Anime World CZ/SK - Příběhy

3. Úkol číslo dva: Výlet do Německa

Janey:

 

Hned jak Zoro námřekl, že si máme jít sbalit věci, že se poletí d Německa, jsem hned vypnula počítač, hodila na sebe černou bundu, vzala klíče od motorky a šla pryč, aniž bych jsem se rozloučila.

 

Venku na parkovišti jsem si na hlavu nasadila přilbu, sedla na motorku, nastarovala a vyjela pryč z práce domů. Ale jen na chvíli.

 

Doma na mě nikdo nečekal. Bydlím sama a nikoho jsem si k těmu moc nepouštěla. Jsem totiž bývalá nájemná vražedkyně a odbornící na střelné zbraně. I když o tuto katanu jsem se taky zajímala.

Doma jsem hned skočila pod sprchu, kde jsem se umyla. Pak jsem si oblékla,černé tílko, kráké modré kraťasy, botasky a bundu. Pak jsem si sbalila do batůžku nejdůležitější věci, jako byly doklady, peníze, mobil a taky jsme tam zamaskovala zbraně. Když jsem měla vše hotové, tak jsem se obula do botasek, batoh dala na záda, zamkla byt a šla jsem ven.

 

Vyrazila jsem na metro, odkud jsem se dostala do centra města a pak na autobus, který mě odvezl na letiště. Určitě bych tam dojela na své motorce, ale nechtěla jsem platit za parkovné, když jsem nevěděla, na jak dlouho se tam zdržíme.

 

Na letišti ještě nikdo nebyl. Byla jsem tu jako první. Šla jsem na ostatní čekat k přepážce, kde se vybavují kufry. Po chvíli pomalu dorazili i ostatní.

 

Zoro:

 

Když všichni utekli domů se připravit na cestu, tak já jsem čekal na šéfa až mi přinese šest letenek. Ty jsem za čtvrt hodiny jsem dostal. Pak jsem šel na parkoviště pro své auto a odjel k sobě domů.

 

Dojel jsem domů, kde jsem se přivíta se svým psem, dal si sprchu, převlékl jsem se a zabalil nejdůležitější věci na sebe, ale i zbraně. Naštěstí jsme všichni z organizace, kdo vlastnil zbraň měl zvláštní povolení je nosit. Ale Janey nám zcela nevěří, tak je vždy nějak schovává, aby na letiště je nenašli.

 

Poté co jsem si sbalil a připravil na odjezd, jsem zašel za sousedkou, abych ji požádal, jestli se mi nepostará o mého psa. Zazvonil jsem a sousedka po chvíli otevřela dveře.

„Dobrý den paní Kagawo. Mám na vás prosbu. Nevím na jak dlouho, ale letím pracovně do Německa. Nemohla by jste se mi prosím postarat o psa?“ požádal jsem svou sousedku. Táhlo jí na osmdesát let.

„A pan Roronoa. Jistěže, že se postarám. A ráda. Vy si to užijte v tom Německu.“ popřála mi štěstí paní Kagawa a souhlasila, že se mi o psa postará. Usmál jsem se na stařenku.

„Děkuji moc. Tak já musím. Ještě jednou děkuju. Na shledanou.“ rozloučil jsem se sousedkou, kterou jsem ještě objal. S ní mám velmi dobré vztahy. S jednou z mála. Sousedů moc neznám, a když jsem měl tu čest, tak byli většinou bručouni, neochotni a nevychovaní. Kdežto paní Nanami Kagawa je jiná. Ta mě přijala hned a s otevřenou náručí. Jako by to byla moje babička. Poté jsem sešel schody, nasedl do svého auta a jel na letiště.

 

Na parkovišti jsem měl své vlastní parkovací místo, které mi obstarala naše organizace. A nejen já, ale i Law, Daiki a Cori tu mají svá místa. Janey by taky mohla, ale ta nám zcela nevěří, tak to zamítla a Robin sice řidičák má, ale auto nemá.

 

Když jsem zamkl auto, tak jsem se svými věcmi vyrazil na letiště. Tam už čekala Janey, Law a Robin.

„Ahoj kapitáne.“ pozdravil mě Law.

