Anime World CZ/SK - Příběhy

Otevřela jsem oči, bylo ráno. Slunce jen kousek nad obzorem. Kia už měla věci zabalené na cestu a kontrolovala své zbraně. Na hromádce před svýma nohama jí ležely šípy, každý vzala, zkontrolovala a dala do toulce. Pak vzala do ruky luk. Dívala jsem se na ní. 

,,Dobré ráno Siryno." Řekla kia a pokračovala v kontrole a údržbě. To už i Ronin otevřel oči a sedl si.

,,Kio! Ty něco plánuješ? Že kontroluješ zbraně?"

Kia s lehkým úsměvem odpověděla. ,,Jo, ty skřety v průsmyku."

,,Je jich tam stovka," vyhrkla jsem ze sebe.

Kia s úsměvem. ,,Jo jo, to je akorát na raní rozcvičku." Podívala jsem se na Ronina, pokrčil rameny a zopakoval.: ,,Jo jo, raní rozcvička." Nevěděla jsem, co mám dělat, oni se snad zbláznili. Tři proti stu? To bude rychlý! Pro nás. No co, zkusím jich zabít co nejvíc, než mě dostanou. Tak nějak smířena s tím, co bude, jsme vyrazili. Jeli jsme volným tempem, blížili jsme se k průsmyku. Tisíc kroků, pět set kroků, dvě stě kroků a pořád volným tempem, beze zbraně. Nervozita a adrenalin mi pulzovaly v žilách, nechápala jsem, jak Kia může být tak klidná. Sto kroků.

Kia sundala luk z ramene. Konečně! Udělala jsem totéž, nasadila šíp do tětivy a napla. Vystřelila jsem současně s Kiou, oba strážci u vjezdu do skřetího tábora se zhroutili nehlasně k zemi. Kia se na mě podívala a kývla hlavou.

,,To bylo dobrý..." Vřítili jsme se do skřetího tábora, většina z nich spala a my se jim postarali o drsný budíček. Jedna, dva. Jedna, dva. Dark s Hatim v tomhle rytmu trhali jednoho skřeta za druhým. Já a Kia jsme je kropily šípy. Ronin taky nezůstal pozadu, na pravou stranu tábora dopadl ohnivý meteor z nebe a pohřbil pod sebou asi dvacet skřetů. Vzápětí na levou část tábora uhodil mráz a zmrazil dalších dvacet. Boj trval jen pár minut. Skřeti byli nenadálým útokem tak zaskočení, že se k pořádnému odporu ani nezmohli. Nechápali ani, odkud to vlastně jde. Dvě ženský do nich střílí šípy! Dva démoničtí psy je trhají na kusy a do toho padá oheň a led z nebe!

Bylo po všem, všude kolem nás ležela zelená těla skřetů. Zem byla potřísněna jejích černou zapáchající krví. Žádný pohyb, žádný zvuk. Stáli jsme uprostřed tábora.

Kia poznamenala. ,,Hm, to bylo rychlý. K meči a řezničině jsme se ani nedostali."

,,Ne, nedostaly," zopakovala jsem. Srdce mi tlouklo a tak tak jsem stíhala dýchat. Nasedli jsme a jeli dál. Vjeli jsme do Ashenwale, byl to hustý, temný les  slunce jen stěží dopadalo až na zem přes koruny stromu. I přes to tu rostla  tráva až po kolena. Vál lehký chladivý vánek. Slyšela jsem zurčení potůčku , zpěv ptáků v korunách stromů. Jeli jsme asi hodinu, než jsme dojeli do elfí osady. Stráž se na nás nedívala zrovna hezky, ale Kii zasalutovali a bez otázek nás nechali vjet dovnitř.

Elfí osada působila dojmem lidské vesnice. Dřevěné domky postavené podél cesty, všechny na vlas stejný. Zdobené sedlové střechy pokryté mechem a kulatá okna, to jediné napovídalo, že nejde o lidské příbytky.

Zastavili jsme až uprostřed osady na pokyn muže před námi. Elf oblečen do pestrobarevného oblečení ale bez jakékoliv zbraně. Věk jsem si netroufala ani typovat. Kia seskočila ze hřbetu své kočky, kývnutím hlavy pozdravila.

Elf slušně řekl.: ,,Čemu vděčíme za váš příchod?" I když bylo na něm vidět, že nejradši by nás viděl odjíždět. Kia jen stroze a ledově vylíčila situaci.

