Anime World CZ/SK - Příběhy

2. Nepřítel číslo jedna

Ráno mě vzbudil budík. Posadila jsem se na posteli a vypnula jsem budíka. Vzpomněla jsem si, co se včera odehrálo po škole.

„To byl jenom sen.“ řekla jsem si pro sebe. Postavila jsem se a šla pod sprchu.

 

Po sprše jsem se oblékla do školní uniformy, která se skládala z podkolenků, sukně, bílé košili, černé kravaty a modrého saka. Kromě té sukně, byla uniorma pěkná. Sukně a šaty nemám v lásce. Jenže tato škola, jako skoro všude, vyžadovala školní uniformu.

Šla jsem dělat si snídani. Udělala jsem si vajíčkovou omeletu. Najedla jsem se, umyla po sobě nádobí., obula jsem se, hodila na sebe tašku s učivem, otevřela jsem dveře, vyšla ven, zamkla dům, branku.

„Nazdárek, Jane. Jak ses vyspala?“ ozval se mužský hlas za mnou. Trhla jsem sebou, jak jsem se lekla. Otočila jsme se, a za mnou stál ten nový kluk.

„Tak sen to nebyl.“ povzdychla jsem si potichu.

„Říkala si něco?“ zeptal se mě ten kluk. Jméno jsem si nepamatovala.

„N-ne nic.“ dostala jsem ze sebe.

„Tak jdeme, ne?“ navrhl ten kluk. Přikývla jsem a oba jsme vyrazili na cestu do školy. Cestou nikdo nic neříkal. Oba jsme mlčeli.Já nevěděla o čem se bavit a co se honilo hlavou tomu klukovi nevím. Do hlavy nikomu nevidím.

 

Jak jsme tak šli, přilítlo hejno holubů. Letěli přímo na mě. Ale ten kluk se zachoval jako galantní muž a stoupl si přede mne, takže se mi nic nestalo. Kupodivu ani tomu klukovi. Holubi jako by okamžitě změnili směr.

„D-díky.“ dostala jsem ze sebe.

„Není zač.“ usmál se na mě ten kluk. Šli jsme zase mlčky do školy.

 

Museli jsme přejít jednu křižovatku, kde byl semafor. Na semaforu byla zelená, tak jsem udělala krok vpřed. Když v tom mě někdo zachytil za límec a odtáhl na silnici. Nechápala jsem, co se tu děje. Byl to ten kluk, který mě stáhl zptáky. A pak mi došlo proč to udělal. Přímno na mě se řítil náklaďák. Kdyby mě ten kluk nestrhl zpátky, tak by bylo po mně. Pak jsme znovu vyrazili.

„D-díky.“ znovu jsem tomu klukovi poděkovala.

„V pohodě. Hlavní je, že tobě nic není.“ usmál se ten kluk. Znovu jsme vyrazili na cestu.

 

Došli jsme před školu, kde byl už houf studentů. Hned se k nám přiřítil dav studentek.

„Lawe, jak se vede?“ zeptala se Taki a ostatní děvčata to opakovala po Taki.

„Dobře, ale teď nás omluvte. Škola se otevírá.“ řekl chladným hlasem ten kluk. Chytl mě za ruku a už mě táhl do té tlačenice.

 

Před školou, u dveří budovy mě znovu ten kluk zachránil. Padal z prvního patra na zem květináč s kytkou. Kdyby mě ten kluk nestrhl zpátky, tak bych měla na hlavě květináč s nějakým tím zraněním.

„D-díky.“ znovu jsem poděkovala tomu klukovi.

„Není zač. Není ti nic?“ zeptal se mě ten kluk.

„J-jo, jsem.“ přikývla jsem, že je mi OK.

 

Došli jsme ke skříňkám. Začali jsme se přezouvat. Ten kluk měl hned několik milostných dopisů. Kluk je vzal a aniž by si je přečetl, tak je hodil do koše.

„Ty to číst nebudeš?“ zeptala jsem se překvapeně toho kluka.

„Ne, nemám o nikoho zájem, jenom o tebe.“ vysvětlil mi ten kluk.

„O-o mně.“ dostala jsem ze sebe.

„Jo, o tebe.“ usmál se na mě ten kluk.

„Ale já tě odmítám. Nikoho nepotřebuju.“ trvala jsem si na svéma přezutí jsme šli do naší třídy.

 

Sedli jsme si na svá místa. Jak jsem si sedla, podlomila se mi židle, která se rozbila a já si kecla na zem. Ve třídě panoval velký smích od spolužáků.

„Není ti nic?“ zeptal se starostlivě ten kluk. Pak zvedl jednu nožičku od židle a všiml si, že je nařízlá.. Tušil jsem to. Pomyslel si ten kluk. Pak mi pomohl s novou židlí a tu rozbitou odneslk odpadkům. Po chvíli začala hodina.

