Anime World CZ/SK - Příběhy

2. Rivalky

Druhý den se konal ceremonial. Všichni jsme se nasoukali do tělocvičny. Ceremonial za čal v osm, kdy měl proslov ředitel školy. Proslov trval půl hodiny. Pak nám ředitel představil pěvecký sbor, který zazpíval pár známých songů. Celkově to trvalo hodinu.

 

Když odešeli všichni studenti a já, Verča, Ichinose, Law, Kuma a Yori jsme zůstali v tělocvičně a začali uklízet a dávat dopořádku tělocvičnu. My dívky jsme sundavali ozdoby z oken, nebo spš já a podávala je Kumě a Verče a ty to uklízeli do krabic.

„Tak můžete jít. Schůzka bude příští pondělí.“ propustil nás Yori. Všichni jsme si vzali tašky a šli ven před školu.

 

Už jsem se chystala jít směr autbusové nádraží, když mě zastavila Verča.

„Jane, mohu s tebou mluvit?“ ozvala se Verča. Zastavila jsem se a otočila se na ni.

„Ano?“ zeptala jsem se, co měla na srdci.

„N-nechceš jít do kavárny, nebo čajovny?“ navrhl Verče nejistě.

„Tak úkoly ještě nemáme a ještě jsme se neučili, tak proč ne.“ souhlasila jsem a usmála jsem se na Verču.

„V-vážně?“ byla překvapena Verča, protože toto nečekala.

„Nejsem taková, že bych tě šikanovala. Taky jsem to zažila, ale na základce. A kdyby mi něco na tobě vadilo, tak ti to řeknu do očí, ale myslím si, že to bude dobré.“ usmála jsem se na Verču. „Jen tě prosím, musíš mě vést do té kavárny, protože se tu ještě nevyznám.“ přiznala jsem a usmívala jsem se.

„Ty nejsi odtud?“ byla Verča překvapena

„Ne, jsem z Osaky.“ přiznala jsem a vyrazily jsme směrem kavárna.

 

Cestou jsme si různě povídaly. Hlavně Verča se ptala na můj život. Nikdy jsem takhle otevřená nebyla. Byla jsem ta šedá myška, ale teď jsem se rozpovídala. Bylo to asi tím, že Verča si prošla tyranií jako já.

„Tak tady to je.“ ukázala nakavárnu spojenou s čajovnou.

„Tak jdeme, ne?“ zeptala jsem se Verči. Verča přikývla a já otevřela dveře a nechala jsem Verču projít. Pak jsem prošla já.

Verča vybrala místo, kde se sedělo na koberci. Všimla jsem si dvou studentek z naší školy. Byly i z naší třídy. Ale jména jsem si nepamatovala.

„Jenom si odskočím.“ řekla jsem Verče a šla jsem na WC.

 

Když jsem si myla ruce, tak se za mnou objevila jedna z těch dívek.

„Mohu s tebou mluvit?“ zeptala se mě ta dívka.

„Co chceš?“ zeptala jsem se stroze.

„Nebav se s tou Verčou. Zradí tě, bodne ti nůž do zad.“ snažila se mi znepřijemnit Verču.

„Já se s ní bavit budu. A jestli je taková jak říkáš, tak to sama poznám.“ odsekla jsem té dívce.

„Já tě varovala.“ neřekla moc příjemně dívka. Pak jsem odešla k Verče si sednout.

 

Verča si zrovna pročítala pitní jídelníček. Když jsem si přisedla, hned mi ho dávala do ruky.

„V pohodě, klidně si vyber ty. Pak si vyberu já.“ usmála jsem se na Verčku.

„Já už vybráno mám.“ usmála se Verča. Tak jsem si převzala lístek a já se do něho začetla. Nakonec jsem si taky vybrala čaj. Verča zavolala číšnika a my řekly naší objednávku. Pak jsme si různě povídaly. Byla to fajn dívka. Těm dvěma jsem nevěřila, že by Verča byla zrádkyně. Proti tyranii jsem byla už odolná. V devítce jsem se i s jednou porvala. Byla to úleva a taky jsem se zbavila těch trýznitelů.

 

Okolo čtvrté přišli dva kluci. Když jsme se na ně podívali, poznali jsme, že to jsou ti, co jsou ve studentské rady jako my dvě.

„Jé, hele ty chodí k nám.“ ozval se modrovlasý hoch. Hned si sedli k nám. „Já jsem Ichinose a to je Law.“ představil sebe a svého kolegu.

„Já jsem Jane a to je Verča.“ představila jsem sebe a Verču.

„Můžeme přisednout?“ zeptal se Ichinose.

„Už tu jste tak tu zůstaňte.“ pronesla jsem s pokusem o vtip. Naštěstí to Verča i Ichinose pochopili a zasmáli se. Jediný Law měl kamennou tvář. Pomyslela jsem si, že to bude nějaký suchar. I hoši si objednali čaj. Kromě Lawa jsme se bavili všichni. Dokonce se k nám připojily i ty dvě. Byla jsem ostražitá, že kdyby měly nějaké kecy na Verču, tak bych jsem hned zakročila. Ale naštěstí žádné kecy neměly. Ale cítila jsem, že by nejraději něco pronesly. Ale asi pochopily, že bych jsem jakkoliv zakročila. Po nějaké době jsem se podívala na hodinky. Bylo pět hodin odpoledne. „Omlouvám se, ale už půjdu. Je dost hodin.“ řekla jsem a vyndala jsem peněženku.

