Anime World CZ/SK - Příběhy

 

5.Kapitola

Kira

Ráno se probudím jako první. Ležíme vedle sebe, stále. Pousměju se když si vzpomenu na včerejšek. Tak on je můj druh a já jeho družka. Tak trochu jsem to čekla že to udělá. Práve vychází sluníčko a osilnivě svítí, osvětluje právě se probouzející krajinu. Akorát končí léto a přichází podzim. Stromi stále ještě na sobě mají sveží relený kabát, se kterým se chlubý ve sluneční záři. Vypadá to nad pozemsky, slnce takhle brzo dokáže vikouzlit magický pohled nad jinak kouzelnou krajinu.

Něco se vedle mě pohne. Pohlédnu na Itachiho, probouzí se.

Dobré ranko, jak ses prospal?

Ahoj, ty jsi už vzhůru? Optal se mě ještě s ospalíma očima.

Ano, už jsem vzhůru. Tak co na dnešek plánuješ?

Na dnešek, hmm co takhle schovku.

Schovku? No proč né, aspoň bude zábava. Rychle vyskočím na nohy, mrknu na něj a utíkám se schovat.

Mám problém se schovat jsem býlo červená a dost velká na to abych se jen tak někde schovala. Aa tady, tady to bude skvělé. Narazila jsem na skálu s proláklinami a je červeno strakatá. Sem tam i krapet bílá. Přistoupím k ní a vyberu to nejlepří mésto. Lehnu si tak abych co nejvíc s plinula. Teď už stačí se nehýbat. Ještě skryju svůj pach aby to neměl tak jednoduché. Tak snad mi tohle vyjde.

Už tu něakou dobu ležím a nehnutě pozoruji okolí. Cítím ho jak šmejdí v okolním prostředí a hledá mě. Předemnou je malinkatý palouk s vysokou uschlou trávou a pak hned zatím bžezoví háj. Víc na sever tak už začíná hluboký les s duby.

Aa koukám že už se blíží. Pomalu a jiste prohledává každou skulinku, každý kamínek očichává aby zachitil ten nejmenší pach. Jde vidět že je bezradný a neví kam jsem zmizela. Už několikrát přejel pohledem i tím směrem kde se nacházím. Ale nezahlídnul mě. Uchechtnu se a pousměju. Baví mě ho sledovat. Je slast pozorovat velké statní tělo zahalené černou srtí a býlou náprsenkou upoutavajíci mé oči. Načervenalé oči se vždy jakoby zarazily tím směrem kde ležím ale na mé oči nenerazil. Snařím se jim vždy vyhnout aby mě hned neodhalil.

Je ode mě asi tak 5 metrů a stále mě nevidí. Netušila jsem že se dokážu až takhle dobře skrýt vlčí pozornosti přes to že jsem už na pohled dost vírazná. Bavím se ale na něm jde vidět že už neví prohledal tu snad všechno. Ale nevzdá vá se. Je zabranej do čenichání. Pomalu vstanu a přijdu k němu. Nevšiml si mě to je dobře. Stojím za ním.

Hledáš mě? Řeknu to tak potichu že se skoro nesliším. Zbystřil a otočil se na mě. Rozzáří se a přiběhne blíž ke mně.

Kam ses mi to schovala celou dobu jsem tě tu hledal.

Byla jsem tady celou dobu a pozorovala tě. Tys mě neviděl. Otřu se o něj hlavou, to samé udělá taky. Tak to ses mi moc dobře schovala. To mě musíš někdy naučit.

Mohu to skusit. Ale nenvím jestly jsem v tom až tak dobrá.

Je už odpoledne a slunce je vysoko na modré obloze bez mráčku.

Co takhle vyrazit domů. Mám takový tušení že se něco stane.

Dobře ale dáme závody.

Závody, jsem pro. A jaká bude cena pro vítěze?

Zamyslel se. Dobrá, tak virazíme.