 

Škola utekla jak voda. O polední přestávku jsem byla s tím klukem v jídelně na oběd. Ten kluk chodil za mnou jako psí ocásek. Už jsem se snažila říct, aby mi dal pokoj, že o něho nestojím, ale neměla jsem šanci mu to říct. V jídelně, někdo zaměnil slamněku s cukrem. Takže abych jsem si brambory osolila, tak jsem si je osladila. Bylo to hnusné, ale nakonec jsem to vše snědla z nechutí. Ten kluk si všiml mé tváře a podíval se na slamněnku. Došlo mu, že to mám oslazené.

„Nejez to. A dojdi si pro nový jídlo.“ oznámil ten kluk.

„To je dobré. Už to budu mít snězené.“ oponovala jsem tomu klukovi. Poté jsem se zvedla a šla tác s jídlem odnést. Ten kluk jídlo do sebe kopl a hned se připojil ke mně.

 

Na chodbě jsme narazili na Taki a její spolek. Nadšená jsem z toho nebyla. Všechny nám zatarasily průchod.

„Lawe, chci s tebou mluvit.“ řekla ten kluk zostra Taki.

„Tak mluv.“ vyzval ten kluk Taki.

„Ne před ní.“ ukázala Taki na mě.

„Když mě pustíte, tak odejdu.“ promluvila jsem na Taki. Ta luskla prsty a ostatní děvčata mi udělala prostor. Ale ten kluk mě chytil za ruku.

„Nikam nechoď. A ty máš co na srdci?“ zastavil můj odchod ten kluk a pak se zeptal Taki, co má na srdci.

„No dobrá.“ povzdychla si Taki. „Tady Jane, sbalí jakéhokoliv kluka a pak mu dá kopačky. Určitě asi s tebou užije, tak tě opustí. Jako kudlanka nábožná.“ řekla lež Taki.

„No a? Sám poznám jaká je.“ pokrčil rameny kluk.

„Já tě varovala, ale budeš teda trpět.“ řekl nepříjemně Taki a odešla i s ostatními děvčaty pryč. Kdo za tím vším jenom stojí? Uvažoval ten kluk pro sebe.

„Jane, jdeme.“ ozval se pochvíli kluk, který mě stáhle držel za ruku a pak mě táhl pryč ze školy.

 

Celou cestu domů nepromluvil žádné slovo, ale stále mě držel za ruku. Doprovodil mě k brance, kterou jsem si otevřela.

„Tak zítra, ahoj.“ rozloučil se kluk. Já jenom přikývla hlavou a zmizela jsem v domě.

 

Law:

 

Když Jane zašla domů, tak ještě chvíli Law zůstal stát u branky. Uvědomoval si, že propadá k lásce k ní. Což by neměl, ale city člověk nikdy neovlivní. Pak se vrátil do vedlešího domku. Rodině toho domku zaměnil vzpomínky, tak Lawa brali, jako by to byl jejich syn.

 

V domě zasedl k počítači, kde sledoval každý krok Jane. Měl totiž schopnost vidět cokoliv. Na pičítači naťukal pár písmen a sledoval přes to zařízení, které implantoval Jane do krku, když předešlou noc spala, aby ji mohl kdykoliv sledovat, aby se jí nic nestalo. Ale při tomto zkoumání, nesledoval Jane, nebo hrozícínebezpečí, ale okolí, aby našel toho, kdo za tím vším vězí. A nakonec jedna osoba byla u každé té nehody.

„Mělo mi to dojít, že za tm vším bude upírka Nariko. Ale teď potřeboval zjistit, za koho se převtělila. Což byl těžký oříšek, když všude byla ve své pravé podobě. A i mu došlo, proč to dělá. Tušil, že ona nebude jediná, která bude útoč. Musel na Jane dát pozor, když jí tolik ublížil. Ale zase nechtěl, aby věděla o jeho pravdě. Že není obyčejní student, ale démon. A že to on zabil jejího nemocného otce. Lidské jídlo nemuse, tak ani nejedl. Jenom ve škole, aby nebylo podezřelé, že nejí. Ani spánek nepotřeboval. Proto Jane sledoval stále s nespouštěl z ní oči. Byla tu jedna situace, kdy Jane nesledoval a to bylo, když byla ve sprše. Nechtěl ji sledovat nahou, i když chutě na to měl. Ale chtěl chránit její soukromí. Aspoň v této situaci. Dokonce ji sledovat, když spala. Ale stále musel myslet na Nariko, do jakého těla se převtělila. To byl moc velký oříšek.

 

Další den:

 

Další den se opakoval, jako předešlý. Ten kluk na mě zase čekal u mých vrat a vyrazili jsme společně do školy. Cestou jsme na nikoho nenarazili. Za což jsem byla, ráda, protože jsem nechtěla, aby mě zase táhl a držel za ruku. Tentokrát žádná nehoda se nekonala. Což jsem byla ráda, protože se mi nechtělo mu zase děkovat za záchranu.

