Znáš je? - Ti neviditelní 5.část
Informace:
Po měsíci přichází další díl. Asi se to stane tradicí. :D Každopádně se objevil někdo, kdo mě k napsání dalšího dílu dokopal, tak jsem mu za nás všechny poděkovala zveřejněním dalšího dílu. Chyby se nám pomalu ubívají, ale konec příběhu je stále daleko. Užíjte si tento díl.
Kaito Shion - Hlavní postava. Otázka ale zní: záporák nebo klaďas? Co je zač jeho divná spolužačka Hogo? Proč všechny ochraňuje a nikdy nemluvila s nikým jiným, než s lidmi ze školy Gakuen? Proč nosí divné přívěšky? A nejlepší otázka: Jaký dopad bude mít Hogo nad Kaitovim přemýšlením? Přehrajeme si všech devět jeho chyb spácháných v jediný den 03.02. 2016. Jaké chyby to asi budou? :) :D Příjemné počtení!!
Věnována mému otci a všem čtenářům!
Od doby, co jsem viděl Miki plakat, jsem nic neřekl. Jen jsem přemýšlel. Asi měla Hogo pravdu. Nejsem tak bezcitný, jak jsem si myslel. Uvažoval jsem nad tím a nijak neplýtval slovy. Bylo mi jedno i to, že Hogo ví, co mi létá hlavou. Seděli jsme naproti sobě u stolu v jídelně. Já se bloudil svými myšlenkami a Hogo se dívala po ostatních. Na rozdíl ode mě, jí se nálada zlepšila. Usmívala se, energeticky se rozhlížela a poslouchala různé konverzace. Já všechno ignoroval. Zasáhl mě smutek. Jako přesýpací hodiny, ještě před hodinou jsem ten dobře naladěný byl já.
Na lavičku vedle mě si sedl Kaito II. Pro Hogo to bylo komické, nás dva takto vidět. Zamračil jsem se na ní. Kaito před sebe položil tácek se zeleninovou polévkou a s čočkou. Fuj, to jídlo nesnáším. S druhým Kaitem jsme se zároveň zašklebili. Hogo se rozesmála ještě víc. Kráva jedna. Nemám na ní náladu. Jediný štěstí té neviditelnosti je, že to nemusím žrát. Vedle Kaita se posadila dívka. Mei. Přitulila se k němu a políbila ho na tvář.
„Ahojky zlato." Oba jsme obrátili oči v sloup, což znovu rozesmálo Hogo. Vůbec nechápu, proč s Mei chodím. Vůbec nic k ní necítím. Je hezká, to jo. I tělo má pěkný ale není někdo, s kým bych rád strávil konec svého života. Pohlédl jsem na dívku před sebou. Hogo se stále smála, světlé dlouhé vlasy ve složitým účesu jí kopírovaly tvář. Slunce, které se v tom dní střídalo s občasným deštěm, jí ozářilo vlasy i tvář a lesk v nich mi napověděl, že se o ně určitě dobře stará. Oči zavřené a ze smíchu se do nich vetřelo i pár slz. Rudá ústa se stále smála a vycházel z nich zvonivý zvuk smíchu. Na slunci zářilo i zlaté vyšívání na jemně modré látce. Štíhlý krk stále dost zarudlý. Její břemeno, které nosila na krku, se na ní podepsalo. Zlatý řetízek také zářil a modré perly ladily se šaty. Žezlo už dávno nedržela. Nechala ho v tom chrámu, kde to všechno začalo. Ještě před tím, než jsme vstoupili do portálu. A korunu taky. Teď její vlasy zdobila pouze modrá květina.
Zrudl jsem, když mi došlo, jak na ní zírám. Vzpamatuj se Kaito. Pohlédl jsem zase na Mei. Nebylo to stejné, jako když sleduji Hogo. U ní mi buší srdce, hřejí mi tváře, hlavu mi naplňují myšlenky na to, že je krásná a hodná, ale u Mei mě napadají jen zvrhlosti. Počkat, to je Stockholmský syndrom. Vždyť mě přece unesla a mě se začne líbit?! Jsem kretén?
Kolem stolu prošel spolužák. Na sobě nudnou šedou uniformu, vysoká šlachovitá postava a široká ramena, blonďaté vlasy sčesané dozadu, světle modré oči zářily a koutky úst se rozšiřovaly do úsměvu. Smál se. K němu přilepené dvě dívky. Jedna brunetka, druhá černovláska. Obě s krásnou malou postavou. Shintaro, stačilo, aby se jen usmál a všechny holky kolem něj se roztékaly. Z mého pohledu je to jen narcis, kterému všechno spadlo do klína jen díky vzhledu a bohaté babičce. Odvrátil jsem od něj zrak. Ale hned jsem se k němu udiveně otočil. Něco jsem si uvědomil. Právě on bude má další chyba. Lépe řečeno, on byl má další chyba. Rozevřel jsem zorničky překvapením a hleděl jsem zaraženě na jeho usměvavý obličej. Kaito II. si ho ani nevšiml. Tolik se zaobíral s pořádáním toho hnusu na talíři, že ani neměl čas. Hogo se už konečně upokojila a sledovala střídavě mě, Kaita II. a Shintara. Nasadila svůj vážný výraz.
