„Dnešek je důležitý den.“

  Těžko říct, kolikrát si patnáctiletá Kao Sawako opakovala tuhle větu od doby, co se probudila. Bylo ovšem jasné, že mnohokrát. Tento den byl opravdu důležitý, a každý krok směřující k obrovské budově na konci ulice stupňoval její nervozitu a strach. Byl první červen a na všech školách magie po celé Evropě se konaly přijímací zkoušky.

  Pro Kao nebylo město Infinitum ničím neznámé, často sem jezdila s rodiči od nepaměti, a ráda zde navštěvovala svého staršího bratra. Pokud se dostane na školu, přes prázdniny se sem i s rodinou přestěhují.

   Škola nesla stejné jméno jako město, ve kterém se nacházela, a byla široko daleko vyhlášená. Ať už studijním programem, množstvím praktických cvičení nebo profesorským sborem protkaným elitami světa magie. Přes dva tisíce žáků každý rok se sem hlásilo, z celé Evropy i ze zahraničí, jen aby mohli studovat čtyři roky na Infinitu.

  Kao se nenápadně rozhlédla kolem. Viděla spoustu dětí ve svém věku i řadu rodičů, přestože ke zkouškám se svými ratolestmi rodiče nemohli. Všichni byli slušně oblečeni, aby mohli udělat ten nejlepší dojem ve všech ohledech, dívky měly vlasy vyčesané do vysokých drdolů a copů, chlapci připláclé čupřiny vrstvami gelu. Však ani Kao nebyla výjimkou. Ohnivě rudé vlasy měla zamotané co dlouhého copu, na tváři lehkou vrstvu make-upu, zvýrazňující její mandlovité oči, dokazující asijské předky, a sportovní postavu navlečenou do krátkých černých šatů, doplněných tmavými legínami. Měla za úkol obléct se slušně a zároveň dostatečně sportovně na to, aby se mohla bez problémů pohybovat. Tyto zkoušky byly čistě praktické, a Kaoiny tenisky dokazovaly, jak moc si bylo děvče vědomo toho, že neví, do čeho jde.

  Desítky děti se vyhnuly hlavnímu vchodu a zamířily do budovy, která by nejspíše mohla být tělocvičnou. Kao se naposledy nadechla letního vzduchu a bez zaváhání překročila práh obrovských, dokořán otevřených dveří.

  Ocitla se v podlouhlé, bílé místnosti, která jí nepříjemně připomínala nemocnici. Po stěnách byly umístěny černé tabule, na kterých postupně vyskakovaly jména potenciálních studentů a číslo jedna, dva nebo tři. Ta sloužila k orientaci, do kterých dveří na konci chodby mají studenti vejít.

  Při přihlášení k přijímacímu řízení byl všem vystaven čas jejich zkoušky. Kao šla s dostatečným desetiminutovým předstihem, jen aby se mohla posadit a nepohodlnou, kovou lavičku a trochu se poupravit.

  Nervozita na ni padla okamžitě, ani se příliš nerozhlížela. V místnosti panovalo tíživé ticho, světlovlasý chlapec vedle ní podupával nervózně pravou nohou. Při změně jména na tabuli se vždy ozvalo vysoké cinknutí, to všichni přítomní zvedli hlavu a pak ji zase sklopili, jen někteří sledovali osoby, které zrovna kráčely ke dveřím.

  Když se na tabuli objevilo Kao Sawako, přestalo si děvče hrát s lemem šatů, sebevědomě vstalo a rázným krokem vykročilo ke dveřím číslo 1. Příliš se neohlížela, ale cítila překvapený pohled všech přítomných v zádech.

  Do dveří musela zatlačit, za ní se však už zabouchly samy. Hned u vchodu na ní čekala vysoká žena, nemohlo jí být než jednadvacet. Světlé vlasy měla vyčesané do vysokého, striktního drdolu, pronikavé modré oči schované za černými brýlemi s tlustými obroučky, rty měla stažené do přísné přímky a záda držela dokonale rovně. „Kao Sawako?“ zeptala se mladým, rázným hlasem a přejela děvče pohledem od hlavy až k patě. Děvče přikývlo, bálo se, že když promluví, roztřese se jí hlas.

