Anime World CZ/SK - Příběhy

4. Propuštěna na vlastní žádost

 

Když jsem nabrala vědomí, tak u mě seděl Zoro a Robin. Law v místnosti nebyl. Rameno mě bolelo, ale ne tolik, jak jsem čekala.

„K-kde to jsem?“ dostala jsem ze sebe.

„Jen lež, jsi v nemocnici.“ řekl mi Zoro a zase mě položil.

„Dojdu pro doktora.“ ozvala se Robin.

„Jak dlouho jsem mimo?“ zeptala jsem se Zora, který mě držel za ruku.

„Tři dny. Jak ti je?“ odpověděl a zeptal se mě Zoro.

„T-tři dny?“ dostala jsem ze sebe překvapeně. „Líp.“ řekla jsem pravdu, když jsem si vzpomněla, jak mi bylo v té hrobce.

„Proč si neřekla, že jsi unavená?“ začal mi vyčítat Zoro.

„Promiň...“ bylo jediné co jsem řekla.

„Pěkně si nás vyděsila.“ dodal už klidněji.

„Omlouvám se.“ znovu jsem se omluvila.

„Měla by ses spíš omluvit Lawovi a poděkovat mu. Ten ti pomohl.“ řekl mi Zoro, což mě překvapil. Ale pak mi došlo, že to dělal z povinnosti a taky z přátelství. Zoro se chystal něco říct, ale přišel doktor.

„Tak jak se cítíte?“ zeptal se mě doktor a podíval se na mou střelnou ránu.

„Líp.“ řekla jsem a zasyčela jsem bolestí.

„Rána vypadá dobře. Ani jizvu nebudete mít.“ oznámil mi doktor. Jenom jsem přikývla. „Měla by jste hodně odpočívat. Adohnat ten spánkový deficit.“ doporučil mi doktor.

„Kdy mě pustíte?“ hned jsem se zajímala.

„Pobudete si tu týden.“ oznámil mi doktor.

„T-týden?“ dostala jsem ze sebe překvapeně.

„Ano, týden. Podstoupila jste totiž operaci toho ramene.“ vysvětlil mi doktor. „Tak hezky odpočívejte.“ řekl znovu doktor a odešel.

„Tak slyšela jsi. Hezky si odpočiň.“ přikývl Zoro.

„Tak dlouho tu nebudu.“ začala jsem protestovat.

„A co jako chceš dělat?“ zeptal se Zoro a ne moc příjemně.

„Zoro, nebuď tak nevrlý.“ napomenuje Zora Robin.

„Zítra podepíšu revers. Tady nezůstanu o den dýl.“ stále jsem protestovala.

„Ale, co tvé rameno?“ nedal se Zoro.

„To se zahojí i tak. Sám víš, jak nesnáším nemocnice.“ obořila jsem se na Zora.

„Dělej jak myslíš, ale zapomeň, že se budu o tebe starat.“ zvedl se Zoro.

„Taky nemusíš. Já se o tvou péči neprosila.“ vyjela jsem po Zorovi. Ale hned jsem toho litovala.

„Dělej jak myslíš.“ jenom pronesl Zoro a šel ke dveřím. Hned vypadl ven.

„To jsem tomu dala.“ povzdychla jsem si.

„Neboj, on vychladne.“ utěšovala mě Robin.

„Vím, ale i tak jsem to přehnala.“ stála jsem si za svým.

„To trošku jo, no.“ připustila Robin. „Ale zítra se mu můžeš omluvit.“ dodala vzápětí.

„Zítra jdu fakt domů.“ řekla jsem rozhodným hlasem.

„A proč nesnášíš nemocnice?“ zeptala se mě opatrně Robin.

„Delší příběh. Promiň, nechci o tom mluvit.“ omluvila jsem se Robin.

„V pohodě. Až budeš chtít, tak mi to řekneš.“ usmála se na mě Robin. Já jí úsměv oplatila.

„Tak já jdu za Zorem. Zítra ti pomohu. Možná přijde i Zoro ti pomoci.“ usmála se Robin, která stála na mé straně.

„Díky.“ poděkovala jsem. „Tak zatím.“ rozloučila jsem se s Robin. Ta mi zamávala a zmizela na chodbu. Já v pokoji zůstala sama. Rozhodnuta tuto nemocnici opustit.

Robin a Zoro:

 

Robin doběhl venku Zora. Zoro byl trošku naštvaný, ale na druhou stranu Jane chápal. Ale bál se o ní. Vždy se o ní bál. Byl starší a jeho povinností bylo se o svou mladší sestru postarat. Ale co Jane vyrostla byla čím dál tím dospělejší a tvrdohlavá. Stála si za svým, co řekla.