Kaito II. odešel na chodbu a Mei jako ocásek za ním. Celou dobu ho držela za ruku a se šťastným výrazem šla s ním k jeho třídě. Shintaro zůstal ještě v jídelně, vedle něho posazené oné dívky. Já s Hogo jsme zůstali na svém místě v jídelně. Sledovali jsme ho. Nemusela mi tentokrát nic moc vysvětlovat. Pochopil jsem už předtím.
Najednou se něco přede mnou pohnulo. Otočil jsem se tím směrem. To Hogo se postavila a z vrchu se na mě dívala. Chvíli jsme na sebe bez slov hleděli. V tu chvíli, ač ani nevím jak dlouho, byla má hlava naprosto prázdná.
„Musíme jít." Podívala se na mě nekompromisním pohledem děsivých, ale v mnoha případech kouzelných žlutých očí. Můj zaražený výraz musel připomínat žáka, který nečekal, že bude zkoušený z předmětu, který mu nejde, učitelem, kterého nenávidí a z látky, kterou nepochopil.
„COO?" Postavil jsem se už také. Já si myslel, že má chyba byl Shintaro. Neměli bychom se tedy zaobírat jím? Postupně se jídelna vyprazdňovala. A s nimi i Shintaro. A když odešel i poslední student, zazvonilo na hodinu. Rozhlížel jsem se po jídelně.
„Musíme jít do tvé třídy." Odcházela Hogo ke dveřím a mě nechala stát u stolu. Do mé třídy? Proč? Tam přece Shintaro nechodí. A nebo jsem se zmýlil? On není má další chyba? Poslušně bez dalších otázek jsem šel dva kroky za Hogo. Už ani nevím, jestli věcem vůbec rozumím. Tohle je na moje myšlení už trochu moc.
Vstoupili jsme spolu do otevřených dveří mé třídy. Šumot třídy, šeptání, sem tam i nějaký smích. Nic jiného nebylo slyšet. Učitel stále nedošel. Sedmnáct žáků vyplňovalo učebnu. Všichni seděli na svých místech. Kaito II. přesně uprostřed s volným místem vedle sebe. Výhled ven ukazoval chodníkovou cestu do školy a travnaté okolí poseté listnatými stromy. Taky bránu a zeď oddělující školní pozemek od silnice a za ní domy.
V řadě u okna seděli celkem čtyři dívky a jeden kluk. V předních lavicích dívky, jedna blondýnka s vlasy v mikádu a druhá brunetka s copem. Za nimi seděl kluk s dívkou, ona se líčila a zírala na sebe do zrcátka, zrzavé dlouhé vlasy sepjaté v drdolu sponou, těsná uniforma znázorňovala její prsatou a štíhlou postavu. On hleděl do mobilu, černé protáhlé vlasy padaly do očí, s pletí spíše do žluta - Mimi. Za nimi lavice volná. A poté následovala lavice s dívkou. Vlasy dlouhé pod zadek s hnědou barvou do šedivého odlesku. Oči divně rudé skryté za ofinou v obličeji, která dosahovala až ke klíční kosti, jen jedno oko skrz vlasy prosvítalo. S bílou pletí a s bezvýrazným obličejem. Skláněla hlavu nad knihou.
V prostřední řádě seděla ve předu dívka s barevnými prameny vlasů a s půlkou hlavy vyholenou. V nose pearcing a ruku pokreslenou - Okke. Vedle ní roztomilý klučina s vlasy barvy oříškově hnědé. Za nimi dva kluci. Jeden s dlouhými hnědými vlasy sčesané na stranu zapletené v copáncích. Čmrkal si do sešitu japonštiny různé obrázky - Ming. Druhý s vyholenou hlavou úplně a s potetovanou rukou tahal dívku před sebou za vlasy. Ta se po něm několikrát otočila a po ruce ho praštila. Roztomilý klučina vedle ní se nad tím jen usmíval. Věděl, jak se ti dva k sobě mají. Za tím vyholeným seděl Kaito II. a znuděně koukal skrz okno. Vedle něho nikdo neseděl a za ním taky ne. Až teprve v zadní lavici seděla dívka s blonďatými vlasy krátce střiženými a dívala se na Mimiho - Jessi.
Úplně u dveří dívka s dvěma copy barvy černé ležela na své lavici - Tatsuki. Vedle ní místo volné. Stejně tak obě místa za ní. Ve třetí lavici seděl vysoký kluk se snědou pletí. Na židli se houpal a obří chodidla noh měl položené na stole. Znaveně zíval a černé nijak moc dlouhé vlasy několikrát projel prsty na ruce - Michael. Za ním seděli další dva kluci. Jeden s dlouhými rudými vlasy svázané v culíku, druhý o něco kratšími hnědými vlasy v copu. Hráli spolu karty a okolí nevnímali. Místo za nimi vlastnili dvě dívky, které se neustále líbali. Jedna kudrnaté černé vlasy v culíku, ta druhá hnědé rovné vlasy v mikádu.
