Tichý křik
Informace:
Příběh, který jsem napsala jako domácí úkol na hodinu češtiny. Téma bylo jednoduché: fantasy/sci-fi.
Ačkoliv jsem se snažila a na mé gusto vynechala docela dost částí, které jsem tam chtěla mít, stejně jsem překročila doporučenou hranici počtu slov - a to přesně sedmkrát. Tak snad mi to paní učitelka odpustí.
Pozn.: Tacey je z latinského slova "Tace" pro ticho.
Někdy, i když si to sebevíc přejeme, nedokážeme vyslovit to, co se nám vší silou dere z úst.
Někdy, i přes to, že se snažíme, nedokážeme zvrátit osud.
Někdy, ačkoliv si to nechceme připustit, jsme absolutně bezmocní.
"Tacey, Tacey! Co nám budeš číst dnes?"
Johnsonův sirotčinec, místo mnoha opuštěných dětí s rozmanitými osobnostmi. Spojovala je však jedna věc; absence rodičů v jejich životě.
Budova, ve které se nacházel, byla majestátně vypadající kamenná stavba, vystupující nad všemi ostatními v širokém okolí. Světle šedé tašky porostlé mechem pokrývaly povrch střechy, ze které vyčnívaly střešní okna a vysoký komín z cihel. V oknech tohoto domu rostly květiny všelijakých druhů, dodávající budově barvy a radost.
Okolo sirotčince se rozprostírala zelená louka zrcadlící se v jezeře. Na břehu se tyčilo rákosí, lemující tuto scénu tak, jako rám lemuje obraz.
Johnsonův sirotčinec však nebyl jen domovem opuštěných dětí. Bydlel tam i pár ve středním věku s jedinou dcerou, kterou měli, starající se o malé svěřence.
Ta dívka s dětmi ze sirotčince vyrůstala. Vnímala je jako sourozence a byla šťastná, když si s nimi mohla hrát. Jen co přišla ze školy, hned odhazovala tašku a běžela za nimi. A ačkoliv maličcí do sirotčince přicházeli a zase odcházeli, radost z toho, že je může každý den vidět a rozzářit jim den, ji nikdy neopouštěla.
Nejraději jim četla pohádky. Děti vždy napjatě poslouchaly, oči vždy soustředící na ni, div jim nevypadly z důlků. Něco na tom dětském nadšení ji nabíjelo energií.
"Znáte tu o čarodějce a slovech?" Zeptala se Tacey, natahující se pro knihu pohádek a pověstí z poličky v knihovně. Venku už nastala tma, a tak byl čas uložit drobečky do postele.
Všichni se sborově zaradovali a začali ji nedočkavě tahat směrem do pokoje, ve kterém spali.
"Tak ale honem do postelí!" zasmála se sedajíc na židli určenou přímo pro ni, na kterou usedala každý večer před tím, než děti usnuly.
Otevřela knihu. Byla to kniha stará, vázaná v kůži, se stránkami nažloutlými a místy potrhanými, která se v jejich rodině dědila z generace na generaci. Nalistovala místo, které si ten den odpoledne založila kouskem papíru a začala číst příběh, o kterém se povídalo, že může za to, proč jsou věci takové, jaké jsou.
"Za devatero horami, devatero řekami, v daleké, předaleké zemi, žila byla jedna čarodějka. Byla mocná, se schopnostmi tak velkými, že si to nikdo ani představit nedokáže. Cokoliv chtěla, na cokoliv si jen pomyslela, stačilo lusknout prsty a hle! Měla to.
Svoji moc si však nenechávala pro sebe. Pomáhala jak jen mohla lidem z nedaleké vesnice. Léčila zraněné a nemocné, krmila chudé a vyhladovělé. Obětovala svůj čas jen na to, aby se měli dobře.
Jenže to vesničanům nestačilo. Začali si stěžovat, že toho pro ně nedělá dost. Za jejími zády ji nazývali sobeckou a sebestřednou. Pomlouvali ji, že by se mohli mít mnohem, mnohem líp, kdyby toho udělala víc. Celou vesnicí kolovaly lživé pomluvy a nehezké věci o čarodějce.
Netrvalo dlouho a donesly se až k ní. Když se to dozvěděla, velice se rozhněvala. Za trest na všechny z vesnice uvrhla kletbu;
Když mají tolik slov, že neví, co s nimi, a vymýšlejí si lži a pomluvy, nepotřebují je. Aby si každý rozmyslel, co vypustí z úst, omezila počet slov, které mohou říct za měsíc. A aby nikdo nezapomněl na jejich činy, proměnila každé nehezké slovo, které kdy kdo řekl, na děsivou zrůdu, která si našla každého, kdo se choval ošklivě ke svému okolí." S posledním slovem zavřela knihu.
