26… 25… 24…

   Kao volný čas věnovala spíše své nervozitě než přípravám. Jednoduše proto, že ona přípravy nepotřebovala. Naopak by ji hledání připravených kouzel zbytečně zdržovalo, stejně, jako ten nechutně dlouhý odpočet.

   7… 6… 5…

   Dnešek je důležitý den. Tak by to asi neměla posrat, že?

   0.

   Kao odmítala ztrácet čas a vyrazila okamžitě, odrazová noha se jí zaryla do udusané hlíny. Start nebyl špatný, teď jí šlo jen o čas. A o ten nechtěla zbytečně přijít. Rozhlížela se kolem, všechny smysly na maximum. Aréna byla sice jedno velké kouzlo, ale dostatečně zabezpečené, aby nerušilo studenty v jejich zkoušce, tak se plně mohla soustředit na dění kolem sebe. Narazila na první překážku, vyvrácený strom přes cestu. Samozřejmě, že by jej mohla obejít, přelézt nebo podlézt, ale nechtěla ztrácet čas a potřebovala se také trochu ukázat. Jedním jediným skokem přeskočila strom a zhruba sedm metrů, jen díky tomu, že dočasně zrušila gravitaci ve své bezprostřední blízkosti a dopadla hladce, přesně tak, aby se nemusela příliš zdržovat.

   Pociťovala lehké zklamání, když už překonala více takových překážek… Čekala něco lepšího, než jen spadané stromy a hustý porost a tak se pohroužila do svého zklamání, že si málem nevšimla letící břitvy a jen tak tak se jí vyhnula. Ta nepřišla odnikud. Kao se zastavila a rychle se rozhlédla kolem sebe. Za stromy kolem spatřila dvě tmavé siluety, očividně patřící lidem. Mohla by je vylákat nebo čekat, až si pro ni sami přijdou, ale jí stačilo jedno mávnutí úzkými prsty a hologramy se rozplynuly pod tíhou bojového kouzla.

   Když pokračovala arénou, narazila ještě na několik útočníků, ale všichni byli stejní, stejně jako neustále se opakující překážky – stromy, keře, bahno, voda. Stromy, keře, bahno, voda…

   Zpozorněla, když spatřila mezi stromy světlo, kruh posetý jen trávou, a v jeho středu bílý panel s jasně červeným čudlíkem. V plicích ji již pálilo a svaly v nohou měla zauzlované, čas však jistě neměla tak dobrý, aby si mohla dovolit jej někde ztratit

   Byla už jen pár metrů od čidla, když v periferním vidění zahlédla stín. Jen tak tak se stačila otočit, zvednout ruku a vykrýt výpad útočníka, posílený magií. Podrážky bot si vyztužila a přilepila k zemi, i přesto s ní však útočníkova síla hnula. Tohle nebyl žádný hologram, tohle byl skutečný člověk. Oblečený celý v černém, přes nos a ústa tmavý šátek, jen oči vykukovaly z tváře.

   Kao čapla útočníkovo zápěstí a trhla jím, ve snaze zkroutit mu ruku za zády. Muž měl však větší fyzickou sílu, děvčeti se ze sevření vytrhl a připravil se na výpad pravou nohou. To Kao donutilo sehnout se a získat tak dokonalou ránu loktem do zátylku. Vyjekla a svezla se na kolena, před očima hvězdičky. Tohle nebylo vůbec hezké.

Přetočila se na záda právě včas, aby zachytila útočníkovu ruku mířící k jejímu spánku, což by byl její konec. Mohla by jej klidně kolenem trefit do slabin, ale muž si byl dobře vědom této hrozby a zaklekl ji tak, aby se nemohla hýbat. Zbývala jí poslední možnost, využít svého vrozeného živlu. V očích se jí zajiskřilo, když veškerou magii soustředila do dlaní, které se během chvilinky rozpálily na více než tři sta stupňů. Muž bolestně vyjekl a povolil sevření, Kao jej hrubou magií odhodila metr dva od sebe, zvedla se na nohy a vrhla se na čudlík. Zakopla právě o svou vlastní nohu, když se jí podařilo jej stisknout.

   10:17:26

   Otočila se za sebe. Její protivník byl již na nohou a přestože odpočet stál, Kao se zarazila. „Jen klid,“ houkl na ni vlídným hlasem, protkaným bolestí. Rukáv na popálené ruce měl vyhrnutý a kůži ošklivě zarudlou, ale nejspíš si to již stačil zchladit. Jediným rychlým pohybem si stáhl z tváře šátek.

   „Omlouvám se,“ zamumlala Kao nervózně. Muž se zasmál.