Rozhlížel jsem se po své třídě. Chyběli čtyři spolužáci kvůli nemoci. Naše třída měla jistou hierarchii. Třídě vládla Tatsuki. Když chybí, což kvůli chabému zdraví bývá neustále, třídě vládnou dva lidé. Michael, člen basketbalového týmu za kluky a Okke, bubeník ve své kapele "KARA" za dívky. A nikoho jiného jsme neuznávali. Ostatní jsme byli jako by lid pod nimi. Jinak by se dalo říct, že vztahy jsme měli celkem dobrý. Jen Jessi - snad skoro každý v této třídě měl nějakou přezdívku, jakoby tím potvrzoval své členství, s Ming, se do hádek nemíchali. Oba patřili mezi ty laskavé lidi. A nakonec tu byla ještě jedna kategorie. Momo s přezdívkou špína do ní patřila. Třídní šprtka. Ta, která lezla učitelům do prd*le. A mimo to ještě podivínka.
Hogo se opřela o katedru a dívala se s jistým zhnusením na žáky v lavicích. Nedivím se jí. Všichni tady jsme nechutné, hnusné stvůry. Na některých to jde poznat a na těch dalších... Jako třeba já. Já jsem ve třídě ten nejhorší a přitom by to každý hádal na Michala. Možná tak tři z této třídy jsou čistí s nevinnou myslí a stejně tak s dobrým a nevinným srdcem. Skvěle do této třídy zapadám. Pousmál jsem se nad tím. Osud dobře věděl, kam patřím a tam mě taky strčil. To se mi tím vysmívá?
Třída v jednu chvíli ztichla. Učitel vešel do místnosti. Tento není ten obyčejný pedagog, kterého byste možná čekali. S obří a s vypracovanou postavou, s hnědými vlasy na ježka, nebezpečně černými očima, které vás v jednu chvíli dokážou úplně zmrazit. Vlastní hrubý silný hlas a jeho tresty jsou snad horší než v armádě. Ve svých třiceti letech se stal nejmladším pedagogem na škole. Třída ani nepípla a všichni se postavili do pozoru. Učitel přešel ke katedře, také se postavil do pozoru, pozdravil třídu, usadil se a teprve, až si zapsal do třídnice chybějící žáky, tak se všichni mohli usadit.
„Kéž by bylo takovýchto učitelů víc. Ale jeden dobrý učitel, který se tomuto dokázal vyrovnat, kvůli někomu dostane s velkou pravděpodobností padáka." Nemohla si nechat Hogo tuto štiplavou poznámku pro sebe. Povzdech jsem si a sedl si na jednu z volních lavic. Tatsuki vedle mě už na lavici neležela. Seděla rovně a dívala se dopředu na tabuli a učitele. Učitel angličtiny začal svou hodinu čtením z knihy. Všichni si jí poslušně otevřeli.
Po deseti minutách sledování dění ve třídě začal Kaito pomalu zívat na rozdíl od Hogo, která celou dobu poslouchala a všechno sledovala. Stejně jako Hogo i studenti ve třídě seděli v pozoru. Nebylo to pracovitosti, to ne. Bylo to spíše strachem z učitele. Sensei-sama byl sice přísný, ale aspoň byl shovívavý a milý.
„Za úkol jste si měli udělat referát o své budoucnosti. Doufám, že to máte." Ukončil učitel čtení. Žádný ze žáků nehrál překvapeného. Ano, skutečně ho všichni měli hotový a bez toho, aniž by ho někdo zapomněl doma. Učitel se svou kamennou tváři začal jednoho po druhém vyvolávat. Zatím se objevilo pět trojek a dvě dvojky. Někteří, na které se ještě nedostalo, sledovalo netrpělivě hodiny na zdi a očima ručičku posouvali dopředu. Však marně.
„Momo." Podíval se směrem k zadnímu oknu na dívku s vyděšenýma očima. On osobně nikomu nenadržoval, ale kdyby měl někomu ve třídě něco svěřit, byla by to zaručeně ona. U ní jediné věřil, že svou budoucnost nezahodí a stane se z ní někdo důležitý. Jen kdyby ztratila svou ostýchavost. Momo se zvedla ze svého místa, chytila do rukou svůj referát na velkém světle zeleném papíře. S pomalými kroky zamířila před tabuli, papír pověsila na tabuli za jeden výčnělek nad ní. Stoupla si čelem k tabuli, ofina se posunula trochu na stranu a odhalila rudé oko plné obav a obočí dodávalo výrazu na ustrašenosti. Ruce spojila za zády, vzpřímila se a hleděla na tváře svých spolužáků.