Na to hned vyrazil sprintem. To byla ale rychlost to jsem nečekala, nenechám se ale vivést z mýry a obratem za ním vírazím. Nedělá mi problém ho dohnat, ale předběhnout ho to byl jinej oříšek. Nevzdávám se a vyuřívám terén k mmu prospěchu. Kličkuji mezi s tomi a nakonec se mi to podařilo. Předběhla jsem ho ale měla jsem na mále. Zbýval kousíček k tomu abych o kmen ležíci v cestě zakopla. Jen tak tak jsem ho ladně přeskočila a Itachi těsně za mnou. Zašimrám ho ocasem na čumáku abych ho trochu vyvedla z míry a přidala jsem do běhu. Zabralo to trochu jsem ho tím zaskočila. Ušklíbl se asi jsem ho tím opravdu poškádlila přidal aby mě dohnal. Už se blížíme domů a zatím vedu. Už jen kousíček a budu tam první. Dohání mě ale dorazila jsem tam prví ale byl to o chlup.

Ha ha já jsem tady první. Raduji se že se mi to podařilo. Yasuko se spokojeně usmál a už si to mířil do domu. Těsně mezi dveřmi se přeměnil a vyběhnul dovnitř. Následuji ho a také se proměním. Je to zas příjemná změna běřet po dvouch. Doběhnu do koupelny abych se opláchla a oblékla. Přeci jen mám na sobe jen kalhotky. Už jsem hotová a jen si rozčesávám vlasy. Nebo se aspoň o to snažím. Vždycky s nimy bojuji jak jsou dlouhé tak se rádi zacuchají a koor po přeměně. Do koupeny vejde Itachi. Zmerčila jsem jeho odraz v zrcadle. Je jen v třenýrkách. Polknu vypadá k nakousnutí. Všiml si mého pohledu a toho jak se snažím rozčesat vlasi. Přijde ke mně, vezme mi kartáč z ruky a začne mi je rozčesávat. Překvapí mě tím tohle ještě nikdy neudělal. Nechám se hýčkat. Mám ráda když se někdo stará o moje bujné kadeře. Zhluboka se nadechnu, do nosu mě praští svůdná vůně. Jeho vůně, teď mám dokonalou příleřitost se s tou vůní seznámit hlouběji. Až se mi stoho zamotá před očima ale udržím se abych nespadla.

Copak, děje se něco? Optá se mě starostlivě.

Ne ne, nic mi není. Jen se mi trochu zamotala hlava. Asi z toho že jsem málo pila. Dopřeju mu krásný a nevynný úsměv. Oplatí mi to. Vlasy už mám rozčesané. A teď se sám opláchl a oblékl si kalhoty. Celou dobu ho pozoruji. Všiml si toho. Otočil se na mě a usmál se. Přistoupil ke mně. Chytl mě za bradu a přithl si mě k sobě blíž. Pomalu a jemě mě políbyl, jako by se bál že mu rozteču na mistě jak sníh v létě. Oddálil se, a pohladil mě po tváři. Takhle mě zanechla v koupelně a odešel do kuchyně. Stále sedím na vaně jak opařená. To byl ten nejhezčí zářitek co jsem zažila. Tím mě normálně odrovnal.

Vstanu a popojdu ke dveřím. Nakouknu do obíváku. Vidím ho jak v kuchyni vaří kafe. Otočí se směrem ke mně. Dáš si také kafe než pujdem skontorlovat kliniku?

Ano dám a moc ráda. Pousměji se a přijdu do kuchyně na mé obvilké místo. Posadím se a zasněně ho sleduji jak připravuje kafe. Probere mě až on jak předeme postaví hrnek výtečného horkého nápoje. Já piju late to je káva s mlékem cukrem a nadejchanou bílou mléčnou pěnou, jmm to miluji a kor když je to kokosové po tom se mohu utlouct a Itachi to moc dobře ví. Za to můj partner si dává černou kávu s cukrem a šlehačkou.

Dopijem kafe a vyrazíme. Ještš zamkl pro jistotu. Chytil mě za ruku a propletl si semnou ruce. Nebráním se naopak jsem potešena že to nechce skrývat. A mlčky vyrazíme do nemocnice. Jdeme pomalu a užíváme si jeden druhého.

Eem,.... nechceš se nastěhovat do mého pokoje? Skousl si spodní ret jak tohle dořekl. Je nervoozní, já z toho také znervozním. Mám radost, a zároven mám takovej vnitřní pocit sevřenosti. Je mi z toho zle ale zároven mám motílky v břiše. Nejsitě se na něj podívám, polknu abych moha promlvit.