   „Byla to moje práce,“ odvětil. „Chtěl jsem tě trochu zdržet… Tohle nebylo vůbec špatné.“ Neznámý vypadal, že by ještě klidně mluvil, alespoň aby nervózní Kao trochu uklidnil, ale přiložil si dva prsty ke spánku a vteřinu na to se zničeně zašklebil. „Musíme jít,“ prohodil, „nebo mě ta čarodějnice sežere zaživa.“

   Muž zamířil ke dveřím, stejným, jako byl vchod do arény. Kao cupitala zhruba metr za ním a sama pro sebe se smála, protože tušila, o kom muž mluvil jako o čarodějnici.

 

  Muž ji poslal do místnosti, která byla jednoduše řečeno obrovská. Na jedné ze stěn byla obrovská černá tabule, jen v rohu měla drobným písmem dnešní datum a čas. Zbytek místnosti, čistě bílé, tvořily všemožně barevná křesla a stoly. Podél stěn se tyčily obrovské knihovny a v rohu toho obrovského místa bylo několik automatů na pití a drobné jídlo. O to ani o zbytek dětí ve svém věku se Kao nezajímala. Zamířila k nejbližší zdi, opřela se o ni a jednoduše se svezla dolů, aby si mohla kecnout na zem a nohy přitáhnout k bradě. Padla na ni únava. Vyčerpaně si prohrábla vlasy, už vůbec nebyly tak upravené a ulíznuté jako tomu bylo před zkouškou.

  „Skutečná dáma,“ ozval se nad ní mužský hlas, avšak nepříliš hluboký. Nebylo divu, když zvedla oči, skláněl se nad ní mladý chlapec. Jako první ji zaujaly karamelově hnědé oči pod brýlemi, až poté si všimla tmavě hnědých vlasů.

  „Mám kalhoty,“ prohlásila hrdě a nadzvedla lem sukně, aby odhalila legíny pod ní. Chlapec rozpačitě odvrátil hlavu, jako skutečný gentleman. Kao to vykouzlilo úsměv na tváři. „Posadíš se ke mně? Pohodlnější místo nenajdeš,“ prohlásila přesvědčivě.

   Chlapec přikývl a usedl na místo u zdi kousek od děvčete. „Jsem Thomas,“ představil se. I on vypadal trochu unaveně, není divu.

  „Kao,“ odpověděla mu s úsměvem. Schválně však nevyslovovala příjmení, nebylo to zatím nutné. „Jak sis vedl?“
  „Mohlo to být lepší,“ povzdychl si trochu zklamaně Thomas, „ale i horší.“ To už znělo přeci jen trochu optimičtěji. „Co ty?“

  „Myslím, že to nebylo nejhorší,“ odpověděla. Ve skutečnosti se ničeho nebála, na rozdíl od chlapce. Věděla, že si vedla dobře a že se na školu dostane, ovšem skromnost jí nedovolovala takové věci vyslovit.

   Neměli příliš šanci povídat si. Probrali jen zkoušku a ani k pořádné konverzaci o školách se nedostali, když se ozval táhlý tón, tabule problikla a rázem na ni začaly pomalu vyskakovat jména a čísla. Celá místnost ztichla tak, že kdyby někdo upustil špendlík, byl by slyšet na míli daleko.

  Každý rok na Infinitum přijmou 120 nových studentů. Studenti, kteří obsadí prvních 60 míst, jsou na školu automaticky přijati. Dalších 120 studentů za nimi bude muset za měsíc dělat ještě teoretické zkoušky, ve kterých se vybere zbylých 60 nováčků. Tento systém má jen jednu obrovskou mouchu – žáci se mohou přihlásit jen na jednu jedinou střední školu. V případě, že přijati nebudou, nemohou už čistou magii jako na této škole studovat nikdy.

  V místnosti se ticho pomalu měnilo v šum. Několik dětí se již otočilo a vyběhlo pryč v slzách, ozývaly se vítězoslavné výkřiky i zničený pláš. Thomas div nenadskočil nadšením, když na 89 místě zahlédl své jméno. Jistě, bude muset dělat zkoušky, ale teoretická část mu vždy šla lépe než za praktická a má teď obrovskou šanci se na školu dostat. To nejhorší měl za sebou. Otočil se na Kao, aby se jí zeptal, jak skončila, ale děvče na místě již nebylo. Překvapeně zamrkal a rozhlédl se kolem sebe, ale ani když sundal své brýle a pátral po okolí velkýma karamelově hnědýma očima, nezahlédl ji. Jako kdyby se v tu ránu propadla do země…

  Byla pryč.

 

 

▲     ▼     ▲

 

Vaše pozitivní ohlasy u minulé části mě skutečně příjemně překvapily, tak jsem se rozhodla sem co nejdříve přidat druhou! Co se délky každé části týče, zatím si nejsem jistá jak to bude, vyjde mi to pokaždé jinak.. Ale nějak si to sedne. )) Moc vám děkuju za každé ohodnocení a komentář a slibuji, že každou vaši radu se pokusím vzít si k srdci!

 

S láskou,

 

▲     ▼     ▲