Povídky Robin and Zoro - Za deset dní zemřeš - 7. kapitola
Informace:
Všichni si užívají další sportovní den. Nejdřív jdou na horozeleckou stěnu, kde překoná Janey sama sebe. Bojí se výšek, přesto na stěnu vylezla. Po horozelecké stěně je čeká tenis, kde si skoro zahraje každý s každým. A večer jedou na hokejový zápas, Japonsko proti Kanadě, kde Japonsko vyhrálo. A to není všechno. Ostatní přichystali pro Robin menší překvapení.
Tak je tu další díleček, omluvte mé chyby a krásné počtení. :)
7. Šestý den
Druhý den mě probudil zvonící mobil. Otevřela jsem oči a vzala mobila do ruky, abych jsem se podívala kdo to volá. Byl to Zoro.
„Dobré ráno, Zoro.“ popřála jsem Zorovi. Chvilku jsem poslouchala, co mi říká. „Dá se říci, že dobře. Už víš, v kolik se kde sejdeme?“ zeptala jsem se Zora, protože jsem si uvědomila, že na čase jsme se nedomluvili. Odpověděl, že neví, ale že se ještě zeptá Daikiho, nebo Cori. „Dobře, já zavolám Janey, nebo Lawovi.“ slíbila jsem, že to zjistím i o těch to dvou. Pak jsme hovor ukončili. Vypla jsem to a na seznamu jmen jsem najela na Janey, která mi po to po delší době zvedla. „Ahoj Janey, nevíš v kolik se sejdeme u sportovní haly?“ zeptala jsem se Janey, jestli to náhodou neví. Chvíli jsme poslouchala. „Dobře, budu tam.“ slíbila jsem Janey a hovor ukončila. Hned jsem volala Zorovi. Ten to hned zvedl. Zeptal se, jak jsem pochodila, že Daiki ani Cori to nevěděli. „V devět u sportovní haly.“ řekla jsem Zorovi, že já jsem byla úspěšnější. Zoro slíbil, že to dá vědět Daikimu a Cori. Já souhlasila a ukončila hovor.
Hned jsem vlezla pod sprchu a po sprše jsem se oblékla do sportovního oblečení. Udělala jsem si s nídani a mohla jsem vyrazit na cestu ke sportovní hale. U sportovní haly jsme se všichni sešli okolo deváté.
Dalo by se říct, že přišli všichni na čas. Jako první tu byla Janey s Lawem, protože jeli autem. Kvůli tomu, že večer se jede na stadion a ten jen o něco dál. Tak abychom to všechno stihli, tak ti dva přijeli autem. Pak dorazila Cori s Daikim a Zoro jako poslední.
„Co podniknemejako první? Tenis, nebo horozeleckou stěnu?“ zeptala jsem se všech, ale víc jsem sledovala Janey.
„Jako první máme horozeleckou stěnu.“ oznámil nám Law. Každý jsme přikývli na souhlaslas a vyrazili jme do sportovní haly.
V šatnách jsme se převléky do jejich obečení a šli do místnosti, kde byly horolezecké stěny.
Věděla jsem, že Janey se bojí výšek, ale obdivovala jsem ji, protože to nedávala najevo a šla do toho naplno. Dostali jsem instruktora, který nám udělal přednášku, tak se správně připoutat, jak nás bude jistit a jak máme lézt. Museli jsme jít po jednom, protože instruktor by neudržel dva najednou. Přemýšleli jsme, kdo půjde jako první.
„Já půjdu.“ ozvala se Janey statečně. Všichni jsme se na Janey podívali.
„Jsi si tím jistá?“ zeptal se Law Janey a v jeho hlase byly znát jeho obavy. Janey jenom přikývla hlavou, že si jistá je. A šla za instruktorem, aby se připravila na lezení.
Ten jí uvázal různá lana a karabinky k tělu. Pak ji vysvětlil, co má dělat, aby nespadla. Ale i kdyby jí to podjelo tak by nespadla. Jenom by vysela a houpala se, dokud by ji instruktor opatrně nespustil dolů.
Janey se zhluboka nadešla, křídou si namočila ruce, aby jí to neklouzalo a vyrazila na stěnu. Lezla velice pomalu a každý její krok si promýšlela, jak udělá. Všichni jsme mlčeli, i instruktor, protože jsme nechtěli Janey nějak rozptylovat, aby nespadla. Šlo jí to moc dobře. Překonávala svůj strach. Na Lawovi bylo poznat, jak je na Janey pyšný. I já na Janey byla pyšná. A myslím, že i Cori, Daiki i Zoro. Teda pokud věděli o jejím strachu z výšek. Já, Law a Cori jsme to věděli, ale nevíme jak zbytek.
