Nejsem dítě robotí - 3. kapitola
Informace:
Záhadný chlapec dorazil na policejní stanici, aby zachránil Yokiye. Jak se záhadný chlapec probojuje přes Meiko? A jak bude reagovat Yokiyo na nabídku, které se nedá odmítnout?
Doufám, že se bude líbit :). Předem se omlouvám za případné chyby a přeji příjemné počteníčko :).
“Hej ty!” kluk si elegantním pohybem stáhl kapucí a prohrábl si fialové vlasy. “Přestaň se flákat, tvůj odvoz je tady!” ušklíbl se a mrkl na mě.
Všiml jsem si Meiko nalepené u zdi a čekající až se dostane kluk do jejích rukou.
“Bacha!” upozornil jsem ho. Zmateně se rozhlížel a v momentě, kdy si všiml Meiko dostal od ní ránu do obličeje. S ním to ale nijak nehnulo. Jen ho to ještě víc rozzuřilo.
“Máš lebku ze železa, co?” zavrčela Meiko.
Kluk ji popadl kolem krku a zvedl ji. Meiko kopala nohama a marně se snažila jeho ruce odtáhnout od krku. Jeho pěst se zatínala. Ona se pokoušela popadnout dech. Nehty se ji zarývaly pod jeho kůži.
“Ty...svině…” zakašlala a výhrůžně na něj hleděla.
“Žádné prosby?” pousmál se kluk.
Zíral jsem na něj vyděšeně. Co to dělá? Chce ji zabít? To je špatné! Co blázním...sám jsem ji chtěl zabít. Ale dokázal bych to? Jistěže ne! Nechci aby ji zabil! Nechci vidět nikoho umřít…
“Nech toho!” zařval jsem na něj.
“Huh?” nechápavě se na mě podíval. Meiko se naposledy pokusila o nádech. Celé její tělo z posledních sil zabralo, ale pak se uvolnilo. Ruce se svěsili vedle těla a nohy přestaly kopat. Zavřela oči a sklonila hlavu.
“Co si to udělal?” zašeptal jsem vystrašeně. Kluk hodil Meiko proti zdi, při čemž se trefil do tlačítka, které uvolnilo má pouta. Nečekal jsem to a tak jsem jen padl na zem. Praštil jsem se do obličeje, ale bylo mi to jedno.
“Ty jsi ji zabil…” zasténal jsem. Chvěl jsem se zimou i strachem.
“Vstávej!” zabručel a dal ruce v bok.
Do mých mrtvých rukou se vrátila krev společně se sílou. Opřel jsem se a pomalu se postavil. Pohlédl jsem na něj nešťastně a nechal jednu slzu stéct po tváři. Usmál se a přistoupil ke mně. Podal mi pomocnou ruku. Měl jsem z něho strach, ale...teď vypadal tak přátelsky. Jeho fialové oči vůbec nebyli zuřivé a krvežíznivé. Úsměv na tváři byl upřímný a krásný. Bez myšlenkově jsem se natáhl po ruce a dotkl se jeho hebké kůže. Pomohl mi se zvednou na nohy.
Ale zničeho nic se zamračil a vrazil mi koleno do břicha. Zasáhl silně můj žaludek a v mé žeberní kost křuplo. Vykřikl jsem a z úst mi tekla krev. Chtěl jsem padnout na zem a utápět se v bolesti, ale on mě stále držel. Vlastně si mě přitáhl k sobě blíž a při tom mi drtil ruku ve své pěsti.
“P-proč…” zasténal jsem.
“Poslouchej!” zavrčel s úšklebkem na tváři. “Riskuji tady kvůli tobě vlastní život! Jediný důvod proč to dělám je, že věřím, že se k nám přidáš!” v tom se mnou praštil o zeď. V zádech mi křuplo a hlava se mi zatočila. Sáhl si do kapsy a vytáhl svou dýku, přiložil mi ji ke krku.
“Pokud se však nepřidáš budu tě muset zabít.” řekl klidně.
“Ale...kdo jsi? Ke komu se mám přidat?” sypal jsem ze sebe tiše otázky.
“K rebelům přeci!” pronesl, schoval dýku a odstoupil ode mě. “Jmenuji se Koiwai Naoki.” uklonil se. “Tak co si zvolíš, zajíčku?” pousmál se sadisticky a dal ruce křížem.
Moc možností nemám. Vlastně jiná než jít s ním není. Když odmítnu a on mě náhodou nezabije, tak skončím ve vězení. Budu určitě podezřelý z vraždy Komiyami Meiko a útoku na princeznu Toyu. Počkat! Vždyť je tu pořád ten asistent! On je svědek, on mě může zachránit! Trochu jsem se posunul ke dveřím a pohlédl v rychlosti ven. Asistent Chokichi ležel vedle princezny a těžce oddechoval. Pevně zavřené oči a z úst mu tekly sliny. Sakra! Taky usnul!
On mě tedy nezachrání. Nikdo mi nepomůže? Co mám dělat? Možná...že chci zpátky svůj nudný život bez svobody...Když se přidám k rebelům a někdo na to přijde...popraví mě! To já nechci! Chci...já chci jen žit…s tebou, matko.