Rrr....rá...ráda se nastěhuji do tvého pokoje. Nakonec jsem se zakoktala no super. Ale on se rozzářil jak malý kluk co dostane cukrovou vatu. Akorát dojdeme ke vchodu do budovi. Vychátíme spolu schody v ruku c ruce. Všichni na nás koukají a usmívají se asi je jim to jasný že teď k sobě patříme. Vejdeme dovnitř a něco nás vyruší z našeho snění. Křičí tu něaký kluk. Vysoký asi jako Itachi, černé vlasi krátké a roztřepepné, vypadají jako by nebyly učesané ale zárovej jsou krapet ulízlé. Cítím z něj strach a namětí a beznaděj.

No tak musíte jít semnouuu. Je tam, sama v lese a je zraněná v bezvědomí, no tak prosííím musíte jít se mnou a pomoct jí. Má nohu v medvědí pasti. Je to Vlčice Lola, já jí sem neunesu sám. Potřebuji pomoct no tak prosím pojdte semnou. Zoufale žadonil o pomict naší hlavní sestry. Ta se ho snažila uklidnit aby tak nevyšiloval. Že musí počkat. To se mu ovšem nelýbylo asi má o tu lolu strach. Kouknu se na Itachiho, vyměníme si pohledy a rozejdeme se k němu.

 

Lola

Probudím se. Něco se na mě mačká a drží se mě. Je to Sebastian. Počkat co Sebastian se mě zdží a dost pevně jako by se bál že odejdu. Počkat počkat jak se tohle vlastně stalo? Emm matně si vzpomínám. Už vím lehla jsem si k němu abych ho trochu zahřála. Tu noc se ochladilo a on neměl žádnou deku. Pouměju se nad jeho klidnou spící tváří. Je už odpoledne a já chci pokračovat v cestě. Musím ho co nejrychleji dopravit do toho města ať si pak mohu jít kam chci. Něco se semnou děje. A to se mi nelíbý. Nechci se k nikomu poutat a koor k člověku. I když on není tak úplně člověk a pokud ho pak jeho bratr promění tak by to snad i šlo. Ne ne, tazřepuhlavou abych tuhle višlenku vymazala. Nic takového. Jsem rozhodnutá dopravím ho tam co nejdříve a pak vipadnu. Potřebuji svůj klid.

Zatřesu s ním aby se probudil.

Stávej šípková ruženko. Už je odpoledne a my musíme vyrazit na cestu.

Zamžourá očima, a zaostří na mě svůj kouzelnej zrak.

To už je ráno?

Néé, už je odpoledne růřenko. Mrku na něj. Pozvedne nechápavě obočí a vstane. Chce se tedy rozejít ale zabráním mu v tom.

Počkej takhle nám ta cesta potrvá dlouho. Naskoč si na moje záda. Nedělám to ráda ale nechci tu strávit celé mládí.

 

Sebastian

Nevěřícně na ní pohlédnu. To jako fakt se mohu svézt na jejích zádech? Všimla si toho že zaraženě na ní koukám.

Na co čekáš? Nebudu tí pobýzet dvakrát. Ať se už konečně hnem z místa.

Přidřepla si abych mohl vylézt nahoru. Uveleým se ale radši si lehnu nechtěl bych sletět, předpokládám že poběží hodně rachle jinak by se asi neschylovala k tomu abych jí vylezla na záda.

Drž se pěvně, ale pokud mi vytrháš srst tak si mě nepřej.

Jsem rád že se svezu ale zároven mám pocit že se mě chce spíš zbavit. To já ale nechci. Já, já chci aby semnou zůstala. Já se do ní asi zamiloval. Ale to jí nemohu říct bůch ví jak ny na to reagovala.

Rozeběhla se plnou rychlostí. Pevněji se chytnu abych nesleěl. To je tedy něco. Výtr mi pročesává moje krátké vlasy. Hříva mé společnise se vlní pod návalem větru a rychlosti. Míjíme stromi velké, malé, vízké i vysoké. Keře i pár dřevěných boud. Zrovna běžíme přes rozlehlou louku. To je nádhera. Všude žlaté seschlé stsi trávy do kterých se dá schovat. Modrá bloha bez mráčku. A vzduch plný vlaštovek co hledají něco k jídlu. Obejmu ji kolem krku a přisu nu se k ní o trochu blíž. Zrychlily asi jsem se konečně pořádně usadil, že jí teď na těch zádech nevadím. Do ucha jí promluvím.

