Anime World CZ/SK - Příběhy

   Nebyl schopný dospat. Celou noc jej po celém těle škádlil strach, nervozita a nadšení zároveň. Tohle měl být totiž první den, kdy Thomas Shepperd nastoupí na střední školu magie. Na Infinitum, proboha, na nejprestižnější a nejvyhlášenější školu v Evropě! Nedokázal tomu uvěřit, on, jakožto syn naprosto prostých lidí netknutých magií to dotáhl tak daleko!

   Pokusy o spánek nakonec vzdal ještě půl hodiny před budíkem. Osprchoval se, zcivilizoval, nasadil brýle, dokonce na své věčně rozcuchané tmavě hnědé vlasy napatlal trochu gelu, i když to stejně nikdy k ničemu nebylo. Pak se vrátil do pokoje a se vší hrdostí si začal oblékat svou uniformu. Jejich škola jim poskytla dvě – tu, kterou právě oblékal, sloužící na chladnější dny a hlavně na všemožné ceremonie a druhou, o něco lehčí s krátkými rukávy a slabšími kalhotami na teplejší dny. Ta první dnes byla nutností. Oblékl si tedy tvrdé černé kalhoty, bílou košili a u krku si uvázal žlutou kravatu. Přes ramena přehodil tmavě karmínové sako, na kterém měl již připevněný bílý odznak se znakem školy – ležatou osmičku se zlatými andělskými křídly. Zadíval se na sebe do zrcadla ve svém nevelkém pokoji a zhluboka se nadechl. Vždycky býval vysoký, nyní měl zhruba metr devadesát, ale zato byl relativně útlý a pohublý, což se nikdy nikomu nelíbilo. S tím ale teď opravdu nic udělat nemohl a tak si jen prohrábl vlasy a vydal se ze schodů dolů.

   Dům Shepperdových byl malý. Dole měl jen kuchyni, jídelnu a obývák v jednom, nahoře dvě ložnice a koupelnu. Ale stačilo to. Thomas byl jedináček. Jeho otec, Kurt, pracoval v počítačové firmě. Matka, Kora, kvůli problémům se srdcem pracovat nemohla a tak neměli příliš peněz. Člověk, který nebyl v dnešní době mágem, to rozhodně neměl lehké.

   Thomas byl v rodině prvním mágem po generacích. Jeho rodiče, prarodiče, dokonce ani praprarodiče nebyli tímto darem obdařeni. Neměl jej proto kdo učit a tak chodil do takové malé zaplivané školy na kraji města. Byl rád, když odtamtud mohl vypadnout. Vše, co věděl, věděl spíše z knížek a díky samostudiu nebo případnému doučování od sousedů nebo kamarádů. Často si však ale ani jako mág nepřipadal.

   Byl vzhůru první. Okamžitě se vydal k ledničce, očima chvilku přejížděl po jejím obsahu a nakonec sáhl po vejcích. Omeleta to vždy jistí.

   Když se do kuchyně zhruba kolem sedmé došoural Thomasův otec a o chvilku později i matka, bylo jídlo již na stole, společně s nakrájenou zeleninou, konvicí čaje a kávy a třemi šálky.

   „Tos neměl,“ vyhrkla okamžitě Kora. Dlouhé hnědé vlasy měla protkané šedinami a pod očima tmavší kruhy než včera a to jí ještě ani osmatřicet nebylo. Thomas se jen usmál. „Stejně jsem nemohl spát.“

   „Máš před sebou důležitej den, co?“ prohlásil Kurt hlubokým, zvučným hlasem. Tomu táhlo na pětačtyřicet a vypadal přesně tak, jak byste od muže v jeho věku čekali. Měl široká ramena a obrovské dlaně, jejich bezpečí Thomas jako malý miloval více než cokoliv.

   Thomas si přisedl ke stolu k oběma rodičům, jakmile ale spatřil svou titěrnou porci na talíři, stáhl se mu žaludek. Kora hodila po synovi nejistý pohled.

   „Měl by ses najíst,“ řekla nakonec, „alespoň trochu.“

   „Nemám hlad," opáčil chlapec okamžitě.

   Kurt se do toho vložil. „Jistě že máš, jen o tom ještě nevíš.“ Vyměnili si se svou ženou krátké pohledy. „Nemusíš být z ničeho nervózní.“

   „Čeho se bojíš?“ přerušila svého manžela Kora.

   Chlapec jen pokrčil rameny. „Mám pocit, že oproti ostatním nebudu nic… Dostat se tam je jedna věc, ale studovat je ta druhá.“

   „Všichni jsou mágové,“ usmála se Kora. „Stejně jako ty, jsi mág jako všichni ostatní. A ještě ke všemu velmi dobrý mág…“

   „To nemůžeš vědět,“ skočil jí Thomas do řeči, avšak velmi jemným tónem. „Nemůžeš přeci vědět jací jsou ostatní, ani jaký jsem já.“ Nebyla mág, nemohla poznat dobrého Mága.