Když byla malá, myslela si, že to od čarodějnice bylo přehnané gesto. Omezený počet slov někdy doopravdy nedokázal vystačit a stvůry, které vás při špatném chování zabíjí, pokud se neomluvíte, ji naháněly noční můry. Ale čím byla starší, tím více si uvědomovala, že je to vlastně dobrá věc. Lidé na sebe byli díky tomu milejší a svět se jí zdál přívětivější.
Děti ani nedutaly. Upíraly zraky na Tacey a zpracovávaly příběh, který jim přečetla.
"Jaké z toho plyne ponaučení? Betty?" zeptala se malé blondýnky.
"Že nemáme být zlí a chovat se k ostatním slušně, protože by se nám to mohlo vrátit." odpověděla, šťastná z toho, že si Tacey vybrala ji. Ta se usmála a přikývla hlavou na souhlas.
"A kolik můžeme říct slov za měsíc?" ptalo se těch pár jedinců, kteří byli obvykle tišší než ostatní, a tak jim ještě zbývala slova na to, aby se mohly ptát na zvídavé otázky.
"Je to přesně tři sta tisíc slov."
"Vždyť to je dost, nechá-" nedokončila větu brunetka kousek od Tacey.
"Cože jsi chtěla říct? Že to je dost? Je neobvyklé, že jsi ještě teď, ke konce měsíce, dokázala mluvit, když většinou mlčíš v prvních dvou týdnech." Pošťouchla ji nazpět a s veselým "dobrou" zhasla světlo odebírajíc se do svého pokoje.
„Copak neumíš mluvit?“ postavila se do cesty Tacey, která už byla na odchodu, jedna ze spolužaček, přitahující na sebe pozornost ostatních lidí ze třídy. Tacey se ji snažila ignorovat a projít, ale marně.
„No tak, řekni něco, ať nám dokážeš, že nejsi němá.“ strčila do ní.
Jako kdybych zrovna vám potřebovala něco dokazovat, odfrkla si v duchu. Dál však beze slova koukala na dívku před ní a čekala, až jí uvolní dveře.
„No to ne, ona snad ani neslyší?“ utahovala si z Tacey dál, snažící se ji vyprovokovat. „Přesně kvůli tomuhle nemáš žádný kamarády. Jsi docela nula. K čemu ti vůbec je hlas a slova, když celý den jen mlčíš a s nikým se nebavíš?“
„Já ti řeknu, k čemu mi je.“ obořila se na ni Tacey a poskytla všem příležitost, kdy ji poprvé za ta léta mohli slyšet. „Doma na mě čeká třináct malých prcků, který nemají rodiče. Moje rodina jsou to jediné, co prozatím mají, než se najde někdo, kdo si je vezme domů. A jelikož se jim moji rodiče ne vždycky můžou věnovat, jsem to já, kdo s nimi tráví čas.“ Ačkoliv jí vařila krev v žilách, zachovávala si chladnou tvář. „Takže mi promiň, že místo toho, abych se bavila s někým, kdo to ani neocení, si radši šetřím veškerá má slova na to, abych jim mohla každý večer číst pohádku a pokaždé vidět to jejich nadšení.“
Po tom, co řekla, byla ona spolužačka ta, co chvíli nepromluvila ani slovo. Jen poodstoupila a uvolnila dveře. Než však ale Tacey stihla vykročit, s výrazem, který říkal, že to šlo od srdce, se jí omluvila. Tacey přikývla na znamení, že omluvu přijímá, a vydala se domů.
Po cestě přemýšlela o tom, jakou udělala chybu. Konec měsíce se blížil, a s ním i pocit, že bude brzy na svém limitu. Už se jí několikrát stalo, že nedokázala pár dní mluvit, ale vždy to pro ni bylo utrpení. Děti v sirotčinci většinou přicházeli o hlas dávno před ní. To jediné, co je v takovou dobu bavilo, bylo její čtení pohádek. Doufala však, že si vystačí. Akorát bude muset najít kratší pohádky.
„Jsem doma!“ zvolala, jen co otevřela dveře. Místo smíchu ji však uvítala Betty, oči napuchlé a rudé od pláče.
„Co se stalo?“ sehnula se k ní, celá ustaraná, automaticky hledající nějaký náznak zranění. S úlevou si oddechla, když uviděla, že je, alespoň po této stránce, v pořádku.
„Patrick mi sebral hračku.“ plakala. Tacey se smutně pousmála, chytila ji za ruku a společně se vydaly do místnosti, kde si děti hrály.