 

To je nádhera. Se takhle prohánět po krajině. Ty tohle miluješ co. Ty se mě chceš zavit viď. Posmutním při t poslední větě.

Nemusíš mi odpovídat. Je mi to jasné. Poznám to na tobě. Mám tě rád a oblíbyl jsem si tě. Byl bych rád kdybys semnou zustala. Utichnu. Neodpověděla mi, to nevadí. Jen mi tím potvrdila že jsem se trefil. Víc se přitisknu k ní a nasaji její omamnou a okouzlující vůni. Připomínámi vůni růží ale těch divokých rostousích u skal. Je i tak krásná ale odtažitá držíci si lidi daleko od sebe. A jeji chování jsou jako trny růče co maj lidi od ní odradit.

Probudím se. Stále běžíme. Já jsem asi usnul. Se divím že jsem nespadl dolů. Měží docela rychle.

Najednou z pomalila. Až zastavila úplně. Pochopil jsem co chce, chce abych slezla. A tak i tak vykonám.

Když půjdeš rovně narazíš na městečko kde je ta tvá klinika. Cítím přítomnost dvou vlků. Určitě to bue tvůj bratr a ještě někdo. Už je na odchodu. To se jako ani nezorloučí?

Počkeeej. To jako fakt chceš jen tak odejít. To opravdu jsem ti tak volnej. Já.. já...já chci abys zůstala. Vyhrkou mi slzi. Je mi to jedno. Nechci aby odešla.

Nejsi mi volnej. Přiznala se optravdu, já jí nejsem volnej tak proč proč chce odejít. Nechápu.

Tak proč chceš odejít?

To právě kvůli tomu. Nemám na vybranou, zbohem.

Otáčí se a rozchází se pryč. Stojím jak opařený nevím co mám dělat. Nechci aby odešla. Ale asi s tím ic neudělám. Pomolu se otočím abych na ní nemusel koukat. A stále stojím. Něco cvklo. A zaslechl jsem nářek. V mžiku se otočím. A sakra. Lola, její noha. Je v pasti, v medvědí pasti. Co co mám děla. Loloo. Zakřičím a přiběhnu k ní. Krvácí nevím co mám dělat. Panikařím. Snaží se z toho dostat ale merně. Upadá do bezvědomí. Sakra, sakra. Co mám dělat.

Lolo, no tak Lolo prober se. To mi nedělej, prosím prober se.

6.Kapitola

Sebastian

Nemá to cenu už mě nesliší. Nevnímá mě. Je v bezvědomí. Sakra jo já vím že to pro ní není tak hrozný. Vlci mají tuhý kořínek, ale i tak je to strašné. Nemám dost síly jí z té pasti dostat ven. Rostrhnu si tryčko a ovážu jí ránu aspoň trochu aby to tak nekrvácelo. Pomohlo to. Stále se ale neprobouzí. Sakra proč se neprobouzí. Co mám dělat? Počkat ona, ona vlastně běžela celej den v kuse. Musí být hrozně vyčerpaná běžela semnou na zádech. Proto upadla do bezvedomí.

Dostal jsem nápad je tu ta klinika. Snad mi pomohou nechci jí tu nechávat samotnou ale nemám jinou možnost. Vyrazím jak střela k městu. Pěžím po lesní cestičce . Míjí stromi, už vidím město. Jsem naštvaný sám na sebe že jsem to nepředpokládal, že by tam mohlo něco být. Je to moje vina že se jí to stalo musím pospíšit. Málem zakopnu o větev a o kameny co tu jsou po cestě. Nohy mě z toho bolej a asi jsem si vyvrknul kotník. Nevnímám to běžím dál musím. Nemohu jí tam nechat dlouho samotnou.

Tady, tady to je. Vtrhnu neurvale dovnitř. Nepozdrvím nic zahlédnu první sestru a mířím si to k ní. Kouká na mě trochu zděšeně. Jsem nehorázně rozcuchanej a mám kus trika přič. Jdou mi vidět akorát břišáky. Spustím na ní serenádu. Že mi není ani skoro rozumět. Snaží se mě uklidnit to se jí ale nedaří. Dala mi napít vody a j jí na ex vipila a pak jsem znova spustil se zoufalím hlasem už vevím co mám dělat snad mi pomohou.

