Démon - 1. kapitola - Nový spolužák
Informace:
Vypráví o dívce, které zemřel otec, ve škole nikoho nemá všichni se jí posmívají a šikanují. Ale co se objeví nový student, změní se dívce celý život naruby.
Mám tu povídku Demon, ale toto bude o něčem jiném jen stejný název. Příjemné čtení a omluvte mé chyby :)
1. Nový spolužák
V podsvětí:
Nejvyšším démonem podsvětí je démon Law Trafalgar. Jeho poddaní pro něho sbírali duše mrtvých, ale i živých. Tedy jen minimálně. Ale Law zjistil,že pozřel jeden jeho poddaný duši živého člověka, který umíral na rakovinu slinivky. Ale ještě měl nějaký ten čas k životu. Když to Law zjistil, šileně zuřil. A zuřil ještě víc, když zjistil, že to bylo otec jedné středoškolačky, která žila jenom se svým otcem. Žádné jiné příbuzné neměla. Proto se Law rozhodl té dívce pomoci, i když nevěděl jak. Přesto se proměnil ve studenta, který nastoupil jako výmněný student na stejnou školu, na kterou chodila i ta dívka.
Mezi lidmi:
Po týdnu, kdy se konal pohřeb mého otce jsem šla do školy. Do té otravné hnusné školy. Nesnášla jsem tu školu. Nikdo mě tam nemá rád a já je. Žila jsem jenom s otcem, dokud nezemřel. Doktoři se divili, že umřel, protože i když měl rakovinu slinivky, měl nějaký ten čas, kdy žil. Ale podle pitvy žádné cizí zavinění nenašli. Ale já věděla, že za tím někdo je. Ale nevěděla jsem, jak to prokázat. Naštěstí otec mi zanechal spoustu peněz, tak jsem mohla v klidu žít bez chudoby. Bylo mi už osmnáct, tak jsem do dětského domova nemusela. O matce nevím nic,o té se otec nikdy nechtěl bavit, a babička s dědou z otcovi strany už nežili. Tak jsem nikoho neměla. Musela jsem se spolehnout sama na sebe. Byla jsem jinak ve třetím ročniku obchodní školy a mé jméno je Jane Mizuki.
Když jsem dorazila ráno do třídy, všichni se na mě podívali a začali si něco šeptat. Ignorovala jsem to. Nejsem nepřející, tak jsem je ignorovala jako vždy. Ale přesto se nějaká slova ke mně dostala. Například, že jsem chudinka co nemá rodiče. Nebo, že matka je děvka, která se nedokáže o svou dceru postarat atd...Vždy mi z toho bylo do breku. Ale já brečela jenom ve svém pokoji, ve svém domově. Osamotě. Nikdy ne před lidmi. Seděla jsem v předposlední řadě, v poslední lavici. U okna bylo volno. Ale mě učitel posadil do této řady, do této lavice a přesedat nebylo možné.
Zazvonilo na hodinu. Měli jsme třídního na fyziku. S fyzikou a matematikou mi vždy pomáhal otec. Teď jsem se musela spolehnout sama na sebe. Ale tentokrát s učitelem do třídy přišel nový hoch. Nový student.
„Třído, chci vám představit studenta, který k nám přestoupil. Jmenuje se Law Trafalgar.“ představil nám třídní nového spolužáka. Sedni si do poslední lavice k oknu. Mizuki, vy se o něho postaráte.“ dodal a při tom si mě změřil.
„Ano sensei.“ přikývla jsem. Law si sedl k oknu vedle mě. V tom si přisunul stůl i židli ke mně. Podívala jsem se na něho s otázkou v očích, co to dělá.
„Nemám učebnici a takhle to bude lepší.“ zašeptal mi do ucha nový student. Ani jeho jméno jsem si nezapamatovala a ani jsem nechtěla. Jenom jsem přesunula učebnici doprostřed, aby taky viděl do učebnice. Hodina utekla jak voda. Učitel zkoušel a my si mezitím dělali poznámky k nové látce.
Když škola zcela skončila, tak jsem si sbalila své věci. Už jsem se chystala odejít, když mě zachytil za ruku ten nový student. Otočila jsem se na něho.
„Jane, že?“ řekl mé jméno ten hoch. Jenom jsem přikývla na souhlas. „Tak ukážeš mi celou školu?“ zeptal se mě.
„Já tě tu provedu. Ona je nemotorná.“ ozval se dívčí hlas. Patřil té nejstrašnější spolužačce ze třídy. „Já jsem Taki Nakajima.“ představila se tomu studentovi.
„Sensei řekl tady Jane, tak s díky tě odmítám.“ odmítl Taki ten student. Překvapil mě, že dává přednost mně před ní. Ona je i nejkrásnější dívka na škole. Ta chtěla něco pronést, ale ten student ji předběhl. „Tak Jane, jdeme.“ řekl, chytl mě za ruku a táhl mě, jako by školu ukazoval on mně, a ne já jemu.
Došli jsme do tělocvičny. Nakonec se mi podařilo zastavit a tím zarazit i toho studenta. Ten si všiml, že sleduju naše ruce. Došlo mu to a hned mě pustil.
„Promiň.“ omluvil se mi hned. „Jsem rád, že jsme se zbavili té holky. Ani jméno si nepamatuju.“ usmál se nejistě ten student.
„Taki.“ nakonec jsem promluvila.
Co?“nepochopil to ten student.
„Její jméno je Taki.“ zopakovala jsem to.
„Stejně si to nezapamutuju.“ usmál se nejistě ten student.
„Tak tady je tělocvična.“ začala jsem prohlídku, když už jsme tu byli.
„Školu mi ukážeš jindy. Teď pojďme domů.“ řekl ten student. Překvapeně jsem se na něho podívala.
„Bydlím, hned vedle vašeho domu.“ vysvětlil mi ten student, když si všiml mého výrazu.
„Aha.“ jenom jsem přikývla. O své sousedy jsem se nikdy nestaralala, tak nevím, kdo bydlí u nás a kdo ne. Tak jsem nás vyvedla ven před školu a šli jsme domů. Cestou jsme nikoho nepotkali. Myslím tím spolužáky ze třídy. A tak se otočil můj celý život na ruby.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
