Miluješ mě? - 5. kapitola - Únos
Informace:
Tak tady je další část. Je o něco kratší, ale víc jsem nevěděla co napsat.
Jane je propuštěna z nemocnice na její žádost a Law se o Jane stará. Jane se nabourá do systému policie a ten zavražděný je jí povědomý, ale neumí ho nikam zařadit. Lawovi se to nelíbí a proto spolu vymyslí, co podniknou. Nakonec se jdou projít, ale venku na ně čeká překvapení
Omluvte krátkost příběhu a omluvte mé chyby :)
5. Únos
Udělala jsem si v posteli pohodlí. Vše jsem si musela koordinovat levou rukou. Pravou jsem měla ve fáči. Bolela jako čert, ale nechtěla jsem žádný prášek proti bolesti. Hned jsem najela na chatovací místnos. Měla jsem tam zprávu od Devila. Hned jsem si ji přečetla.
„Ahojky kočko, jak se máš?“ stále ve zprávě. Hned jsem mu odpověděla.
„Ale jo jde to, co ty?“ odpověděla jsem a zeptala se Devila, jak se má on.
„Jak to, že to jenom jde? Já se mám báječně.“ odpověděl a zeptal se mě Devil.
„No, řekněme menší úraz při práci. Ses brzy otrkal z toho odmítnutí.“ trošku jsem si rýbpla do Devila.
„Tak se brzy uzdrav. No, řekněme, že jsem potkal někoho jiného. I když jsem si to uvědomil pozdě.“ vysvětlil mi Devil.
„Aha. To já toho svého stále miluju, ale je to jednostranné, jak jsem už říkala. Ale pochybuju, že ještě někoho takového potkám.“ řekla jsem své pocity.
„A co když on tě taky miluje, ale nevím jak ti to říct?“ zeptal se mě Devil.
„To pochybuju. Jen tak z ničeho nic mě miluje? Promiň, ale tomu nevěřím.“ odpověděla jsem po poravdě.
„Jak myslíš. Ale já tomu věřím.“ stál si za svým Devil. „Jinak kdy plánuješ, že bychom se my dva viděli?“ zeptal se mě, na datum chůzky.
„Tak to nevím. Ozvala bych jsem se ti, až budu zpátky v Japonsku.“ napsala jsem, že sama nevím, jak dlouho se tu zdržím.
„OK, tak pak napiš. No, musím končit práce volá. Pá.“ rozloučil se se mnou Devil.
„Určitě napíšu. Ahoj.“ taky jsem se rozloučila s Devilem. Pak jsem se snažila nabourat do systému zdejší policie, abych jsem věděla, koho Alexej zavraždil. Naštěstí to byla hračka. Jsem totiž specialista přes počítače. Něco jako hacker. Ale nikdy mě nechytli. Teda zatím.
Našla jsem složku s mrtvolou. Otevřela jsem složku a viděla hned fotku mrtvoly. Moc pěkný pohld to nebyl. Hlava mrtvého visela na krku. Pak jsem najela na patologickou zprávu. Stálo tam, že se vrah snažil useknout mrtvole hlavu, ale nepovedlo se to úplně. Mrtvola přitom byla živá. Ale netrpěla dost dlouho. Po chvíli jsem přestala číst, protože se mi zvedal žaludek. Pak jsem přešla na zprávu techniků a policie celkově.
Na místě se žádná krev neobjevila, takže muž byl zabit jinde. Kromě otisků prstů mých a Lawových tam žádné nebyly. Takže vrah, nebo vrazi měli zabili zavražděného někde jinde. Totožnost zatím neznámá, protože měl znetvořené konečky prstů, aby byla identifikace mrtvého složitého. Když jsem si vše přečetla, tak jsem si vše zapamotavala a počítač vypla. Mám totiž fotografickou pamět, takže co si přečtu, tak hned vím. Proto jsem si nemusela dělat zápisky. Stejně bych musela na zápisky požádat Lawa, protože levou psát neumím a pravou jsem měla zafáčovanou. Ale vrtalo mi hlavou, kde jsem tu mrtvolu už viděla. Znali jsem s Lawem našeho průvodce Kamose, ale ten byl naživu. Takže mi bylo divné, odkud toho muže znám. Jak jsem tak uvažovala a přemýšlela, jsem si ani nevšimla, že přišel Law.
„Jane, stalo se něco?“ zeptal se mě Law. Nadskočila jsem, jak jsem se lekla. „Promiň vylekat jsem tě nechtěl.“ hned se mi omluvil.
„V pohodě. Ale nabourala jsem se do databáze místní policie a ten zavražděný je mi povědomý.“ řekla jsem stále zamyšleně.