No tak musíte jít semnouuu. Je tam, sama v lese a je zraněná v bezvědomí, no tak prosííím musíte jít se mnou a pomoct jí. Má nohu v medvědí pasti. Je to Vlčice Lola, já jí sem neunesu sám. Potřebuji pomoct no tak prosím pojdte semnou.

Jen tak matně spozoruji že někdo vešel dovnitř. Nevšímám si jí a stále tu ženu prosím o pomoct.

Někdo ke mně přistoupil. Teď se tím směrem pohlédnu. Je to dvojce držící se za ruce. Nadechnu se zhluboka nosem. Poznám to ob jsou to vlci. Obrátím se směrem k nim.

Vy dva jste vlci? Zeptám se z naléhavostí v hlase. Oba přikývnou na souhla.

Pomozte mi, prosím. Vlese, kousek od tud. Je vlčice, s nohou v medvědí pasti. Padla do bezvedomí. Bojím se o ní. Prosím pomozte mi.

Neboj pomužeme ti, zaveď nás za ní ano. Řekla ta pozoruhodná žena s bílímy vlasy a červenou ofinou.

 

Lola

probere mě vystřelující bolest do nohy. Proberu se a snažím se pohnout. Nejde to bolíto ještě víc. Co se to ctalo? Počkat Sebastian mě tu přemnouval abych zůstala. Ale já i tak šla přič a pak to cvaknutí a následná bolest. Medvědí past, šlápla jsem do ní. Jak jsem nemohla dávat pozor. Ach jo co se dá dělat. Rozhlédnu se nikdo nikde. Že by se lekl toho co se stalo a utekl. No co mám aspoň klid, ale mrzí mě to. Kouknu se na svojí nohu. Je uvězněná v medvědí pasti. Tahle je veliká přímo určená pro vlky. Ale kdo by to sem dával v téhle době když už se nám nesmí ubližovat. Neo nějakej pitlák taky možnost. Povzdych nu si, vím jak z toh ven ale budu se muset přeměnit do lidské podoby. Ach jooo. No dobrá. Dlouho jsem to nedělala. A dlouho jsem nechodila a hlavně nemluvila. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu a vydechnu. Snažím se uklidnit díkáná a soustředím se na svojí lidskou podobu. Už se přeměňuji. Ta noha bolí ještě víc jak se pomalu vysekává z ostrách zubů kovové chladné pasti. Jakmile už mám ruce musím si tu nohu přidržet a opatrně jí vytáhnout. Povedlo se. Uff to byla tíha. Jsem slabá než si zase zviku na své lidsk tělo. Ještě že naposledy co jsem se přeměnovala z člověka na vlka jsem si nechala aspoň kalhotky.

Sedím na zemi. Naštěstí mi zima není. Teď si všimnu na sobe kusu látky. Vezmují do ruky a prohlížím si jí. Je to kus utržené bílé košile, no ted spíš už skoro červené. Zavažu si tím ránu na noze. Není moc pěkná ale už aspoň nekrvácí.

Moje vlasi se hýbou s návalem příjemného větříku. Pěkně mi narostly. Kdybych vstala měla bych je až pod zadek. Jsou pěkně husté a načechrané. Dekolt mi zdobí přívesek s měsíčkem. Vlasi si hodím do předu aby mi nebulo nic vidět. Přeci jen nepotřebuji aby mě kdokoliv očumoval. Teď se pokusím vsát. Dělámi to dst problémi, přidržím se jednoho stromu. Ale když se ho pustím letím k zemi. Zasyknu jak to zabolelo, škubla mi noha. A sakra no to je úžasný tak proklatá kovová věc mi naštípla i kost. No super. To mi ještě scházelo. Sedím na zemi a opírám se o strom. Sakra co mám dělat.

