Anime World CZ/SK - Příběhy

1. Kpitola

Kira

Už zase utíkám, a proč? To je složitý. Nenávidí mě. Už se to zase stalo, obviňili mě bez důkazů. Prej jsem napadla člověka. Což, není pravda. Byl to jen špatně vychovaný pes se zákeřným páníčkem. Co to způsobyl. Všichni to vědí a přezto mě obvinily.

Jsem Vlk, a zároveň i člověk. Mám dobré smysly a dokážu vicítit strach i lež což se mi hodí. Všichni nás znají, ale málo lidí nás přijme. Bojí se. I když dobře vědí že lidem neubližujeme. Za to, bohužel může jedna smečka, která v minulosti vyvražďovala lidi a oni nám teď nedůvěřují.

Budu žít hodně dlouho, můj průměrný věk dožití bývá kolem 600 let, někdy i déle. Málo vklů se dožívá své vlastní přirozené smrti. Nejstarší vlk kterého znám z viprávění je 750 let starý, což je úcty hodný věk.

 

No což, zase se přemístím a začnu od znova a snad se už nebudu muset stěhovat.

 

Jmenuji se Kira Darkness. Je mi teprve 25 let. A vlkem jsem už od narození. Měním se podle své vlastní vůle, jen o úplňku nemám jinou možnost a musím být ve Vlčí podobě.

Mám sněhově býlou srst s krvavě rudýma ouškama, moje záda vypadají jako by je někdo zlil a postříkal krví zároveň. Oči mi žhnou rubínově zelenkavou barvou.

Když jsem ve své lidské podobě, tak vypadám niak zvlášť odlišně od ostatních. Až na moje vlasy, které mám dlouhé a husté až pod zadek, jsou bílé s jemným nádechem do stříbrna a krvavě rudou ofinkou mírně padající do obličeje. Většinou mi lidi ty vlasi závidí a obdivují, ale podle nich poznají že nejsem obyčejný člověk.

….....................................................................................................................................

 

Běžím hodně dlouho, chci být od toho města co nejdál to půjde. Už jsem na cestě několik týdnů, když narazím na menší město. Před tím jsem se vždy uchilovalo do vesnic. A jak to dopadlo? Do vesnice už nikdy nepáchnu a do velkých měst se mi nechce je tam moc hluku. Takže malé městečko s 30 000 obyvately bude příjemná změna. Snad tu splinu s davem.

 

Procházím zatím lesem co obklopuje tohle malé město. Les je klidný a tichý, a hlavně zdravý a to jsem mi na tom líbý. Je tu i velké jezero a v něm i ryby. To ve vesnicích nikdy nebylo. Zarazím se když jdu okolo. Obešla jsem skoro celé město a připadá mi, že tady v tom městě žije jen jeden vlk a vypadá to na samce a samotáře. To je zajímavé. Já nemám smečku, a proč taky? V té kde jsem byla a narodila zároveň byla vyhazena lidmi. A přes to všechno jsem na lidi nezanevřela jen si dávám na ně pozór.

Počkám až se setmí a vejdu za tmi do města. Moje vlčí podoba je větší než u normálních vlků a koor když jsem čistokrevná a od narození. Ti co jsou na vlka přeměněny kousnutím jsou menší a slabší, nepřisuzuje jim právo býti vůdci smečky. Ale mohou být její součástí.

 

Nomálí vlk má v kohoutku 70cm. Člověk přeměněn na vlka má v kohoutku 120cm. Za to čistokrevní mají v kohoutku 150cm a samci mívají vždy o 10-40cm více u jakého koliv druhu.

Jenomže já už ve svých 25 letech mám 150cm což je max a to stále rostu ve vlčí podobě až do svích 30 let.

