Povídky pro Robin and Zoro - Katana - 2. kapitola
Informace:
Naše šestice pátračů dostává od svého šéfa za úkol přečíst složku o ztracené prokleté kataně. Všichni studují složku. Nevěří, že by zbraň mohl být v Německu, že ji ukradli Němci za druhé světové válce, ale Janey najde spojitost, že tomu tak bylo. Od šéfa dostávají úkol. Letět do Německa a najít nacistický poklad a tím i prokletou katanu.
Příjemné čtení a omluvte mé chyby :)
2. Úkol číslo jedna: Prostudovat složku o prokleté kataně
Když se tato organizace dozvěděla o této kataně, hned ji chtěli najít do své sbírky. Kladli si otázku, jestli je to fakt prokletá katana, nebo ne, ale jeden člen této organizace tomu nevěřil a přesto katanu chtěl vlastnit. Byl to odborní přes katany. Jmenoval se Zoro Roronoa. Byl velitelem týmu. Ale nad sebou měl ještě jednoho člověka, který tuto organizaci vedl. Jmenoval se Cho.
Jednou si povolal tým Zora k sobě do kanceláře. Tým se skládal z nájemní vražedkyní a odbornicí na zbraně Jane Mizuki, doktorem zdravotnictví Lawem Trafalgarem, historičkou Robin Nico, velitelem týmu Zorem Roronou, hackerem Daikim Aominem a odbornicí na zvířaty Cori Ozawou. Tato skupina tvořila jeden tým.
Když se všichni sešli u šéfa organizace, tak na obrazovce zrovna byla fotka té katany. Všichni, když si té katany všimli, tak ji hned poznali. Poznali, že je to ta známá prokletá katana.
„A-ale to je...“ nedořekla Janey, která byla celá překvapena.
„Ano Mizuki. Je to ta prokletá katana. Tady je složka, tu si všichni na studujte a tu katanu najděte.“ rozhodl náš nelítostný šéf. Janey s Cori ho nesnášeli. Ani Law ho moc v lásce neměl, ale to asi nikdo. Jenom na všechny kolem sebe řval. Zoro si převzal složku od Choa.
„Tak jdeme studovat.“ rozhodl Zoro a i se složkou odešel. Všichni ho následovali.
Každý si sedl ke svému stolu. Daiki i hned zasedl k počítači a začal hledat nějaké informace. Daiki, vždy něco našel, co ve složce nebylo. Proto ho ostatní nechali být. Jako první si pročítal složku Zoro. Ostatní si museli počkat.
Zoro:
Sedl jsem si za svůj stůl a dal nohy na stůl. Otevřel jsem složku a začetl se do ní. Na první stránce byla její fotografie. Na další stránce byla její historie. Že je stará tři tisíce let jsem už věděl.
O historii se tolik nezajímám jako Robin Nico, ale u tét katany mě to zaujalo. Chtěl jsem ji vlastnit. I když to asi možné nebude, ale aspoň si s ní jednou zabojovat. To je můj sen. Ale po zamyšlení jsem se vrátil k té historii.
Že byla speciání, jsme všichni věděli, ale nevěděli jsme, že byla vyrobena z tvrdé oceli, kerá po vypalování zčerná. Ale na to je receptura a tu nikdo nezná. A výrobce té katay už dávno nežije a recept nikdy nikomu nedal. Katanu výrobce vyrobil pro sultána, aby mohl porážet své protivníky. Ale zmíňka o tom sultánovi, nebo kováři není nic. Nebo spíš jména nejsou. Což bylo zarážející. Ale věděl jsem, že Daiki to vykoumá. Pak jsem pokračoval dál ve čtení.
Tato katana zabíjela veškeré své protivníky. Sekala jim hlavy, které se odřízly od těla. Tato katana se dědila z potomka na potomka. Jenže poslední potomek neměl svého nástupce. Od té doby katanu nikdo neviděl. Tvrdilo se, že je pohřbena společně s majitelem, ale taky, že ji ukradi nepřátelé Osmané. Ale toto byly domněnky. Nikdo neznal pravdu. Padaly tu domněnky i takové, že katana se zjeví tomu, kdo potřebuje pomoct a pak zase zmizí bůh ví kam. Ta katana mě přitahovala čím dál tím víc. Chtěl jsem o ni vědět co nejvíce jde. Taky tu padala tvrzení, že ji ukradli nacisté za druhé světové války, ale tato teorie upadala v zapomnění, protože, nacisté byli naši spojenci za druhé světové. Ale člověk nikdy neví.