,,Před průsmykem do Ashenvale tábořili skřeti. Nedokážete ani uhlídat volné přístupové cesty! Na severu ve Felwoodu, Kirin Thor zaznamenala zvýšenou démonickou aktivitu. Jedem to prošetřit! Doplníme zásoby a jedeme. V poledne už budeme pryč!"

Ty zprávy elfa rozhodily, i když se snažil dělat jako, že nic.

,,Hned tam pošlu jízdu, aby to vyčistily!"

,,Není třeba, leda že by po nás uklidily." Odpověděla Kia.

,,Kolik jích bylo?" Zeptal se elf.

,,Asi stovka ale s počítáním jsme se nezdržovaly." Kia na něho byla ostrá jako břitva, chápala jsem to. Oni tu měli střežit a při tom se tu skřeti roztahují.

,,Taky by neuškodilo poslat jízdu do skal. Horští trollové si už dělají taky, co chtějí, dřív o nich nebylo vidu ani slechu a teď se hory jimi jen hemží." Elf už se netvářil povznešeně a nadřazeně, ale pokorně a poslušně. Zklamal ve svých povinnostech a slyšeli to všichni. Kia mluvila dost nahlas. Ke Kii přistoupil jeden voják.

,,Jaké jsou rozkazy?"

,,Máte dva dny na pročištění hor, pak vás tu chci mít k dispozici. Pokud ve Felwoodu démoni něco robí, musíme jím to zatrhnout."

,,Ano, princezno."

Ta slova mi vyrazila dech, co? Princezna? Kia je princezna? Teď jsem chápala salutování stráže při příjezdu. I chování elfa, co má osadu na starosti i když ze začátku byl jeho tón docela opovržlivý. Otočila jsem se k Roninovy.

,,Ty jsi věděl že je princezna?"

,,Ano věděl. Kalime, Irime, Arte, zkráceně Kia. Titul nepoužívá, je sice královské krve, ale kdysi dávno se nepohodla z otcem. Vzala luk a meč, osedlala koně a odešla z paláce. Je tomu už dvě stě let. Kia o tom nemluví a nikdy si nikdo netroufl na to zeptat." Elfové se neobtěžovali s představováním, navzájem se zřejmě znají a mě s Roninem nepovažovaly za důvod, stejně ty jejích jména jsou pro mě k nezapamatovaní. Sesedli jsme z koní. Přistoupily k nám dva elfové, jeden od nás vzal koně a druhý se ujal nás. Řekl, ať ho následujeme, tak jsme šli. Vzala jsem si sebou zbraně, měla bych udělat to, co Kia ráno. Zkontrolovat je a připravit k boji. Elf se sice na mě podíval nedůvěřivě ale já jsem dělala jako že nic. Zavedl nás do dřevěného domu, byl hodně stroze vybaven. Skříň, stůl a dvě lavice. Na stěnách dva gobelíny z tématikou elfské mytologie. Sedli jsme si s Roninem proti sobě a mlčky jsme čekali, co bude dál.

Kia vtrhla do dveří jako velká voda. Meč a luk hodila na stůl vedle nás, až jsme s Roninem nadskočili. Oba jsme se na ní dívali a čekali, co se bude dít. Kia třikrát obešla stůl, přesněji řečeno obletěla stůl a sedla si vedle mě.

,,Neuvěřitelné, fakt! Tohle má být polovojenský tábor?" Z rozčíleného tónu přešla na úplně klidný. Koně ustájí a postarají se o ně. Jídlo a vodu nám nachystají na cestu. Byla jsem za kovářem kvůli šípům, prý něco donese. Tak jsem zvědavá. Doufám, že má šípy ukované s měsíčním prachem, jinak... Ať si mě nepřejí!"

,,S měsíčním prachem?" Zeptala jsem se. Ronin mi odpověděl rychleji, než se stihla Kia nadechnout.

,,Ze stříbrným prachem. Stříbro je magický kov a jako jediný je smrtonosný pro démony. Ocel tvého meče je neškrábne ale stříbrný meč ano." Začala jsem třídit šípy, kontrolovala jestli nejsou poškozený. Kia si jeden šíp vzala, dlouho ho prohlížela. Ze stolu vzala svůj luk, nasadila šíp a... Letěl přes celou místnost a zabodl se do dřevěné stěny. Ronin i já jsme se dívali na Kiu. Kia s úsměvem jako vždy.

