Povídky Robin and Zoro - Za deset dní zemřeš - 2. kapitola
Informace:
Robin se svěřuje se svým osudem svým přátelům. Ti jsou v šoku, ale pak se rozhodnou, že pro Robin uspořádají na těch deset dní nejlepší dny v jejím životě, aby mohli všichni vzpomínat, na poslední krásné dny trávené s Robin. Law i pozve doktora Roronou. Jejich první výlet byla zoo. :)
2. První den
Druhý den jsem šla do práci, ukončit pracovní poměr. Naštěstí šéf byl schovývají a propustil mě na dohodu hned. Doktor Roronoa mi slíbil mlčenlivost, tak jsem věděla, že dívky ano chlapi nic nezjistí. Chtěla jsem jim to říct osobně, ale ještě jsem se na to necítila. Nemohla jsem se stále vzpamatovat z toho šoku. Že mám před sebou jenom deset dní. Celý předešlý večer jsem obrečela. Chtěla jsem žít, někoho si najít, založit rodinu. Ale ani jedno z toho se nestane.
Na oběd jsem všechny pozvala k sobě na oběd. Proto jsem uklidila byt a šla dělat oběd. Dělala jsem katův šlech s bramboráky. Okolo dvanácté jsem měla hotovo a ostatní dorazili. Přivítali jsme se a šli se najíst. Po obědě jsme se přesunuli do obýváku. Udělala jsem kávu a sobě čaj.
Seděla jsem v křesle a Cori s Daikima a Janey s Lawem na sedačce. Chvíli nikdo nic neříkal. Chtěla jsem jim oznámit, o své nemoci a jak dlouho budu žít, ale nedokázala jsem promluvit. Proto jsem čekala, až se někdo z nich zeptá. Janey se do toho pustila.
„Tak Robin, co u doktora?“ zeptala se Janey a upila z kávy. Počkala jsem, až dopije.
„Doktor Roronoa zjistil, že mám na mozku rakovinu.“ dostala jsem ze sebe a měla jsem na krajíčku, ale chtěla jsem být statečná a nebrečet.
„Kdy půjdeš na operaci?“ zeptala se mě Cori.
„Nepůjdu. Nádorů je tam hodně a operace by mi nepomohla. Mohla bych i při té operaci zemřít.“ odpověděla jsem a po tváři mi stékla slza.
„Jak dlouho?“ zeptal se mě Law. Všiml si totiž, že Janey i Cori nebyly schopny promluvit.
„D-deset dní.“ dostala jsem ze sebe a zcela jsem se rozbrečela. Janey i Cori mě objaly. Nemohly to vydržet. Já se naplno rozbrečela. Dívky nebrečely, ale bylo poznat, že jsou dost smutné. Vždyť jsme byly skoro sestry. Všichni ztratili řeč. Panovalo ticho, do kterého jsem brečela.
„Musíme každý den něco podniknout, aby sis ještě užila života. A žádné protesty.“ odtáhla se Cori a oznámila svůj nápad.
„To zní bezvadně.“ souhlasila i Janey. Law i Daiki jenom přikyvovali na souhlas.
„D-dobře.“ souhlasně jsem přikývla.
„Ale co dneska podnikneme?“ zeptal se Daiki.
„Dneska by jsme mohli jet do zoo.“ navrhla Cori.
„OK.“ všichni jsme souhlasili.
„Skočím pro auto.“ ozval se Law. Vstal, ale než se šel obout, tak mi dal ruku na mé rameno. Což mělo znamenat utěcha. Pak se šel obout a odešel k sobě k baráku, aby mohl vyjet s autem. My chvíli mlčeli. Nikdo nevěděl co říct. Pak jsme se všichni rozpovídali. Ale o té mé nemoci se nikdo nezmínil. Věděli, že to není dobré téma a ani jeden z nich nechtěl, abych jsem se trápila. I ostatní nechtěli na to myslet. Všichni jsme byli tak nějak oblečeni do sportovního, tak ani jeden z nás se nemusel jít převléct. Law měl velké auto. Bylo pro deset lidí. A my jsme byli pět. Takže půlka. Po chvíli Janey zazvonil mobil. Chvíli poslouchala a pak hovor ukončila.
