Úplně obyčejný život úplně obyčejné holky- prolog
Informace:
Tento příběh je věnován všem vlkům a všem kteří je mají rádi.
Užívejte si příběh!
Omlouvám se za gramatické chyby nejsem dobrá v čj.
Nemůžu napsat že je to ze života protože jsou to superschopnosti takže to ze života tak úplně není.
Tohle už je hodně staré, nehodlám pokračovat.
Čau já jsem Maky a chodím do 8.B . Chtěla jsem na gympl, jenže rodiče mi řekli, že mě nebudou vozit přes celý město kvůli tomu, že je tam gympl. Jestli by mi řekli abych posoudila jaká třída je nejhorší, řekla bych 8.B . No a když mě pančelka donutí k tomu abych dávala pozor, zdá se mi, že se to taky šprtala na poslední chvíli. 1.C , přesně tam chodí moje sestra, Anička. Alespon jí tak všichni říkají, i když je to Anna, jen Anna. Říká že jí to sluší, i když její žluté, kulmou natočené vlasy, vypadaj jak dobře načechranej polštář. A vždy když jí to říkám, tak se na mě podívá skoro bílou tváří, s pronikavě zelenými oči. A jak vypadám já? Já mám od přírody kudrnaté černé vlasy dlouhé po zadek a ofinu padající do očí. Do vlasů mám zapletené taky dvě havraní pírka přichycené dřevěnými korálky. Mám také jáhlové oči. Ségra má spoustu kámošů. Všichni jsou zvláštní, i já mám partu. A všichni jsme něčím zvláštní. Všichni z té party jsou stejně zvláštní jako já.
Já se dokážu proměnit ve vlka. Jenže ne ve vlkodlaka, ten je jen v pohádkách. Já se dokážu proměnit v normálního vlka, co neumí mluvit. Jen vít, knučet, vrčet a štěkat. A chodím po čtyřech, taky jako normální vlk.
Jenže takových existuje víc, mnohem víc. A mám příběh který to osvědčí.
Byli zrovna prázdniny a mě mamka vysazovala u Skate parku. Jediný co u skate parku nesnáším, je to, když tam někdo je. A jelikož tam byla celá skupina, ani si nedokážete představit jak jsem se naštvala. A i když jsem nebyla vůbec oblíbená, spíše mě nesnáší, nechali mi prostor a dokonce z ramp uhnuly. To by překvapilo každého a samozřejmě to překvapilo i mě. A právě proto jsem se otočila za tou skupinkou teenagerů co na mě jen udiveně zírali. To jsem si však nevšimla že tam, kde jsem chtěla zastavit ,stál jeden z té skupinky. Nevím co se stalo, jenomže jsem se ocitla v nemocnici. Tam okolo mě stála ta skupinka teenagerů co byla ve skate parku. Toho jsem si však nevšimla protože jsem zkoumala svou levou ruku v sádře, položenou v trojcípém šátku. Ruku jsem zvedla a litovala jsem toho protože jsem ucítila palčivou bolest. Pak jsem se na ně podívala a trochu jsem se jich lekla. ,,Tohle deláte každému?"Trochu otráveně jsem se jich zeptala a podívala se na ruku, prakticky celou obalenou v sádře. Následovalo jen ticho.Po týdnu v nemocnici kdy mě každý den navštěvovala ta parta, mi sundali sádru a pustili pryč. V dálce jsem zahlédla tu partu jak odchází a tak jsem ji doběhla. Chtěla jsem si popovídat s tím klukem co stál na té rampě, přesně tam kde jsem měla zastavit.
Maky:,,Díky."
Ten kluk:,,A za co?"
Maky:,,Myslíš si, že by mě rodiče navštěvovali každý den?"
Ten kluk:,,No, většina rodičů to dělá"
Oba jsme se zasmáli.
Maky:,,Já jsem Maky"
Ten kluk:,,Já jsem Kí...
Ta skupinka:,,Honem nebudeme na tebe čekat!!!"
Ten kluk:,,Promin už musím"
Uběhlo pár týdnů a mě začal zas školní život, kdy jsem pořád vzpomínala na toho kluka. "Kí" "kí" jaké jméno by to mohlo být?! ,,Maky!!" Uslyšela jsem. Rozhlídla jsem se, jenže okolo mě byl jenom vlčák. Vypadal sice jako normální vlk, jenomže vlci ve městě nejsou. Nevěděla jsem proč jenže jsem si řekla že když nemám co na práci, tak si půjdu hrát s tím psem. Když jsem se však proměnila on na mě neštěkl. Tak jsem na něj projistotu štěkla. On se místo toho naježil a proměnil v člověka a řekl ,,Já jsem Kíro.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
