Máma
Informace:
Bla blá ano i já sem tam něco napíšu :D Příjemné čtení :p
Každý z nás určitě zná ty hloupé hádky s rodiči o hloupostech, kterých nakonec litujeme. Dnes vám povím svůj příběh. Vše to začalo ráno...
Hádali jsme se s matkou kvůli tomu že mi nechce koupit jedny kalhoty.
,,Bože já tě tak nesnáším!" křičela jsem na svou matku, která seděla v křesle.
,,Zlato..." vydechla unaveně. ,,Pochop že nejde všechno hned" řekla smutně.
,,Jasně! Bráchové hned dostanou všechno co chcou je já jsem na druhé koleji!" pořád jsem na ní křičela. Vztekle jsem se obula a šla jsem ke dveřím. Máma pořád seděla v křesle, duchem skoro nepřítomna. ,,Ani neposloucháš co ti říkám. Ty jsi ale kráva..." zavrčela jsem, tak aby mě slyšela. Práskla jsem naštvaně dveřmi, a šla jsem do školy.
Celí den probíhal v poklidu a míru. Prohodila jsem pár slov s kamarády. Dělala jsem že sleduji vyučování. Taková ta běžná rutina. Znuděně jsem se vracela domů. V bytě bylo ticho, až nezvykle. Prošla jsem celí byt a matka nikde. Přisuzovala jsem to tomu že šla do obchodu nebo tak. Protože jsem se nudila začala jsem uklízet. Když přišlo na mámino oblečení jen sem ho zmuchlala a hodila jsem ho do její skříňky. Ve chvíli kdy jsem zavírala dveře všimla jsem si dvou papírů. Má zvědavost byla velká a tak jsem si je přečetla. Na jednou byla smlouva o práci. Když jsem si jí pročetla zjistila jsem že to není její práce ale nějaká brigáda. Pak jsem se pustila do druhého papírů. No teda spíš dopisu na němž bylo moje jméno. V tomto případě jsem váhala o chvíli déle, ale nakonec jsem ho otevřela. Stálo tam :
Ahoj *****
tady jsou všechny peníze co jsem ušetřila z brigády. Jsou k tvím osmnáctinám. Kup si za to co chceš. Vím není to moc ale i pro to málo jsem pracovala s láskou. Máma.
V obálce bylo něco kolem dvaceti tisíc. V tu chvíli ve mě něco hrklo. Ucítila jsem tíhu na hrudi. Cítila jsem se jako hlupák. Byla jsem sobec a nevěděla jsem že máma pro mě takhle šetřila. Papíry jsem vrátila na své místo a sedla jsem si do křesla, přehrávala jsem si v hlavě co jsem kdy mámě řekla hnusného. ,,Až se vrátí omluvím se jí..." řekla jsem si pro sebe. Pár minut na to mi zazvonil telefon.
,,Dobrý den jste slečna *****?" ozvalo se.
,,Ano jsem." řekla jsem nechápavě.
,,Tady nemocnice *****." v tu chvíli by se krve nedořezali v mém těle.
,,Vaše matka leží v nemocnici. Je v ohrožení života. Mohla by jste se dostavit?" chvíli bylo ticho. Nebyla jsem ze sebe schopná vydat ani hlásku.
,,Slečno?" prolomil hlas zdravotníka.
,,Ano hned tam jsem" dostala jsem ze sebe. Zdravotník mi řekl kde leží.
Nemocnice byla až dvě hodiny odsud. I když byla venku zima vyběhla jsem v tryčku ven , a utíkala jsem za mámou.
Když jsem tam doběhla, zastavil mě doktor. Ve tváři měl ten nejhorší výraz na světě.
,,Slečno vaše matka...." na chvíli se odmlčel. ,,...zemřela...." to poslední slovo jako by se mi vypálilo do duše. S brekem jsem padla na kolena. Sesypala jsem se jako hromádka neštěstí. Doktor mě utěšoval několik dlouhých minut....
O pár dní později měla pohřeb. Doktor mi říkal co se jí stalo, ale nic si z toho nepamatuji, jen že měla autonehodu. Sledovala jsem jak její rakev i sní pomalu klesá do země. Na náhrobku stálo: Milovaná žena, a úžasná matka. Ráno jsem jí neřekla ani ahoj. Chovala jsem se jako sobec. A neřekla jsem jí ani jak mě to mrzí. Do dnes toho lituji....
Proto vám říkám i když se hádáte, a ne jen s mámou i přáteli či rodinou, říkejte jim každý den jak je milujete. Protože nikdy nevíte kdy jste s nimi mluvily naposled....
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.