Anime World CZ/SK - Příběhy

3. Ochránce

Další den ráno někdo zaklepal na dveře od domova. Šla jsem otevřít. V nich stál ten kluk, nebo spíš abych byla upřímná ten démon.

„C-co tu chceš?“ dostala jsem ze sebe.

„Musíš se naučit ovládat svou moc. Budu tu s tebou žít, dokud se to nenaučíš.“ oznámil mi ten démon a normálně se vetřel do mého domů.

„C-cože?“ dostala jsem ze sebe převapeně.

„Budu tu s tebou žít. Aspoň tě i ochráním.“ vysvětlil mi znovu démon. „Kde máš pokoj?“ zeptal se na můj pokoj, kde bývám.

„T-tam...“ ukázala jsem prstem na první dveře naproti domovním dveřím

„Dobrá, budu tady na pohovce spát.“ rozhodl se démon.

„Sakra, co si myslíš? Jsi démon a já mám něco, co vlastně nemám. A o tvou pomoc nepotřebuju!“ tak nějak jsem se vzpamatovala a křikla na toho démona.

„Máš smůlu kočičko, já tu zůstanu a basta fidly.“ přiblížil se démon ke mně a rukou mě pohladil po tváři. Já jsem zkameněla. Pak jsem ho ode mne odstrčila pryč.

„Nešahej na mě zrůdo!“ křikla jsem na démona. Ten se ode mne odtáhl.

„P-promiň.“ vysoukal ze sebe omluvu. „Tak si vem věci a jdeme do školy.“ rozhodl nakonec.

„Dneska nejdu. Rozhodně ne s tebou.“ řekla jsem rázně.

„Do školy se jde a bezdiskuzí. Co by tomu řekl tatínek, kdyby tu byl, co?“ řekl provokativně démon.

„J-jak víš o mém otci?“ dostala jsem ze sebe. Bylo vidět, že se démon zarazil.

„Prostě vím.“ dostal nakonec ze sebe. „Vem si ty věci a razíme.“ rozhodl vážně. Nevím proč, ale něco mi tu tajil. Ale přesto jsem ho poslechla, vzala jsem si tašku z pokoje a s démonem jsme vyrazili do školy.

 

Šli jsme vedle sebe, ale ani jeden z nás nepromluvil ani slovo. Ani jsem nereagovala, co lidé říkají okolo. Stále se mi honila v hlavě věta od démona, která řekl, Co by tom uřekl tvůj tatínek, kdyby tu byl. Stále mi vrtalo co mi tají. Ani nevím jak jsme došli do školy.

 

Vzpamatovala jsem se až u skříněk. Rychle jsem se přezula a s démonem jsme šli do třídy. A tam čekalo další překvapení.

 

U mé lavice stál jeden hoch. Neznala jsem ho. Ani jsem nevěděla, jestli je z naší třídy, nebo z jiné třídy.

„Co tu chceš?“ obořil se hned démon na toho hocha.

„Nech ho být ty dé...“ zarazila jsem se. Došlo mi, že bych to neměla říkat.

„Vím, že je to démon. Přímo démon podsvětí. Včera jsem vás viděl. A nedivil bych se, kdyby snědl duši tvého zesnulého tatínka.“ řekl ten hoch nahlas a na férovku.

„C-cože?“ vysoukala jsem ze sebe a podívala se na toho démona.

„Má pravdu. Mí poddaný mi přinesli duši a já zjistil co provedli. To je taky jeden z důvodů proč tu jsem.“ přiznal mi pravdu démon. „A ty jsi kdo?“ zeptal se toho hocha ostře.

„TY VRAHU!“ křikla jsem na celou třídu na toho démona. Vší silou jsem do toho démona strčila a vyběhla jsem ven ze školy. I ve svých přezůvkách.

 

Utíkala jsem s brekem domů. V tom se přede mnou zjevil nějaký démon. Neznala jsem ho a ani znát jsem nechtěla.

„Nech mě být. Nepřesvědčíš mě, že se o mě tvůj šéf má postarat a ty se o mě taky nestarej!“ křikla jsem na toho nového démona a chtěla ho obejít Jenže ten mi zataresil cestu.

„Nevím o čem naše princezna mluví, ale ty půjdeš s námi.“ promluvil ten démon skřehotavým hlasem. Čapl mě a už jsme najednou byli někde jinde, jen ne v parku.

 

Když jsme přistáli někde na srázu, kde vanul silný vítr, byla jsem v takovém šoku, jak je možné, že jsem byla v praku a teď jsem úplně někde jinde.

„J-jak...“ nedořekla jsem. Ten démon mi zacpal ústa.

„Hned ji pusť!“ ozval se hlas, který jsem poznala. Patřil tomu hlavnímu démonovi. Jak věděl, kde budeme? Vrtalo mi hlavou.