„Zoro, počkej.“ křikla za ním dobíhající Robin. Zoro se zastavil a počkal, až ho Robin doběhne. Robin Zora doběhla. „Co se to s tebou děje? Místo, aby si podpořil sestru, se s ním pohádáš.“ řekla Robin Zorovi co měla na srdci.

„Nevím, ale štve mě, jak je tvrdohlavá. Měla tu zůstat, dokud ji nepropustí doktoři.“ povzdychl si Zoro.

„A proč vlastně Janey nemá ráda nemocnice?“ zeptala se Robin, na co chtěla.

„To ať ti řekne Janey. Slíbil jsem jí, že to nikdy nikomu neřeknu.“ neodpověděl Zoro na otázku Robin.

„Dobře, i když pochybuju, že mi to řekne. I teď mě odmítla.“ povzdychla si Robin. Zoro objal Robin a dal pusu do vlasů. Ani jeden z nich nevěděl, že je někdo vidí.

 

V nemocnici:

 

Ležela jsem a po tvářích mi tekly slzy. Nechtěla jsem se se Zorem pohádat, ale kvůli mé tvrdohlavosti jsme se pohádali. Se Zorem se občas pohádala, ale nikdy tak, aby se Zoro zvedl a odešel. Chtěla vstát z postele a jít za Zorem a omluvit se mu, ale sotva se posadila, když někdo zaklepal na dveře a do nich vstoupil Law. Což mě překvapilo, protože jeho bych tu nečekala.

„Ahoj Jane, jak ti je?“ hned se zeptat Law a vyměnil vodu u kytice, které jsem si teprve všimla.

„Bylo i líp.“ přiznala jsem a potají setřela slzy. „Co tu děláš?“ zeptala jsem se Lawa.

„To nemohu jít navštívit kamarádku?“ zeptal se Law a usmál se na mě. I já se na Lawa usmála. „Bolí tě ta ruka?“ zeptal se starostlivě.

„Ani ne.“ řekla jsem pravdu.

„Kdy tě chtějí propustit?“ zeptal se na můj odchod z nemocnice Law.

„Za týden, ale já zítra odejdu na reverz. A nesnaž se mi to vymluvit. Jsem už rozhodnuta a kvůli tomu jsem se už pohádala se Zorem a nechci se ještě s někým pohádat.“ vysvětlila jsem Lawovi.

„Dobře chápu, ale Zoro má pravdu. Měla by si tu zůstat, ale respektuju tvé rozhodnutí a postarám se o tebe.“ usmíval se Law. „Jinak mám novinku.“ dodal a úsměv mu zmizel z obličeje.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se Lawa trošku vyděšeně, když jsem viděla jeho obličej.

„Než jsem vyšel do nemocnice, tak jsem viděl Zora a Robin, jak se k sobě mají. Dokonce byli v objetí a Zoro dal pusu Robin. Sice do vlasů, ale i tak dal. Myslím, že nám lžou a chodí spolu.“ řekl mi Law co viděl.

„C-cože? Ti dva? Vím, že Robin miluje Zora a Zoro ji, ale že spolu už chodí to jsem nevěděla.“ byla jsem překvapena.

„Nic to nemusí znamenat, ale myslím, že spolu chodí.“ připustil Law, že se může mýlit.

„Věřím tomu, že spolu chodí, protože takhle se k sobě nikdy neměli. Hlavně aby Zoro jen tak objal Robin a dal jí pusu do vlasů.“ souhlasila jsems hypotézou Lawa.

„Taky si myslím.“ přikývl Law.

„jen nechápu, proč to tají.“ řekla jsem zamyšleně. „A to si s oběma říkám všechno. Žádné tajemství.“ vrtěla jsem nad tím hlavou.

„Tak já si říkám vše jenom se Zorem, ale taky tomu nerozumím, proč to tajili.“ zamyslel se stejně jako já Law. Už jsem měla na jazyku, že mu řeknu, že mě mrzí, že mu to nevyšlo s Robin, ale nakonec jsem si to rozmyslela a mlčela jsem.

„Mohu tě o něco požádat?“ zeptala jsem se Lawa.

„Cokoliv si přejš je splněno.“ usmál se Law.

„Zavoláš mi sem doktora?“ zeptala jsem se Lawa.

„Přitížilo se ti?“ hned se Law vyděsil.

„Ne, to ne. Chci se s ním domluvit na tom, že zítra odtud odcházím.“ uklidnila jsem hned Lawa.