 

Procházím parkem a rozhlížím se tu. Namířím si to přímodo ulic a nevadí mi když mě někdo spatří. A navíc všichni vědí co jsem zač a tak je zbytečné se skrývat. Navíc pro nás dobré je to, že vydali zákon co nás chrání před lidmi, nesmí nám ubližovat. Jinak jsou za to odsouzeni. Ale i my jsme hlídáni abychom nic nevyvedly.

 

Všude je ticho, jen vítr si tu hraje s hromádkami listí. Pěkné město to je. Uvažuji kde by bylo nejlepší přečkat noc. V lese se mi nechce ale na ulici je to zas blbé. Hledám dál. Je tu soustu budov a různých zákoutí. Park tu mají jen jeden ale za to je velikej. Dokonce jsem našla i obchoďák, obrovskou školu a i veteriární klinyku. Ta mě zaujala nejvíce. K zvířatům jsem měla vždy dobrej vztah a to i přes to že jsem vlk. Jako vlk zvěř lovím a jím a přes to mě mají rádi a nebojí se mě. Tak to bylo vždycky u mě a všem to připadalo dost divné. I mě samotné, protože jsem věděla ještě od mé matky že se nás zvež většinou straní ale že nás přes to respektují a když jim nejdem po krku tak si náz jen nevšímají a ignorují nás.

 

Jsem ráda že tu je veterinární klinika. Mohla bych viužít toho že si rozumím se zvířaty a dostat tam práci a snad i ubitování. Ta klinika je veliká a vypadá to, že tam je i obytná část něco jako koleje na škole. Hmmm a za klinikou se rozprostírá velký les co obepíná celé tohle město.

 

Přijdu ke klinice a prohlížím si jí. Vipadá že je nová a dobře udržovaná. Před budovou jsou dvě veviké sochy, Jedna z nich je Lev a druhá je Vlk. Zajímavé, mají tu u nich i malí popis. „Jin a jang, kočka a pes, černá a bílá, odlišnost je různá, ale to nás nerozpojí naopak spojí nás to v jeden celek.“

Vypadá to, že bych v tomhle městě mohla konečně najít své místo.

Začíná pomalu svítat a tím se mi odhaluje překrásný výhled na zahradu patřící ke klinice.

Dobře jsem rozhodnutá v tomhle městě se usadím. Počkam tady u dveří až tu někdo pujde abych se zeptala na ubytování a nějakou práci. Zavřu oči jsem unavená.

 

Něco mě šimrá na nose, zvrtím se a tlapou si otřu čumák, znova cítím že mě něco šimrá. Na to už otevřu oči a hned je zase zavřu. Do očí se mi dostalo odpolední sunce. Zase je otevřu teď je to lepší, rozhlédnu se po okolí, skoro nikdo se nepozastavuje nad tím že tu jen tak ležím, jen pár dětských zvědavých očí na mě upírá svůj zrak.

Všimnu si, že předemnou někdo stojí. Vzhlednu k oné osobě, protože stále ležím. Člověk? Né z něho cítím známí pach a to vlka. Je jako já? Je to také vlk? Pozvednu jedno obočí a prohlédnu si ho od hlavi až k patě.

Je vysoký dobře rostlý. Vlasy má delší seplé gumičkou do volného culíku, jsou černé s jednim pramínkem bílé. Oči má cihlově nahnědlé. Z mého přemýšlení mě proberou jeho slova.

 

Potřebuješ něco? Že tu ležíš a spíš.

 

Vstanu a oklepu se, nemohu mluvit v mé přeměně a on to ví tak proč se mě na to ptá? Natočím hlavu tak aby pochopil mojí otázku. Myslíš to jako výžně?

 

Promiň, teď mi to vlastně došlo, pojď za mnou. Půjdem vchodem kudy sem vodíme vetší zvířata jako jsou koně a tak.