Otevřela ústa a chtěla začít. Její tichý hlas přehlušilo zaklepání. Všichni se tím směrem podívali. Ve dveřích se objevila nízká a široká postava ošetřovatelky. Omluvila se za vyrušení, přešla k učiteli a o něčem se šeptem bavily. Během toho ani jediný žák nepípl. Netrvala jejich debata ani minutu, učitel se omluvil, že se na chvilku vypaří a přenechal sestře dozor, dokud se nevrátí. Baculatá žena ve středních letech se s úsměvem posadila za katedru a rozhlédla se po třídě.
Teď už nikdo neseděl tak rovně jako za přítomnosti učitele. Tatsuki si zase položila hlavu na lavici, unaveně zívla a se zavřenými víčky poslouchala své okolí. Dívky vzadu, které se o přestávce líbaly, se chytily za ruce a věnovaly si několik sladkých pohledů. Jessi upřela svůj pronikavý pohled na Mimiho, který sledoval dění venku. Dívka vedle něho si vytáhla zrcátko a zase se v něm sledovala. Ošetřovatelka utišila třídu a dovolila Momo pokračovat. Ona se nadechla a s tichým hlasem začala anglicky přednášet o své budoucnosti. Rozhodně to nepřeháněla, nikdo ve třídě nesnášel vytahování ostatních, obzvláště Momo, jakou úžasnou budoucnost si chystají. Ve dvacáté větě skončila svůj referát a s výdechem úlevy skončila první polovinu. Teď následovaly otázky. Nikdo se k ničemu neměl a tak se zeptala učitelka, jestli plánuje založení rodiny. Tuto otázku rozhodně Momo nečekala. Otevřela ústa, že něco řekne, ale mužský hlas jí předběhl.
„Jako kdyby mohla s tímto vzhledem nějakého chlapa upoutat.” Momo zrudla a celá třída se naráz rozesmála. Kaito II. s jistým zadostiučiněním se nad svou poznámkou také usmál. Ale jakmile jednou začal, nešlo to zastavit a vypouštěl z úst další posměšky mířené na Momo. Sklonila obličej. Do očí se jí pomalu tlačily slzy. Kousala se do rtu, aby se aspoň nějak udržela při smyslech. Nebylo to tak, že by na to nebyla zvyklá, ale i přesto to člověka zarazí a rozvíří v něm tolik pocitů. A Momo není silný člověk. Obdivovala ty, kteří dokázali takovou jedovatou poznámkou někoho umlčet, ale ona byla ta druhá skupina lidí. Ta, která se raději stáhne do rohu místnosti, obejme si nohy a začne plakat. Ale snažila se udržet. Rudé oči se leskly, a ofina již zakryla oné oči. Prokousla si ret a sněhové zuby se zbarvily krví. Do očí se jí rvaly vysmáté hlasy svých spolužáků a a posměšky od Kaita II. Hned na to se k němu přidali i Míša a Okke. Jen Jessi a Ming před sebe nevěřícně hleděli. Nemohli uvěřit tomu, co se tu děje. Hlasy posměchu se Momo zdály čím dál hlasitější. Už to nevydržela, po tváři se jí pustily dlouho zadržované slzy. Což přinutilo Kaita k dalším poznámkám. Ošetřovatelka, která se celou dobu snažila třídu utišit, v jednu chvíli zakřičela. Tím z části zastavila smích, ale ten se zase v plné síle ozval. Momo to už nevydržela. V slzách utekla ze třídy a ve dveřích se málem srazila se svým učitelem, který se konečně vracel. Jeho příchod přinutil všechny se utišit a zase seděli v pozoru. Ošetřovatelka stála před tabulí a dívala se nevěřícně na třídu.
„Co se to tady děje?” Učitele ovládl vztek. Takový vztek, jako by se uvnitř jeho rozpoutala bouřka. Ošetřovatelka mu všechno zkráceně vypověděla, jen s tím detailem, že nevěděla, kdo ty hrozný věci říkal. A žádný student nikoho neprozradil, jak jsem říkal, držíme v takových chvílích při sobě. Ale třídnímu učiteli to bylo šumafuk. Měsíc po škole, pomáhání uklízečkám, knihovnici a školníkovi při jejich práci, padesátkrát opsat školní řád čitelně vlastní rukou a mimo to dva těžký úkoly z angličtiny. S ním je to fakt horší, jak v armádě.
Hogo se nad tím vším jen mračila. Stále tomu nemohla uvěřit. Při tom, co teď viděla, se jí do hlavy vrátila vzpomínka. Chlapec s růžovými vlasy padajícími mu do očí, s roztomilou tváří, s postavou podobající se dívčí a se zelenýma očima plné slz. Zápěstí obvázané a na sobě prostou černou mikinou s nasazenou kapucí. Díval se na ní s vyděšenýma očima a se smutkem v nich. A pak uviděla jeho vybledlou tvář, s očima zavřenýma, na sobě měl oblečený oblek a rty k sobě přitisknuté. Vypadal jako by spal, ale on nespal. Ležel v rakvi bez dechu, bez srdečního tepu, bez známek života. Jeho růžové vlasy jako by ztratily ten lesk a sytost. A krásné zelené oči, které připomínaly zahradu v ráji, se teď schovávaly za víčky a už nikdy se na ní nebudou dívat s tím veselým, s kterým se jeho ústa i oči usmívaly, s údivem, když rozbaloval dárek k narozeninám, ani se strachem, když jí musel čelit. V hlavě se jí vybavoval jen jediný výraz, a tím byli smutné oči zalité slzami a nezvykle bledou tváří - tak, jak ho viděla naposledy živého.