 

Z mého přemíšlení mě vyruší dusot nohou. Vzhlédnu a vidím jak běží Sebastian s dvěma dalšími postavami. Jsou to oba vlci. Pohlédnu na Sebastiana, proč jsem štastná když ho vidím. Vipadá ustaraně a zoufale. Doběhne k té pasti která je ale prázdná. Pozná mě vůbec. Rozhlédl se okolo sebe, po okolí. Pohlédl na mě. Kouká na mě nevěřícně. Pohled mu spadne na nohu obvázanou kusem jeho košila. Asi mu to dojde, vypadá že se mu ulevilo když mě vidí vzhůru. Přiběhne ke mně. Vyslékne si už potrhanou košily a zakryje mě jí. Nevěřícně na nej zírám co to dělá. Košily si od něj opatrně vezmu. Obléknu se do jí. Jak se potrhaná sahá mi tak akorát ke kalhotkám. Pohlédnu na něj, při tom pohledu sčervenám. Kousnu se do rtu. Má nádherně vypracované tělo bez jediného kazu. Mohl by dělat modela jak je dokonalej. Všimne si toho ale neřeší to.

Jsi v pořátku? Jak ti je. Co noha. Tady přivedl jsem někoho kdo ti pomůže.

Přikývnu na souhlas. Ještě se neovažuji mluvit asi bych se zakoktala. Snažím se znovu vstát. Tentokrát se mi to povede ale při prvním kroku letím k zemi.

Zachytí mě něčí svalnaté paže. Vzhlédnu k té osobě. Pohlédnu mu do očí.

Se...sebas.....Sebastiane, děkuji. Sklopím oči. Nemohu se na něj podívat zase se červenám a nemohu to ovládat. Přijde ke mně žena, je to také vlk. Na první pohled z ní mám respekt ale zároveň je mi simpatycká. Klekne si ke mně a pohlédne na nohu a pak na mě. Pochopila jsem chce svolení jestly se na to může podívat. Přikývnu. Začne mi nohu prohmatávat a sundá mi kus odtržené košile.

No není to tak hrozné ale neměla bys na tu nohu něakou dobu našlapovat. Nejlépe by bylo kdybys něakou dobu nechodila než se ti rána zcela nezahojí. Šít to je blbost protože by ti stehy do toho zarostly. Takže se to musí jen udržovat čisté a nepřikrívat to. Pohlédla na toho druhého se kterým přišla asi si vyměnili pár slov jen zrakem a oba na to přikývli.

Dobře tak zůstaneš na nějakou dobu u nás a mi se ti o to postaráme jo.

 

Tak to počkat. Já se o ní chci starat. Vzpírá se Sebastian.

Dobře koukám že máte mezi sebou určitý vztah tak vás nebudu rozdělovat. Pousměje se na nás dva. Zamrkám co jakej vztak? Nechápu to já o ničem nevím.

Itachi mám takoví dojem že tam teď budeme mít jeden pokoj volnej viď. Mrkla na něj šibalsky až mě to překvapilo. On zčervenal a znejistil. Nakonec se usmál. Ano, jeden pokoj tam bude.

Nebude ti vadit když je vezmem k tobě?

Nebude mi to vadit, a je to přeci k nám. Přistoupil k ní a obejmul jí a políbyl na tvář.

Tak je rozhodnuto jde se knám. Vyrážíme. A na to ta žena hned varazila. Než jsem se nadála Sebastian mě něsl v náruči. Nejdřív jem nechtěl ale přo vzpomínce na to jak jsem sebou sekla jsem to radši vzdala. Chytla jsem se ho kolem krku aby to měl jednodušší. Opřela jsem si o jeho rameno hlavu a nadechla se. Ooo až jsem přizavřela oči slastí. Tak tohle bych mohla čuchat furt. Asi se stanu závislá na jeho vůni. Nese mě a užívá si to, on se usmívá, vypadá spokojeně.

Ee, děkuji ti, že mi pomáháš i přes to co jsem ti řekla.

To nevadí, ale už to nedělej výš jak si mě vyděsila když jsem tě spatřil jak si skončila v té pasti. Vypadá smutně jen co na to pomyslí. Bál se , opravu. Nelže mi.

Proč se cítím tak malá a bezbranná. Když jsem v lické podobě. Jako vlk jsem hrdá a nic semnu nepohne. Teď se stačí na něj podívat a jsem nervorzní a zčervená až na zadnici. Ach joo co mám dělat. Schovala jsem običej do jeho hrudi kterou stále má holou a pěkně hřejivou. Víc si mě k sobě přitiskne. Překvapivě mi to nevadí naopak mě to víc uklidňuje a doává pocit bezpečí.