 

Přikývnu na souhlas. Jdu za ním. Nešla bych jen tak za ním pokud by to byl jen člověk. Nedůvěřuji lidem přeci jen jsem se v nich už hodněkrát zklamala. Procházíme tou velikou zahradou. Je nádherná. Jsou tu koně co se tu pasou. Jakmile zmerčí muže předemnou a mě tak odklusaj do bezpečné vzrálenosti. Ale nepřipadá mi že by se bály spíš to vypadá na respekt. A, a úctu? Zahnul k velkým vratům které následně hned otevřel. Pobýdl mě ať vejdu, jen co jsem vešla zase je zavřel.

 

Tady máš. A přehodil přeze mě velikou deku bych se mohla přeměnit.

 

Začla jsem se přeměňovat. A jen šlo vidět jak se něco pod dekou schované zmenšuje. Vykoukla mi z pod deky jen hlava a jinak jsem byla celá zabalená. Sedím na zemi musím si odpočinout než se postavím. Bala jsem několik týdnu jen ve vlčí podobě.

 

Děkuji ti.

Není za co. Proč jsi ležela před klinikou?

Já, nevěděla jsem kam mám jít, tak jsem si myslela že bych tu mohla pracovat a snad i přebývat? Zeptala jsem se s obavami co se dozvím.

Ty chceš tady pracovat?

A..ano ráda bych. Mám ráda zvířata a oni se mě nebojí naopak furt za mnou chodí tak jsem si myslela že by se to dalo viužít.

 

Podíval se na mě se zamyšleným pohledem. Asi přemýšlí. Snad mě tu nechá a snad tu budu moct pracovat. Jinak bych musela pokračovat dál a to se mi nechce.

 

No mám takovej nápad právě si hledám nějakou asistentku, ale lidi se ke mně moc nehrnou. Nedůveřují mi na tolik aby se mnou takto spolupracovali. Přes to že tu jsou mezi námi dobré vztahy. Ale každej novej zájemce se bojí. A já potřebuji někoho kdo by mi pomohl se zvířaty mě se zvířata trochu bojí není to tak zlé ale když je zvíře nemocné není ho dobré ještě k tomu stresovat. Takže co ty na to brala bys to.

 

Nadšeně přikývnu a vyskočím hned na nohy. Jak jsem se tak rychle postavyla, podlomily se mi nohy. A padám k zemi. Je mi jasné že to zabolí, nemohu to niak zastavit jak jsem zamotaná do té deky. Něco je ale jinak, žádný náraz nepociťuji. Otevřu oči a zjišťuji že mě stihl zachytit abych nespadla.

 

Děkuji.

 

Pomohl mi vztát a doprovodil mě k židly. Posadil mě na ní. A přinesl nějaké jednoduché černé šaty do zvonu tak ke kolenům a dokonce i spodní prádlo. Nechápavě se na něj podívám.

 

Obleč si to ať tu nechodíš nahá, provedu tě tu a pokud ti to nebude vaďit tak te odvezu ke mně domů tady na klinice není prázdný pokoj.

Dobře. Nerotestuji jsem ráda že budu mít práci s milovanýmy zvířatama. Ale to že budu bydlet nebo spíš obývat stejnej byt jako on mě trochu děsí. Přeci jen ho neznám. Obleknu si spodní prádlo. Překvapí mě že odhadl mojí velikost hned. Šaty mi padlou jak ulité.

 

Jak se jmenuješ? Když už budeš se mnou pracovat a i bydlet. Na to se usmál.

Jsem Kira. Kira Darkness. Jsme čistokrevná pokud se chceš zeptat i na tohle.

 

Pousmál se, nejspíš se na to chtěl zeptat.

 

Já jsem Itachi Uchiha. Také jsem čistokrevný a ředitel téhle klinyky.

 

Vivalim na něj oči tak tohle jsem nečekala že by zrovna Vlk mohl vest celou kliniku.