Zatřásla hlavou, aby vzpomínku z hlavy dostala a podívala se na Kaita. Ten již na lavici neseděl. Místo toho stál před tabuli a koukal se na svou třídu. Vypadal, jako by si váhu svých činů uvědomil teprve teď. Právě v tuto chvíli v něm neviděla Kaita, ale sebe. A i v Kaitovi II. uviděla sebe. Jak se na sebe dívají dvě Hogo, jedna v plesových šatech a s vlasy zčesanými v drdolu a druhá v klučičím oblečení, s vlasy v neupraveném vysokém culíku. Jedna s milou tváří, skrývající své předsudky a ta druhá s předsudky přímo ve výrazu. Stály v úplné tmě na krok od sebe. Přitiskly své dlaně k sobě.. Zase před ní stál Kaito a Kaito II. seděl ve své lavici. Nad čím to přemýšlím, teď musím napravit Kaita, dokud je ještě čas.
Zatřepala hlavou a přešla ke Kaitovi. Položila mu ruku na rameno a on se na ní podíval. V jeho tváři uviděla vinu. Pousmála se. On se k ní otočil čelem.
„Chyba číslo 7 se jmenuje Momo. Už od nepaměti probíhají hádky mezi těmi chytrými a silnými. Momo patří mezi ty chytrý. Ale určitě si o ní nic netušil. Třeba například to, že má další tři sourozence. Ona je třetí narozená, tím pádem má tu nejmenší pozornost. Nejstarší bratr je chirurg, starší setra soudkyně, její mladší sestra plánuje dát se na dráhu policisty. Aby získala větší uznání a víc pozornosti, chce své sourozence překonat. Připadá si v podstatě neviditelná. Teď už chápeš, proč se ve škole tak snaží? A nebyl si k ní tedy milý.” Dokončila svůj proslov a usmála se. Ne tak Kaito, s kamennou tváři na ní hleděl a nebylo možné z něho cokoliv vyčíst. Hogo si pomyslela, že konečně toho všeho lituje a byla nadšená ze své práce. Ale to nestačilo, musí poznat, co všechno provedl. Musí vidět to, co dosud z hlouposti neviděl. Je úkolem Hogo, aby ho vyděsila tak moc, že už nikdy nic neprovede. Ne pro sebe, ale pro něj. Pouze a pouze pro něj.
Přemístili se do vedlejší třídy. Stále trvala krátká přestávka, než zazvoní na poslední hodinu školy tohoto dne. Mei si kreslila do svého deníčku tvář Kaita. Dala se nazvat zamilovanou, jako blázen. Až tak, že dokonce ani neviděla jeho neochotu. V první lavici seděl vysoký blonďák - Shintaro. Na očích měl nasazené brýle, které mu dodávaly na chytrosti. On nebyl jenom hezký a atraktivní. On patřil i mezi ty chytré a vnímavé. Jen byla škoda, že si to ostatní neuvědomovali. Zbytek studentů bylo po skupinkách u lavicích. Skupina tří dívek se s obdivem dívala na Shintara a nemohla z něho pustit oči.
Kaito si sedl do tureckého sedu na zem před katedru, aby všechno dobře viděl. Hogo se opřela o zeď mezi dvěma okny těsně před Shina. Dívala se mu do očí, i když on jí vidět nemohl. V Kaitovi bodl osten žárlivosti. Nemohl si pomoct, i když věděl, že na to nemá právo. Nechtěl, aby se Hogo dívala na kohokoliv jiného, než byl on. Hogo si tuto skutečnost neuvědomovala. A i kdyby jí to napadlo, nepřiznala by si to. Kaito byl pro ní jen smrtelník, někdo komu musí pomoct. Nic víc v něm neviděla. Ale on tuto pravdu přehlížel.
Zazvonil školní zvonek svým otravným tónem. Všichni se postavili a pozdravili učitelku, která se na hodinu dostavila. Pak se usadili. Otevřeli si učebnici moderní japonštiny a hodina mohla započít. Sem tam někdo někomu něco pošeptal nebo poslal lístek se vzkazem. Jen Shin, jako by tam byl a zároveň nebyl. Dívky se na něj dívaly a nemohly odtrhnout oči a kluci ho za to nenáviděli. Připadalo jim to nespravedlivé, že má jeden kluk tolik pozornosti holek. A dívky se mu zase vyhýbaly kvůli těm, které k němu nikoho nepouštěly ze strachu, že ho ztratí, přičemž se sami bály, se k němu přiblížit. Byl osamělý, ale nikdo kromě něho samotného to neviděl. Viděli neviditelného muže. Jak poetické, že?