„Máme jít dolů. Law tam na nás čeká.“ oznámila nám Janey. Všichni jsme vstali a šli se obout. Panovalo jaro, spíš se blížilo léto. Obuli jsme se a šli ven. Tam na nás všechny čekalo překvapení.
Venku u auta byl i doktor Rorona. Zůstala jsem stát u vchodových dveří. Janey si toho všimla. Chytila mě za ruku.
„Law musel mít pádný důvod, proč prozval i Zora. Tak snad nevadí.“ zašeptala mi do ucha Janey.
„Nevadí. Jen mě to překvapilo.“ dostala jsem ze sebe. Janey přikývla a obě jsme vyrazily k ostatním.
„Omlouvám se, že jsem bez domluvě pozval i Zora, ale napadlo mě, že i on by mohl přijít na jiné myšlenky, než aby se zabýval pacienty.“ vysvětlil a omluvil se Law.
„V pohodě.“ usmála se Janey.
„Nevadí mi to.“ řekla jsem potichu. Byla jsem totiž nervózní. Janey se šla přivítat se Zorem. Objali se a na tváře si dali pusu. I Cori s Daikim Zora znali, ale ne tak dobře, jako Janey a Law. Proto si Cori a Daiki se Zorem podali ruce. Pak přišla řada na mě.
„Já jsem Zoro.“ představil se mi Zoro a podal mi ruku. Já ji přijala.
„Robin.“ řekla jsem a potřásli jsme si ruky. Pak jsme nasedli všichni do auta a Law nás odvážel do zoo.
Jeli jsme asi hodinu. Cestou jsme se bavili, zpívali a panovala zábava. Nikdo se nezmínil o žádné nemoci. Nechtěl nikdo připomínat, že mám tak málo času. Což jsem byla ráda. Po hodině jsme vystupovali z auta a šli jsme k pokladně.
Law zaplatil vstup za Janey, Daiki za Cori a Zoro za mne. Chtěla jsem si to koupit sama, ale Zoro trval na svém, že mě zve. Bylo mi příjemně.
Hned u vchodu byli vlci. Každý litoval, že si nevzal foťák. Ale ne na dlouho. Slíbili jsme si, že si ho vezmeme příště. U každé klece jsem pozorovala Janey a Lawa a Cori s Daikim. Jak se k sobě měli. Ty dva jsem dívkám dohodila já sama. A to tím, že jsem je představila, když jsme se sešli jednou v kavárně. Slovo dalo slovo a po pár týdnech se dali dohromady. Jen já měla smůlu. Žádného jsem nepotkala.
„Bavíš se?“ zašeptal mi do ucha Zoro, aby to nikdo neslyšel.
„Bavím.“ přikývla jsem hlavou. „Je krásné vidět zvířata i ty čtyři jak se pošťuchují.“ řekla jsem pravdu. Nechtěla jsem mu říkat, nad čím jsem přemýšlela. Dala jsem si slib, že se o tom nezmíním před nikým. Že nedám najevo své emoce, ale nešlo to. V tom jsem cítila něčí ruku na mé ruce. Zoro mě chytil za ruku. Podívala jsem se na něho. Ten se jenom usmál a beze slova jsme šli dál.
