Anime World CZ/SK - Příběhy

4. O pár měsíců později+turnaj

 

Uběhlo pár měsíců a blížily se Vánoce. A taky na pár dní odloučení od Lawa, Verči a Ichiho. Nui a Takako nadále šikanvaly Verču, ale já jsem se ji vždy zastala. Tak naštěsí s tím přestaly. Já už cvičit mohla. Žebra se dobře zahojila. Od nového roku jsme měli povinnost přihlásit do sportovního mužstva. Já se přihlásila na tři sportovní skupiny. Basket, tenis a plavání. Verča se nakonec rozhodla pro volejbal a plavání. Verča není moc zdatná ve sportech a celkově ve cvičení, ale nikdy to nevzdávala a bojovala se svým strachem.

 

Law se zapsal na stejně předměty sportu jako já, až teda na plavání. To vynechal. Ichi se připojil jenom k volejbalu. Takhle jednou o přestávku, než přišel Law a Ichim se mě zeptala , jestli bych ji nemohla doučovat volejbal.

„Jane, mohla by si se mnou trénovat volejbal? Nechci to kazit Ichimu.“ požádala mě Verča. Ona totiž byla jenom na smíšeném volejbalu, kde jejím paťákem byl Ichi.

„Klidně. A co plavání?“ zeptala jsem se Verči a souhlasila, že jí pomohu.

„Taky, ale nechci tě otravovat.“ přiznala Verča.

„Neboj neotravuješ. Ráda to udělám.“ usmála jsem se na Verču. Domluvili jsme se, že se po škole sejdeme na veřejném sportovním hřištěm. Lawovi jsem to pak vysvětlila a neprotestoval.

 

Nejdřív jsme se zabývaly podáním míče. A trénovaly jsme to tak dlouho, dokud to Verče nešlo. Což trvalo dost dlouho, že na další trénink nebyl čas. Ale domluvily jsme se, že další den budeme pokračovat. Pak jsme se rozloučily a každá šla svou cestou domů. Já měla být v týmu basketbalistek, v tenisu jsem byla jenom ve spárovaném týmu, kde se mým partnerem stal Law. A plavání jsem měla společně s Verčou. Tam jsem soutěžila v kraulu a ve štafetě. Rozhodla jsem se, že Verču nejdřív naučím hrát basket a pak plavání.

 

Každý den jsme trénovali, dokud se Verča o něco zlepšila. Nakonec pomáhal i Ichi s Lawem. Ichi hrál s Verčou a zároveň jí vysvětloval, kde dělá chyby. A já s Lawem jsme hráli proti těm dvěma. Do toho jsme i trénovali všcichni basket, tenis i to plavání. Law s Ichim se stali našimi trenéry. Nejen, že jsme učili Verču, aby to zvládla, ale i my jsme se zlepšovali, co jsme to hrát uměli a užívali u toho i legraci. Při hodině tělocviku jsme taky trénali basket, tenis a volejbal. Učitel měl z Verči radost, jak se o hodně zlepšila. A naše turnaje se pomalu blížily. Jako první nás čekal basket.

V týmu jsem byla já, Nui, Takako a ještě dvě dívky z naší třídy.

 

Byly jsme v šatně, kde jsme se připravily na náš první zápas. Na škole byly dvě tělocvičny. V jedné se konal můj turnaj a v druhé mužsský turnaj. Takže jsem nemohla jít fandit Lawovi a ten nemohl fandit zase mně. Ale Verča si vybrala, že povzbuzvat bude nás. Dala nám přednost, před muži. Čekali nás tři zápasy. Rozdělení bylo, na dvě skupiny po čtyřech. Takže jsme věděli, že celé to nezvládneme za ten den. A postoupit do čtvrtfinále měly postoupit dva týmy z každé skupině.

 

Všichni jsme se sešly na hříšti. Se soupeřem jsme si podaly ruce. Rozhodší poté hodil míč a já jako kapitán jsem se snažila získat míč. Což se mi povedlo. Celou tělocvičnou se ozvali fanoušci. Pokřikovali, do toho, do toho, do toho.“ ale já se hlavně soustředila na hru, než na fanoušky. Teto první zápas naše mustvo vyhrálo. Počtem sto padesát osm ku devadesáti. Pak bojovaly další mužstva. S Lawem jsem se viděla ráno, jinak vůbec. A i když jsem chtěla jít se podíval na kluky, tak tělocvikář nám to zakázal. Abychom je moc nerozptylovali a my se mohly soustředit na další zápas.