„Ale ale, kdo tu je.“ zasmál se s křehotavým hlasem démon.

„Pusť ji, nebo uvidíš.“ znovu zahrozil hlavní démon.

„Ale, ale, pán si tu vyskakuje.“ zasmál se skřehotavým hlasem démon. Hlavní démon měl co dělat, aby se ovládl. Démon s jeho drápem začal dělat rýhu na krku. Už jsem si myslela, že mi podřízne krk, když v tom se to stalo.

„Au...To...pálí...“ začal skřhotit démon. Když jsem se na něho podívala, tak mě nejen pustil, ale celý byl v plamenech.

„C-co to bylo?“ byla jsem překvapena.

„Tvá moc ohně.“ vysvětlil mi hlavní démon. A promiň, netušil jsem, že se zepře i Mizu.“ omuvil se mi hlavní démon. „Měli bychom jít domů.“ dodal a otočil se k odchodu.

„Ale já tě ve svém době nechci.“ začala jsem protestovat.

„Ale musím. Nikdo jiný by tě neochránil před nebezpečím, kdybych nebyl u tebe.“ vysvětlil mi ten hlavní démon. „A zítra musíme do školy.“ dodal a otočil se směrem ke mně. Já jsem začala couvat dozadu. Ale hlavní démon byl rychlejší a byl hned u mě. Chytil mě za ruku a v momentě, jsme nebyli na útesu, ale před barákem, kde žiju.

 

Stále jsem nerozuměla, jak to dělají. Když v tom se ozval mužský hlas.

„Nech ji být! Jsi nebeepčný!“ křičel ten hoch. Já i Law jsme se na hocha podívali.

„Neříkej mi, že jsi taky démon.“ obořila jsem se na toho kluka.

„Ne, není. Je to obyčejný člověk.“ promluvil za toho hocha hlavní démon.

„Tak proč tu teda je?“ byla jsem podrážděná.

„Chci ti pomoct. Odehnat od tebe tohodle satana.“ vysvětlil mi ten hoch.

„A proč by si to dělal? Po tolika letech?“ zeptala jsem se toho hocha. „A ani nenám vaše jména.“ dodala jsem a měla tím jménem i namysli hlavního démona.

„Já jsem Law, k tvým službám.“ uklonil se hlavní démon, vzal mou ruku a políbil rub ruky. Hned mi zrudly tváře. Pak jsem se podívala na toho hocha.

„Mé jméno jeYuki Skita.“ představil se druhý hoch. „A jsem člověk, který tě miluje. Neměl jsem odvahu tě oslovit, vyznat se, postě nic.“ přiznal pravdu, jak to vše je. „Ale to, co jsem včera viděl a slyšel, tak tě před ním chci ochránit. Nedivil bych se, kdyby toho démona na tebe poslal.“ dodal a sledoval hlavního démona Lawa ostrým zrakem.

„To není pravda. Sám proti nám bojuju a o Jane se postarám sám. Ty jsi obyčejný člověk. Na nic se nezmůžeš, protože jsi slabý.“ upozornil Law Yukia.

„Ty mi nemáš co poroučet. A jak víš, že se o ne nepostarám?“ byl podrážděnný Yuki.

„Tak zkus na mě zaútočit.“ vyzval Law Yukiho. Yuki na nic nečekal a bez hlavě se vrhl na Lawa. Law se, ale útoku snadno vyhnul. Ale takovým způsobem, že Yuki si natlouk nos, jak na nos spadl. Kdyby to byli normální kluci, tak se zasměju. Ale teď mi to k smíchu neprišlo. Pomalu jsem se vytratila do domu.

 

Doma jsem si odložila věci, sedla jsem si na gauč a začala přemýšlet. Proč se to muselo zrovna stát mě, kerá miluje pohodu a klid? Ptala jsem se sama sebe, jak je to možné. A taky jsem uvažovala, jestli je fakt pravda, že Law snědl duši mého otce. Postavila jsem se, že si půjdu udělat čaj na uklidnění. Venku se hluk už neozýval. Chtěla jsem vykouknout z okna, když v tom se přede mnou objevil Law.

„Jak je na tom Yuki?“ zeptala jsem se Lawa místo toho, abych mu vynadala.

„Je v cajku. Odešel se slovy, že se ještě vrátí.“ odpověděl mi Law. Já jsem jenom přikývla. „Co vaříme?“ zepal se mě na jídlo.

„Nic, jenom jse si udělala čaj.“ odpověděla jsem Lawovi. „Jak dlouho tu chceš být?“ zeptala jsem se Lawa.

„Dokud nepomine nebezpečí na tvém životě.“ odpověděl mi Law.

„Odkud mám tu schopnost ohně? Nikdy jsem tuto schopnost neměla.“ dál jsem se zeptala na Lawa.