   Kurt sklopil pohled, standardně se nerad do podobných konverzací mezi Korou a svým synem pouštěl.

   „Ne, ale vím že jsi můj syn. Vím jaký jsi a co všechno dokážeš, když chceš. Přesně takové studenty Infinitum hledá a přesně proto ses tam také ocitl.“

   Na to už Thomas nemohl říct nic. Mlčky si ukrojil kus omelety a vložil si jej do úst. Ulevilo se mu, sice jen nepatrně, ale ulevilo. Otec se natáhl a mohutnou prackou jej poplácal po rameni.

   Thomas miloval svou rodinu. Nikdy si nedokázal představit, co by bez nich dělal. Už s lepším pocitem do sebe hodil dva hrnky kávy, aby se náhodou nestalo, že by na zahajovacím ceremoniálu upadl do bezvědomí, vzal si pár věcí a vyrazil tak, aby u školy byl s dostatečným předstihem.

 

   Ke škole to neměl zrovna blízko. Byly to tři zastávky vlakem a pak zhruba patnáct minut cesty od nádraží. Tu už ovšem absolvoval se spoustou studentů ve stejných uniformách, jako byla ta jeho. Jediné rozdíly mezi uniformami byly kravaty a odznaky. Byly zde čtyři barvy kravat – žlutá pro první ročník, zelená pro druhý, modrá pro třetí a červená pro čtvrtý, konečný ročník. S odznaky to bylo trochu složitější. Ty jste mohli dostat jak za přijetí na školu, dokončení ročníku, zkoušky a tak podobně, ale i za zásluhy, za dobrý průměr či pomoc při zvláštních příležitostech a za účast v soutěžích. Již po pár měsících studia se pozná, který z žáků je tady ten nejaktivnější.

   Když se konečně blížil ke škole, začal se nenápadně rozhlížet kolem sebe. Všímal si prváku, jak kráčí s nejistými pohledy nebo sklopenými hlavami a všímal si i párů či skupinek přátel, objímajících po setkání po prázdninách či probírajících zážitky a ukazujíc si navzájem fotky z prázdnin z drobných čipů, které promítaly většinou trojrozměrné hologramy.

   Ještě sám pořádně nemohl uvěřit tomu, že to skutečně dokázal. Že se skutečně dostal na střední školu mezi opravdové mágy, mezi opravdovou elitu! Z kapsy saka vytáhl identifikační kartu se svou fotografií a údaji. Sledoval drobný znak školy a nemohl potlačit úsměv.

   Byl tolik zamyšlený, že zapomněl dával pozor na cestu a vrazil ramenem do jednoho ze studentů. Schoval kartu urychleně do kapsy.

   „Omlouvám se, neviděl jsem vás…“
   „Tome, to je náhoda!“ odpověděl mu nadšený dívčí hlas. Překvapeně zamrkal na Kao. Ve své uniformě vypadala ještě lépe než když ji viděl na zkouškách a zrzavé, ohněm políbené vlasy měla rozpuštěné. Sahaly jí zhruba do půlky zas a na koncích se lehounce vlnily. Přelétl ji pohledem. Černou sukni měla vytaženou o něco výše než by se asi mělo, nesahala jí ani pod kolena, ale jinak vypadala uniforma velmi podobně. Všiml si, že má na saku ještě dva další odznaky, ale nestačil si je pořádně prohlédnout.

   „Ty jsi Kao Sawako, že?“ nedokázal se již udržet a ta otázka z něj prostě vypadla.

   Děvče se zasmálo. „A ty budeš Thomas Shepperd.“ Teď se Thomas musel zarazit. Že zná rodinu Sawako, to se od něj očekávalo, ale jak ona sakra mohla vědět, co je zač? „Měli bychom jít,“ přerušila jeho myšlenky, „nebo přijdeme pozdě.“

   Ke škole se blížili beze slov, nakonec ticho prolomila Kao. „Jsi tu sám nebo šel na školu někdo koho znáš?“

   „Nikdo, o kom bych věděl,“ odpověděl Thomas. „Nemyslím si, že by příliš lidí ze základy šlo zrovna sem,“ neodpustil si a trochu se ušklíbl.