 

Za ten den jsme se hrály dva zápasy. Oba jsme vyhrály. Law s Ichim doapdli stejně. Oba zápasy vyhráli. Ale ještě nebylo co slavit. Další den nás čekali další dva zápasy, kde se rozhodne, která dvě mužstva půjdou do čtvrtfinále.

 

Druhý den jsme měli zápas dopoledne a druhý a zároveň poslední odpoledne. A k našemu štěstí jsme to vyhrály. Postupovali jsme do čtvrtfinále z prvního místa. I hoši postoupili do čtvrtfinále, ale z druhého místa. Protože jeden zápas prohráli. Ale i tak měli dobré výsledky. Čtvrtfinále nás čekalo až za tři dny, kde se konaly zápasy kdo postoupí do osmifinále. Čekali jsme tři dny, abychom nabili síly na to čtvrtfinále. Školu jsme ani neměli, byli jsme omluveni. Za což jsme byli rádi, protože učit se a do toho trénovat basket by byla naše smrt, nebo aspoň u mě by to tak bylo.

 

Celé tři dny jsme trénovali basket. Ale nepřeháněli jsme to. To zase ne. Trenér nás nechtěl zase zničit, abychom byli schopni hrát dobře a vyhrát.

 

Nastalo čtvrtfinále. Byl tu den D. Byla jsem velice nervózní. Ale musela jsem se zklidnit. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Pak jsme nastoupili na hřiště. Rozhodčí zapískal. Já získala pro náš tým míč. Jeli jsme dopředu. První ránou jsme získali dva body. Díky sportu mezi mnou a Niu a Takako jsme hrály bezvadně sehraně. Ale jinak jsme se zcela ignorovali Při každém koši, který jsme daly jsme si plácli. Ale žádné objetí to zase ne. Ale soupeř nebyl slabý. Ba naopak, patřil mezi silnými. Zápas byl velice napnutý. Pot z nás všech tekl. Byly jsme vyčerpané, ale nevzdávaly jsme se. Pár faulů tam bylo. Hlavně na mě, protože jsem jedokázala obrat o míč. Ale naštěstí rozhodčí byl pečlivý a vždy jsme soupeřy potrestaly tím, že jsme daly koš. Fanoušci taky byli úžasní. Křičeli, skotačili, prostě drželi palce. Stav byl sto čtyčicet sedm ku sto čtyřicet šest. O bod jsme prohrávaly. Ale nevzádvaly jsme se. Už chybělo pár vteřit do konce utkání. Uprostřed hřiště jsem dostala přihrávku. Buď a nebo. Pomyslela jsem si. Nadechla jsem se a vydechla a hodila míč. Zavřela jsem oči a čekala co se bude dít. Někdo začal jásat. Otevřela jsem oči. Díky dobré přihrávce od Takako jsem dala rozhodující koš. Všechny holky i Takako a Nui se na mě vrhly. My vyhráli a čekalo nás semifinále, kde se pak rozhodne, kdo jakou bude mít medaily. Ale dostali jsme den volna. Což bylo skvělé. I hoši postoupili do semifinále.

 

Toto volno jsme trávili všichni odpočinkem. Já ho trávila s Lawem u mě v garsonce. Chtěla jsem být i s Verčou, ale byla to dlouhá doba, co jsem byla s Lawem osamotě. Tak jsme si to chěli užít.

 

Další den nás čekalo semifinále. Hoši měli hrát proti týmu, který je porazil. Takže měli šanci si polepšit reputaci. I nás čekal těžký soupeř. Byl to soupeř z druhé supiny, tak tu čest hrát proti nim jsme měli prvně.

 

Panovalo semifinále. Verča fandila nám dívám, a na kluky kašlala. Ne že by ji to nebavilo, ale šlo o to, že víc chěla fandit nám, než klukům.