Já nejsem na nic specialista. Mně jde o to, vést tým k úspěchům. Zajímám se o zbraně to jo, ale jako je Janey, tak se v nich tak nevyznám. I historie mě baví, ale nejsem v tom přeborník jako Robin atd... Ale každý je specialista na něco jiného. Janey je dobrý bojovník, ale já jsem dobrý bojovník s katanami, kdežto Janey ze střelných zbraní.
Složka byla tenká. Byl tam jeden její obrázek a jinak historie. Za chvíli jsem to měl přečtené. Podíval jsem se po ostatních. Daiki vyhledával informace na netu, Janey si připravovala své Sigsaury, Law si chystal svou katanu k boji, Robin si četla nějakou tu historii a Cori zrovna komunikovala s krysákem Mickim, kterého tak pojmenovala.
„Chce někdo tu složku?“ zeptal jsem se ostatních, jestli je tu někdo, koho by to mohlo zajímat.
„Já si ji půjčím.“ ozvala se hned Robin. Odhodila na stůl bichly knihy historie, kterou četla a převzala si ode mne složku.
„Jdu dělat kávu, dá si někdo?“ zeptal jsem se na ostatních. Kávu chtěla Robin, Law a Janey. Přikývl jsem a šel jsem do kuchyňky udělat kávu.
Robin:
Než si Zoro prostudval tu složku, tak já jsem si vzala jednu knížku o historii. Ne že bych ji už nepřečetla toho, ale hledala jsem, jestli se tam neobjeví něco o té prokleté kataně. Aspoň nějaká zmíňka, ale zatím jsem na nic nenarazila. Když v tom se ozval Zoro.
„Chce někdo tu složku?“ zeptal se Zoro.
„Já si ji půjčím.“ hned jsem se ozvala, protože jsem doufala, že v ní něco najdu. Zoro mi tu složku hned půjči.
„Jdu dělat kávu, dá si někdo?“ zeptal se nás Zoro. Já si přihlásila, že ji chci. Ani nevím, kdo všechno kávu chtěl, protože jsem se začetla do té složky.
Obrázek jsem dala stranou. Já se především zaměřila na tu historii. Psalo se o zrození té katany až po majitele té katany. Pak tam byly různé domněnky, co se tak mohlo s tou katanou stát. Byly tam i nějaké nejasnosti, třeba u toho, že katanu vlastnili nacisté. To byla fáma vyprávěná lidmi, která se šířila po druhé světové. I já si myslela, že ji nacisté vlastnili, ale když jsem se zanořila do hloubky historie, tak jsem zjistila, že je to fáma. Nacisté tu katanu vlastnit nemohli. Protože měla být pohřbena s posledním následovníkem klanu. Ale on neměl žádné děti, tak po jeho smrti se katana pohřibila společně s panovníky této éry. Byla to éra Maou..
Maou byla dynastie bojovníků, kteří vlastnili prokletou katanu. Ale v té době prokletá nebyla. Prokletou se stala až o hodně staletí později. S posledním následovníkem ji nikdy nikdo neviděl. Ani když se našel hrob této dinastie se katana nenašla. Prostě zmizela. Taky panovaly fámy, že ji vlastnili vykradači hrobů. Že ji našli a vzali si ji. Ale záhadou je, že vykradači hrobů si odnesli jenom tu katanu a zlato a veškeré cenosti tam nechali. Proto jsem tét teorii taky nevěřila. Byly tu dost velké nejasnosti. Proto jsem doufala, že Daiki něco vyhrabe. Mlčky jsme složku zavřela. Mezitím jsem ani nezaregistrovala, že Zoro mi na stůl položil kávu.
„Díky.“ poděkovala jsem Zorovi. Ten jen přikývl hlavou, že rozumí. Napila jsem se. Nebyla už moc teplá, ale mně to stačilo. „Kdo další chce tu složku?“ zeptala jsem se ostatních.
„A musíme ji prostudovat všichni?“ zeptala se Janey a podívala se na Zora.
„Janey, samosebou. I mě to moc nezaujalo, ale je to naše práce.“ odpověděl Zoro Janey.
„OK, OK, tak mi ji dej.“ přihlásila se o složku Janey. Hned jsem jí tu složku předala. Pak jsem si vzala znovu tu bichly a snažila jsem se i tam něco vyhrabat.