 

Dorazily jsme na místo. Je to přiměřeně velký baráček před lesem. Vejdem dovnitř a jdeme hned za tou ženou. Dovedla mě do jednoho pokoje a pokynula aby mě tu položila na postel.

Opatrně a neochotně mě položil na postel.

Teďka ti tu nohu ošetřím jo a dám ti něaké oblečení. Jo a ještě jsem neměla tu čest se představit. Jsem Kira zdejší asistenka pana ředitele kliniky a rázoveň jeho partnerka. Rozzářila se při těhle slov. Můj partner se jmenuje Itachi Uchiha.

A ty jak se jmenuješ něco mi o sobě řekni aspoň odvedeš pozornost od toho jak ti to budu čistit. Přikývnu že souklasím.

Já jsem Lola, je mi 21, jsem čistorevný Vlk. Zasiknu jak mi to vnoze čkublo. Bolí to ale jde to snést.

Nenám smečku byla rozmetána a pochytána lidmi co vykáceli náš les. Už jsem ve vlčí podobě celé 4 roky. A nenávidím lidi.to poslední řeknu nejistě jako bych si tím už sama nebyl zas tak jistá.

Dobře a ten kluk co je tu s tebou. Je kdo?

To je Sebastian. Sledoval mě a pak jsem zjistila že se stratil. Je to člověk ale otce má přeměněného vlka. Chtěl jsem do tohodle města. Prej tu má nevlastního bratra. Jeho matka umřela a chtěl prej aby šel za ním. Já ho jsem doprovodila a chtěla odejít radši než se něco stane. Sklopím hlavu. A nahcvilku se odmlčím.

Ale pak jsem nedávala kvůli tomu pozoor a šlápla jsem do té pasti. A jak jsem celý den běžela i sním na zádech tak jsem byla tak vičerpaná a skolabovala jsem. Pak už to víš.

Aha, tak a je hotovo. Splácla ruce a usmála se. Mám nohu bravůrně ošetřenou. Skoro jsem si ani nevšimla že má hotovo. Přišla ke skříni a vytáhla z ní oblečení jako spodní prádlo a něké šaty. Položila je předemě.

Tady máš do toho se oblékni. A pak zajdem do kuchyn určitě budeš mít hlad.

Prohlížím si ty šaty černé s raminkami klesnutými až na ramena a solánky. Mám ráda černou. Olékla jsem si je. Přesně akorát na mě. Asi máme stejnou velikost i když v dekoltu jsem trochu více vivinutá.

Pomohla mi vstás a podepřela mě a rozešli jsme se do kuchyně kde kluci se o něčem bavily a utichly jakmile nás vyděli vejít. Došly jsem k pultu kde mě posadila na židly.

 

Itachi

Tak jsem si opravdu našel skvělou partnerku. Je lásky plná a starostlyvá hlavně ke své rase a zvířatům. Vzala k nám s mím dovolením tu dívku Vlka a člověka. Ale co mě nejvíce potšilo a překvapilo že nezaváhala a souhlasila s tím že se přestěhuje ke mně do pokoje. Juchů budu jí mít jen pro sebe.

Ten hoch vylezl z pokoje a popošel za mnou do kuchyně. Prohlédnu si ho. Hmm je stejně velký jako já. Černé vlasy až na to že krátké. Oči modré, a a tvář. Je mi tak trochu podobný.

Ahoj já jsem Itachi. Podal jsem mu ruku na uvítanou. Přijal jí a potřásl s ní.

Nápodobně. Já jsem Seastian.

Dobře, jak se vlastně jmenuje tvá partnerka?

Ne ne, to není moje partnerka. Hájím se, ale při tom posmutním. Jmenuje se Lola.

Aha, ona neí tvoje partnerka? Jak to? Vipadá to totiž, že jo.

Ne ne, nejsme ikdyž já neříkám že bych nechtěl. Ale ona nesnáší lidi i když si myslím že si mě trochu oblíbyla ale jinak né. Chtěla odejít testě před tím neš šlápla do té pasti. Chtěla mě tu nechat.