Když asi po půl hodině Janey vyšplhala bez pádu k vrcholu, tak si na chvilku odpočinula a šla šplhat dolů. Mohla se rozhodnout, jestli to sleze sama, nebo se zhoupne na zem. Ale Janey ukázala bojovného ducha, tak lezla dolů stejně tak, jako lezla nahoru. Ale zvládla to. Na řadě byla Cori.
Když Janey byla dole a odpoutaná, šla se připoutat Cori. Law mezitím objal Janey, políbil ji a něco jí zašeptal do ucha. Všimla jsem si, že Janey zrůžověly tváře. Musela jsem se pousmát. Pak jsem seldoval, jak nahoru leze Cori. Ta byla zdatnější a hbitější, než byla Janey. Bylo to tím, že Cori se výšek nebála, jako Janey. Ale lezla až moc rychle, tak se stalo, že jí to asi dvakrát podlelo a spadla. Zůstala viset. Instruktor snesl Cori dolů a ta začala lézt znovu. Takhle jí to nevyšlo nadvakrát. Na třetí pokus bez problémů vylezla na vrcho horozelecké stěny a pak i sestoupila dolů, bez nějakého pádu. Na řadu jsem přišla já.
Taky jsem se bála, ale ne výšek, jako to, že se lana pode mnou uvolní a nikdo mě nezachytí a já spadnu na zem. Ale naštěstí se nic takového nestalo a já se bála zbytečně. Taky jsem lezla velice pomalu, ale postupně jsem maličko to tempo zrychlila. Ale i tak mi to podjelo jednou tak, že jsem spadla. A musela začít od začátku. Tentokrát jsem to zvládla. Po mně šel Daiki.
Daiki si nejdřív vše prohlédl, jestli by nenašel nějako skulinku, kde by to bylo bez problémů. Něco našel a začal lézt. Lezl výborně. Byl lepší než Janey, protože vylezl nahoru asi za tři minuty, možná i míň, ale Janey z nás byla nejlepší, kvůli tomu, že bojovala se svým strachem a taky ho překonala. Po Daikim šel Zoro.
Zoro se snažil napodobit Daikiho, ale nepovedlo se mu to. Našel si na stěně místo, a začal šplhat. Ale po chvíli už moc nemohl. Stěna byla udělaná tak, že byla moc prudká. Ale Zoro s tím bojoval. Asi pětkrát slítnul na zem. Instrukto mu radil, ať stoupá jinde, ale Zoro řekl, že to dodělá celé bez pádu. Ale povedlo se mu to až na šestý pokus a byl z nás všech nejhorší, protože se zdržel těmi pády a lezl nahorua a dolů, tím pádem tak pomalu, že byl pomalejší, než byla Janey. Když Daiki slezl dolů, tak jako poslední šel Law.
Law šel stenou cestou, jako já, Cori a Janey. Nechtěl nic riskovat, protože jednou se praštil do kolene tak, že ho museli operovat a nějaký ten pátek trávil v nemocnici a pak i doma. Ale Janey se o Lawa starala velice dobře a starostlivě. Law se toho lezení nebál, jenom si vybíral lepší a snadnější cíl, než něco náročného. Ani jednou nespadl a byl na tom stejně jako Daiki. Ale nikdo čas nepočítal, tak jsme nevěděli, kdo byl rychlejší, ale mám takový pocit, že to byl Daiki. Ale jak říkám, časy jsme nehlídali, tak nevím. Je to jenom můj dojem.
Když jsme všichni dolezli, šli jsem se najíst do restaurace. Museli jsme se ještě posilnit na ten tenis. Ale dali jsme si něco lehkého k jídlu, aby nám pak nebylo zle od žaludku. Při jídle všichni mlčeli. Po jídle jsme si dali kávu a povídali jsme si, než nám slehlo po jídle. Pak jsme šli do haly, kde se konaly turnaje.
Ale tentorkát tato hala byla volná. Nikde ani žíváčka. Došlo mi, že Law to musel rezervovat, aby nebyli nikým ani ničím rozptylováni a rušeni.
„Jak budeme hrát?“ zeptala se Cori.
„Napadlo nás, že my párdy budeme hrát proti sobě. Takže já proti Lawovi, ty Cori proti Daikimu a ty Robin proti Zorovi.“ řekla Janey, co probrala předešlý večer s Lawem. Nikdo neprotestoval a tak jsme si šli půjčit rakety a tři míčky. Já si stoupla naproti Zorovi, Cori proti Daikimu a Janey poti Lawovi. Rozhodli jsme se pro dva sety. Nikdo neprotestoval, protože jsme měli tuto halu rezervanou po nějakou tu dobu.