„Nechceš si to ještě rozmyslet?“ zeptal se mě Law s úlevou v hlasem.

„Ne, tady nebudu ani o den víc.“ trvala jsem na svém.

„OK. Hned ho přivedu.“ souhlasil Lawa odešel pryč, za doktorem. Já jsem si zase opatrně lehla. Za chvíli tu byl doktor i Law.

„Tak co se děje, slečno Roronoa?“ zeptal se mě doktor.

„Chtěla bych zítra domů. Nebo spíš do hotelu. Můžu dostat na zítra revers?“ řekla jsem svůj požadavek.

„Ale, měla by jste tu být. Potřebujete klid. Tu ruku jsme vám operovali před třemi dny a není stále v pořádku.“ nesouhlasil s mým rozhodnutím doktor.

„Vím, i tak chci zítra odejít.“ trvala jsem si na svém.

„Jak myslíte. Zítra vám sestra přinese papíry a pak budete moci odejít.“ povzdychl si doktor. Pak odešel.

„Tak a teď to říct Zorovi.“ povzdychla jsem si.

„Toho nech na mně. Promluvím s ním.“ řekl Law. Překvapil mě tím, protože se o mě takhle nikdy nestaral.

„Proč by si to dělal?“ zeptala jsem se Lawa přímo.

„Protože se někdo o tebe postarat musí.“ ušklíbl se Law. Nevěřila jsem mu, ale došlo mi, že nejspíš o tom nechce mluvit. I já měla svá tajemství, o kterých jsem mluvit nechtěla. „Tak já půjdu. Na zítřek se dobře vyspi.“ usmál se a odešel. Já osaměla. Ležela jsem a chvíli zírala do stropu, než jsem znovu usnula.

 

Když jsem se znovu probudila, byl u mé postele Zoro. Byla jsem ráda že ho vidím, ale přesto jsem se cítila provinile..

„Zoro...“ stačila jsem říct, když mi Zoro skončil do řeči.

„Teď já.“ řekl Zoro. Nadechl se a vydechl. „Dobrá, vím proč tu nechceš zůstat a já to budu respektovat, ale podpodmínkou, že budeš jenom na pokoji a odpočívat. A žádné protesty. Law tam bude s tebou a dohlídne na tebe. To je má podmínka.“ řekl mi, že souhlasí s tím, že půjdu domů.

„Proč Law?“ divila jsem se.

„Protože tě podporuje.“ jenom řekl Zoro. Víc se k tomu nechtěl vyjádřit.

„Dobrá.“ povzdychla jsem si a souhlasila s tímto návrhem.

„Dobře. Tak se převleč, vím že by ti měla pomoci Robin, ale ta teď nemá čas. A já tě viděl nahou víckrát a před Lawem se nesvlékneš.

„Já to zvládnu sama.“ protestovala jsem.

„Dobře, ale kdyby něco čekám za dveřmi.“ povzdychl si Zoro. A hned na to odešel. Já se posadila a začala jsem se převlékat. Šlo to ztěží. Rameno bolelo jako čert, ale nakonec jsem se sama dokázala převléct do oblečení, které mi přinesl Zoro. Podívala jsem se ještě po pokoji a šla jsem se šátkem na pravé ruce ven z pokoje.

 

Venku čekal na mě Zoro. Když jsem vyšla ven, tak se na mě podíval. Usmál se na mě. I já se na něho usmála.

„Tak jdeme?“ zeptal se mě Zoro. Přikývla jsem, že jo. Došli jsme na recepci, kde Zoro za mě vyplnil papíry, protože jsem pravák a levou psát neumím. Pak jsme vyrazili k autu.

 

Zoro mi pomohl do auta a zasedl za volant a mlčky jsme jeli do hotelu, kde čekala Robín s Lawem.

„Tak mi půjdeme makat na té hrobce. Vy dva se tu mějte a Janey, nezlob Lawa.“ upozornil mě Zoro a s Robin mezitím se vytratil.

„Tak hupky dupky do postele.“ řekl Law a připravil mi postel. Už jsem chtěla protestovat, ale Law to čekal. „Žádné ale. Musíš odpočívat. Zorovi jsem slíbil, že dohlídnu, že budeš ležet a odpočívat.“ řekl mi Law.

„Dobře, ale aspoň mohu pracovatna počítači.“ souhlasila jsem s podmínkou.

„Dobrá.“ souhlasil Law. Já si sedla na postel a Law mi přinesl noťas, který jsem si zapla. „Kdyby něco, budu vedle.“ řekl Law a odešel do vedlejší místnosti, ale dveře nechal otevřené.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.