 

2.Kapitola

 

Itachi

Nečekal jsem, že se tu oběví Vlk a rovnou vzácný. Chce ode mě práci a nějaké to ubytování. Dám jí ho, asi si toho hodně prožila, když přišla až jsem. Jsem rád že tu ve městě už nebudu jedinný Vlk. Je mi už 59 let a stále jsem sám. Bohužel ale zátím jsem nenašel tu pravou co by semnou zdílela myšlenky a tak dále. Jako moje asistentka bude určitě dobrá.

Jmenuje se Kira hmm, pěkné jméno a docela jí i vysťihuje. A asi ani nečekala že bych já mohl být ředitel. Nad tím se musím pousmát. Kolik jí tak asi bude let? To by mě zajímalo ale je brzo na to abych se ptal. To by bylo neslušné.

 

Provedl jsem jí tady po celé klinice. Vypadá to že se jí tu líbý a když procházíme okolo něakých zvířat opravdu se snaží se k ní nějak přiblížit. Je to zajímavé to jsem ještě neviděl, že by se zvířata sama od sebe a dorovouně chtěla přiblížit k Vlkovy. Kě mě se nepřibliřují ale také neutíkají naštěstí. Jinak bych nemohl vykonávat tuhle práci že.

Po cestě jsem Jí vysvětlil co bude její úkol při práci. Nebude to mít niak extra těžké já už neoperuji a tak na to tu jsou jiný lidi ale v případě nouze i to. Jinak se starám aby tu bylo všeho dostatek a aby tu měla zvířata své pohodlí a klid. A navíc se u staráme i o zraněné Vlky ty potřebují specialní přístup a jen od sobě rovných od lidí by to nebylo dostačující. Nejsou tak silní a zruční jako my. Všechno pochopila a souhlasila ze vším. Bude mě všude doprovázet a jak se zdá nevadí jí to.

 

 

Dorazily jsme ke mně domů bydlím na pozemcích Klinyky jen na opačné straně. Hned u lesa abych mohl běhat podle své libosti. Asi jsem jí tím překvapil, když jsem jí oznámil že bude bydlet semnou. Bude to tak lepší na ubytovně by to měla složitější a koor při úplňku který se už blíží.

 

Kira

Páni tak já budu bydlet s ním. A k tomu hned u lesa. To se mi snad zdá. To je sen že. Tohle jsem si vždy přála, baráček né vekých rozměrů u lesa. Zavedl mě dovnitř.

 

Tak tohle je můj byt, tady budeš se mnou bydlet. Pokud ti to tedy nevadí?

Ne ne nevadí mi to jen mě to trochu překvapilo. Obdařila jsem ho úsměvem.

To jsem rád. Pojď, ukážu ti kde bude tvůj pokoj. A hned zítra skočíme nakoupit nějaké to oblečení abys měla v čem chodit.

 

Prošli jsme chodbou do obývacího pokoje. Je prostornej s velkou pohovkou do písmene L, s konferenčním stolkem, nádherným křišťálovím lustrem a s obrovitánskou televizí. Takovou jsem ještě neviděla. Vedou od tud toje dveře a jeden průchod bez dveří. Průchod vede do kuchyně, už od tuť jde vidět že kuchyň je do dřeva vybavená a prostorná. Jedny dveře musí být asi jeho pokoj a další asi pokoj pro mě. Takže ty poslední že by byla koupelna? Asi jo.

Dovedl mě ke dveřím co jsou úplně v pravo.

 

Tak tady bude tvůj pokoj. Je trochu skromný ale snad ti bude vihovovat.

Otevřel dveře a odstoupil, abych mohla vejít. Rozhlédnu se a nevěřím s vím očím. Postel s jemě modrýma nebesama. Okno směrem na les, prostorná dřevěná skříň s masivního dubu. Stoleček s lampičkou. Je to nádhera. Projdu se po pokoji a zadívám se ven.

 

Pojď, ukážu ti ještě koupelnu.

 

Vyšli jsme z mého pokoje. A zamířily hned ke dveřím vedle.