„Zdědila jsi ji od matky. Ta byla démon, která se zamilovala do člověka, tvého otce, a provdala se za něho. Pak ses narodila ty a tvá matka při porodu zemřela. Proto jsi polovičný démon.“ odpověděl a vy světlil mi to Law.

„D-démon? A věděl o tom otec?“ byla jsem překvapena.

„Ano, věděl. Přesto si tvou matku vzal a o tebe se staral, jak jenom svedl.“ dál mi pravdivě vysvětlil Law.

„Proč si teda snědl duši mého otce a teď mi pomáháš?“ zeptala jsem se, čemu jsem víc nerozuměla.

„Mí poddaní mi občas nesou duši člověka, který je na pokraji smrti. Ale u tvého táty se sekli. Tvůj otec by žil ještě dlouho. Proto tě chci chránit.“ vysvětlil mi Law.

„Že by výčitky?“ zeptala jsem se jízlivě.

„Možná jo, možná ne. Nevím.“ pokrčil rameny Law. „A od zítra tě naučím ovládat ten oheň.“ řekl mi plány na další den.

„Ale co škola?“ zeptala jsem Lawa.

„Do té chodit budeme a vždy po škole budeme trénovat.“ vysvělil mi Law, jak to všechno bude. Já jsem jenom přikývla. Byla jsem v klidu díky čaji. Bylinkové čaje mě vždy uklidňovaly. A uklidnit se, jsem potřebovala jako sůl. „Jdu vařit večeři.“ řekl Law a šel do kuchyně.

„Démoni umí i vařit, jo?“ zeptala jsem se skepticky Lawa.

„Sice k jídlu máme lidské duše, ale chci, aby sis odpočinula. Bude tě čekat těžký boj.“ vysvětlil mi Law.

„Jak těžký boj?“ zhrozila jsem se.

„Boj o ovládnutí ohně. Neboj, proti démonům, upírům a vlkodlakům bojovat nebudeš. To budu já bojovat.“ hned mi to vysvětlil Law.

„Dobře dobře.“ přikývla jsem, že rozumím. Law se pustil do vaření a já si vyndala učivo a začala jsem se učit. Do hodiny byla večeře na stole a já se něco stačila na učit.

 

Jídlo bylo vynikající. To se dalo pochválit, protože by se nečekalo, že by takový démon uměl vařit.

„Vaříš znamenitě.“ pochválila jsem kuchařské umění Lawovi.

„To jsem rád.“ přikývl Law a usmál se na mě. Já se začala dál věnovat jídlu. Na Lawa jsem se ani nepodívala. Po jídle jsem šla pod sprchu a pak do postele. Ale nespala jsem. Měla jsem dost o čem přemýšlet. Ale nakonec jsem usnula.

 

Ráno mě vzbudil budík. Hned jsem si šla dát sprchu a převlékla jsem se do školní uniformy. Vzala jsem tašku a šla jsem do kuchyně. Tam už Law pracoval na snídani. Krásně to vonělo.

„Dobré ráno, snídaně bude brzy hotová.“ oznámil mi Law, aniž by se na mě otočil.

„J-jak víš, že tu jsem?“ zeptala jsem se Lawa překvapaně.

„Zapomněla jsi? Jsem démon.“ řekl Law a sám pro sebe se ušklíbl, že to vidět nebylo. Po chvíli se podávala snídaně. Jedli jsme oba mlčiy. Po snídani jsem udělala nádobí a šla se přezout. Law na mě už čekal. Pak jsem zamkla dům a s Lawem jsme mlčky vyrazili do školy.

 

Před školou vyhlížel Yuki. Hledal nás. Když jsem ho uviděla, byla jsem ráda, že mu nic není. Že Law mu neublížil. Yuki si po chvíli nás všiml, protože se k nám rozeběhl.

„Jane, jsi v pořádku?“ zeptal se mě Yuki starostlivě. „A ty se k ní nepřibližuj démone!“ obořil se na Lawa.

„J-jo jsem.“ přikývla jsem, že je mi fajn.

„To jsem rád.“ přikývl Yuki a usmál se na mě.

„Já ji musím chránit. Nebo to zvládneš sám ji uchránit před démony, upíry a vlkodlaky?“ zeptal se Law Yukiho odměřeně i ironicky.

„Klidně za ní položím i svůj život.“ přikývl hrdě Yuki.

„Dobrá, beru tě za slovo. Až se ukáže někdo, kdo bude chtít Jane unést, tak to nechám na tobě, jak si s tím poradiš.“ ušklíbl se Law na Yukiho. Yuki jenom přikývl na souhlas. Poté si s Lawem na to podali ruce. Škola utekla jako voda a já s Lawem jsem šli domů. Yuki mě chtěl taky doprovodit, ale já to odmítla s tím, že jeden bodygard mi stačí. Yuki to nakonec respektoval a šel svou cestou domů.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.