 

Ve škole to bylo jako vždy. Jenže tentokrát bylo ticho před bouří. Po škole jsem rovnou domů nešla,ale šla jsem do parku. Ten kluk mě následoval.

 

V parku jsem si sedla na lavičku a začínala jsem přemýšlet. Když v tom mě vyrušil čísi hlas. Vzpamatovala jsem se a před námi stála Taki.

„Co od nás stále chceš?“ zeptal se nevrhle ten kluk Taki.

„Promluvit si tady s Jane.“ a ukázala na mě Taki.

„Tak to řekni tady.“ pobídl Taki ten kluk.

„To je tajné.“ ušklíbla se Taki.

„To je v pohodě. Promluvím si s ní.“ souhlasila jsem, že si s Taki popovídám.

„Ale může to být nebezpečné.“ varoval mě ten kluk.

„To je mi fuk. Kromě facky se mi nemůže nic stát.“ řekla jsem stroze a šla s Taki stranou.

 

Když jsme zmizeli z očí toho kluka, tak jsem sledovala Taki a čekala jsem, co mi řekne. Docela mě to zajímalo.

„Tak co chceš?“ zeptala jsem se Taki.

„Zabít tě.“ řekla hlubokým křiklavým hlasem. Pak se začínala proměňovat. Zírala jsem na tu přeměnu jako puk. Proměnila se přímo na upírku.

„C-co jsi zač?“ vysoukala jsem ze sebe.

„To nepoznáš upíra?“ divila se Taki. „A mé pravé jméno je Nariko.“ představila se mi celým jménen, nebo spíš řekla pravé jméno. „A jedno ti řeknu. Law není to za co se vydává. Klame tě.“ zasmála se Nariko.

„Nech ji napokoji!“ křikl ten kluk na Nariko a stoupl si přede mne. Chtěl mě chránit svým tělem.

„J-jak to myslíš?“ dostala jsem ze sebe.

„Jdi stranou Jane. Bude to tu nebezpečné.“ varoval mě ten kluk.

„Nikam nejdu.“ trvala jsem si na svém.

„Dobrá, pak ti to vysvětlím, jen teď odejdi.“ stále naléhal ten kluk. Ale já se z místa ani nehla. A v tom se ten kluk proměnil. Měl velké rohy i ocas. Zírala jsem na to vyděšně.

„D-démon.“ dostala jsem ze sebe. A pak jsem sledovala nebezpečný boj mezi Lawem a Taki, nebo spíš Nariko.

 

Boj:

 

Law se připravil. Měl to těžké, protože musel dát pozor na Jane, aby se jí nic nestalo a taky dávat pozor sám na sebe, aby se mu taky nic nestalo, protože by pak nemohl Jane ochránit. Nariko zaútočila jako první. Law se jejímu úoku vyhnul.

„Nejsi špatný, démona podsvětí. Ale na mě nemáš.“ ušklíbla se Nariko. V tom zaútočil Law svou ohnivou sílou. Nariko nestačila uhnout a Law ji zranil na paži.

„Bojuj a nekecej.“ obořil se Law na Nariko.

„No dobrá, budu to brát vážně, démonku.“ zasmála se Nariko a zaútočila. Law se její ráně vyhnul. Pak si z ohně vytvořil katanu, se kterou útočil na Nariko. Ta jenom uhýbala a nezmohla se na žádný útok. „Ty pse, to je nefér.“ křičela Nariko.

„Boj není nikdy férr.“ odpověděl Law Nariko. Ta se jenom ušklíbla. Znovu proti sobě bojovali. Jane vše sledovala s vyděšeným výraz v očích. Law po dalších pár minutách ukončil boj, smrtí upírky Nariko, kterou ohnivou katanou probodl Narice srdce. Pak ohnivá katana zmizela a Law se otočil na Jane.

 

„C-co jsi zač?“ dostala jsem ze sebe.

„Pojďme k tobě. Tam ti vše vysvětlím.“ řekl ten kluk, vzal mě za ruku a táhl mě do mého domu.

 

Doma jsme si sedlina gauč. Ani nevím, jak jsme se do mého domu dostali. Čekala jsem vysvětlení od toho kluka.

„T-tak o co tu jde?“ dostala jsem ze sebe.

„Jsem nejvyší démon pekla. Živím se dušemi mrtvých. Zjistil jsem, že ti zemřel otec a nemáš už nikoho. Rozhodl jsem se tě chránit, jak jen to bude možné. Jsi vyjímečná. Ukrýváš v sobě schopnost ohně. Sleduju tě celý život. Proto ostatní démoni, vlkodlaci či upíři půjdou po tvém krčku. A já tu jsem od toho, abych tě chránil, dokud se nenaučíš ovládat svou moc.“ vysvětlil mi ten kluk. Zírala jsem na něho překvapeně. Ale i přesto jsem poznala, že něco tají. Ale byla jsem v takovém šoku, že jsem to nechala být.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.