Anime World CZ/SK - Příběhy

1. Nemocnice

Už měsíc mi bylo zle. Stále mě bolela hlava. Ani prášky už nepomáhaly. Ale k doktorovi jsem nechtěla jít. Každého jsem odbyla se slovy, že to je dobré, že to ustane. Ale mé dvě nejlepší kamarádky mě přemloualy, abych jsem šla k tomu doktorovi. Že to už není normállní. I přítel Janey Law, mi doporučil pár doktorů, specialistů. Tak jsem nakonec souhlasila.

 

Zavolala jsem doktoru Roronoovi Zorovi. To jméno mě zaujalo ze všech nejvíce. Doktor Roronoa to zvedl už na třetí zvonění. Představil se mi do telefonu.

„Dobrý den, tady Robin Nico, máte čas? Neruším vás?“ zeptala jsem se pana doktora. Ten mi odpověděl, že neruším. „Doporučil mi vás pane doktore, Law Trafalgar. Že jste specialista. Mohla bych jsem si svámi smluvit schůzku?“ zeptala jsem se, na co jsem se zeptat chtěla. Doktor Zoro mi řekl, že o mně už ví, a že schůzka není problém. Domluvili jsme se hned na další den. Poté jsem hovor ukončila. Hned jsem to zavolala holkám i Lawovi a poděkovala mu. Pak jsem si šla lehnout, jak mě ta hlava bolela.

 

Druhý den:

 

V sedm mě vzbudil budík. Vypla jsem jeho zvonění a šla pod sprchu. Vysprchovala jsem se a šla se obléci. V devět jsem měla schůzku s doktorem Roronoou. Měla jsem strach. Ale ta bolest hlavy byla nesnesitelná. Po oblečení, což bylo už osm hodin, jsem vyrazila. Auto jsem už měla, ale kdyby mi dělal doktor nějaké testy, třeba odběr krve, tak jsem chtěla být nalačno i kdybych byla mimo sebe, tak aby mě pustili. Byla jsem rozhodnuta si v případě objednat taxi, pokud bych nebyla schopna jet autobusem.

 

Na zastávce jsem čekala deset minut. Protože ten první mi ujel před nosem. Když autobus přijel, cvakla jsem jízdenku a jela k nemocnici.

 

U nemocnice jsem vystoupila. Law mi i řekl v jakém patře by doktor Roronoa měl být. Nastoupila jsem do výtahu a jela jsem do do čtvrtého patra, kde jsem vystoupila a šla na levou stranu najít doktora Roronou.

 

Dveře od jeho ordinace jsem našla poměrně brzy. Čas byl úžasný. Do deváté hodiny mi chybělo deset minut. Přesto jssem na ty dveře zaklepala.

„Dále.“ ozvalo se zevnitř. Otevřela jsem dveře.

„Dobrý den.“ pozdravila jsem a nejistě vešla dál. Zavřela jsem za sebou dveře. Doktor Roronoa se na mě podíval.

„Dobrý den, vy budete paní Nico, že?“ zeptal se mě doktor. Já jenom přikývla hlavou na souhlas. „Posaďte se. Tak co vás trápí?“ nabídl mi židli vedle něho a zeptal se na můj vztah. Vše jsem mu řekla.

„Už je to měsíc, co mě bolí hlava. Ze začátku ibalgin pomáhat, ale poslední dobou ani ten už nezabírá.“ vše jsem řekla.

„A jaká je to bolest, a kde vás to bolí nejvce?“ zeptal se mě doktor Roronoa.

„Je to podavá bolest a většinou taky nahoře.“ ukázaa jsem rukou, kde mě to bolí nejvíce.

„Chtělo by to magnetickou rezonanci a odběr krve. Jedla, nebo pila jste něco?“ zeptal se mě doktor Roronoa.

„Nic jsem nejedla, ani nepila. Počítala jsem s odběrem krve.“ usmála jsem se na doktora Roronou. I ten se na mě usmál a zase si vše zapsal do počítače.

„Dobrá. Napíšu vám doporučení na odběr krve a tu resonanci. Vy se půjdete objednat. Pak bychom se sešli a řekli si něco víc.“ řekl doktor Roronoa, jak to vidí on. Já jsem jenom přikývla na souhlas. Doktor Roronoa vytiskl dvě žádanky, které mi podal. „Tak jsem domluveni.“ usmál se i já se na něho usmála.

„Na shledanou.“ rozloučila jsem se.

„Na shledanou.“ taky se rozloučil doktor Roronoa. Hned jsem vyšla na chodbu i se žádanky v ruce. Šla jsem nejdřív najít místnost na odběr krve.