U opic jsme se zdrželi nejvíce. Každý porovnával nějakou tu opici, k té druhé polovičce. Byla to sranda, jak se Janey, nebo Cori na oko urazili. A jak Law a Daiki se snažili je udobřit. Taky jsem chtěla něco takového zažít. Ale nemohlo se tak stát. Už ne. Ale nedala jsem nic najevo. Ale Zoro jakoby mi četl myšlenky se na mě podíval a držel mě pevně za ruku. Dodával mi sílu i odvahu. Byla jsem za to ráda. Když jsme se blížili ke konci, tak jsme jen tak tak stihli, ještě krmení lachtana. Stáli jsme na místě, kde nás pokropila voda, jak lachtan skákal do vody. Všichni jsme se smáli. Janey si stěžovala, že ta voda je studená. Law začal Janey provokovat, že jí tam hodí, pokud nepřestane říkat, že je ta voda studená. Janey do Lawa drcla se slovy, že jestli to udělá, tak s ním už nikdy nepromluví. Law proto radši ztichl. Jeden čas zažívali spolu krizi. Nehádali se, ale nemluvili spolu. Ale pak za mé pomoci se udobřili a jsou zase spolu. Byla jsem ráda. Cori a Daiki měla vztah taky skvělý. Provokavoli se, ale nikdy ne nikdo neurazil ani nenaštval. Měli neschody, to ano, ale řešili je v klidu a soukromí. Kdežto Janey a Law se občas pohádali i před námi. Ale to bylo v té době, kdy procházeli těžkým obdobím. Ale teď bylo vše OK. Říkala jsem si, že mohu v klidu umřít, když vidím šťastné tváře těch čtyř. I na mých ústech se objevil úsměv.
„Konečně se směješ.“ pošeptal mi do ucha Zoro. Podívala jsem se na něho. Ten se na mě usmál. A já zase na něho. „Nad čím jsi přemýšlela?“ zeptal se mě, co mě tak pobavilo. Tak jsem mu to řekla.
„Jsem ráda, že vidím tak šťastné tváře na u těch čtyř.“ řekla jsem pravdu. Zoro se na ty čtyři podíval. Máš pravdu. I Janey s Lawem jsou zase v pohodě.“ přikývl Zoro.
„Ty jsi věděl o jejich neshodů?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Ano, věděl. Bylo to strašné období. Law svůj vztek přenášel do práce a byl protivný na kolegy. I na mě. Ale poté co se udobřili, byl to ten starý Law jak ho znám.“ zašeptal mi Zoro.
„I Janey na tom nebyla nejlíp. Dostala se do depky, že jenom brečela a zavírala se v bytě.“ připustila jsem, že i Janey trpěla. Jen každý to nesl jinak. Janey byla v depce a Law byl zase protivný.
Představení skončilo. Janey si začala stěžovat, že má hlad. Nakonec jsme se shodli všichni a šli do místní hospůdky, kde jsme si dali všichni nějaké to jídlo, jako večeři.
„Co podnikneme zítra?“ zeptala se Cori.
„Co takhle muzeum, kostel a večer diskoška?“ navrhla Janey. Diskotéky Janey nesnášela, ale já je zase milovala. Věděla jsem, že to navrhla kvůli mně. Ale mlčela jsem i Janey mlčela. Nechtěli jsem řešit mou nemoc. Ostatní se prostě snažili, abych jsem před smrtí zažila nějakou tu zábavu.
„Dobrá, to zní dobře.“ souhlasila jsem nakonec. Janey se podívala na Cori a tak na ni.
„Bezva. Plány na zítra jsou.“ usmívala se Cori.
„Já zjistím co a jak.“ nabídl se Zoro.
„Jasně, s tím jsme počítali. Jsi na plánování vynikající, Zoro.“ pochválil Zora Law.
„Ale snadno se ztratíš, tak se pak drž u nás.“ posmívala se Janey Zorovi.
„Dej mi s tím pokoj.“ řekl maličko naštvaně Zoro.
„Promiň, ale rýpnout jsem si musela.“ smála se Janey. I ostatní se smáli. I já. Což jsem si všimla, že potěšilo Zora a proto už neprotestoval a nic neříkal.
Law nás každého odvezl k domovu. Daiki s Cori šli do bytu Cori. Pak Law odvezl domů Zora a nakonec mě. Law pak jel s Janey do domu Lawa.
Doma jsem si vlezla do vany. Vzpomínala jsem na dnešní výlet a těšila se na další výlet, který nás čekal následující den. Můj druhý den do mé smrti. Po vaně jsem si dala mrkev a šla spát. Po dnešku jsem byla dost unavená.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.