Povídky pro Robin and Zoro - Duchovní propast - 6. kapitola
Informace:
A je tu první úkol pro trojice po dvou Janey and Law, Robin and Zoro a Brook s Usoppem. Přežijí všichni první kolo? A co když to nesplní, co se stane? Dojde jim, jak ta hra vlastně funguje?
Příjemné čtení a omluvte mé chyby :)
6. Úkol číslo jedna - JaneyXLaw+RobinXZoro+BrookXUsopp
Janey and Law:
Vyrazili jsme tou levou cestou. Mlčela jsem. Říkala jsem si, proč tu zrovna je se mnou Law. Nesnášela jsem ho, ale zárveň jsem věděla, že mě přitahuje. Ale nikdy jsem si to nechtěla připustit, protože je to arogantní psí čumák a takové lidi nesnáším. I když je pravda, že taková taky jsem. Ale nikomu bych to nikdy neřekla. Nepřiznala bych jsem se, že mě Law přitahuje, a že jsem stejná jako on. Jako to divné stvoření, jak jsem mu začala říkat. V tom jsme narazili na slepou uličku.
„Co, to?“ dostala jsem ze sebe překvapeně. Všimla jsem si, že i Law se zarazil. „Asi jsme měli jít jinou cestou.“ pronesla jsem nahlas.
„Tak jdeme.“ souhlasil se mnou Law. Oba jsme se otočili, když v tom se ozval hlas.
„Vemte si ty křídy a na zeď napište koho si chcete vzít za mužee/ženu.“ řekl hlas.
„Eh...“ bylo jediné co jsem ze sebe dostala. „Nikoho. Neznám jmén své lásky.“ křikla jsem až mě museli slyšet všichni.
„Tak si někoho vymysli.“ pobídl mě chladně Law.
„Zapomeň.“ zamítla jsem jeho návrh. Na zeď jsem napsala nikoho. Law tam napsal nějaké jméno, ale nedokázaa jsem to přečíst.
„tddd...Špatná odpověď. Teď vás čeká trest.“ ozval se hlas. Chvíli se nic nedělo, ale pak se objevily brouchi, hadi a švabí v lidské velikosti. Já i Law jsme tasili katany a začali proti nim bojovat. Když jsme jich pár zabili, tak se objevovali další a další.
„Tak řekni konečně pravd a na piš ji na zeď.“ křikl na mě Law.
„Nebo to přepiš ty.“ křikla jsem na Lawa.
„Já to tam napsal správně. Ty ne. Musíš někoho vybrat a ne napsat nikdo, nebo nikoho.“ křik zase na mě Law.
„Pan chytrý se ozývá.“ zaníčala jsem zuřit, nad jeho chladností.
„Tak se podívej, koho jsem tam napsal a pochopíš to.“ křikl na mě Law.
„A jak to mám přečíst, když jsi použil minipísmenka?“ obořila jsem se na Lawa.
„Doprdele, jsi tam ty, tebe miluju.“ křikl Law. Zasekla jsem se jak jsem byla. Rozmáchnutá, zabít jednoho z hadů. Ale to, co křikl Law mě zarazilo. Co? Já? Proč? Honily se mi tyto otázky hlavou. V tom byl Law přede mnu a zneškodnil pár zrůd. Jinak by mě zabili, kdyby to Law neudělal. Stále jsem byla v šoku. „Tak to tam napiš. Budu tě krýt.“ řekl Law, ale nebylo to chladně, nebo studeně. Ale bylo to milé. Milý, líbezný tón hlasu, který jsem u Lawa nikdy nepostřehla.
„D-dobře.“ přikývla jsem na souhlas. Znovu jsem vzala křídu a na zeď napsala Lawovo jméno. Veškerá havěť zmizela.
„Konečně to pochopili.“ ozval se ten hlas.
„Drž hubu.“ zaklela jsem nahlas.
„Můžete pokračovat za dalším úkolem.“ řekl hlas a před námi se otevřela další cesta. Law mě chytil za ruku už mě táhl tou cestou za dalším úkolem.
Robin and Zoro:
Zoro mě táhl, jako nějakou bačkoru. Ale nestěžovala jsem si. Držel mě za ruku. Měl ji krásně hřejivou. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Nakonec jsme došli do slepé uličky. Už jsem se chystala říci, že jsme si tu cestu měli promyslet, když Zoro promluvil jako první.
„Kruci, slepá ulička.“ zaklel Zoro. Musela jsem se pousmát. Chtěla jsem něco říct, ale ozval se mužský hlas jako předtím.