„Počkej, já tě zvu.“ zakročila Verča. Chtěla jsem protestovat. „Vážně, příště zveš zase ty mě.“ dodala a já s tím nakonec souhlasila.

„Janey, kde vlastně bydíš?“ zeptal se mě Ichinose. Zarazila jsem se nad tím, jak mě oslovil. Nikdy mě takhle nikdo neoslovil.

„V garsonce tři zastávky busem.“ nakonec jsem odpověděla Ichinosemu.

„Myslel jsem, že bychom tě doprovodili, ale my bydlíme na druhém konci, no.“ vysvětlil mi Ichinose, co měl v plánu.

„To je v pořádku. Zvládnu to sama.“ usmála jsem se na Ichinoseho. „Tak já pádím. Zítra ahoj.“ rozloučila jsem se a odešla z čajovny.

 

Na autobusovou zastávku jsem trefila v pohodě a pak jela domů. Když jsem dorazila domů, tak jsem si uvědomila, že na Verču jsem si chtěla vzít kontakt, ale zapomněla jsem na to.

„Musím ji o to požádat zítra.“ řekla jsem si nahlas. Dala jsem si sprchu a k večeři udělala zeleninu. Pak jsem si ještě připravila věci do školy a šla spát.

 

Ráno mě zase vzbudil budík. Rychle jsem skočila pod sprchu, oblékla jsem se a na cestu udělala snídani. Vzala jsem tašku, zamkla jsem a běžela na autobusové nádraží a cestou si dávala do nosu s se snídaní.

 

Když jsem vystoupila z autobusu a šla ke škole, tak mě tam čekalo překvapení. Nejen, že tam čekala Verča, ale i Ichinose a Law. Ale po chvíli se objevily ty dvě. Z toho jsem radost neměla. Ale tvářila jsem se, že je mi to jedno. I když vlastně jedno mi to bylo.

„Čau Janey, jak se vede?“ usmíval se Ichinose jako nějaké sluníčko.

„Fajne, co ty, Ichi?“ taky jsem se zeptala Ichinoseho. Nad oslovením se nezarazil. Došlo mi, že mu tak říkají lidé často. Ale jiné jméno mě nenapadalo.

„Báječně. Jenom od tebe chceme kontakt.“ zazubil se Ichinose.

„Hele školu otevírají, udělejme to později.“ navrhla jsem. Law se otočil k odchodu do školy. Já ho hned následovala.

 

Všichni jsme šli do budovy a šli najít naše skříňky. Verča ji měla vedle Takako a Ichinoseho. Nui měla naproti mně a vedle mě Law. Když jsem otevřela skříňku spadly mi boty na zem.

„Ach bože.“ zaklela jsem a poklela jsem, že si je zvednu, ale Law byl rychlejší a já se dotkla jeho ruky. Podívala jsem se na něho. Law se mi díval do očí. Rozbušilo se mi srdce. Možná jsem u zrudla. „Eh...Promiň.“ hned jsem se mu omluvila. Oba jsme se narovnali a Law mi mlčky podal boty. Já si je uklidnila a vzala na nohy přezůvky. Nevěděla jsem, co si o Lawovi myslet. Byl zamlklý a nekomunikoval. Všichni jsme šli do tříd. Zjistili jsme, že hoši mají třídu vedle nás.

 

Rozloučili se s námi a šli do svých tříd a my do svých. Takako něco zašeptala Nui do ucha. Pak se na mě Nui otočila. Přišla k mé lavici.

„Od Lawa ruce pryč, ten je můj.“ řekla mi výhružným hlasem Nui.

„Nebo co?“ zeptala jsemse z ostra.

„Uvidíš. Mám modrý pásek v judu.“ pochlubila se Nui.

„No a? Ty si myslíš, že se tě zaleknu?“ byla jsem naštvaná. Už jsem si myslela, že jednu ji vrazím.

„Tak dej od Lawa ruce pryč!“ znovu mě varovala a šla si sednout na své místo. Měla jsem co dělat, abych jsem se uklidnila. Naštěstí zazvonilo na hodinu a my měli hodinu matematiky. Tak jsem se věnovala příkladům a na to, jak mě naštvala Nui jsem zapomněla, protože jsem na to nemyslela. Po přestávce, ke mně přišla Verča.

„Už jsem se lekla, že se tu porvete.“ ulevilo se Verče.

„Skoro jsem po ní skočila. Zvonění na hodinu mi pomohlo.“ řekla jsem pravdu Verče.

„Je tady jste, pojďte ven.“ ozval se Ichiho hlas. Obě jsme se tím směrem podívaly. Před třídou čekal Ichinose a Law. Nui a Takako tam u nich byly hned jako první. I my dvě tam šly, i když já neochotně.