Po celou dobu se Hogo nepohnula. Stále sledovala jeho obličej. Minuty na hodinách ubíhaly a ona se nepohnula. Jak ona sledovala Shina, tak i Kaito pozoroval Hogo, jen s rozdílem citů v jejich pohledů. Dění v třídě pokračovalo. Shintaro seděl, poslouchal a chvílemi zrakem přešel k oknu.
Podlaha začala být moc tvrdá a Kaitovi mravenčilo v nohou. Tak se zvedl, aby to rozchodil. Během toho procházel po třídě a díval se do tváří studentů. Nikoho ze třídy osobně neznal, s nikým z nich neprohodil víc, jak pět slov. Tedy kromě Mei. Zastavil se u nástěnky na zadní zdi. Visely na ní nějaké fotky - třídní fotografie. Dívky sedící na lavičce a kluci stáli za nimi. Na další seděla polovina dívek a čtvrtina kluků na lavičce a zbytek za nimi stál. Na poslední stáli všichni do kruhu. Na sobě oblečenou letní šedavou uniformu a místo focení se nacházelo na travnaté části za školou. Jen na jedné fotografii byli dívky v jednodílných rudých a kluci v modrých plavkách. Stáli v kruhu na pláži, drobná učitelka se ztrácela mezi studentkami. Shintaro na této fotce nebyl. Ale na těch dvou už stál. U obou byl na kraji.
Jeho přemýšlení přerušilo zazvonění na konec hodiny. Šumot ve třídě zesílil, jak se začali studenti balit. Učitelka si posbírala věci a spěchala na další hodinu.Třída se pomalu vyprazdňovala, až zbyly jen čtyři osoby. Dívky a Shin. On ještě seděl v lavici a vyhlížel ven. Před ním stála Hogo, kterou ale on neviděl. I jeho nikdo neviděl, ale v jiném smyslu slova než v případě s Hogo. Kaito stál vzadu a sledoval všechny přítomné. Studentky už také odcházely. Jen jedna se zastavila ve dveřích a ohlédla se za Shinem. Seděl v lavici, díval se do zeleně, která se míchala s modří za sklem, sluneční paprsky odpoledního slunce oddělovaly místnost na dvě poloviny - na tu, kde stála ona, a na tu druhou, kde se nacházel Shin. Tak osamělý jí připadal. Ano, osamělý, blesklo jí hlavou.
„Ann-chan, tak jdeš?" Dívka ve dveřích sebou trhla. Nečekala to. Otočila se čelem zad ke Shinovi a podívala se na konec chodby, kde stály u dveří její dvě kamarádky. Beze slov na ně chvíli hleděla. Měla by ho nechat na pokoji? A nebo by to měla risknout a zkusit se ho zeptat? Promýšlela nejrychleji, jak mohla, ale stejně si nakonec nebyla jistá, jestli zvolila správnou možnost.
„Běžte napřed, dneska půjdu s Mimi-kun." Křikla za nimi a zamávala jim. Obě se na sebe podívaly, pokrčily rameny a odešly. Ann se za nimi ještě chvíli dívala, než nasbírala dostatek odvahy a vkročila zpátky do třídy. Shin se stále díval z okna. Ann si položila tašku na svou lavici a stále se přitom dívala na Shintara. Tiše se nadechla a vydechla. Trochu jí zrudly líce, když si uvědomila, co dělá a jak nad tím přemýšlí. Vzchopila se.
„Shintaro-san?" Promluvila na něj. On se po ní otočil s tázavým pohledem. „Já.. jsem se chtěla zeptat.. Nechceš jít se mnou do kina?" Zrudla úplně, když si uvědomila, jak to vyznělo. „N-není to tak, jak to vyznívá. Jen.. Chtěla jsem tím říct, že bys.." Zarazila se, protože se Shintaro rozesmál. Bylo to snad poprvé, co ho viděla se takhle usmívat, kdy ukazoval všechny své zuby bílé jako sníh a přitom vydával tolik hřejivosti. Zapomněla úplně na to, co chtěla říct. Shin se na ní podíval a s úsměvem odpověděl.
„Rád půjdu." Ann zrudla, aniž by chápala proč. Je toto rande? Ale já ho chtěla pozvat do kina, a stejně tak i své kamarádky a kamarády. O nic víc mi nešlo. Tak proč to skončilo tak, jak skončilo? Ale možná, že být s ním sama v kině tak hrozný nebude. Usmála se a také přikývla. Hogo a Kaito všechno pozorovali a poslouchali, stejně tak Kaito II. který náhodou stál za stěnou u dveří. Všechno slyšel a to v něm probudilo jistou dávku hněvu, i když neměl žádný důvod. Nelíbila se mu skutečnost, že ten narcis dostal další holku. Pravda byla však na jiné straně.
Shin a Ann se dohodli na dni i na hodině a pak Shintaro odešel. Ann zůstala ještě stát ve třídě celá rudá a přemýšlela nad tím, co se právě stalo. O futra se opíral Kaito II. a sledoval jí, jak stojí v půlce místnosti. Zazubil se. Prvně znechuceně a poté pobaveně. Zůstal tak stát a dívat se na ní, než se ona sama otočila na odchod a zaraženě se podívala na Kaita.