Janey:
Než se ke mně ta složka dostala, tak jsem se postarala o své pistole. Vyčistit a připravit k boji. Vlastním i katanu, ale tu beru jenom v krajních mezích. Když Robin prostudovala tu složku, tak jsem se zeptala Zora, jestli i já ji mám studovat. Historie nebyla moje doména. Ale Zoro mi oznámil, že jo. Tak jsem si půjčila tu složku a začala číst. Obrázek jsem znala zpaměti. Už jsem se o ni zajímala dokud jsem se se nestala členem této organizace „Blacks weapons“.
Vzala jsem tu složku a začala pořádně pročítat o historii této prokleté katany. Nezdála se mi tam jedna historická zajímavost, a to ta, že tuto katanu vlastnili nacisté. Ale myslím, že jsem nebyla jediná, která si toho všimla. Podle mě si toho všimla přinejmenším i Robin, jako historička. U Zora jsem si jistá nebyla, jestli si té nejasnosti všiml, nebo ne. Odložila jsem složku, kterou jsem dostudvala zhruba doprostřed a přisedla k počítači. Nejsem takový expert na počítače, jako je Daiki, ale i tak jsem občas něc našla dřív, než Daiki. Občas jsem tím Daikiho naštvala, ale mně to bylo jedno.
Do vyhledávače jsem zadala odkaz na prokletou katanu. Vyběhlo mi několik teorií o tét kataně. Ale já ještě do toho zapojila nacisty. A tímto výrazem mi vyběhly pět článků. Najela jsem hned na tu první stránku. Začetla jsem se natolik, že jsem nezaregistrovala, že tu složku si vzal Law. Byla jsem do toho tak zažraná, že mi bylo v tu chvíli vše jedno.
Law:
Když jsem si si připravil svou katanu k boji, kdyby na ten boj přišla řada, tak aby byla hezky připravena. Když jsem skončil, všiml jsem si složky na stole Janey. Hned jsem si tu složku vzal.
„Teď si ji půjčím já.“ řekl jsem nahlas, aby ostatní mohli potvrdit, že jsem se ptal a nevzal si tu složku bez dovolení. Ale Janey byla tak zažraná do vyhledávání, že mě vůbec nevnímala.
Otevřel jsem složku a začal číst. Když jsem dojel k pasáž, že katanu vlastnili Němci, nebo-li nacisté, tak se mi tomu věřit nechtělo. Bylo mi i jasné, co Janey na tom internetu dělá. Tak jsem se rozhodl, že to nechám na Janey. I Daiki hledal, ale ten si tu složku ještě nepřečetl, tak hledal svým způsobem bajokem. Trvalo mi to chvilku, než jsem si složku přečetl. O historii jsem se moc nezajímal, ale co jsem v tomto týmu, v této rodině jsem studoval veškeré obory. Některé byly zajímavé, některé nudné. Záleželo o co šlo. Ale tato historie mě velice zajímala. Vždy jsme hledali jakékoliv zbraně, ale ne prokleté a černé, jako byla tato katana. Za chvíli jsem to měl přečtené a mlčky tu složku podal Cori. Pak jsem popíjel kávu a přemýšlel jsem, co se s tou katanou vůbec stalo.
Cori:
Law mi mlčky podal tu složku, aniž bych jsem si o ni řekla. Ale dal mi ji mlčky, protože kdo ještě ji neprostudova byl Daiki a já. A Law chtěl ještě nechat Daikiho hledat na netu. Všimla jsem si, že se snaží najít i Janey. Musela jsem se nad tím pousmát. Pak jsem tu složku otevřela a začetla jsem se. Pak jsem si všimla jedné teorie a došlo mi, proč ji Janey tak studuje. I mně to nedávalo smysl. Nacisté vlastnili tuto katanu? To ji z zády Japonska ukradli? Ptala jsem se sama sebe. Ale na nic jsem přijít nedokázala. Byla to záhada, ale této záhadě jsem moc nevěřila. Ale to asi všichni.
Když jsem si tu složku přečetla, tak jsem ji předala Daikimu. Ten nevnímal, jak hledal informace. Došlo mi, že to, co je v té složce už našel na netu.
„Daiki tady máš tu složku.“ zašeptala jsem a sledovala jsem Daikiho.
„Hm...“ dostal ze sebe Daiki, aniž by dtrhl zrak od počítače. Pokrčila jsem rameny a šla na své místo.