„C-cože si udělala?“ zeptal se Law překvapeně.
„Radši nic.“ vzpamatovala jsem se.
„Víš, že je to trestné.“ varoval mě Law.
„Vím, ale nedokážu tu jen tak ležet a nic nedělat.“ přiznala jsem.
„Tak si měla říct, něco bychom vymysleli.“ řekl Law a sedl si na mou postel. Rozbušilo se mi srdce. Takhle blízko Law u mě nikdy nebyl. Možná mi i zrůžověly tváře, protože jsem cítila teplo.
„A-a co bychom dělali?“ dostala jsem nakonec ze sebe.
„To zase nevím. Psát nemůžeš, knihy tu nemáme. Ale něco se dá vymyslet.“ přemýšlel Law, co by se dalo podniknout.
„Vidíš, nic tě nenapadá.“ trošku jsem po Lawovi vyjela. Ale hned jsem si to uvědomila. „Promiň.“ hned jsem se Lawovi omluvila.
„V pohodě. Vím jak ti je. Když člověk nemůže nic dělat je otrava, ale já chci, aby se ti ta ruka brzy uzdravila, tak nechci, aby si dělala nějakou kravinu.“ řekl mi Law, což mě překvapil.
„M-myslíš, že bych mohla jít aspoň ven na procházku?“ zeptala jsem se nejistě Lawa. Ten se na mě podíval.
„Myslím, že to problém nebude.“ usmál se na mě Law. Úsměv jsem mu oplatila.
„Tak já se převleču a můžeme vyrazit.“ souhlasila jsem taky. Law přikývl a šel do svého pokoje. Já se postavila, vyndala jsem si věci a převlékla jsem se. Byla jsem připravena vyrazit. Law po chvíli taky byl připraven. Zamkli jsme pokoje a vyrazili ven.
Law ještě na pokoji nechal vzkaz, že jsme se šli projít. Že je to na jeho hlavu a že na mě dá pozor. Pak jsme vyrazili.
Jak Law, tak i já jsem měla u sebe mobila, ale přesto jsme nechali vzkaz na hotelu. Šli jsme mlčky. Já nevěděla, co mám říct, a Law na tom byl určitě stejně. Proto jsme se procházeli mlčky. Bylo to trapné, ale já opravdu nevěděla co říct. Bylo to krásný pocit mít nablízku Lawa, ale zase jsem věděla, že má zájem o jinou a to prostě zabolelo. Ale brečet jsem nemohla. Ne před Lawem. Musela jsem být silná.
Jak jsme se takhle procházeli, tak jsem si všimla známe osoby. Zastavila jsem se. Law si toho všiml.
„Jane, co se děje?“ zeptal se starostlivě Law.
„Pšššt. Podívej...“ zašeptala jsem a ukázala na tu osobu. Law se podíval tím směrem. Taky tu osobu poznal. Byl to Alexej.
„Rychle se schováme.“ zašeptal Law a táhl mě za křoví.
Skrývali jsme se za křoví. Lawův dech jsem cítila na svém krku. Naskočila mi husí kůže. Dokonce jsem nezadržela slzy, kterémi tekly po tváři. Ale hned jsem si je setřela.
„Pojďme ho sledovat.“ navrhla jsem Lawovi a potichu jsem vylezla ze skrýše.
„J-jsi blázen?“ byl Law překvapen.
„To nevíš? Už od malička.“ ušklíbla jsem se na Lawa. I Law vylezl z křoví a oba jsme šli potají sledovat Alexejea jeho skupinu.
Vše zatím šlo hladce, jenže pak se to zvrtlo. Alexej se otočil. Law mě hned popadl a políbil. Byla jsem z toho překvapena, ale v tom jsme oba dva poctítili hlaveň zbraně na zádech. Law se ode mne odtrhl.
„Tak to nevyšlo.“ pošeptal Law.
„Netušil jsem, že jste to přežili. Ale měl jsem zabít i ty ostatní, aby vás nedostali ven. No, pro příště. Teď půjdete s námi.“ ušklíbl se Alexej a jeho gorili nás chytili a svázali ruce do zadu. Já trpěla jako tur, když dost hrubě zacházeli s mou pravdou rukou. Ale jenom jsem zatla zuby a nevydala ani hlásku. Law chtěl něco říct na protest, ale já ho předběhla.
„Nech to být. Nic to není.“ zašeptala jsem Lawovi. Law tedy nic neřekl. Ale rozhodně se mu nelíbilo to zacházení se mnou. Dotáhli nás do auta a rozjeli jsme se a jeli bůh ví kam.