Povídky Robin and Zoro - Za deset dní zemřeš - 10. kapitola
Informace:
Zoro brzy ráno probudí Robin, že je čas odejít. Jedou totiž k rodičům Robin. Oznámit jim, že Robin umírá. Zoro poznává rodiče Robin, kteří jsou fajn. Dokonce nedávají nějakou lítost kvůli tomu, že Robin umírá. Ani se na ni nezlobí, že jim to říká až takhle pozdě. Robin vypráví rodičům při procházce, jaké dobrodužství zažila se Zorem, Cori, Daikim, Janey a Lawem. Jenže v noci se Robin přitíží a sanitka ji odváží do nemocnice.
Krátká kapitola, ale snad se bude líbit. A krásné počteníčko. :)
10. Devátý den
Ráno mě vzbudil Zorův hlas. Otevřela jsem jedno oko, a pak to druhé. Zoro mě hladil po vlasech.
„Zlatíčko vstávej, nebo nám to udeje.“ budil mě potichu Zoro. Vzpomněla jsem si, co je za den a co je v plánu. Posadila jsem se. Ostatní ještě spali. Zoro na papírek napsal vzka pro ostatní, aby se nebáli, obuli jsem se a vyšli směrem vlakové nádraží.
Zoro se mě držel za ruku a trochu jsem měli na spěch. Ale naštěstí jsme to stihli včas. Vlak měl přijet za deset minut. Takže jsme si stačili i koupit něco k snídani. Pak jsem nasedli do vlaku. Našli si volné místo a usadili jsme se.
Víc jsem se přitulila k Zorovi. Ten si mě víc k sobě přitiskl. Pak mi dal pusu do vlasů a vlak se rozjel. Měli jsme jet celkem pět hodin. Hladoví jsme už nebyli, ale trochu unavení ano. Tak se mi povedlo, že jsem usnula na rameni Zora. I Zoro usnul. Po třech hodinách jsem se probuudila a Zoro ještě spal. Zjistila jsem kde jsme a byla v klidu, že jsme o nepřejeli. Zoro se probral, když jsem se ho chystala probudit, že už vystupujeme. Takže jsem ho budit nemusela. Vzali jsme si věci a na nástupišti, co vlak zastavil jsem vystoupili a já vedla Zora pěšky do mého domova.
Naši nebydleli daleko od nádraží. Taky se jednalo o malou vesničku v Osace. Cestou jsme se drželi za ruce, ale mlčeli jsme . Já přemýšlela, jak to našim oznámit. V podsatě zítra byl den, kdy jsem měla zemřít. A já si celých deset dní užívala s přáteli a rodině nedala ani vědět. Bála jsem se toho, ale byla jsem ráda, že je tu se mnou Zoro, že mi morálně pomůže. Nemusel nic říkat, stačilo, že tam byl.
Když jsem došli před domek, tak jsem se nadechla a vydechla. Podívala jsem se na Zora. Ten přikývl na souhlas a já zmáčkal zvonek. Chvíli se nic nedělo, ale po chvíli vyšel ven taťka. Chvíli na nás zíral jak z jara.
„R-Robin?“ dostal na konec ze sebe taťka.
„A-ahoj tati.“ dostala jsem ze sebe zase já.
„Shijni, kdo...“ nedořekla mamka, která se taky objevila venku. „R-Robin?“ taky byla celá překvapena.
„M-mami.“ dostala jsem ze sebe.
„Pojďte dál. Nestůjte tam. Shinji pujsť je dovnitř. Za chvíli se podává oběd.“ vzpamatovala se brzy mamka a napomenula taťku, aby nám tevřel branku. Ten i hned učinil a mezi brankou mě objal. A já jeho taky. Měla jsem na krajíčku. Pak přišla mamka a ta mě taky objala.
„Zlatíčko, měla si nám zavolat, že přijedeš. A taky, že máš přítele. Nejsem na to připraveni. Máme tu bordel.“ napomínala mě mamka, ale nemyslela to zle. Byla ráda, že mě vidí.
„Mami, tati, toto je můj příttel a můj doktor Zoro Roronoa a to jsou mí rodiče Masumi a Shinji Nico.“ představila jsem je navzájem. Mamka Zora objala a dala i pusu a taťka si se Zorem podal ruku. Pak nás mamka vyzvala dál na oběd.
Než jsme sedli k jídlu, tak jsem Zorovi ukázala celý domek. Můj starý pokojík, i ložnici našich, kuchyň, obývák a koupelnu.
„Máte to tady moc útulné.“ poznamenal Zoro. Pak jsme šli obědvat. Mamka připravila katsu, což byly smažené kotlety. Všichni jsme si pochutnali, protože mamka je vyučena kuchařka. Po obědě jsme šli do obýváku se sednout ke kávě. Teda Zoro, mamka a taťka měli kávu a já čaj. Už jsem se chystala promluvit a říct pravdu, ale mamka byla rychlejší.