   Kao jej obdařila úsměvem. „Chápu,“ přikývla. „No, já odsud žiju dost daleko, pochybuju, že bych tu na někoho narazila… Vlastně jsem se sem přistěhovala kvůli škole s celou rodinou. Brácha tu už nějaký čas studuje.“

   Už už by se ptal na bratra, ale uvědomil si, že dnes byl už neslušný dost a tak tu otázku raději hezky spolkl. Stejně už byli téměř u školy a dav začíná pomalu houstnout, jak se všichni vyhýbali hlavnímu vchodu a mířili do obrovské tělocvičny. U jejích dveří museli oba dva ukázat svou ID kartu muži stojícímu venku, teprve potom jim bylo dovoleno vstoupit.

   Bylo to tam obrovské, ještě o tolik větší než Thomas očekával. Rozhlédl se po židlích, rozdělených do čtyř skupin. Nemusel přepočítávat aby věděl, že v každé skupině bylo 120 židlí zcela přesně. Skoro třičtvrtina židlí byla již obsazená, sálem se rozléhal hlasitý šum hlasů.

   Thomas s Kao zamířili k pravé přední skupince židlí. Každá židle měla jednu nohu ovázanou žlutou stuhou. Vybrali si místa zhruba uprostřed a usadili se mezi nové spolužáky. Thomas na sobě cítil desítky pohledů a vůbec mu to nebylo příjemné, zatímco Kao zůstávala zcela klidná.

   Využil volného času a sejmul si z očí brýle. Nejistě zamrkal a rozhlédl se. Bylo to neuvěřitelné… Tolik magické energie na jednom místě! Nevyzařovala jen z učitelů, sedících na vyvýšeném pódiu, ale i z žáků, starších i stejně starých, tolik moci na jednom místě! Nepatřím sem… prolétlo mu hlavou. Všichni zde byli jistě silní a talentovaní a pak tu seděl on, jehož jediným talentem bylo zírat. Nasadil si raději brýle zpět a promnul si spánky, hlava jej už po takové chvilce začínala bolet.

   „Děje se něco?“ promluvila na něj Kao, v tmavých mandlových očích bylo znát, že si o něj dělá starosti. Upřímně se usmál a zavrtěl hlavou. Vypadala na skutečně milé děvče.

   Šum v tělocvičně z většiny utichl, když někdo vstoupil na pódium. Byl to starší muž v černém obleku, s bílými vlasy a obličejem posetým vráskami. Ruce měl klidně sepjaté, oči zavřené a trpělivě čekal, až veškerý zbytek hlasů a šumu v tělocvičně utichne. Na tom muži bylo něco tak zvláštního…

   „Nedívej se, chlapče.“

   Thomas sebou trhl, když mu hluboký hlas zazněl v uších. Nebo spíše v hlavě, aby bylo jasno. Milý, ale přesto jasný a nesmlouvaný. Trochu rozpačitě se rozhlédl, všichni kolem něj však upírali pohledy na muže za řečnickým pultíkem. Rozhodl se neriskovat, sklopil hlavu a pevně zavřel víčka.

   Přesně v ten moment ředitel Santo otevřel oči. Několik žáků kolem Thomase překvapeně zalapalo po dechu. Ačkoliv měl chlapec pevně zavřené oči, věděl, co je tak překvapilo. Oči postaršího muže neobsahovaly nic než jasně bílé bělmo a přesto ten muž slepý nebyl. Sálalo z něj takové energie, takové silné magie, že kdyby se na něj i přes své speciální brýle podíval, nejspíše by jej to na místě složilo. 

   „Je mi neuvěřitelnou ctí přivítat vás, mladé mágy, staré i nové tváře, mezi námi,“ zaburácel ředitelův hlas tělocvičnou. Ten samý hlas, který Thomasovi promlouval v hlavě ještě před chvilkou. „Všichni přítomní v této místnosti – já, Julius Santo, celý profesorský sbor i vy, jakožto žáci, sledujeme jeden jediný cíl: Vychovat z vás, zde na Infinitu, ty nejlepší mágy z nejlepších, elitu veškerých elit. Ale varuji vás, moje milé děti. Cesta mága není nikdy jednoduchá. Čeká vás mnoho zkoušek, mnoho úspěchů i hořkých neúspěchů. Vydáváte se na cestu trnitou a temnou, od začátku až do konce poskvrněnou tou nejhorší černou magií. Ale pokud budete mít stále dobrá a laskavá srdce a pohotovou mysl, není nic, co byste nemohli dokázat. Jednu ze zkoušek jste již všichni absolvovali, pro většinu z vás úplně první. To je ovšem teprve začátek.“ Odmlčel se a očima bez duhovek přeletěl pohledem celý sál. Každému žákovi do posledního se zdálo, že se ředitel dívá zrovna na něj. „Ale já věřím, že vy všichni zde dosáhnete vrcholu sebe sama. Nezklamte nás a mohu vám zaručit, že my nikdy nezklameme vás.“

   Tělocvičnou se rozlehl potlesk, nejdříve rozpačitý a nepatrný, ale během chvilky se 480 dlaní nadějných mágů sjednotilo v bouřlivý aplaus. Ředitel stál ještě chvíli na místě, než se zcela nepatrně poklonil a odešel.