„C-co tu děláš? Jak dlouho tam stojíš?"
„Dost dlouho na to, abych tě viděl se Shinem." Ann zrudla. Netušila, že je někdo sleduje.
„Není to tak, jak vypadá. Jen jsem ho pozvala do kina. Půjde s námi i moje kamarádka. Není to rande, opravdu." Její chvějící se hlas a zbrklé chování napovídal přesnému opaku. Proč to vůbec vysvětluji? Za svá rozhodnutí se nemusím nikomu omlouvám, projelo myslí Ann, ale nepozastavila se nad tím.
„Tak to je dobře. Nerad někoho pomlouvám nebo tak, ale jestli s ním nechodíš, tak snad nebude vadit, když ti to řeknu. Zrovna nedávno se s ním rozešla moje kamarádka. Byla z toho zničená, ale musela to udělat.. Víš, že po něm letí půlka školy? Holky, které se neodváží vyznat ze svých citů zastrašují ty, co se ze svých citů vyznají. Moje kamarádka byla jimi šikanovaná. Nebály se ani použití násilí. Dovedlo jí to skoro ke šílenství. Musela se s ním rozejít. Jinak to nešlo." Předstíral smutek nad tím, co se “jako by stalo”. Ann ho zaujatě poslouchala. Každé jeho slovo hltala. Zaraženě všechno vyslechla. Kaito se v duchu usmál. Otočil se jako kdyby na odchod. „Každopádně si stejně dávej pozor. Aby to kino někdo špatně nepochopil." Sotva to dořekl, už kolem něho probíhala Ann. Vyrazila ze dveří jako střelená a pospíchala chodbou směrem, kterým odešel Shin. Měla jen jediný cíl. A to okamžitě zrušit se Shintarem jakékoliv plány a spálit mosty, které se teprve začaly budovat. Jinak řečeno, ranit jeho city, aby si zachránila svou psychiku i tělo. Kaito II. se usmál škodolibým úsměvem.
Díval se dveřmi za mizející dívkou. Já a stejně tak Hogo jsme ho bez slov pozorovali.
„Úplně lež to nebyla. Když děláte špatné věcí z dobrých důvodů, budou také dobré." Podrbal se ve vlasech. Narovnal se a protáhl své ztuhlé tělo. Hogo ho s podmračeným pohledem sledovala. Chtěla už začít se svým monologem ale její společník jí předběhl. Dívala se překvapeně na mě.
„Kreténe," zašeptal jsem skoro neslyšitelně. „Ty kreténe, a jaké dobré důvody si měl?" Tentokrát žádné šeptání, rozkřičel jsem se. Nevěřím tomu. Nevěřím tomu, že jsem to já. Že jsem řekl a udělal něco takového. Tohle nejsem já. Tohle je někdo úplně jiný. „Tohle jsi nemusel udělat. Ty idiote. Tentokrát jsi to vážně přehnal." Křičel jsem a křičel. No, on mě ignoroval. Ani se na mě nepodíval. Vlastně mě ani neviděl, ale mě to nedocházelo. Hněv procházel každou části mého těla a hromadil se v pravé dlani. Rozhýbal jsem své zdřevnatělé nohy z neustálého stání a přešel jsem rychlými kroky k němu. Znuděně, jakoby se ho tato situace vůbec netýkala, stál ve dveřích a vyťukával něčí číslo. „Do háje, dívej se na mě." Zatnul jsem pěst, ve které už bylo toho vzteku nezdravě hodně, napřáhl se a s úmyslem ho udeřit, jsem pěst na něho pustil. Bylo to skoro nezastavitelné. Ta doba, kdy má zatnutá ruka mířila k jeho břichu snad trvala věčně. Reagoval jsem rychle a hlavně hloupě. Má ruka přistála na jeho břichu ale nezastavila se tam. Projela tělem jako párou a klouby se otřely o futra z dřeva.
Bolest mi projela rukou, vlastně oběma a taky žaludkem. Ne, bolest mi projela celým povrchem i vnitřkem těla. Žaludek se mi stáhl úzkostí, polil mě ledový pot, chloupky za krkem se naježily, horký pot v dlaních se nějak vyhnul spršce toho studeného. Měl jsem pocit, jako by mi někdo trhal tělo na několik kusů. Slzy bolesti mi tekly proudem a nijak se nedaly zastavit. Nohy a ruce se chvěly a vše mi připadalo tak nicotné, především má existence. Dech se mi zadrhával v krku, elektrizující horko procházelo tělem jako doprovod mé krvi. Takový pocit bezmocnosti mě v jedinou chvilku ovládl. Jsem pouhopouhý vzduch. Naprosto zbytečný, k ničemu, nepotřebný. Vlastně ani neexistuji, k čemu vlastně jsem dobrý. I sliny vřely horkem. Leva ruka mi pulzovala, tu prvou jsem vůbec necítil. Nejhůř na tom ovšem bylo srdce. To bylo opakovaně rváno z hrudního koše a rozporcováno na kousky. A poté ho někdo pevně svázal provazem, tak moc, až skoro nebilo. Takový jsem z toho měl pocit.
