka, nechala nákup být a šla za Lawem zjistit, co se stalo.

 

Law své matce řekl to, co mu řekl Kurou v lese a i předvedl. A proto se odvážně své matky zeptal.

„Je to pravda, mami?“ zeptal se Law své matkya setřel si slzy, které mu tekly po tváři.

„Říkala jsem ti, aby ses s ním nekamarádil.“ povzdychla si Lawova matka. „Ano je. Tvůj otec je démon podsvětí. Jsi poloviční démon, protože ses narodil sice právoplatnému démonovi, ale máš lidskou matku, takže máš v sobě lidskost. Chtěla jsem ti to říct sama, ale až by si byl starší. Ne teď.“ vysvětlila celou situaci. Law svou matku sledovala poslouchal s otevřenou pusou. „Jedno mi prosím slib. Už se nevídej s tím vlkodlakem. Je sice poloviční, ale má zálusk na podsvětí, na které budeš mít nárok ty až vyrosteš.“ poprosila svého syna. Law jenom přikývl hlavou, že rozumí. A dokonce Law svou matku poslechl a s Kurouem se přestal bavit. Uplynulo sto let a Law se stal hlavním démonem podsvětí. Tuto hodnost sdědil po otci. Law se dokázal proměnit v démona, ale i do lidské podoby. Kurou Lawa od té doby nesnáší a snaží se ho zabít, aby na trůn mohl on.

 

Současnost:

 

Poslouchala jsem s vytřeštěnýma očima. Law to vyprávěl s klidem, ale bylo poznat, že jsou situace, které ho mrzí. Které by určitě změnil. Došlo mi, proč má city, i když najevo je moc nedává.

„Tak a teď víš vše o mé historii. Jsi první člověk, kterému jsem to řekl.“ dodal Law.

„Budu to brát jako kompliment.“ usmála jsem se na Lawa.

„Dobře. Ale teď by si měla spát. Ráno nás čeká škola.“ doporučil mi Law.

„Dobře.“ přikývla jsem na souhlas. Law zavřel okno, já zhasla a zalehla jsem. Po chvíli jsem usnula.

 

Byla sobota, den kdy se do boje proti vlkodlakovi zapojil i Yuki.

Bylo odpoledne a Yuki mě pozval na procházku parkem. Oheň jsem už trošku ovládala. Law byl proti, ale nakonec souhlasil, pokud budu souhlasit s tím, že půjde taky, ale bude se držet zptáky. Yuki i já jsme nakonec s tím souhlasili.

 

Byli jsme asi uprostřed parku, když Yuki navrhl si udělat na jednom místě piknik. Souhlasila jsem s tím. Na určitém místě jsem prostřela deku a Yuki vyndal jídlo a pití. Law byl s námi,ale ve velké vzdálenosti od nás.

„Ty Lawovi věříš, co?“ zeptal se mě náhla Yuki. Podívala jsem se na něho.

„Jo, nevím proč, ale věřím mu.“ trošku jsem zalhala. Věřila jsem mu z důvodu, že je jenom poloviční démon a měl smutnou historii. Ale nechtěla jsem to někde, někomu vyžvanit, tak jsem mlčela. I mně by se nelíbilo, kdyby někdo roznesl mou historii, kterou jsem mu zdělila.

„A miluješ ho?“ dál se vyptával Yuki. Zrovna jsem pila, tak jsem na Yukiho vyprskla colu.

„Promiň...“ omluvilajsem se Yukiho za to, že jsem ho takhle pokropila. „Cítím k němu lítost, ale nedokážu mu odpustit, že mi zabil otce.“ řekla jsem své pocity, i když v tom bylo něco víc. Nebo jsem to tak spíš cítila. Ale nevěděla jsem co.

„Proč lítost?“ nepochopil to Yuki.

„Promiň, ale to je soukromé.“ řekla jsem rozhodně, že o tomto se nehodlám dál bavit.

„Dobře.“ přikývl Yuki a přestal se vyptávat na Lawa. Povídali jsme si o škole převážně. Jiné téma nás nenapadalo. Když jsme dojedli a chtěli vše uklidit, tak se vše zvrtlo. Objevil se Kurou znovu v lidské podobě. I Law vylezl ze své skrýše.

„Přišel jsem si na ten poslední tanec.“ zasmál se Kurou.

„Ty ho znáš?“ zeptal se mě Yuki a podíval se na mě.

„Je to vlkodlak.“ řekla jsem Yukimu.

„To ti nedají pokoj, nebo co?“ zlobil se Yuki. Stoupl si přede mne. „Pokud chceš Jane, tak musíš nejdřív přes ze mě.“ řekl odvázžně Yuki. Chtěla jsem protestovat, ale Kurou byl rychlejší. Z čista jasna se obevil u Yukiho a držel ho pod krkem. Yuki jenom mával ve vzduchu nohama a snažil se popadnout dech. Byla jsem v takovém šoku, že jsem zapomněla na svou moc a otočila jsem sen na Lawa.

„Dělej zachraň jo. Nebo ho zabije.“ křikla jsem na Lawa. „Prosím.“ dodala jsem svou prosbu. Law byl hned u mě

„Jak si přeješ má paní.“ zašeptal mi do ucha. Pak se objevil za Kurouem. Chytl ho za ruku, kterou škrtil Yukiho. „Vím, že máš vztek, ale je to jenom mezi námi dvěma. Ji do toho nemotej, ani jeho ne.“ zašeptal Kurouovi do ucha. Kurou se podíval na Lawa, ale Yukiho nepouštěl.

„Pustím ho a ji nechám osamotě, pokud se vrátíš do říše démonů, kde nám budeš vládnout. Na oplátku ti slibuju, že se nikomu nic nesane.“ řekl svůj návrh Kurou.

„Dobrá, slibuju.“ řekl z povzdechem Law. Já citila, jako bych dostala šípem přimo do srdce.

„Nedělej to.“ křikla jsem na Lawa. Law se na mě podíval. Četla jsem v nich překvapení. Ani já jsem nerozuměla tomu, proč jsem to řekla.

„Rozhodni se Lawe. Buď budou žít oba, nebo ani jeden.“ dal Kurou znovu na rozhodnutí Lawovi.

„Promiň.“ zašeptal Law. Ale já to slyšela. Po očích mi začali téct slzy.

„Tak je to...“ nedořekl Kurou. Z úst se mu spustila krev. Yukiho pustila a ten dopadl na zem a začal lapat po kyslíku a kašlat. „P-proč?“ dostal ze sebe otázku Kurou.

„Byl jsi můj přítela přítelem vždy budeš. Ale jedna věc tu je. A to je ta, že nedokážeš dodržet slib, který si dal.“ řekl Law. Pak jsem si toho všimla. Plamená katana byla v těle Kuroua. Law zabil svého letitého přítele i nepřítele v jedné osobě. Kurou naposledy vydechl a proměnil se v prach. Pak přišel Law k nám dvěma. „Měli bychom jít. Teď to tu není bezpečné.“ zašeptal mi do ucha. Poté vzal Yukiho na záda a odnesl ho do jeho bytu, kde bydlel. Už mě ani nepřekvapovalo, jak to ví. Pak jsme s Lawem šli zase do domu ke mně.

 

Doma jsem hupla pod sprchu, kde jsem se rozbrečela. Nevěděla jsem proč brečím. Proč jsem se snažila, aby Law nezmizel. I když bych jsem měla pokoj i Yuki. Ničemu tady co se dělo jsem nerozuměla.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.