Jen co vešly, uviděly v nejvzdálenějším koutě sedícího chlapce, svírajícího plyšového medvěda. Jeho výraz byl nabručený a bylo poznat, že nemá dobrou náladu.
„Patricku, nesmíš brát hračky ostatním. Jestli si s tím méďou chceš hrát, musíš počkat, než si s ním dohraje Betty. Nebo si můžete hrát oba společně.“ usmála se, používající jemný, klidný tón hlasu. Za ty roky se naučila, jak s dětmi jednat. Avšak Patrick, to byl i na ni oříšek.
„Nechci si s ní hrát. Betty je ošklivá. A má divnej nos!“ urážel holčičku Patrick.
Tacey se zarazila. Věděla, že děti někdy říkaly zlé věci, aniž by to myslely vážně, a bylo to v pořádku. Problém byl v tom, že ho musela donutit, aby to odvolal.
„Patricku, víš, že tohle nesmíš říkat.“ oznámila mu, stále klidným hlasem. „Omluv se Betty.“
„Nechci.“ stál si tvrdohlavě za svým.
„Patricku, víš, co jsem včera četla. Chceš snad, aby si pro tebe ty zrůdy přišli? Jestli ne, tak není pozdě, ale musíš odvolat to, co jsi Betty řekl.“ Začala být nervózní. Nevěděla, jak jinak ho přemluvit, aby se omluvil. Ale musela to dokázat. Nebylo na výběr.
„Stejně to jsou jenom smyšlený pohádky! Nic jako ty příšery neexistuje! Takže mě nech být, ty hloupá!“
Tacey ho chytila okolo ramen. „Odvolej to Patricku. Moc tě prosím, odvolej to.“ Třásla s ním. „Nedělej mi to. Jenom se omluv a všechno bude v pořádku. Prosím.“ Do očí se jí hnaly slzy. Věděla, co se stane, když ho nedonutí k tomu, aby to odvolal. Přijdou si pro něj. A to nemohla dopustit.
„Nech mě být!“ vykřikl vymaňujíce se z jejího sevření. Rozeběhl se ke dveřím ven, porážející vše, co mu stálo v cestě.
„Patricku! Patri-“ Její limit se dostavil. Už nemohla dále volat jeho jméno, a tak se rozeběhla za ním.
Následovala ho, avšak on byl rychlý běžec, se značným náskokem, a fakt, že se vydal do lesa, který se nacházel vedle sirotčince, jí také věci neusnadňoval. Ztratila ho z očí, když kličkoval mezi stromy, a jak se ho snažila dohnat, zakopla a upadla na zem.
Nohou jí projela ostrá bolest. Pokusila se vstát a pokračovat v cestě. Nedokázala to. Tepající, bolestivý pocit byl silnější.
„Tacey...?“ ozvalo se zpoza stromu napravo. Když se tím směrem otočila, spatřila malou hlavičku neposlušného klučiny, kvůli kterému teď ležela na zemi. Ulevilo se jí, že ho vidí živého a zdravého. Jenže ta úleva nezůstala na dlouho.
Jen co se k ní Patrick vydal, všimla si něčeho dalšího. Stínu, který se o pár metrů dál plazil za ním, vyčkávající na perfektní příležitost.
Zpanikařila. Snažila se mu naznačit, ať se omluví za to, co řekl, ať uteče, nebo ať se alespoň otočí, ale nic nepomáhalo. On se akorát snažil ji zvednout ze země při přesvědčení, že ji bolí její zranění.
Chtěla křičet. Jeho jméno, nadávky, prosby. Cokoliv, jen kdyby ho alespoň dokázala nějak varovat. Stín byl čím dál tím blíž a Patrick stále o ničem nevěděl.
Patricku, ty hlupáku, nemůžeš si uvědomit, že ti jde o život? Nadávala, se slzavýma očima, těkajícími mezi chlapcem před ní a stvořením, které se už už chystalo na útok.
Uteč, uteč, uteč! Tak už sakra vypadni ty hlupáku!
Vše se poté odehrálo, jako kdyby se zpomalil čas. Zrůda se vrhla na Patricka a postupně ho začala pohlcovat. Ten začal hlasitě ječet a kopat snažíce se dostat od onoho stvoření, které si pro něj kvůli jeho chovaní přišlo. Přesně tak, jak pravila pověst.
„Tacey, já nechci umřít!“ brečel, litující toho, co provedl. „Omlouvám se! Moc se omlouvám! Už nikdy nic takového neprovedu!“ žadonil o milost. Ale pozdě.
„Tacey!!“ volal její jméno.
Slyším tě, Patricku.
„Nechci umřít!“
Já vím. Taky nechci, abys umřel.
„Tacey, prosím, já nech-“
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