 

Ta byla úplně v přízemí. Nadávala jsem si, že jsem měla jít nejdřív na tu resonanci, protože ta byla v druhém patře. Ale když jsem už byla dole, tak jsem šla na ty odběry.

 

Čekárna byla plná lidí. Sděsila jsem se a viděla jsem to už na celý den trávený v nemocnici. Než jsem si stačila sednout na volné místo, tak vyšla sestřička.

„Další prrosím.“ vyzvala dalšího člověka, který šel na odběr krve.

„Sestřičko, mám tu doporučení od doktora. V kolik se tu mám zastavit? Aby tu nebylo tolik lidí?“ zeptala jsem se sestřičky.

„Ukažte.“ řekla mi sestřička a já jí podala žádanku. Sestřička si ji přečetla. Pojďte dál.“ vybídla mě sestřička. „Nejedla a nepila jste, že ne?“ ještě se mě u dveří zeptala sestřička.

„Ne, nic jsem nejedla ani nepila.“ řekla jsem pravdu.

„Dobrá, tak pojďte dál.“ řekla a ustoupila ode dveří. Bylo mi trapně a cítila jsem, jak mě probodávají očima pacienti, kteří tu čekají už od rána. Aniž bych jsem se na ty lidi podívala, vešla jsem dál.

 

Místnost nebyla moc veliká. Ale cítila jsem se tu útulně. Sestřička si sedla ke svému stolu, který byl naproti dveřím.

„Posaďte se.“ vybídla mě sestřička. Židle stále skoro vedle stolu. Posadila jsem se a vyhrnula si rukách. Sestřička něco sepisovala do papírů i do svého sešitu. Po chvíli se podívala na mě. „Nedělá se vám špatně, že ne?“ zeptala se na můj stav při odběru krve. Za vrtěla jsem hlavou, že ne. „Dobrá, tak jdeme na to.“ usmála se. Vzala vztahovadlo, které mi dala na paži a utáhla. Já si párkárt s tou rukou zacvičela, jako bych jsem zvedala činku. „To stačí.“ zastavila mě a podívala se na ruku. „Máte dobré žíly.“ pochválila mě a zabodla jehlu do ruky. Trošku to štíplo, ale nic vážného. Asi za pět minut bylo vše. Dělala mi dvě skumavky. Když bylo vše hotové, tak skukamvky sestřička podepsala nějakou tou značkou a napsala tam i mé příjmení. „Už můžete jít, pokud vám je doře.“ sehrnula jsem si rukáv a vzala jsem si věci.

„Na shledanou.“ rozloučila jsem se.

„Na shledanou.“ taky se rozloučila sestřička. Vyšla jsem ven do čekárny. Na ty lidi jsem se ani nepodívala a rychla šla do druhého patra.

 

V druhém patře byly převážně rentgeny, ekg atd...Já šla k informacím a podala jim poslední žádanku.

„Vaši občanku.“ požáda mě ta na informacích. Z kabely jsem vyndala doklady a dala ji občanku. Sestra na informacích si přepsapsal mé údaje z občanky. Něco do té žádanky napsala a podala mi ji i s občankou. „Tady naproti si počkejte. Za chvíli se někdo pro vás staví a udělá vám magnetickou resonanci.“řekla mi sestřička na inormacích. Já si uklidia občanku a se žádankou šla čekat tam, kam mě ta sestřička poslala.

 

Místo tu bylo, ale já přesto zůstala stát. Byla jsem čím dál tím víc nervózní. Po chvíli přišla sestřička.

„Vy jste paní Nico?“ zeptala se mě. Já jsem přikývla, že ano. „Tak pojďte se mnou.“ vybídla mě sestra. Já poslechla a šla za sestřičkou.

 

Sestřika mě odvedla na konec chodby. Otevřela dveře a já vešla dál.

„Tady je kabinka. Svlékněte se do naha a vemte si tu košili, co tam je.“ poradila mi sestra a já ji poslechla.

 

Vešla jsem do kabinky a vše ze všeho svlékla a vzala si tu jejich zástěru. Sundala jsem ze sebe i šperky a pak jsem vešla dál.

 

Sestřička tam na mě už čekala. Ukázala mi na přístroj.

„Tady si lehněte.“ ukážala mi sestřička. Já ji poslechla a lehla jsem si na přístroj. Ten se mnou zajel do tunelu. Zavřela jsem oči. Celýproces musel trval hodinu. Nevím, protože se mi povedlo usnout. Když bylo vše hotové, tak jsem šla do kabinky se zase převléct. Pak jsem vyšla ven. Sestřička se hned objevila.