Padl jsem na kolena a ruce se opíraly o příjemně chladnou podlahu. Hleděl jsem na své prsty, na pravou ruku, kde celá byla zalitá v krvi a na hřbet levé ruky, kde rudě zářilo "tetování" kapky, slzy nebo, co to bylo. Na podlahu mezi prsty jedné ruky dopadly mé slzy bolesti. Ty jsem už dokázal zastavit. Jako bych byl někde jinde, kde jsem nemohl udělat nic, ani přikázat cokoliv sám sobě, ale teď jsem se vrátil a vše zase dokážu vnímat a ovládat dokonce i své tělo, které stále pociťovalo bolest. Zhluboka a rychle jsem vydýchával ten děs a nemohl jsem přestat pociťovat úzkost a strach.
„Ty pitomče, to mě vůbec neposloucháš?!" Něco mi přistálo na hlavě. Dlaň. Malá dívčí dlaň. Hogo? Vlastně teprve teď se mi vrátila na mysl. Podíval jsem se překvapeně na ní a zarazil jsem se. Vyděšeně se na mě dívala. V její tváři jsem uviděl důkazy strachu i hrůzy. Stejně tak zhluboka a zrychleně dýchala.
„C-Co se to.." Můj hlas se třásl a nebyl jsem schopen dát nějaký delší slovo dohromady. Jazyk v puse mi brněl. Hogo se uklidnila překvapivě rychle. Rychleji než bych očekával. Já se z toho šoku snad nikdy nedostanu. Vlídně se na mě podívala, sedla si vedle mě na zem, přitáhla si mě na svou hruď a probírala se mými vlasy. Nějak mě to uklidňovalo. Splašený dech se již uklidnil, pot se už také ohřál na normální teplotu, jen brnění a elektrizování nemizelo. Ani jsem si nevšiml, kdy Kaito II. zmizel. Byl jsem jen já a Hogo. Držela mě za rameno a stále mě hladila. Připadal jsem si v bezpečí v jejím teplém objetí.
„Proč se to stalo. Před tím.. Před tím s Kazukim to takový nebylo. Bylo to oproti tomuto jako projití růžovým sadem." Jazyk sice stále jemně brněl, ale konečně jsem dokázal dát normální větu dohromady. Sice jsem zeslabený a musel jsem mluvit tiše, ale stejně nás nikdo a nic nerušilo, takže to nevadilo.
„Před tím to ale nebyla tvoje chyba, a taky jsi tentokrát byl agresivní a chtěl si se dotknout se špatným úmyslem. Po pravdě sama pořádně nevím, o co tady jde. Nikdy se nic podobného nestalo. Ale můžeme předpokládat, že si chtěl narušit minulost. Nikdy v žádném časoprostoru není možné, aby jsi se setkal se svým já. To proto, no a taky z důvodu, aby se něco v minulosti nezměnilo, existuje toto opatření, že nás dva nikdo jiný nevidí. Nejednoduší vysvětlení, které ti mohu podat je, že si chtěl uhodit sám sebe. A tak si se taky uhodil. Plus zákon o dotýkání. Doufám, že tě to aspoň bolelo, ať si to pro příště pamatuješ." Mluvila vlídně, a její obličej vypadal zamyšleně. Sama tomu, co řekla, moc nevěřila, ale mě to stačilo. Přestal jsem se ptát a přitulil se k teplu jejího těla. Uklidňovalo mě to. Usmála se a chvíli jsme pozbyly v klidu beze slov.
„Až se dostanu pryč, pokusím se všechno napravit. Slibuji." Zašeptal jsem.
„Mě to neslibuj. Slib to sám sobě a nezapomeň to taky splnit," odtáhla se ode mě, zvedla se do stoje a s úsměvem začala svůj opakující se monolog. „Chyba 8, Shintaro. Co si provedl? Zkazil si jemu jeho přátelství, díky kterému nemusel být tolik osamělý. Důvod proč si to udělal? Asi především závist, než cokoliv jiného. Vypadá sice jako někdo, kdo je mezi lidmi oblíbený, ale skutečnost je jiná. Nemá žádné přátelé a ani dívku. Žádná nemá možnost se k němu dostat, žádný s ním ze závisti nechce mluvit a on sám je příliš.. jak bych to řekla.. vyděšený? Než aby někoho sám oslovil," nakonec se usmála. „To je předposlední. Už jen devátá." Neusmívaly se jen její ústa ale i oči. Zářily a leskly se životem. To jsem u ní uviděl poprvé. Ale takhle mi přišla mnohem víc hezká. Ne, není hezká, ona je krásná. Hogo se s úsměvem otočila na odchod a mizela už ve dveřích. Zůstal jsem zaraženě stát v místnosti. Kousl jsem se do jazyka nad tím, co mi zrovna projelo hlavou. Asi jí miluji.
Pokračování příště...
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