  Žena se ani neobtěžovala představovat se. „Jakmile vkročíš do arény, zavřu za tebou dveře, už nebude možné je otevřít. Zamiř k bílé čáře na zemi, nepřehlédneš ji, postav se na ni. Před sebou budeš mít tabuli, jakmile dopočítá k nule, budeš moct vyrazit. Tvým úkolem je dostat se po vyznačené cestě přes celou arénu na druhou stranu, najdeš tam čidlo, musíš se k němu dostat. Všimneš si ho, neboj. Nějaké otázky?“

  „Ne,“ odpověděla Kao, tentokrát nahlas. Samotnou ji překvapilo, jak klidně její hlas zněl.

  Žena ji ještě chvilku pozorovala, než jí napjatá ramena trochu klesla. „Zlom vaz, Sawako,“ vytáhla jeden koutek úst nahoru v náznaku úsměvu, pak se otočila a zatlačila do černých dveří. Kao nečekala na vyzvání a rychlým krokem jimi prošla, ani se neohlížela, když slyšela, jak hladce se za ní dveře zaklaply.

   Zamrkala a rozhlédla se kolem. Stála v obrovském, hustém lese. Mezi stromy byla jako křídou nakreslená tlustá, bílá čára a od ní dál se táhla vyšlapaná, udusaná cestička. Dle pokynů se Kao postavila tak, aby se špičky bot dotýkaly čáry a zvedla hlavu, pohled upřela na levitující černou tabuli, stejnou jako v místnost, kde čekala. Čísla se pohnula.

  30… 29… 28…

 

 

  Za klapání podpatků, Nathalie Difficile, jednadvacetiletá vysoká a velmi přísně vypadající žena, zamířila do monitorovací místnosti, kde na ni již čekali její kolegové.

  „Vše je připraveno,“ zahlásila dvěma mužům v místnosti. Poltergeist, mohutný mág s armádním sestřihem, byl v této místnosti vždy. Ovšem samotný ředitel školy se přišel podívat na to mladé děvče. Jeho přítomnost oba dva profesory lehce znervózňovala a on si toho byl velmi dobře vědom, celou dobu však mlčel. „Můžeme začít.“

  Poltergeist přikývl a rychle něco naťukal na holograficky promítané klávesnici u velkého monitoru. Všichni tři se pak zaměřili na jednu z obrazovek, tu, na které byla Kao vidět nejlépe a čekali.

   Ubíhaly vteřiny a nedělo se nic. Vůbec nic.

  „Zvláštní,“ ozval se po nějaké době Poltergeist. „Nezaznamenáváme žádnou magii. Nemohly se nám poškodit senzory?“

  Nathalie zavrtěla hlavou. „To těžko, vždyť ještě u předchozího mága fungovaly.“

  „Ona prostě nic nedělá,“ povzdychl si Poltergeist. Bylo běžné, že během těch třiceti vteřin si mágové „sbírali kouzla do kapes“, což jednoduše znamenalo, že si je předvytvářeli a uschovávali pro pozdější použití. Kao však nic takového nedělala. „To se úplně pomátla?“

   „Prosím,“ špitla Nathalie pomalu neslyšně s očima přilepenýma na obrazovku. „Nezpochybňuj členy rodiny Sawako.“

 

 

 

 

 

Všimla jsem si, že jsou tu spíše kratší části povídek. Proto jsem se rozhodla pro totéž... Dejte mi prosím vědět, jak dlouhé části byste rádi a já se moc ráda přizpůsobím.

Děkuji za čtení, za pozornost a každé vaší rady si budu opravdu vážit!

 

S láskou,

Mia (●*∩_∩*●)

 

 

 

                                                                              Další část