 

Se soupeřem jsme si podaly ruce. Pak rozhodčí hodil míčem. Soupeř získal míč a daly se do útoku. Naštěstí se mi povedlo jejich útok zastavit a získat pro nás míč. Nui se rozjela a jako první dala koš za dva body. Jenže pak nám soupeř dal čtyři koše za dva body, takže získal osm bodů. Což se nám moc nelíbilo. Byl to opravdu silný soupeř. Musely jsme zrychlit. A víc se soustředit. Zhluboka jsem se nadecla a vydechla. Začala jsem se víc soustředit na zápas. Na míč a soupeře, který míč měly. Blokovala jsem jejich útoky,a sama jít do protiútoku. Byly jsme sehraný tým, ale přesto nám vždy soupeř o čtyři body utíkal. Ale nevzádvaly jsme se. Bojovaly jsme jako lvice. Ale jakmile jsme je začaly dohánět, začaly víc hrát agresivně. Víc faulovali. A my střílely trestné koše. Takže jsme je snadno dohnaly. A po čase to byla remíza. Takako nakonec rozhodla o našem vítězství. Vyhráli jsme o jeden bod. Chtělo se mi brečet štěstím. I kluci svoje semifinále vyhráli. A tentokrát to taky neměli jednoduché. Hráli proti týmu, který je v základní části porazil. Druhý den večer nás čekalo finále. Jak my dívky, tak i hoši.

 

Tentokrát jsme každý šel do svých domovů a internátu a šli hned spát. Chtěli jsme se všichni připravit na finále. Já jsem nemohla moc usnout. Čekal nás náročný zápas. Museli jsme vyhrát. Pak jsme měli po tomto turnají týden volno a věnovat se škole, a pak čekal další turnaj na Verču a Ichiho.

Ale teď nás čekal finálový basketbal. Museli jsme vyhrát. Naše škola je prestižní na sporty. Nechtěli jsme aby tato škola prohrála. I když stříbrná medaile je taky pěkná, ale všichni jsme chtěli zvítězit. Mít první místo.

 

Hodiny odbyly třetí hodinu odpolední. Náš tým nastoupil do zápasu o zlatou medaili. Hráli jsme s týmem, který taky byl z vedlejší skupiny. Takže další silný soupeř. Ale tento tým byl hodně agresivní a dost často fauloval. Výhoda pro nás. Měly jsme od nich velký náskok. Jenže pak se to stalo. Jedna z protihráček mě faulovala a já špatně dopadla na nohu. Bolelo to jako čert, ale postavila jsem se na nohy a dělala, že to nic není. Trošku jsem pajdala a měla co dělat aych jsem neječela bolesti. Ale nikdo to nezaregistroval. Naštěstí. Do konce zápasu zbývalo pár vteřin. Dostala jsem přihrávku. Rozeběhla jsem se s míčem. Kotník bolel. Ale nedbala jsem na tu bolest. Prostě jsem u koše vyskočila a dala poslední výtězní koš. Jak jsem dopadla nazem, tak jsem se už skroutila na zem bolestí. Takže holky se neradovaly, když mě viděly. Ned byly u mě.

„Jane, co ti je?“ptala se Takako.

„Kotník.“ dostala jsem přes tu bolest ze sebe. Trenér, hned povolala zdravotníka. Ten se mi na ten kotník podíval.

„Musíš do nemocnice. Vypadá to na zlomený kotník.“ oznámil mi zdravotník. Nohu mi dal do provizorní dlahy a nechal přivést nosítka. Pak měv nosítkách odvedli do sanitky, která byla připravena před školou a naložili mě. Hned jsme jeli do nemocnice.

 

V nemocnici mi udělali rentgen a zjistilo se, že mám opravdu zlomen kotník. Dali mi nohu do sádry a musela jsem být v nemocnici týden, kvůli tomu, že nemámtu nohu namáhat. Měla jsem z toho fakt radost. Ale Law, Ichi i Verča mě navštěvovali každý den. Verča mi vždy přinesla sešity, které jsem si přepisovala při dopoledne. Po týdnu mě propustili s tím, že mám zůstat doma. Tak jsem poslechla a opravdu byla doma, dopoledne dělala výpisky ze školy a přes odpoledne se o mě staral Law, i Verča s Ichim. Obávala jsem se, že nestihnu včas jejich zápas, ale Verči i Ichi mě ujistili, že to nevadí, hlavně abych jsem se uzdravila a byla a mohla zase hrát.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.