„Robin, co se děje?“ zeptala se, jako by mi četla myšlenky. Zoro mě pevně chytl a za ruku.
„V-víš mami, tati, před deseti dny mi tady Zoro diagnostikoval nádory na mozku. Mám pouze desetní života. Chtěla jsem vám to dát vědět, ale mí přátelé pro mě pořádali na každý den výlet až jsem na to zapomněla. Zítra je poslední den, kdy budu žit.“ dostala jsem ze sebe s brekem. Mamka s taťkou poslouchali a byli bělejší a bělejší.
„Pojď ke mně zlatíčko.“ vybídla mě mamka a objala mě. Obě jsme brečely.
„Nevadí. Byla jsi po celou tu dobu šťastná?“ zeptal se taťka.
„Ano byla. Mám skvělého přítele a skvělé přátelé. Neodpustili, abych jsem na svou nemoc myslela. Abych jsem se trápila. Proto jsem i na vás zapomněla. Vám to říct.“ soukala jsem ze sebe. K objetí se připojil i taťka. Zoro nás jenom pozoroval. Nevěděl co má dělat. Jestli dejít, něco říct. Nevěděl. Pak jsme se od sebe oddělili a vysmrkala jsem se s mamkou.
„Půjdeme se projí?“ zeptala se mamka nás všech. Všichni jsme s tím souhlasili. Mamka s taťkou se šli obléci a já se Zorem na ně čekala před vraty.
„Máš skvělé rodiče.“ zašeptal mi do ucha Zoro. Podívala jsem se na něho.
„Vím, a jsem za ně ráda, ale budou mi chybět. Všichni mi budete chybět.“ řekla jsem a málem jsem se zase rozbrečela. Zoro mě objal.
„Ty nám taky budeš chybět.“ zašeptal mi do uchal. Měl nakřáplý hlas. Pak dorazili naši a my si cestou po vesnici různě povídali. Hlavně já a Zoro jsme povídali, protože rodiče zajímalo, co jsem celu tu dobu dělala. Jaké výlety jsme naplánovali atd...Bylo toho hodně. Naši poslouchali a občas se i na něco zeptali. Kromě Zora znali všechny. Law a Daiki tu bývali na prázdninách u svých babiček a dědečků a holky, které jsem později poznala jezdily na prázdniny za mnou, a spaly u nás.
Procházeli jsme se tři hodiny celkem. Šli jsme pomalým krokem, nikdo nikam nepospíchal. Na večeři jsme se dostavili na vesnické hospody, kde mě každý přívítal s otevřenou náručí a seznámili se se Zorem.
V hospodě jsme si dali večeři. Taťka pro nás všechny objednal panáka a pivo. Ale jenom jednoho. Nechtěl, aby se někdo opil. I když poté co taťka zjistil by se rád opil. A nejen on. Ale vydržel to a nedával na sobě znám žádnou nervozitu smutek nic. Byl to ten starý taťka, kterého si pamatuju. Okolo jedenácté jsme se vrátili domů. Mamka přichystala postel pro mě a Zora v mém pokojíku. Sice postel byla malá, ale my se v ní rádi mačkali. Zoro si dělal i srandu, že bude spát na zemi jestli ho schodím. Když jsme zalehli bylo něco kolem půlnoci. Všichni jsme usnuli poměrně rychle.
Ale ve tři hodiny mě vzbudily velké bolesti hlavy. Z čela mi tekl pot, celá jsem se chvěla a cítila jsem se slabá.
„Zoro.“ zvolala jsem jeho jméno a pokusila jsem se s ním zatřást. Ale Zoro nespal tvrdě, takže byl hned vzhůru.
„Robin, co se děje?“ zeptal se ospale Zoro a posadil se na posteli.
„J-je mi zle.“ dostala jsem ze sebe. Věděla jsem, že smrt si pro mě je. Zoro hned vytáhl mobila a zavolal záchranku. Mně doporučil si lehnout. Šel do kuchyně pro sklenici vody, abych jsem se mohla trochu napít. Pak šel vzbudit ročidě. Záchranka tu byla co by dup. Naložili me a odvezli do nejbližší kliniku. Naštěstí jeden člověk mohl jet se mnou. A tím byl Zoro. Nebo aspoň já jsem si ho vybrala.
V nemocnici řekli, že mě musí vyštřit, i když Zoro jim řekl co mi je. Při magnetické resonanci jsem ztratila vědomí. Nevím co se dělo pak, ale když jsem přišla k sobě, tak jsem ležela na jipce a okolo mé postele byli mí rodiče, Zoro, Cori, Daiki, Janey a Law.