„Říkal jsem ti už stokrát, aby si mi tak neříkal.“ ohradil jsem se, ale věděl jsem, že si dělá srandu, jako pokaždé. On a Robin se zasmáli. Janey se jen ušklíbla. „Počkáme na ostatní a můžeme vyrazit k bráně. Tady je vaše letenka.“ oznámil jsme těm třem a dal jim letenky. Nevěděl jsem, jak kdo s kým kde bude sedět. Prostě jsem jim dal letenky, které byly navrchu. Poté pomalu dorazili i zbytek týmu.

 

Robin:

 

Když jsme dostali rozchod domů, tak jsem se šla na autobus. Byla jsem rychlejší, než Cori, tak mi nabídnout odvoz nemohla. Já řidičák mám, ale ne auto. Nemám na auto peníze.

Autobus jsem stihla jen tak tak. Nasedla jsem a jela do středu města, kde jsem bydlela. Vystoupila jsem z autobusu a šla do svého bytu.

 

V bytě nikdo nebyl, jako obvykle. Dala jsem si sprchu, převlékla jsem se a sbalila potřebné věci. Květiny doma jsem neměla, tak jsem se o zalévání starat nemusela. Ale než jsem vyrazila, tak jsem prošla všechny pokoje, které jsem v bytě měla a rozloučila se. Takhle jsem to dělala pokaždé, když jsem měla vycestovat na nějakou akci na jiné místo, kde hrozilo, že se zdržím i třeba měsíc. Proto to loučení. Toto mě naučila maminka, když ještě žila. Pak jsem zamkla byt a šla na autobus, který mě odvezl na letiště. Říkala jsem si, jestli nenarazím na Janey, protože jsem věděla, že pojede s tejným autobusem, ale nenarazila jsem na ni, tak buď teprve pojede, nebo už jela. Pomyslela jsem si.

 

Když jsem dojela na letiště, tak tam už byla Janey s Lawem. Oba stáli a čekali na ostatní. Ti dva se k sobě prostě hodí, ale Law není moc výřečný, a Janey zase nedůvěřivá. Tak jsem věděla, že potrvá než ty dva se dají dohromady. Ale vylezla jsem ze svých myšlenek a šla k těm dvěma.

„Ahojky.“ pozdravila jsem ty dva. Jako pozdrav od obou jsem dostala zamáváním ruky. Když jsem se chystala zepta, jak se těší, byl tu Zoro, který nás pozdravil a rozdal letenky. Pak jsme čekali na zbytek týmu. Chyběla už Cori a Daiki.

 

Law:

 

Když nám kapitán týmu Zoro řekl o akci v Německu, a že se máme jít připravit, tak jsem hned vyrazil ven. Málem jsem nechal peněženku na stole, tak jsem se pro ni musel vracet. Nasedl jsem do auta a jel k sobě domů.

 

Doma na mě nikdo nečekal. Žádná dívka, žádná manželka ani zvíře ne. Prostě nikdo. Ale trávil jsem tu co nejmíň času. Říkal jsem tomu noclehárna. Rychle jsem si doma dal sprchu a pak sbalilveškeré šactvo sebou. Byl čas, ale přesto jsem si zavolal taxíka. Věděl jsem, že tam parkovní místo mám zdarma, ale já ho tam nerad nechávám, tak jsem si zavolal taxíka, který měl přijet za půl hodiny. Sedli jsme si v obýváku na sedačku a zamyslel jsem se. Myslel jsem na jednu svoji kolegyni. Nejsem výřečný typ natož, abych jsem někomu řekl své city. Proto se chovám jako psí čumák, ale ostatní mě už nějaký ten pátek znají, tak vědí moji pravou povahu, která se schovává pod mou maskou. Jen jsem se nevyznal v Janey. A tak rád bych ji pochopil. Pomohl jí. Ale ona nám nevěřila, tak to zatím nemělo cenu. Asi proto jsem se držel zpátky a neřekl své city Janey. Robin podle mě něco tušila, ale jistý jsem si nebyl. Ale nikomu jsem neřekl co k Janey cítím. Nikomu, ale přesto Robin něco věděla. Nebo aspoň jsem si myslel. Když uplynula půl hodinka, tak jsem zamkl byt a šel před barák čekat na taxíka. Ten po chvíli přijel a já mu řekl adresu na letiště.

 

Na letišti už čekala Janey. Byla tak sexy, že jsem byl schopen ji hned políbit, ale naštěstí jsem chlap, který se ovládá.

