Anime World CZ/SK - Příběhy

4. Úkol číslo tři: Na letišti

Robin, Janey and Cori:

 

Já a Cori jsme čaply Janey a odvedly ji pryč od Lawa a Daikiho. Zoro stačil zmizet dřív. Janey se zmítala a snažila se vyprostit.

„Hej, pusťte mě.“ křičela na nás Janey.

„Zapomeň, musíš si nás poznat líp.“ nedala se Cori. Nebýt sily Cori, taky by se Janey vytrhla. Já bych ji sama neudržela.

 

Došli jsme do McDonaldu. Došlo mi, že Cori má hlad. I já pociťovala hlad a Janey musela být taky.

„Vyber si co chceš, zvu tě Janey. I tebe Robin.“ řekla vážně Cori.

„Dáme si jejich dnešní specialitu, ne?“ navrhla jsem.

„Dobrý nápad.“ souhlasila Cori. Janey se mezitím trošku sklidnila. Musela sama uznat, že má hlad. Cori posadila Janey ke stolu a já si sedla vedle Janey. Cori šla objednat a zaplatit jídlo.

„Promiň za ten únos Janey, ale jinak to nešlo. Ty by si s námi nešla.“ omluvila jsem se Janey za sebe i Cori.

„Tss...“ odfrkla si Janey a dala ruce křížem. Tvrdohlavá jak mezek, ale naštěstí neprotestovala.

„No tak Janey, úsměv, úsměv.“ pobízela jsem Janey k úsměvu. Ta se na mě jenom uculila. „Aspoň něc.“ rezignovala jsem. Cori po chvíli přišla s jídlem. Rozdala nám ho a my se daly do jídla.

„Je to vážný mezi tebou a tím ajťákem?“ promluvila s plnou pusou Janey ke Cori. Cori na mě vyflusla colu, kterou zrovna pila.

„J-jaký ajťák?“ vykoktala ze sebe Cori. Já ubrouskem se utírala obličej.

„Myslím toho Daikiho. A nemusíš hrát blbou.“ odsekla Janey.

„J-jak o nás víš?“ dál ze sebe koktala Cori.

„Ty a Daiki?“ dostala jsem ze sebe překvapeně.

„Tak když je to venku tak vám to řeknu.“ rezignovala Cori. „Ano, chodím s Daikim. Chodíme spolu asi půl roku. Nejdřív jsem to brala jen tak, jenom si užívat sexu, ale postupně jsem zjišťovala, že ho miluju. Ale oba jsme si slíbili mlčenlivost. Tak proto jsem o tom s vámi nemluvila. A jak dlouho to víš Janey? A jak ti to došlo?“ zajímalo Cori.

„Vím to už tři měsíce. Všímala jsem si, jak po sobě pokukujete a před měsícem jsem vás viděla, jak se na chodbě líbáte.“ vysvětlila chladně Janey.

„C-cože?“ vysoukala ze sebe Cori.

„A já se vše dozvím jako poslední.“ posmutněla jsem.

„Hele, poslední nejsi. Ti dva to taky neví.“ vyjela po mně Janey. „A mimochodem, kdy se hodláš kapitánvi vyznat?“ dál provokovala Janey.

„J-já ho nemiluju.“ vysoukala jsem ze sebe překvapeně.

„Jo, a já jsem papež.“ odsekla Janey. „Je to na tobě vidět, jak po něm pokukuješ.“ řekla chladně Janey a ušklíbla se.

„Měli jsme ji nechat osamotě.“ řekla maličko naštvaně Cori.

„Já s vámi jít nechtěla. Vy jste mě sem dotáhly.“ bránila se Janey.

„Cori, sice ví naše tajemství ale věřím tomu, že to nevyžvaní.“ bránila jsem Janey.

„Jen ať se naštve, mně to nevadí. Aspoň budu mít klid.“ ušklíbla se Janey. Bylo s ní těžké pořízení.

„Robin má pravdu. Nebudu se rozčilovat. Hold jsem si s Daikim nedala pozor. A stejně po tomto úkolu jsem si s Daikim chtěla promluvit, abychom šli s naším vztahem na veřejnost.“ vysvětlila nám Cori a zlost, kterou měla přešla. Janey je taková provokovatérka. Ale zle to nemyslí. Tedy aspoň myslím.

„Jak myslíš.“ jenom Janey řekla, ale já v tom četla, hodně štěstí. A myslím, že to došlo i Cori co tím Janey myslí.

„Díky.“ poděkovala šibalsky Cori a zazubila se. Janey se zarazila, protože toto nečekala. A asi si myslela, že to Cori, nebo mně nedojde. Po jídle jsme donutily Janey se jít projít. Ve čtyři jsme se sešli u přepážky s odbavením. My tam byly dřív, než chlapi.

 

Daiki and Law:

 

Robin s Cori čaply Janey a táhly ji proti její vůli pryč. Já a Law jsme osamostatněli. Podíval jsem se na Lawa a ten na mě.

„Co je? Snad mě nechceš taky tak vláčet po letišti.“ zavtipkoval Law.