Daiki:
Jakmile jsme se vrátili od šéfa, tak jsem sedl k počítači a začal hledat. Věděl jsem, že najdu přesně vše, co je v té složce, ale i tak jsem hledal dál. Dostával se do databáze různých skladů, jestli se tam něco nenajde, co by nasvědčovalo, kde by tak ta Katana mohla být. Našel jsem i, že ji vlastní Němci, ale to jsem zavrhl hned, ale i tak jsem se snažil najít spojitost mezi katanou a Německem.
Hledal jsem a hledal, ale nic nenašel. Dokonce jsem se naboural do tajných informací vlády, jestli třeba tam něco není, ale nenarazil jsem na nic. Tak jsem tím vyloučil Německo z toho, že by tu katanu vlastnili.
„Něco mám.“ zvala se Janey. Naštěstí jsem ji slyšel a odvrátil pohled od obrazovky a podíval jsem se na Janey, jako všichni.
Janey:
Jak jsem usilovně hledala, tak jsem se dostala do Národní knihovny, do zakázaného oddělení. Měla jsem stejný program jako Daiki na vyhledávání informací. Daiki je větší profík, než jsem já, ale patřila jsem na druhé místo. A s Daikim jsem si navzájm pomáhali, i když občas mu lezlo krkem, že jsem něco našla dřív, než on. A v tom jsem to našla. Bylo to zakutálené hodně hluboko, ale tu knihu jsem našla, kde bylo napsané vše o té prokleté kataně.
„Něco mám.“ zvolala jsem na všechny. Všichni obrátili zrak na mě. I Daiki. Začala jsem číst.
„Nacisté ukradli Japonsku, svým spojencům jejich prokletou katanu. Nacisté nevěřili, že je opravdu prokletá, tak ji chtějí získat. Což se jim podařil, ale od té doby, co ji vlastnili, se začali dít divné věci. Hlavně ta, že nacisté načali prohrávat v bojích. Neměli úspěchy a Německo padalo do úpadku. Ale kde ta katane je teď, nikdo neví. Ale objevuje se tu teorie, že je mezi Německým pokladem, který se ještě nepovedlo najít.“ dočetla jsem to, co mě zaujalo. Což se vyvrátila domněnka nás všech. Všichni jsme si mysli, že nacisté ji vlastnit nemohli, ale opak byl pravdou. Nacisté ji vlastnili. Chvíli panovalo ticho. Jen Daiki mlčky šel k mému počítači a podíval se, kde jsem to našla. Pak položil svou ruku na mé rameno, což znamenalo, že mě chváli za dobrou práci.
„Dobrá. Jdu to probrat se šéfem.“ řekl Zoro. Šel i se složkou za naším šéfem.
Zoro:
Poté, co zjistilal Janey, jsem šel i se složkou za šéfem. Zaťukal jsem na dveře a čekal, až se ozve dále. Po chvíli se dále ozval. Otevřel jsem dveře a vstoupil jsem dál.
Šéf seděl za stole a podíval se na mě. Hlavou pokynul, abych jsem si sedl naproti němu. Hned jsem tak učinil.
„Tak co jste zjistili?“ zeptal se hned šéf, protože mu došlo, že jen tak poklábosit jsem nepřišel.
„Našli jsme trhlinu a vypadá to, že ji měli nacisté. Že nám Japoncům tu katanu kradli. Nevíme, kde je zakopaná, schovaná, ale jedno víme. Musíme najít poklad nacistů, který nakradli a najdeme i katanu.“ řekl jsem ve stručnosti šéfovi. Ten se zamyslel.
„Všichni si sbalte nejdůležitější zbraně. Poletíte do Německa hledat jejich ztracený poklad.“ rozhodl šéf. Počítal jsem s tím.
A letenky?“ zeptal jsem se na letenky, jestli si je máme obstarat sami, nebo se o to šéf postará.
„O ty se nestarejte. Vše zařídím.“ řekl šéf a tím potvrdil mou domněnku. Letíme do Německa.
Hned jsem odešel z kanceláře šéfa a šel ke svému stolu. Všechny oči mých přátel se na mě dívala.
„Letíme do Německa pátrat pro nacistickém pokladu.“ řekl jsem ve stručnosti to, co mi řekl šéf. „Teď se běže připravit. Čeká nás vyčerpávající cesta d Německa.“ rozhodl jsem. Všichni jenom přikývli na souhlas. Všichni jsme si sbaili věci zestolů a každý jel k sobě domů, sbalit si věci na hledání prokleté katany a pokladu nacistů, kteří vše nakradli.