„Ahoj, ještě tu nikdo není?“ pozdravil jsem zeptal jsem se Janey.

„Ahoj, ne.“ odpověděla mi stručně Janey. „Jsme tu zatím my dva.“ dodala chladně. Jako vždy. Odtažitá, sarkastická, nepřípustná žena. Než se k nám přidala, byla nájemní vražedkyní a měla za úkol zabít mě, ale Zoro jí v tom zastavil a navrhl odejít a přidat se k nám. Kvůli neúspěchu po ní jde to bratrstvo, nebo jak se jmenuje a Janey se k nám přidala s tím, že nám nevěří. Všichni jsme to respektovali, ale brali jsme ji jako kamarádku. Nejlepší agentku. A moji tajnou lásku. Podíval jsem se kolem dokonal, když v tom přišla Robin a chvilku po ní Zoro. Už chyběla Cori s Daiki.

 

Daiki:

 

Když jsme měli další akci v terénu, tentokrát v Německu, tak jsem si sbalil veškeré věci zpráce, jako byl hlavně laptop a jel jsem domů.

 

Doma jsme si dal spchu. A převlékl se do čistého. Zabalil nějaké ty věci. Už jsem se chystal odejít, když jsem měl telefonát. Byla to Cori.

„Ahoj Cori, co se děje“ zeptal jsem se Cori. „Jasně přijeď, budu čekat.“ souhlasil jsem s návrhem Cori, aby za mnou přijela. Pak jsem hovor ukončil. Cori dorazila za deset minut. Zazvonila a já ji otevřel.

„Ahoj, krasavče.“ řekla mi Cori. Ano já a Cori spolu chodíme nějaký ten měsíc, ale ještě jsme to nikomu neřekli. Chtěli jsme to ještě nechat v tajnosti.

„Ahoj lásko.“ pozdravil jsem Cori. Ta se na mě vrhla a začala mě líbat. Já ji taky začal líbat. Cori nohou zabouchla dveře a nějak jsme se dostali do obýváku, kde jsme si užili rychlého sexu. Pak jsme se vysprchovali a šli s věcma do auta Cori a jeli jsme na letiště. Tam už byli ostatní, my jsme dorazili jako poslední.

 

Cori:

 

Poté co jsme zjistili, že se pojede, nebo spíš poletí do Německa, jsem si zabalila své věci a vypadla jsem, jak nejrychle jsem dovedla. Nasedla do auta a jela jsem k sobě domů.

 

Doma jsem si rychle sbalila věci. Na sprchu jsem ani nepomyslela. Věděla jsem, že si ještě užiju s Daikim, pro kterého jsem se chtěla stavit. Ale účel byl i jiný. A to ten užít si. S Daikim nějaký ten pátek už chodím, ale tajně. Ze začátku jsem to brala jako tajemství, ale teď bych chtěla to vykřičet a netajit se s naším vztahem. Ale to bych jsem si nejdřív musela promluvit s Daikim. A na to teď ještě nebyla vhodná doba. Rozhodla jsem se, si s Daikim o tom promluvit po této akci. Asi po hodině jsem vzala tašku, zamkla jsem byt a šla jsem k autu.

 

Dala jsem tašku s věcmi do kufru a jela za Daikim. Přijela jsem k němu, kde jsme si užili v jeho obýváku a pak se šli vysprchovat. Pak si Daiki vzal tašku, zamkl byt a šli jsme k mému autu. Daiki si dal tašku do kufru a sedl vedle mě. Já nastarovala a jeli jsme na letiště.

 

Na letišti jsme byli poslední. Zoro nám dal letenky. Zjistila jsem, že náš let je až za čtyři hodiny.

„To jsme tu nemuseli být tak brzo.“ pronesla jsem podrážděně, protože jsem si mohla užívat romantiky s Daikim.

„Jo a objet vás kvůli letenkám, co?“ řekl podrážděně Zoro, protože i jemu vadilo, že je odlet za čtyři hodiny. „Máte volno, v jednu tady.“ rozhodl a sám se sebral a někam zmizel.

„Janey, co budeš dělat?“ zeptala se Robin Janey.

„Nic.“ řekla chladně Janey. Mrkla jsem na Robin a obě jsme čaply Janey za ruce a táhly ji pryč. Lawa s Daikim jsme je nechaly osamotě.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.