„Vítejte v prvním kole. Vaše první otázka zní:
Jak si přejete mít ideální den?“ zeptal se na první otázku hlas. Zamyslela jsem se. Nejraději bych tak napsala Zora, ale na to jsem odvahu neměla. Zoro bezmyšlenkovitě vzal křídu a napsal jméno. Nebo spíš věc, což jsem věděla, že bude špatně. Já to riskla a napsala jsem přátelé. Zoro tam totiž napsal pití.
„Tddd. Špatně.“ ozval se hlas. Po chvíli jsme slyšeli divný zvuk. Pak jsme si všimli náletu vos. Ale ne ledajakých. Byly to obrovské vosy. Ty když tě štípli, mohla by si i zemřit, jak je jed účinný. Jenže já zbraň neměla a svou moc jsem použít nemohla, protože bych ty žihadla dostala na sto procent.
„Nechtě to na mě.“ řekl mi Zoro, kterému to k mému překvapení došlo. Přikývla jsem na souhlas a schovala jsem se jako malé děcko. Zoro sám bojoval proti těm vosám. Ale v jeho očích jsem četla, jak je nadšený. Ten nikdy ženu milovat nebude. Pomyslela jsem si. Ale abych jsem se ne jenom schovávala, tak jsem přemýšlela. Jak docílit správné odpovědi. Jedna varianta mě napadla.
„Zoro, myslím, že jsem na to kápla. Já měla napsat tvé jméno a ty mé. Procházíme zkouškou lásky a my dva musíme plnit úkoly, jako bychom byli milenci.“ byla jsem překvapena, že jsem to řekla nahlas.
„Tak to tam napiš i za mě. Já se postarám o ty vosy zatím.“ řekl Zoro bez nějakých keců. Bylo to způsobeno tím, že se věnoval boji. Proto jsem vylezla a šla ke stěně, kde jsem napsala za Zora své jméno a za mě Zorovo jméno. Jakmile jsem to napsala, tak všechny vosy zmizely.
„Bravo, pochopili to.“ zajásal hlas. „Ted si pospěšte na další úkol.“ oznámil nám a vzápětí se otevřela pravá stěna a objevil se další vchod. Zoro ulidil katany, zase mě čapl za ruku a šli jsme tím směrem, dokud jsme nenarazili na další zkoušku.
Brook and Usopp:
Vydali jsme se s Usoppem-san tou prostřední cestou, kterou jsme si zvolili nastejno. Nejenom Usoppovi-san se klepaly nohy, ale i mně. Bál jsem se. Šli jsme mlčky. Ani já ani Usopp-san nepromluvil žádné slovíčko. Já se bál, že by se mi třásl hlas a to jsem nechtěl. Možná Usoppa-san trápilo to samé. V tom jsme došli nakonec cesty.
Byla to slepá uličky, nebo jsem si to aspoň myslel. Ale mýlil jsem se.
„Usopp-san, nevrátíme se? Jsme ve slepé uličce.“ zeptal jsem se Usoppa-san a snažil jsem se, aby se mi netřásl hlas.
„D-dobře.“ zavískl Usopp-san.
„Nikam nechoďte. Vítejte při prvním úkolu. Vaše první otázka zní:
Uveďte tři rysy, které máte společné se svým partnerem.“ oznámil nám ten hlas.
„CO?!“ vykřikl jsem společně s Usoppem-san. Poté jsem si všiml dvou kříd.
„Brooku, myslíš, že tam máme napsat naše rysy, nebo s tím koho milujeme?“ zeptal se mě Usopp-san.
„Myslím, že je myšleno nás dva.“ zamyslel jsem se. „Riskneme to?“ zeptal jsem se pak Usoppa-san. Usopp-san přikývl na souhlas. Tak co máme společného? Zamyslel jsem se. V tom mi to došlo. „Myslím, že první rys je, že jsme strašpytlové.“ dostal jsem ze sebe a trošku se mi klepal hlas.
„Dobře.“ přikývl Usopp-san a oba jsme to tam napsali. „Vyhýbáváme se bojům.“ dodal Usopp-san. Tentokrát jsem přikývl já a oba jsme tam napsali vyhábáme se bojům.
„A poslední?“ zeptal jsem se spíš sám sebe, než Usoppa-san.
„To stačí. Víc jich nemáte.“ ozval se hlas. S Usoppem-san jsme se po sobě podívali. „Jedni zmála, terým to došlo.“ pochváil nás. Pak se po levé straně otevřel vchod. S Usoppem-san jsme polkli a vyrazili na další úkol.