„Neboj, u tebe vím, že to bude dobrovolné.“ zasmál jsem se. Law se jenom pousmál. „Kam teda vyrazíme?“ zeptal se mě Law.

„Co najít číňany a najíst se?“ navrhl jsem Lawovi. Ten jenom na souhlas přikývl. Oba jsme vyrazili najít čínskou restauraci, nebo aspoň nějaký čínský bufet.

 

Po delším pátráním jsme ho našli. Já si dal vepřový kung pao s nudlemi a Law to samé, ale s rýží. Volné místo jsme našli jen tak tak. Ale sednout si dalo. Což bylo hlavní. Aspoň jsme nemuseli nikde stát. To by se pěkně blbě jedlo. Po jídle jsme se oba rozdělili. Law si chtěl něco zařídit a já nevěděl co dělat, ale věděl jsem, že Law chce být sám. Litoval jsem, že jsem nevěděl, kde je Cori. Aspoň bych jsem s ní mohl trávit maličko volného času, ale nikde jsem nemohl najít. Byla určitě s Janey a Robin, jen jsem nevěděl kde. Proto jsem se rozhodl se vrátit na místo, kde se máme sejít.

 

Z batohu jsem vytáhl laptop a našel si v mailu informace o té kataně. V tom mi zazvonil mobil. Podíval jsem se kdo to je. Byl to náš šéf Cho Sakura.

„Ano šéfe?“ ozval jsem se do telefonu. Chvíli jsme poslouchal. „Ano jsme. Letí nám to zhruba za tři hodiny.“ řekl jsem do telefonu. „Dobře, hned se ozvu.“ slíbil jsem šéfovi a hovor ukončil. Chvilku jsem čekal na smsku, která vzápětí přišla. Napsal jsem si to číslo do své hlavy a smsku vymazal. Pak jsem napsal smsku na to číslo, které jsem si zapsal do hlavy. Napsal jsem tam, aby mi poslali veškeré materiály na můj mail. Za deset minut mi přišel mail. Nechal jsem ho zabalený. Čekal jsem na ostatní. A i když tu bylo možnost tisknout, nechtěl jsem riskovat, že někdo je nás sleduje a mohl by zjistit, co v těch dokumentech může být. Pak jsem surfoval po netu dokud nedorazily dívky a Zoro s Lawem.

 

Law:

 

Po obědě, kdy jsme se s Daikim rozešli, jsem šel do knihkupectví. Scháněl jsem jeden výtisk, a nemohl ho nikde sehnat. Jednalo se o Lovce pokladů. Moje neoblíbenější sbírka knih. I tyto knihy mě ovlivnili, že jsem se stal něco jako hledač, ale ne pokladů, ale zbraní. Ale stejné nebezpečí nám všem hrozilo. Při vzpomínce na to, jak mě chtěla Janey zabít mi přeběhl mráz po zádech. Nebýt Zora, tak je po mně. A taky co jsem Janey viděl prvně, tak jsem se do ní zamiloval. Přišel jsem rovnou za prodavačkou.

„Dobrý den, nemáte tu poslední výtisk Hledačů pokladů?“ hned jsem se té paní zeptal. Ta se na mě podívala, jak na vraha. Hned jsem si ten pohled spojil s pohledem Janey. Zakýval jsem hlavou, abych to zahnal z hlavy pryč.

„Podívám se, jestli ji máme ještě skladem.“ řekla prodavačka. A něco ťukala do klávesnice. Chvíli panovalo naprosté ticho. „Je mi líto pane, ale na skladě už ji nemám. Kdyby jste přišel o deset minut dřív mohl jste ji mít. Jeden zákazník si koupil poslendí výtisk.“ oznámila mi po chvíli. Chtěl jsem zaklít nahlas, ale mlčel jsem. „A přebjednat nejde?“ zeptal se prodavačky v naději, že ještě půjde sehnat.

„Je mi líto, to byl poslední výtisk. Už se netiskne.“ zavrtěla hlavou prodavačka.

„Škoda, i tak vám děkuju.“ poděkoval jsem prodavačce a zklamaně i vztekle odešel z knihkupectví. Zbýval tu ještě jeden můj kamarád, který to taky sbírá, jestli by mi ten dílaspoň nepůjčil. Ale teď jsem mu volat nechtěl, protože bych nevěděl kdy si ji u něho vyzvednout, protože jsem jel na misi do Německa. Jak tak jsem šel po letišti, narazil jsem na Zora. Hned jak si mě všiml si mě zavolal k sobě. Poslušně jsem šel k němu.

 

Zoro seděl na lavičce s otevřeným laptopem na klíně. Sedl jsem si k němu, aniž bych jsem se zeptal jestli smím. Proč bych nesměl, když si mě k sobě zavolal osobně. Jak mě uviděl. A abychom mluvili, že on bude sedět a já stát je blbost.

„Děje se něco Zoro?“ zeptal jsem se Zora narovinu.

„Co si myslíš o Robin?“ zeptal se náhled Zoro. Dost mě tím překvapil.

„O Robin?“ zeptal jsem se, jestli jsem se náhodou nepřeslechl.

„Jo, o Robin.“ přikývl Zoro.