Zatnul jsem pěst a kousl se do rtu. Sklonil jsem hlavu, aby mi neviděl do tváře.
“Tak co? Jak se rozhodneš?” Naoki zněl dost netrpělivě.
“Já,” zhluboka jsem se nadechl a pohlédl mu vážně do tváře. Byl jsem rozhodnutý! Rozhodnutý, že dnes...dnes ještě neumřu!
Těžce jsem se probouzela. Odlepila jsem řasy od sebe a pohlédla na svět, který byl nyní rozmazaný. Párkrát jsem zamrkala a pořádně se nadechla. Pohlédla jsem vedle sebe. Vedle mě ležel Chokichi a vypadal jak neviňátko, když spal.
Počkat! Co to dělá? Spí? Ale proč? Jsem doma? Ne...vždyť jsem byla na stanici...A už si vzpomínám. Rozběhla jsem se s úmyslem zjisti, proč na stanici nikdo není a pak ucítila tak sladkou vůni. Nemohla jsem se udržet a usnula.
Posadila jsem se a rozhlédla se. Ten kluk, Yokiyo, už tu nebyl. Jediné, co po něm zůstalo byla žlutá šála na zemi. Na zemi kousek od šály ležela Meiko.
“Meiko!” vyjekla jsem polekaně a přesunula se k ní. Mírně jsem ji nadzvedla a oddělala ji rudé pramínky vlasů z čela. Těžce oddechovala a puls měla stabilní. “Ještě, že tak.” usmála jsem se. Byla v pořádku a to mě uklidňovalo. Na krku měla modré modřiny. Zajímalo by mě, co se stalo, když jsem spala. Položila jsem ji jemně na zem a prohlížela si místnost. Postavila jsem se a vzala do rukou Yokiyoho šálu.
Kdo by si pro něho přišel? “Ale já nejsem rebel.” Chtěl znít klidně, ale hlas se mu třepal. Tehdy jsem s myslela, že je to z šoku. Ale co když lhal? Nejspíš si pro něj přišli ostatní rebelové. To je jedna z možných verzí. Yokiyo, opravdu si mi lhal? Já myslela, že je upřímný, že byl ukřivděn. Ale...asi jsem se mýlila. Meiko měla pravdu...Yokiyo je...musí být rebel!
Vyběhli jsme ze stanice. Naoki si nasadil na hlavu kapuci a přes ústa si dal černobílý šátek.
Šátek...má šála! Popadl jsem se za krk, kde jsem očekával, že bude bavlněná šála po mé matce. Ale neměl jsem ji! To je jediné, co mi po ní zbylo. To málo, co jsem měl. Otočil jsem se zpátky k té budově. Naoiki mě chytl za bundu a škubl se mnou.
“Kam myslíš, že jdeš?!” zeptal se otráveně.
“Moje šála! Zapomněl jsem ji tam.” odpověděl jsem mu.
“Šála?!” zvedl jedno obočí a pak se rozesmál. “Na takové kraviny není čas. Posily z druhé stanice za chvíli přijedou, zajíčku.” posmíval se mi.
“Nejsem zajíček! Jmenuji se Hayashida Yokiyo.” zabručel jsem uraženě.
“Povím ti tajemství, “ usmál se vzrušeně Naoki a přitáhl se k mému uchu. “Mě. To. Vůbec. Nezajímá. Za-jíč-ku!” odtáhl se smíchem a mrkl na mě.
“Hej!” červenal jsem se zlobou, která v mých žilách vzplála.
“A teď pojď!” rozběhl se pryč.
“Ale...počkej!” běžel jsem za ním. Utíkal uličkou za stanicí, kde nebývá až tolik kamer. Na konci uličky se zastavil a klekl si.
“Co to děláš?” otázal jsem se ho.
“Debilní otvor! Nechceš se otevřít?!” Naoki bouchal do betonové zemi, ale já žádný otvor neviděl. Možná se dočista zbláznil?
“Otevři se!” Naoki se rozmáchl a věnoval betonové zdi takovou ránu, že popraskala. Zděšeně jsem hleděl i na jeho kůži, která se rozpadla a odkryla železnou pěst. Ohlédl se na mě s pohledem, který ukazoval, že má něco za lubem a že to pro mě nebude příjemné. Ušklíbl se a v očích mu zajiskřilo. Postavil se a vzal mě za ruku.
“Bud trochu užitečný, zajíčku!” a zničeho nic mě zvedl do vzduchu a praštil se mnou o rozbitou zem. Ta se pode mnou rozpadla a já se propadl. Vykřikl jsem a marně natahoval ruku ke světlu. Dopadl jsem na zem velmi tvrdě a vyrazil si dech.
“Hej zajíčku!” zvolal Naoki. “To bych do tebe neřekl, že máš takovou sílu.” zasmál se a pohodlně skočil dolů.
Nevěděl jsem, kde jsem. Ani jsem to nechtěl vědět. Držel jsem se za hrudník a bolestivě se nadechoval. Do nosu se dostávala velmi nepříjemný, štiplavý smrad.