U páru Cori Daiki, vyhrál Daiki. Janey vyhrála proti Lawovi a já prohrála proti Zorovi. Janey napadlo, že vítěze neurčí a zahrejeme si čtyř hru a zbylí dva budu hrát proti sobě. Že podle času, by se ty dvojice i prohodili. Souhlasili jsme všichni. Losovali jsme, kdo jako první půjde do čtyř hry. Vyhrála to Janey s Lawem a Cori s Daikim. Já a Zoro jsme šli hrát proti sobě, ale nepočítali jsme kdo vede a kdo ne. Čtyř hru vyhrála Janey s Lawem. Občas jsem je pozorovala a byli dost dobře sehraní. Bylo vidět, že jsou hodně trénovaní. Že chodí trénovat snad každý den. Bohužel víc her jsme nestihli, protože jsme museli jet na večeři a pak na ten hokej.
Večeři jsme si dali u stadionu. Já a Janey jsme si dali vařenou kukuřici a Cori, Daiki, Law a Zoro si dali klobásu. Všichni jsem si k pití dali pivo, jenom Law si koupil vodu, protože řídi. Když jsme vše dojedli, tak byl čas vyrazit do arény.
V aréně se to začínalo plnit lidmi. Bylo to sice přátelské utkání, ale i tak přišlo dost fanoušků. Když jsem našli svá sedadla, tak Janey s Lawem vstali a řekli, že musí na záchod. A tak ti dva se vyytratili. Docela jim to trvalo, že málem přišli o začátek zápasu.
Všichni jsem skandovali, jásali i nadávali. Byl to úžasný zápas. My jsme nakonec vyhráli na samostatné nájezdy pět čtyři. Na tento zápas nikdy nezapomenu. Byl to úžasný zážitek. Když jsemse chystali už odejít ozvalo se z rozhlasu.
„Nico Robin ať se dostaví ke kluzišti. Opakuji, Nico Robin, ať se dostane ke kluzišti.“ řekl mužský hlas v rozhlase. Podívala jsem se na všechny. Ti jen pokývali hlavou, že o ničem nic neví.
„Půjdete se mnou, že jo?“ zeptala jsem se všech.
„Jasně, samotnou tě nenecháme.“ uklidnila Cori Robin. A tak jsme vyrazili ke sluzišti.
Tam na nás čekal pořadatel zápasu. Nechápala jsem stále, co se děje. Už jsem se chystala toho pořadatele zeptat, co se tu děje, ale on byl rychlejší.
„Tady máte brusle na led a jděte si všichni zabruslit. Hráči Japonska tam budou s vámi.“ oznámil nám pořadatel. Byla jsem velice překvapena. Podívala jsem se na ostaní. Janey to nevdržela a uculila se namě.
„To vy. Vy jste nešli na záchod, ale za pořadatelm, že jo?“ otočila jsem se na Janey s Lawem.
„Proč ses musela culit.“ napomenula mě Cori.
„Ano, udělali jsme to. Chtěli jsmeti udělat radost.“ vyysvětlila Janey. Hned jsem po jednom všechny obajala a poděkovala jsem jim. Všichni jsem si šli obout brusle a šli na led za hráči.
Hráli Japonska nás obklopili. Každý hráč vzal nás děvčata za ruku, abychom nespadli a jezdili s námi. Naši chlapi jezdili taky, ale bylo poznat, že maličko žárlí. Bylo to roztomilé. Takhle jsme jezdili asi tři hodiny. Pak jsem se s hokejisty rozloučili a šli jsme se přezout a vrátit brusle. Janey ještě jednou poděkovala pořadateli, že to pro ně umožnil. Pak jsem nasedli do auta a Law nás rozvezl domů. Tentokrát jsem jela k sobě domů sama a Zoro taky šel k sobě.
Doma to na mě dolehlo ve vaně. Rozbrečela jsem se, protože jsem si uvědomila, že mám půlku za sebou a ještě jedna půlka a zemřu. Každý se snažil mi udělat radost a vymýšleli plány, na které nikdy nikdo nezapomene. Když jsem se vybrečela a vykoupala jsem se, tak jsem šla zavolat Janey i Cori jestli náhodou nechtějí jít ke mně přespat. Obě hned souhlasily. Já připravila rychle pohoštění a holky dorazily za hodinu a půl. Udělaly jsme si dámskou jízdu. Nechtěla jsem být sama, ale s holkama. Naposledy si užít společný večer. Nakonec jsme všichni usnuli v obýváku na gauči a i na zemi.