Zvědové - 2. díl, dávné přátelství
Informace:
Další díl pro ty, kteří to s touhle povídkou nevzdali hned po prvním díle. Doufám že teď už budou ty odstavce lepší a samozřejmě se omlouvám za svůj pravopis.
Midith
(o týden později)
Moje zranění se zahojila a já můžu chodit. Chtělo by to nápady co budu dělat, ale ty nepřicházejí. Asi bych mohla začít tím že najdu nějaké místo odkud se budu moci zorientovat a promyslet další postup. Mezitím jsem došla na okraj lesa a - moment, cože? Město? Takže to musí být Delimo město na severním okraji lesa,alespoň tak tvrdí mapy které jsem našla ve věcech záhadného jezdce.
Procházím hlavní ulicí a všichni na mě civí jako na zjevení. Co se stalo? Holka co měří 150 cm má oříškově hnědé vlasy a stejnou barvu očí není tolik neobvyklá. Uznávám, nejsem zrovna vysoká ale i tak, k duchovi mám ještě daleko. . . Doufám. když takhle přemýšlím zpravidla se nedívám na cestu a už několikrát jsem na to doplatila. Stejně tak teď. Do někoho jsem narazila, sakra pomyslím si.
"Moc se omlouvám" Řeknu a chci jít pryč
"Diff, jsi to ty?" zeptá se
"Jespere? Co ty tady děláš? Kam jsi tehdy zmi-" Umlčí mě a vypadá opravdu nervózně
"Někde jinde" Tím náš rozhovor skončil
Nenápadně jsme se dostaly pryč z hlavní ulice a teď jsme bloudili bludištěm úzkých uliček - pardon, já jsem bloudila Jesper vypadal že ví kam jde. Takhle jsme šli asi deset minut. Najednou jsme zastavili. Chtěla jsem se zeptat co se děje ale pak jsem pochopila, že ať jsme šli kamkoliv, jsme tady.
Už jsem to nevydržela a zeptala se "Kde to jsme? " asi měl sdílnou náladu protože mi odpověděl.
" Na celkem bezpečném místě. Takže buď zticha jinak bezpečné být přestane. Nikdy nevíš kdo tě poslouchá." Vlastně to dávalo logiku, ale to nic neměnilo na tom že mě urazil a v mém případě si mohl být jistý že mu to oplatím, a že to bude ve chvíli kdy to bude nejméně čekat. Mezitím co jsme si povídali on vytáhl klíče a odemkl. Protože se celou naši cestu otáčel a kontroloval jestli je nikdo nesleduje a ani teď s tím nepřestal, zeptala jsem se ho :
"Děje se něco? "
"Ne, doufám." Pořád vypadal vystrašeně, ale bylo mi jasné že ať se budu ptát sebevíc stejně mi neodpoví takže jenom když mě pozval dál, poděkovala jsem
"Takže?" Zeptala jsem se
"Takže co?" Odpověděl
"Kam jsi tehdy zmizel?"
"Nemůžu o tom mluvit"
"Aha, a o čem mluvit můžeš?"
"Skoro o ničem, ale proč jsi tady?"
"Asi před jedenácti dny mě napadli skřeti a jeden z nich mě zasáhl do lýtka, zachránil mě jeden ze zvědů který mě ošetřil, všechno bylo možná jenom součástí plánu jak se dostat k němu protože poté zaútočili podruhé a povedlo se jim ho chytit. Já jsem se schovávala a pomocí jeho zásob jsem se částečně vyléčila. Teď mířím na nejbližší základnu zvědů abych jim řekla co se stalo a asi budu chtít vstoupit do sboru. Chi mu pomoci, on mi taky pomohl. Myslím, že i když oficiálně fungují jako kurýři ve skutečnosti jsou mnohem důležitější a mocnější." Vypadal že ho to opravdu moc zajímá a když jsem mluvila o sboru tvářil se nejdřív překvapeně pat jako že něco skrývá a nakonec provinile
"Dobře, takže to znamená že ti toho můžu říct trochu víc." Řekl a vypadal že přemýšlí "Jak vypadal ten zvěd?"
"Byl vysoký a štíhlý, do obličeje jsem mu neviděla ale myslím že měl hnědé vlasy"
"Aha, takových znám opravdu spoustu takže to nám moc nepomůže. Teď tě asi dovedu na základnu a tam vše vysvětlíš velitelovi a radě."
"Víš, napadlo mě že bych měla vzít jeho věci, takže z nich by se dalo poznat komu patří a kdo mě zachránil jeho koně se mi nepovedlo chytit ale poté co to zvěda chytili ke mě párkrát přišel rozhlížel se okolo"
"To je skvělé, možná by se to dalo poznat podle dopisů. Já je pročtu a ty si odpočiň." Chtěla jsem něco namítnout takže dodal "a žádné ale"
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
