Anime World CZ/SK - Příběhy

3. Druhý den

 

Ráno jsem se probudila asi v sedm hodin. Zdál se mi sen, ale nevím o čem. Zapomněla jsem na něho. Ale měla jsem z toho dobrý pocit, tak to musel být krásný sen. Ne ty noční můry, kterými jsem občas trpěla. Šla jsem hned pod sprchu, obléci se do sportovního a šla jsem si udělat snídani. Dala jsem si vajičkovou omeletu a k tomu kakao. Mé nejoblíbenější jídlo. Po jídle jsem udělala nádobí a šla se připravit na výlet. Dneska nás čekalo muzeum, kostel a diskotéka. Už jsem se těšila. Jak si užiju srandu a na svou nemoc jsem nemyslela. I když pomalu, ale jistě jsem se blížila ke své smrti.

 

V deset hodin mi zazvnil mobil. Byla to Janey. Hned jsem to zvedla.

„Ahoj Janey, co se děje?“ zděsila jsem se, že se něco stalo. Chvíli jsem poslouchala. Ulevilo se mi, když mi řekla, že se nic neděje, že jenom za deset minut jsou u mě. Řekla jsem, že budu čekat před barákem a ukončila jsem hovor. Ani jsem nevěděla do jakého muzea se pojede. Ještě jsem udělala pár úprav, došla si na WC a šla čekat ven na ostatní.

 

Venku jsem čekala asi tři minuty, než přijelo auto, které řídil Law. Law zastavil a já si nastoupila.

„Ahoj.“ pozdravila jsem ty dva.

„Ahoj Robin.“ pozdravila mě Janey.

„Ahoj.“ pozdravil mě Law a vyjel pro další lidi.

 

Nejdřív jsme vyzvedli Cori s Daikim, který přespal u Cori a nakonec i pro Zora. Když jsem Zora zahlédla rozbušilo se mi srdce. Pomalu, ale jistě jsem si uvědomila, že jsem se do Zora zamilovala. Což bylo špatně. I kdybych jsem se mu líbila, tak s ním nebudu. Měla jsem už devět dní do své smrti.

„Tak, do jakého muzea pojedeme?“ zeptala se Cori zvědavě. Zoro vyndal lísteček s návrhy na muzeum. Všichni jsme se nakonc shodli, že pojedeme do tokijského muze Edo-Tokyo muzeum. V autě jsme si různě povídali. Jeli jsme asi hodinu a půl. Nevím, nepočítala jsem to, ale vím, že to byla delší doba, než včera.

 

V tomto muzeu byla ve svém živlu Janey. Zajímala se o historii, a dokonce ji i vyučovala na základní škole na vyšším stupni. Jednalo se o muzeum historie z období Eda. Toto muzeum bylo založeno v roce devatenácent devadesát tři. Hlavní rysy stálých expozicích jsou v životní velikosti replika Nihonbashi, což byl vedoucí muzea a období Eda.

 

Bylo zde i muzeum divadlo Nakamuraza. I zemědělské modely měst a budov z období Edo, Meiji a období Showa. K muzeum patří přilehlý Rjogoku Kokugikan. Což navrhl Kiyonori Kikutake. Tvar budovy muzea je modelován po starém skladu v kirazukuri stylu. Edo-Tokio muzeum je pobočka Edo-Tokio Open Air Architektua muzea. Což byl náš plán taky navštívit.

 

Na Janey bylo znát, že se moc těší. Sdílela jsem tu její radost. Tak jsem se tomu musela pousmát. Zoro se ke mně nahnul a zašeptal mi do ucha.

„Jsem rád, že se usmíváš a užíváš si to.“ zašeptal mi Zoro do ucha tak, že jsem to slyšela jenom já. Podívala jsem na Zora a usmála jsem se na něho.

„Je pěkné vidět, jak se Janey už těší.“ řekla jsem šeptem Zorovi. Byl tak krásný a sexy. Říkala jsem si, proč jsem ho nepotkala už dřív. I když by to situaci nezlepšilo. Nádory bych v hlavě i tak měla.

„To jo, ale na Lawovi je vidět, že tu radost s ní nezdílí.“ zašetal mi Zoro.

„Law moc muzea nemusí.“ řekla jsem Zorovi šeptem a Zoro jenom přikývl na souhlas.

 

Konečně jsme zastavili na parkovišti a mohli jsme vystoupit. Byli jsme u muzea. Law šel zaplatit za parkovné. Poté jsme vyrazili k pokladně od muzea. Když se k nám připojil Law, tak Janey za nás všechny zaplatila vstupné. Měla na to poukázky. Takže jakoby to bylo zdarma.

 

Muzeum bylo tří patrové. Vylezli jsme úplně nahoru odkud jsme začali. Law držel Janey kolem boku a Daiki držel Cori za ruku. I já se držela za ruku. Ale za Zorovu. To on mě zase chytil za ruce. Já jsem neprotestovala a rukou neuhla. A takhle jsme si prošli celé muzeum. Trvalo nám to dvě hodinky, než jsme si vše prošli. Law sebou měl foťák, ale tady se fotit nesmělo, tak ho měl uklizený v batohu, který měl na zádech.