,,Jsou dobrý. Na lidskou výrobu až ohromující! U nich si dal někdo záležet a neodflákl to."

,,Jo, dělám si je sama. Nechci riskovat, že se mi před použitím rozpadnou v ruce." Řekla jsem. Kia na mě překvapeně hleděla a bylo na ní vidět, že je i v rozpacích. ,,Děkuji za uznání," řekla jsem.

,,A, hm." Kia si sedla vedle mě. Seděla rovně bez pohnutí, jako dítě které je pokáráno za své chování. Onu trapnou situací rozčísl až Ronin.

,,Jaký je plán Kio?" Kia se uvolnila a opřela se rukama o stůl.

,,Po poledni vyrazíme a před západem slunce by jsme měli být na hranici Felwoodu ale přenocovala bych ještě na elfským území. V noci bych do Felwoodu nešla!" Ronin přikývl hlavou.

,,Ano, souhlasím. V noci je to velmi riskantní." 

Ozvalo se zaklepání na dveře. ,,Dále!" Vstoupili dva elfové, jeden malý s fousy až k pasu. Podívala jsem se, jestli má špičaté uši, měl ale i tak, jeho vyzáš nápadně připomínala trpaslíka. Tomu musí bít aspoň tisíc let, pomyslela jsem si. Kia stojící vedle mě se uchechtla. Sakryš, fakt umí číst myšlenky? Nebo jsem to řekla nahlas? Rozhlídla jsem se po ostatních ale nikdo nijak nereagoval. Tak nahlas jsem to neřekla, doufám. Druhý elf byl mladý a nesl v rukou několik balíčků z kůže. Došli ke stolu, elf položil balíčky na stůl a začal je rovnat. Ten malý spustil.

,,Je to na rychlo ale něco málo mám." Začal balíčky rozbalovat. Byly v nich šípy, různé. S malým hrotem až po masívní těžké s krátkým doletem. Z různého dřeva, černého, hnědého a bílého. Z různým typem letek ale všechny byly nádherné. Kia je prošla pohledem, vybrala dva balíčky.

,,Tyhle, s měsíčním prachem!" Mužík na ní zamrkal a vyhrkl ze sebe.: ,,Takový nemám!"

Kia si prudce sedla na lavici.

,,Měsíční prach máš?"

,,Ano," pravil.

,,Lepidlo na letky šípů máš?"

,,Ano, mám."

,,Tak to dones," řekla Kia klidně.

,,A...a, kolik těch šípů," se zeptal.

,,Padesát od obojího." Oba muži odešli a my jsme si zase sedli.

Na co to potřebujeme," zeptala jsem se.

,,Vyrobíme si vlastní šípy proti démonům. Potřeme hroty lepidlem a poprášíme je stříbrem. Jen musíme dávat pozor, aby nám šípy někde nenavlhly, hrozilo by, že lepidlo se stříbrem by se z šípů setřelo." Po chvilce došel mladý elf a donesl vše potřebné. Z Kiou jsme se dali do úpravy hrotů šípů a jak na těch, co donesl, tak i na těch, co jsme měly při sobě. Když jsme skončily s šípy, Kia mi řekla o meč i dýky. Jen dodala, ,,pro jistotu." Po pár hodinách lepidlo zaschlo, rozdělily jsme šípy na půl a každá jsme si je naskládaly do toulce. Vzaly jsme si své věci a vyšly před dům. Už nám přiváděli koně a kočku, k sedlům byly připevněny brašny se zásobami. Vyhoupli jsme se do sedel. Elf, který nás při příjezdu přivítal, přišel aby se s námi rozloučil. Už nevypadal tak egoisticky a arogantně jako při našem příjezdu. Rukou pohladil Kiinu kočku po hlavě a řekl.:  ,,Čekáme na váš návrat." Kia přikývla a vyrazili jsme.

Kia nás vedla stezkami, kudy chodila zvěř mimo hlavní cestu. Znala zkratky a schůdná místa. Nemuseli jsme ani jednou sesednout a ani nijak výrazně zpomalit. Dorazili jsme na mýtinu.

Kia zastavila. ,,Zde se utáboříme na noc. Jsme u cíle. K hranici Felwoodu nás dělí necelá hodina cesty." Sesedli jsme a rozložili tábořiště. ,,Darku, Hati, běžte se porozhlédnout po okolí!" Oba zmizeli v hustém porostu.