 

„Zítra si zajděte za doktorem Roronou. Budou už hotové výsledky.“ oznámila mi sestřička a šla pro dalšího pacienta. Já se vydala ke schodům a sešla je dolů. Šla jsem na zastávku autobusu.

 

Autobus za pět minut dorazil. Nastoupila jsems i a jela jsem. Vzala jsem do ruky mobil a zavolala jsem Cori a Janey. Domluvily jsme se, že se sejdeme ve městě. Dojela jsem do města.

 

Vystoupila jsem si a šla do obchodního centra. Byl ještě čas. Děvčata měla dorazit za hodinu. Obešla jsem všechny obchoďáky a v knihkupectví jsem si koupila jednu knížku, která vycházela, jako nejlepší beststerel. Za hoďku jsme už seděli v kavárně a popíjeli kávu.

 

Děvčata se hned zajímala, jak bylo u doktora.

„Je to sympaťák. Je i sexy. Zítra k němu jdu znovu. Už budou výsledky z krve i magnetické resonance.“ řekla jsem děvčatům, co jsem věděla.

„Zoro je ten nejlepší doktor, jak mi říkal Law.“ usmála se Janey.

„To jsem ráda, že mi ho doporučil ze všech těch doktorů.“ byla jsem ráda. Doktor Roronoa se mi hodně líbil.

„Pro vás cokoliv.“ usmála se na nás dvě Janey. Popíjely jsme kávu a povídali si. Asi po dvou hodinách, jsme tento kecací spolek rozpustily. Cori mi nabízela, že mě odveze, že je autem, ale já to odmítla se slovy, že se potřebuju projít. Janey to měla kousíček.

 

Šla jsem pěšky domů. Nemohla jsem z hlavy vyhnat doktora Roronoa, jak se mi líbil. A i když jsem se zítřka bála, tak jsem se těšila až toho doktora uvidím znovu.

 

Doma jsem se převlékla a udělala jsem si pozdný oběd. Pak jsem si sedla na gauč v obýváku a vyndala jsem si knížku a začala si číst. K večeři jsem si objednala pizzu. Po večeři jsem si dala vařící koupel a pak šla spát. Ale nespalo se mi moc dobře. Každou chvíli jsem byla vzhůru. Bála jsem se těch výsledků.

 

Ráno jsem se probudila už v šest hodin. Nemohla jsem už dál spát. Vysprchovala jsem se a oblékla se. Na snídani jsem neměla ani chuť, tak jsem si udělala jenom čaj. Přemýšlela jsem, co se to se mnou děje. Proč se tak bojím. Nikdy jsem se nebála doktorů, i když jsem k nim chodila nerada. I když nastala doba, kdy mám vyrazit za doktorem Roronoou.

 

Šla jsem znovu na autobus. Byla jsem tak vyklepaná, že bych to řízení auta, ani nezvládla. Čím víc jsem se blížila k nemocnici, tím víc jsem se rozklepala Vystoupila jsem u nemocnice a šla jsem za doktorem Roronou.

 

Zaklepala jsem na dveře a doktor Roronoa mi otevřel dveře. Neusmíval se, jako včera. Vyděsila jsem se ještě víc.

„Pojďte dám paní Nico.“ vyzval mě doktor Rorona a já šla dál. Sedla jsem si vedle stolu doktora Roronoi. Ten zavřel dveře a sedl si za stůl.

„Tak jak to vypadá, pane doktore?“ zeptala jsem se narovinu. Doktor Roronoa otevřel desky, kde byly výsledky z krve i magnetické resonance. Oba papíry vyndal a znovu se na něho podíval.

„Nemám pro vás dobré zprávy.“ začal mluvit. Poznala jsem, že se mu to říká dost těžce.

„Nenapínejte a řekněte mi verdikt, pane doktore.“ požádala jsem doktora Roronu, aby řekl výsledky toho vyšetření.

„Dobrá. Z krve se nic neukázalo. Jste tak nějak zdravá jak řípa. Ale ta megnetická resonance nedopadla dobře. Zjistilo se, že máte několik nádorů na mozku. Bohužel je jich tolik, že se to nedá operovat. Při operaci by jste mohla i zemřít.“ řekl mi krutou pravdu doktor Roronoa. Byla jsem v šoku. Čekala jsem něco strašného, ale tohle? Nádory? To vůbec ne. Měla jsem, co dělat, abych jsem se nerozbrečela.

„Kolik mám času?“zeptala jsem se doktora Roronoi.

„Bohužel moc krátký čas. Jenom deset dní.“ oznámil doktor Roronoa. To jsem byla v ještě větším šoku. Tak málo?

 

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.