 

Po prohlídce jsme jeli do nějaké restaurace na oběd. Všem nám vyhládlo. Law zastavil u jedné hospůdky, kde bylo menu, že to drahé nebylo. Ale tentokrát za nás všechny platil Daiki. Pak jsme jeli do kostela. No spíš to byl takový chrám, než kostel. Ale tyto věci zase miloval Daiki, a ba naopak toto nebavilo Janey. Na Lawovi bylo poznat, že je na svou Janey pyšný, že zvolila aktivitu, která ji nebaví, ale baví někoho jiného. I když se taky jednalo o historii, toto Janey prostě moc nebralo.

 

Chrám byl založen v roce devětset čtyřicent dva před naším letopočtem Tairou no Kinmasou. A v roce šestnáce třicent jedna byl zničen požárem. Ale v roce šestnácet třicet šet byl obnoven Tokugawou Iemitsuem. Stál více než třista let, než zase vyhořel během náletů na Tokio v roce devatenácet čtyřicet pět.

 

Tady bylo dobré, že se jednalo o prohlídku zdarma. A mohla sis vybrat jestli s průvodce, nebo bez průvodce. Shodli jsme se, že to omrkneme bez průvodce. Šli jsme mlčky a četli si různé informace o chrámu. Dokonce jsme šli do místnosti, kde se člověk mohl pomodlit. Všichni jsme šli. I Janey. Nevím k čemu se modlili ostatní, ale já se modlila k tomu, aby Janey, Law, Cori a Daiki i Zoro byli šťastní a zdraví. Klečeli jsme u oltáře, sepnuté ruce a zavřené oči. Všichni už byli hotovy, jenom já se maličko zdržela. Jednu věc jsem si uvědomila. Mí rodiče o mé smrtené nemoci nevědí. Ale nakonec jsem se rozhodla, že večer po diskotéce jim zavolám.

 

Když jsme skončili jeli jsme do další hospůdky na večeři. Zoro se vyznal a vybral ty nejlepší hospody, které znal. Law se jenom pak oientoval, jaká ta hospoda je blíž. Pak po večeři nás Law odvezl domů, abychom se připravili na diskotéku. Měli jsme všichni sraz ve městě.

 

Doma jsem hned skočila pod sprchu. Na dobu setkání jsem měla dvě hodiny. Osprchovaná jsem byla do deseti minut, ale asi hodinu mi trvalo, než jsem si na tu diskotéku něco vybrala. Nakonec jsem si vzala jeansy, košili a na sebe mikinu, kdyby mi byla zima. Do města jsem dorazila jen tak tak. Ještě se chvilku čekalo na Zora, jinak ostatní tam už byli.

 

Když dorazil Zoro šli jsme do nejbližší diskotéky. Znali jsme ji, protože dost často jsme tam chodili. Janey nadšena znovu nebyla. Ale věděla jsem, že to navrhla kvůli mně. Byla jsem vděčná. Nevydržela jsem to a před diskotéhkou jsem Janey objala.

„Díky.“ zašeptala jsem Janey do ucha a čekala až projde dveřmi.

„Není zač.“ ještě mi Janey zašeptala a usmála se. My ostatní diskotéky milovali.

 

Vstoupili jsme dál a našli si volné místo. Diskotéka byla už v plném proudu. Daiki nejdřív šel objednat pití. Nám všem objednal pivo i frťana. Zajímalo by mě na co si přiťukneme, ale jenom jsem všichni zakřičeli na nás a vypili frťana. Po vypití panáka Law vyzval Janey na parket. Ta souhlasila. Alkohol a tanec bylo jediné, co Janey bavilo. Law totiž byl dobrý tanečník, i když by se to do něho neřeklo. Já tancovat neuměla a Law mě to naučil. Cori nakonec chytla Daikiho a šli taky na parket. Já a Zoro jsme osaměli. Podívala jsem se na něho a ona na mě.

„Když ti bude nějak zle řekni a odejdeme.“ řekl mi Zoro nahlas, abych jsem ho slyšela. Jenom jsem hlavou přikývla. „A jak ti jinak je? Co hlava?“ zeptal se na mé zdraví Zoro.

„Bolí, ale už to neřeším. Chci si užít ty volné dny, které mi ještě zbývají.“ řekla jsem Zorovi a usmála jsem se na něho. I Zoro se na mě usmál. „Smím se zeptat, proč jsi tu s námi? Nevadí mi to, ale jenom se zajímám.“ dostala jsem ze sebe, co mě trápilo delší dobu. Nebo spíš mě to trávilo druhý den.