   Teprve teď si Thomas dovolil otevřít oči. Zamrkal, zabralo mu chvilku než se rozkoukal. Kao na něj jen tázavě pohlédla ale nic neříkala, nijak to nekomentovala. Byl rád.

   Za chvilku potlesk utichl a u pultíku se objevil někdo úplně jiný. Byl to s jistotou o něco starší chlapec než byli Kao s Thomasem, ale na sobě měl stejnou uniformu, s tím rozdílem, že ta jeho byla poseta tolika odznaky, že už se na sako pomalu nevešly. Kolem krku měl uvázanou červenou kravatu, značící čtvrtý ročník. Byl vysoký, vlasy měl rudé jako oheň a mandlovité oči tmavé.

   „Děkuji panu řediteli za vlídná slova na uvítanou,“ pokývl hlavou směrem k řediteli. Hlas měl mladý a energický, na rtech mu hrál přirozený, snad trochu sebestředný úsměv. „Taktéž musím říct, že jsem velice rád, že vás tu všechny vidím. Staré přátele i nové nadějné tváře. Mé jméno je Ryuu Sawako a jsem předsedou studentské rady.“

   Sálem to zašumělo. Ten Ryuu Sawako? Druhý nejmladší syn nejmocnější rodiny ze světa magie? Říkalo se o něm, že je inteligentní a talentovaný, dokonce lepší než byl kdy jeho otec! Ale hlavně… Thomas hodil překvapený pohled po Kao, děvče jen pokrčilo rameny a usmálo se. O tomhle bratrovi tedy mluvila…

   „Jsem si jist, že nebude trvat dlouho než pochopíte všechna slova ředitele Santoa. Avšak nebojte se s jakýmikoliv otázkami přijít za kýmkoliv z profesorského sboru nebo studentské rady. Všichni jsme tady pro vás.“ Široce se usmál a ihned bylo jasné, kdo byl na škole dívčím idolem. Několika slečnám se rozzářily tváře, když tohle viděly. „Dále bych vás chtěl seznámit s obecnými pravidly školy. Je přísně zakázáno používat černou, bojovou či jakoukoliv jinak poškozující magii na území školy nebo, nedej Bože, proti jinému mágovi, kromě situací k tomu určených, například ve výuce. Takové chování bude neprodleně a přísně potrestáno. Dále…“

   Informace pokračovaly. Začátek vyučování, konec vyučování, předměty, knihovna, jídelna… Po půl hodině bylo již nadlidským úkolem udržet jakoukoliv pozornost a většina sálu začala brzy zívat a rozhlížet se netrpělivě kolem. Když Sawako konečně dokončil svůj projev, zmlkl a pohledem tmavých ostrých očí přelétl všechny přítomné pohledem. Zdálo se, že už pultík opustí, ale u prvních ročníků se zasekl nejdéle.

   „Moc vždy zotročí člověka, který ji drží v ruce. Děkuji za pozornost.“

   A s těmito slovy pódium skutečně opustil. Především prváci se po sobě začali překvapeně a nejistě ohlížet, všichni vypadali stejně zmateně.

   „Varování?“ špitl Tom.

   „Netuším.“ I Kao vypadala nejistě, jakoby nevěděla, co si o slovech svého bratra má myslet.

   Přítomní se pomalu začali zvedat a tak nejistým prvákům nezbylo, než udělat to samé. Velkými dveřmi, vedoucími pravděpodobně do školy, začaly proudit davy lidí. I profesoři na pódiu začali opouštět svá stanoviště.

   „Jaká jsi třída?“ zatahala Kao Thomase za rukáv. Byla o více než půl hlavy menší a to to děvče bylo velmi vysoké.

   „Áčko…“

   „Tak to budeme spolužáci!“ Tvář se jí rozzářila štěstím a úlevou. Thomas na to nemohl odpovědět jinak než širokým úsměvem, pak se oba vydali hledat svou třídu.

 

 

▲     ▼     ▲

 

Rozhodla jsem se, že trochu povýším délku kapitol... Už jen proto, že většinou nevím, kdy by bylo vhodné kapitolu správně oddělit, ale doufám, že délka ničemu vadit nebude... Děkuji vám za pozitivní ohlasy u posledních dvou dílů, jste skvělí! Doufám, že se mi podaří i nadále vás nezklamat...!

 

S láskou,

 

▲     ▼     ▲