 

Nechat tě tu? Proč?

Protože jsem sem chtěl jít, ale po strávené cestě s ní jsem chtl aby tu semnou zustala.

Proč jsi chtěl jít sem do tohodle města?

Moje matka mi tesně před smrtí řekla že sem mám jít, že tu žije můj nevlastní bratr.

Kdo je tvůj bratr? Pomohu ti ho najít. Znám tu spoustu lidím.

No když můj bratr není člověk on je to vlk a rovnou čistokrevný, a nechci nic tvrdit ale asi jím jsi ty.

Co já? Já jsem tvůj bratr? Nevím o tomže bych měl bratra.

No můj otec je nečistokrevný vlk. Jmenoval se Daren, ale před několika lety něž matka umřela oděšel nebo spíš zmizel.

Daren byl tvůj otec??

ano.

No tak to budeme asi bratři, i když nevlastní. Ale to nevadí. Daren bal můj otec než někam zmizel, to je u něj nrmální. Bohužel. Poplácal mě po zádech.

 

Takže jsi opravdu můj bratr. Nevěřícně na mě zírá, asi si tím nebyl jistý. Ale co já jsem rád že mám bratra.

Takže ty jsi člověk nebo jak to je s tebou?

Ano jsem člověk ale v žilách mi kouje krev čistokrevného. To díky otci, ale i díky babyčce z matčiny strany ta baly čistokrevná. Ale já jsem zdědil sílu a bystré a ostré smysli. A navíc nedávno jsem zjistil že dokážu slišet mluvení vlku i v přeměmě.

To je zajímavé, a co přeměnit se nedokážeš.

Ne nedokážu. Posmutněl, je mu to líto a to se mu nedivým.

A chtěl bys být plnohodnotným vlkem.

Vyvalí na mě své modré oči a nevěřícně n mě zírá.

To by jako opravdu bylo možné. Já v to doufal a matka mi o tom něco říkala ale já v to nevěřil.

Ano jde to ale je to náročná proměna. Ty bys mel mít tu víhodu že ti naše krev už koluje v žilách. Tak by to snad nebyl problém. Ale potřebuješ k tomu něčí oporu.

V tu chvíly vešli do mystnosti dámi. Kira která podepírala Lolu. Došli až k nám a posadila Lolu na židli.

Tak dámi co si dáte k pití. Mohu vám nabýnout kafe.

Ano já ráda.

Kira souhlasně přikývla a hned zas zmizela v pokoji. Za chvilku už zase vylezla a stehovala si věci ke mně do pokoje. Pozotuji každá její ladný pohyb. Jak suveréně přesouvá věci. Jakmile měla hotovo přišla k nám.

 

Kira

Táák, Lolo, Sebastine máte připravený pokoj. Já jsem se úspěšně přesunula tady k zlatíčku. Přesunula jsem se k Itachimu který seděl na proti nim. Sedla jsem si mu na klín a políbyla ho. Obejmul si mě a přitáhl si mě ještě blíž.

Lola na mě vytřeštila oči. A Sebastian zas zamilovaně hypnotyzoval Lolu.

No nekoukejte na mě tak. Je tu jen jeden pokoj a postel je veliká a navíc Lola nemůže být bez dozoru. Její noha se musí hlídat a mám dojem že Sebastian bude suprovej kandydát. Mrknu na ně. A vřele se na ně usměju.

Kiroo.

Ano! Ohlédnu se na Itachiho.

Víš já právě zjistil že mám mladšího brášku. Zazubil se.

Opravdu? A kdo to je?

Tady Sebastian je můj nevlastní bratr ale je blíž kě mě má stejnou krev a schopnosti, jen mu byla odepřena možost proměny. A proto jsem mu navrhl, že ho přeměnim až bude správný čas. Senastian se rozzáří. Lola jen nevěřícně zamrká a jde vidět že přemýšlí. Dobře a budeš s tím chtít pak pomoct?

Od tebe? Vždycky. Ale budu potřebovat pomoc ještě jedné osoby. Pohlédl na Lolu. Bylo mi to hned jasné. Sebastian se do ní zamiloval ale ona přes to že nenávidí lidi. Sama porozuje v sobě změnu. Tak tohle bude ještě zajímavé.

 

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.