Světlo z venku náhle zmizelo a Naoki si ke mně přiklekl.
“Ty si ale pitomec!” posmíval se mi. “Fňukáš tu jako by tě to hrozně bolelo, ale přitom máš tolik bojových možností s tímhle tělem.” vrtěl hlavou a smál se. “Teda povím ti, takhle dlouho jsem se nezasmál.” utíral si slzy a držel se za břicho.
“Jsem rád, že se bavíš.” zavrčel jsem.
“Už je to dlouho, co jsem neslyšela tvůj smích, Naoki.” ozval se něžný, dětský hlásek.
Zvedl jsem hlavu, abych se podíval odkud to přišlo. Před námi stála dívka se svíčkou v ruce. Plameny ozařovaly její obličej, na kterém byl milý úsměv. Její zelené oči bych poznal kdekoliv. Je to ta dívka, které jsem se ráno zastal. A skončil takhle...na zádech v nějakém kanále a se společníkem, který mě buďto mlátí nebo se mi posmívá.
“Ai!” pronesl klidně Naoki a postavil se. “Víš, že sama nesmíš nikam chodit.” pokáral ji.
“Ale já vám musela jít naproti.” zasmála se. Její smích zněl jako dvě rolničky. Pak se koukla na mě a uklonila se. “Těší mě, jmenuji se Ai.”
Rychle jsem se postavil a nervózně přikývl. “Já jsem,-”
“Hayashida Yokiyo, já vím.” přerušila mě.
“Odkud znáš mé jméno?” překvapeně jsem na ní zíral s otevřenou bradou.
“Znám hodně věci, Hayashido.” usmála se a vesele poskočila. Poté se otočila a skákavým krokem mířila hlouběji do kanálu. Naoki kolem mě prošel a následoval ji. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem se vydal za nimi.
“Rebelové?”
“Ano, pane. Rebelové.” klečela jsem na zemi v úkloně. Čekala jsem na další instrukce od jediného muže, který je z lidí nejvýše postaveným členem. Celé tělo ze železné konstrukce měl skryté pod bílým pláštěm s černými pruhy. Vlasy dlouhé až na zem modré barvy. Oči černější než noc. Stál nade mnou, ale hlavu měl natočenou k nehybné věci před ním. Byl to robot ženy s hnědými vlasy. Zavřené oči a klidný postoj. Nikdy jsem ho neviděla v provozu a řekla bych, že u několik let ho nikdo nezapnul.
“Zklamala si mne, Toyo.” vzdychl náš vůdce. “Měla by si být vděčná, že tě nenechám popravit.”
“Jsem vám vděčná!” bránila jsem se.
“Tak proto něco dělej!” stočil oči a věnoval mi svou pozornost. Laskavě se usmál, ale z jeho úst vycházela jen chladná slova. “Říkala si, že máš rebely pod kontrolou, ne? A jak to, že dva z nich omráčili celou policejní stanici? Co mi k tomu povíš, Toyo?” narážel na mě.
“Slibuji, že se o ně postarám, vůdce.” snížila jsem se až k zemi, abych ukázala svou a slabost vůči němu.
“Hodná holka.” pochválil mě. “Postarej se o to, než se roboti postarají o tebe.”
Zázračná dívka Ai a záhadný kluk Naoki mě vyvedli kanálem ven. Ocitli jsme se v podzemním domě, který vypadal dost obydleně. Spoustu nábytků, matrací na špinavé zemi, po které pobíhaly krysy. Na zdi zavěšená zbroj a místnost ozářena dvěma svíčkami. Oni se nijak nezastavovali a prošli místnosti jako by nic. Náhle se před nějakými dveřmi zarazili.
“Vítej u nás doma, Yokiyo.” usmála se Ai a otevřela dveře.
Oslepila mě sluneční záře. Zavřel jsem oči a kryl se stínem mé ruky. Když si oči zvykli, otevřel jsem je a pohlédl před sebe. Byl jsem naprosto uchvácen. Takovou nádheru jsem dlouho neviděl. Před námi se rozprostíral les s mohutnými stromy. Vonělo to tady exotickými rostlinami. Pod námi bylo točité schodiště a spoustu dveří zpátky do kanálu. Na zeleném palouku před lesem šermovalo mezi sebou pár lidí.
“Co je tohle za místo?” zeptal jsem se nadšeně.
“Tohle? To je místo za městem, které jako jediné nebylo zničené lidmi ani roboty. Nedotčená příroda přežila a pomocí tajných kanálních chodeb jsem se k ní dostali.” rozzářila se Ai.
“Ai?” podíval jsem se na ní vážně. “Kdo vlastně jsi? Znám tolik dětí a lidí, ale nikdy jsem neviděl člověka jako ty. Máš celé tělo z masa a kůže. Nejsi nijak ovlivněna světem robotů.” v ten moment mi něco došlo. Na to že ji ráno zmlátily železné tyče při nápravné hře, nemá na sobě jedinou modřinu, jedinou jizvu. “Jak je možné, že si v pořádku potom co tě zmlátili?”
“Víš, Yokiyo, já nejsem člověk.” usmála se zářivě Ai.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