 

Šli jsme k automatům na pití. Law si koupil vodu. I já měla žízeň, tak jsem si šla koupit taky pití, když mi v tom Law pití nabízel. Divně jsem se na něho podívala.

„Snad se nešttíš.“ promluvil za tu dobu snad poprvé.

„N-neštítím, ale radši si koupím svou.“ dostala jsem ze sebe překvapeně.

„Já se ráda napiju.“ ozvala se Nui, ale Law ji ignoroval. Mlčel a pití mi vnutit do mých rukou. Cítila jsem, jak jsem zase zrudla.

„D-díky.“ vysoukala jsem ze sebe a napila se. Pak jsem pití vrátila Lawovi a ten se znovu napil. Ostatní ignoroval. Já radši uhla pohledem. Nerozuměla jsem svým pocitům. Bohužel pak zazvonilo na další hodinu. Tak jsme se rozloučili a každý šel do své třídy. Nui byla rudá vzteky, ale žádné komentáře tentokrát neměla.

 

Měli jsme japonštinu. Měli jsme napsat za tu hodinu esej o naší rodině. S tím, že tu práci učitel ohodnotí a oznámkuje nám ji. Po hodině jsme měli tělocvik. Ichinose i Law se za námi znovu stavili. Dokonce nás doprovodili do tělocvičny, nebo spíš do šatny, kde jsme se měly převléknout.

 

My se hned převlékly a vyšly ven, kde stále byl Ichinose a Law. Lawa jsem ignorovala, protože jsem se cítila v jeho přítomnosti nesvá. Nerozuměla jsem tomu a připustit si, že ho miluju, jsem ani nemyslela.

„Po škole nezajdeme zase někam?“zeptal se Ichinose nás všech.

„Dneska s vámi nejdu. Musím se podívat na matiku. Příští hodinu, což je zítra píšeme písemku.“ hned jsem se vymluvila, abych jsem s nimi nemusela někam jít. S matikou jsem vždy měla problémy. Už na základce, ale tam mi to vysvětlil vždy taťka, ale tady? Neměla jsem nikoho. Pak zazvonilo na začátek hodiny. Hoši se s námi rozloučili a pádili do své třídy. My zase šly do tělocvičny.

 

Měli jsme učitele, který se nám představil a pak řekl ať si dáme pět koleček okolo tělocvičny. Všimla jsem si, jak Verča zaostává. I když byla hubená, došlo mi, že nebude moc zdatná v tělocviku. Rozhodla jsem se ji jakkoliv podpořit a pomoci, ale sama jsem dělala své tempo. Když jsem doběhla pět koleček, tak jse se vydýchala a začala Verčku podporovat.

„To dáš, makej Verů.“ pokřikovala jsem na Verču. Ta se snažila, bylo to poznat. Pak když všichni doběhli nás učitel rozdělil na dva týmy. Já naštěstí byla s Verčou a měli jsem si dát vybíjenou.

 

Při vybíjené se Nui snažila mě vyřadit, ale nedařilo se jí to. Buď jsem míč chytla, nebo ráně vyhla. Pak se zaměřila stejně jako Takako na Verču. Takako to přehnala, a míš letěl prudce na Verču. Viděla jsem to bledě. Rychle jsem zareagovala. Skočila jsem před Verču a míč jsem chytla. Takže se Verče nic nestalo. Já si jenom spálila loket a lýtko. Ale pokračovala jsem dál ve hře. Náš tým nakonec vyhrál a to na počet hráčů v hříšti. Po hodině jsme se šly převléci.

 

V šatně panovalo ticho. Nebo spíš mei Nui a Takako. Bavila jsem se jenom s Verčou.

„Jane,díky.“ poděkovala mi Verča.

„To nestojí za řeč. Jsme přeci kamarádky, ne?“ usmála jsem se na Verču. Ta mi úsměv oplatila. Hoši už na nás čekali. Nikdo se nezmínil, co se stalo při hodině tělocviku, ani toho, že mám popálený loket ani koleno. I když to koleno by neviděli, protože ho zakrývaly vysoké ponožky. Jinak celý den už panoval v klidu. Nui a Takako se nás stranili. Ichinose se nám u oběda svěřil, že ty dvě v lásce nemá. Že z nich cítí faleš. Když skončila škola, tak my čtyři jsem se sešli před školou.

 

Rozloučila jsem se se všemi. U oběda jsem si vyměnila telefoní čísla s Verčou, Ichim a Lawem. K mému překvapení Law šel stejnou cestou jako já.

„Kam jdeš?“ zeptala jsem se Lawa. Law mlčel, nic neříkal a šel stále vedle mě. Jenom Verče a Ichinosemu zamával. Až na zastávce promluvil.

„Jdu tě doučit matiku.“ řekl a víc neřekl. Já zírala jak puk, protože toto jsem nečekala. Neodmítla jsem ho, protože jsem to potřebovala. Proto jsme už mlčky jeli k mé garsonce.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.