„No, je to zajímavý a chytrý člověk. Z historie toho ví víc, než všichni dějepisáři a historici na světě.“ odpověděl jsem Zorovi.

„Já nemyslím charakterově, ale vzhledově.“ vysvětlil mi Zoro, jak to myslel.

„Tak to řeknu rovnou ne?“ řekl jsem trošku podrážděně.

„Je to kus ženský, ale já se zajímám o jinou.“ řekl jsem Zorovi.

„Hm...Zkusím hádat. Janey, co?“ spíš si utvrzoval Zoro.

„Jo. A jak ses ptal, tak ty se zajímáš o Robin.“ dodal jsem provokativně.

„Jo. Chci se jí po této akci vyznat. Je mi jedno ať mě vyhodí, nebo přeřadí, ale chci se jí vyznat.“ řekl mi Zoro, jaký má plán.

„Hm...Tak to budu držet palce.“ pronesl jsem s hvízdnutím.

„A co ty a Janey? Kdy se jí hodláš vyznat?“ zeptal se mě Zoro. Tím mi vyrazil dech.

„N-no až mi začne věřit. Chci jít na to pomalu.“ dostal jsem ze sebe.

„Chápu, budeš to mít složitější s ní. To je fakt.“ souhlasil s mími kroky Zoro. Takhle jsme si povídali dost dlouho, dokud nebyl čas jít na místo setkní s ostatními.

 

Zoro:

 

Když jsem rozpustil skupinu šel jsem se nějak najíst a přemýšlet. Chystal jsem se k velké akci s Robin. Myslel jsem na ni už delší dobu, ale kromě přáteského vztahu mezi námi není. A já bych rád něco víc. Zamiloval jsem se do ni. Byl jsem ochoten porušit jakékoliv zákony. Jen abych se Robin vyznal. Nepočítal jsem s tím, že by to přijala a milovala i mě ale chtěl jsem, aby věděla co k ní cítím.

 

Po jídle jsem šel na lavičku si sednout s laptop a snažil se něco ještě najít o té prokleté kataně, ale nebyl jsem v tom přeborník, jako je Daiki i Janey, tak mi to nešlo. Tak jsem to vzdal a hledal rady, jak se dívce vyznat. Do wordu jsem si zapisoval nějaké ty informace v bodech, které jsem se chtěl naučit nazpaměť. Když asi z deseti stránek jsem si vypsal body, tak jsem odtrhl oči od laptopu a podíval jsem se kolem sebe. Zahlédl jsem Lawa.

„Lawe, pojď jsem.“ zvolal jsem na Lawa. Ten přišela hned se usadil ke mně. Hned jsem se Lawa zeptal, co si myslí o Robin, ale já myslel charakterově a ne vzhledově, jak to Law pochopil. Zeptal jsem se ho, protože jsem věděl, že se o Robin nezajímá, proto jsem mu důvěřoval a věděl jsem, že mě nezradí. Že miluje úplně někoho jiného. Takhle jsme si povídali dobré dvě, dvě a půl hodiny. Pak byl čas vyrazit zpátky.

 

Na smluveném místě, už čekali ostatní. Mlčky jsme si vzali tašky batohya šli se odbavit a jít k bráně, která se měla otevřít za hodinu. Každý seděl, nebo stál, ale mlčky. Nikdo nic neříkal. Daiki s otevřel laptop a něco na něm kutil. Chystal jsem se ho zeptat, jestli stále hledá informace o té kataně, ale Daiki byl rychlejší.

„Pojďte se podívat. Šéfík mi dal kontakt na jednoho člověka z Německa a ten mi obratem poslal soubory o bohatství Německa za druhé světové.“ zašeptal Daiki tak, že jsme ho slyšeli jenom my. Všichni jsme se shlukli u Daikiho, který otevřel soubor. Bylo to deseti stránkový obrázkový dokument. V mailu stálo, že to jsou veškeré bohatství nacistů za druhé světové války, které se nikd nenašly. Všichni jsme si prohlédli obrázky a zafikcovali si je do našich hlav. Daiki ten mail odstranil nejen z pošty na mailu, ale i ze softveru, kdyby se někdo dosal k jeho laptopu, tak aby nic nezjistil. O to se Daiki uměl postarat. Já bych to dokázal, jenom vyhodit z pošty. Pak každý přemýšlel o tom, co se podnikne.

„A kam půjdeme, až budeme v tom Německu?“ zeptala se mě Cori.

„To se rozdělíme na pár skupin. Ale to až v Německu.“ řekl jsem tajemně. Jedna skupina měla jít do knihovny a druhá do řídící místnosti německého spojence s naší japonskou vládou. Hodina utekla jako voda a my seděli v letadle. Já seděl s Daikim, Robin s Janey a Law s Cori. Trošku mě štvalo, že mi nevyšlo sedět vedle Robin, ale jak jsem rodal letenky, tak jsem je rozdal. Musel jsem se s tím smířit. Měli jsme letět asi dvacet tři hodin. Každý se podle toho zařídil. Já si chvíli s Daikim povídal, než jsem usnul. A vzbudil jsem se, až když jsme přistávali na německém letišti.

 

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.