„Za prvé mě pozval Law, jako můj nejlepší přítel a za druhé někdo na tebe musí dohlédnout. Law ví, jak se zachovat, ale já u toho chtěl být. Jsi má přítelkyně i pacientka. Sice bych se s tebou přátelit neměl, ale tyto zákony rád porušuju. Vždyť Janey, Cori a Daiki jsou mí přátelé, a když jim něco je, tak jdou rovnou ke mně.“ vysvětlil mi Zoro. „Nechceš si jít zatančit?“ nabídl mi. Jenom jsem přikývla hlavou na souhlas. Zoro mi pomohl se postavit na nohy a šli jsem taky na parket.

 

Při tanci jsem se cítila, jak v sedmém nebi. Zoro byl kupodivu vynikající tanečník. Přišlo mi, že je lepší, než Law. Ale mlčela jsem. Chtěla jsemt to říct Zorovi, ale nechtěla jsem Lawa nějak urazit, který tančil s Janey blízko nás. I když Law by se neurazil, ale i tak jsem nechtěla to říkat před ním. Po pár písniček jsme si šli všichnis sednout. Daiki šel pro další panáky a koupil i brambůrky. Jedli jsme a pili potichu. Přes tu hudbu jsme se moc neslyšeli a křičet jsme nechtěli. Janey si jednou takhle vyřvala hlasivky a tři týdny byla doma a léčila se.

 

Já hodně pila panáky i pivo a míň jedla. Což se stalo, že jsem se opila. I ostatní měli upito a byli ve skvělé formě a bavili se. I já se bavila. Několikrát jsem si zatančila se Zorem, Daikim i Lawem. Dokonce z legrace jsem tančila s Cori i Janey. To chlapi spíš seděli jak pecky u stolu, než aby šli tančit spolu. Na to ještě nebyli tak opilí. To já se opila a to moc. Ale nikdo mi v tom nebránil. Všichni jsme si zasloužili toho panáka. A já si to chtěla užít, protože můj konec se blížil. Janey s Lawem odešli z diskotéky asi ve dvě hodiny. Janey byla unavená a Lawovi to už taky stačilo. Proto se s námi rozloučili.

„Janey, Lawe, zítra nás čeká plavání, volejbal, minigolf a inline.“ oznámila nám vše Cori. Janey s Lawem přikývli a vytratili se. Cori odešla s Daikim asi hodinu po Janey s Lawem. I já chtěla už končit, ale Zoro mě vytáhl znovu naparket. Tančili jsme asi na deset písniček a pak i my odešli domů.

 

Byla jsem tak opilá, že jsem se maličko motala. Zoro mě podpíral. Ani jsem si neuvědomila, že jdeme špatným směrem, než jsem bydlela. Když jsme dorazili k domu, kde bydlel Zoro, tak otevřel dveře a nechal mě vstoupit. Já vstoupila. Zoro za sebou zavřel dveře a otočil se na mě. Oba jsme si dívali do očí. V tom se Zoro přiblížil, pohladil mě po tvářích a pak něžně políbil. Chvilku jsem byla mimo, ale pak jsem i já Zora políbila. Zoro mě přenesl do jeho ložnice.

 

Zoro mě začal svlékat. I já jeho a u toho jsme se líbali. Nakonec jsme byli nazí a Zoro si lehl opatrně na mě. Vnikl do mě a my prožívali orgazmus, lásku a milování. A tento sex jsme si užívali skoro celou noc. Až okolo šesté jsme oba vytuhli.

 

Nakonec mě probudilo vyzvánění na mobilu. Zjistila jsem, že je to můj telefon. Zvedla jsem to a ospale jsemse ozvala. Byla to Cori, že za hodinu máme sraz před plavečákem. Hned na to hovor ukončila, aniž bych jsem nějak protestovala. Pomalu se probral i Zoro. I když jsem se hodně opila a cestu ke Zorovi si nepamatuju, ale náš sex jsem si uvědomila hned. Byla jsem rudá.

„Kdo to byl?“ zeptal se mě Zoro ospale.

„Cori. Za hodinu se máme sejít u plavečáku.“ řekla jsem Zorovi a divila jsem se, že jsem v klidu.

„Tak málo časo?“ byl Zoro překvapen.

„Tak ty to stíháš, já ne.“ řekla jsem Zorovi.

„Já se převleču, sbalím si věci a rychle dojdeme k tobě. Tam se převlečeš ty a půjdeme na plavečák. Oni počkají.“ ujistil mě Zoro a řekl, co má v plánu. Jenom jsem přikývla na souhlas. Nevěděla jsem, co si o tom sexu myslet. Zora jsem znala dva dny a už jsme se spolu vyspali. U mě to bylo z lásky, ale co u Zora? Byl to jenom pouhý sex, nebo lítost, nebo něco ke mně cítil? Tyto otázky se mi honily hlavou. Ale zeptat se Zora jsem se nechtěla. Na to jsem byla dost stydlivá.

 

Když byl Zoro oblečen, ak jsme šli rychlím krokem ke mně, kde jsem si zabalila věci do batohu a převlékla jsem se. A pak jsme spolu vyrazili na plavečák.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.