Koupelnu má celou vydlažtičkovanou. Velká vana do které by se vlezli i 4 lidi bezproblému. Dokonce i sprchoví kout, umivadlo, záchod a skřínka také ze dřeva.

 

Jsem už unavená a už je i pozdě. Dneska toho bylo na mě dost.

 

Mohla bych se jít vysprchovat. Optám se nejistě. Přeci se tu stále cítím nejistě.

Samozřejmě, ještě ti něco přinesu ať se můžeš převlíct do něčeho na spaní. Jo a ručník najdeš v té skřínce v koupelně jo.

 

Přikývnu že rozumím a zapluji do koupelny. Konečně ze sebe smiji všechnu tu špínu a pot. Vlezu si do sprchy a užívám si ten proud teplé vody co na mě padá. Ve sprše jsem byla snad celou hodinu. Nebo mi totak aspoň připadalo. Otevřela jsem tu skřínku a opravdu jsou tam kučníky a osušky. Zamotám si vlasi do ručníku a sebe do velké osušky. Vyjdu takhle z koupelny nikde tu totiž nemám co na sebe. Zahlédnu ho v kuchyni jak něco kuchtí. Nevšímám si toho tiše proklouznu do pokoje. Stejně si mě musel všimnout ale to je jedno. Na postely jsem měla něaké kraťásky a volné dlouhé stičko. Obléknu si to. Je mi to trochu větší ale naštěstí ty kraťásky jsou na šňůrky.

Vlasi si nechávám stle rozpuštné jen si je pročešu aby nebyly zacuchané. A vejdu za ním do kuchyně.

 

Ahoj, copak to děláš? Stojím mezi dveřmi a sleduji co provádí. Líta od jednoho koutu na druhý.

Vařím večeři. Máš hlad ne? Přikývnu na souhlas.

Doufám že máš ráda lososa, našel jsem ho tu ještě tak ho tu připravuji.

Ano mám ho ráda. Posadila jsem se na barovou stoličku co má u linky z druhé strany.

Mohu se tě na něco zeptat?

Ano, můžeš jen se ptej.

Proč jsi mě hned přijal? Bez toho aby sis něco o mě zjistil?

Dobrá to otázka. Uznal mojí otázku. To asi pro to, že už za ta léta dokážu vycítit jesstly ten dotyčný nebo dotyčná má dobré srce bez lčí víš.

Aha. Tohle ty dokážeš jo. Kolik ti vlastně je??? pokud ti tedy nevadí že se na to ptám.

Nevadí mi to. Už mi je 59 let. A tobě?

Málem jsem se zakuckala při tom jeho věku. To mu je fakt už tolik. Fíhy to jsem nečekala.

Mě je 25.

Opravdu. Hmm na s vůj věk jsi už hodně velká tedy.

Jo já vím, nějak jsem asi přerostla všechny o kolo. Asi i proto ně nikdo so smečky už nechtěl. Posmutním na tím že je to holí fakt. Skoušela jsem se do něaké přidat ze začátku ale bez úspěšně. Teď mi je líp když jsem sama.

Tak to jsou pěkně hloupí. Nevědí o co přicházejí. A ty sama to asi také nevíš co?

 

Nadzvednu jedno obočí a koukám na nej nevěřícně. Jak to myslel.

 

Jak to myslíš že to nevím? Co bych měla vědět.

Ty jsi jedna z mála co mají bílo krvaví kožich. Jsi jak stříbro mezi smetím. Jediná a nádherná a hlavně s velikm darem o kterém asi nevíš.

Co že to? To jako fakt jsem jedna ze vzácných Vlků.

Ano jsi, dalo by se říci že jsi ta nejvzácnějších. Tvůj rod vždy vedl náš kmen, náš druh po generace. Musíš být asi jedna ze vzdálenější větve. Ale to ti povím dyžtak jindy tady máš jídlo. Najez se pak si jdi lehnout budeš určitě unavená. Zítra ti ukážu co budeš dělat a seznámím tě s pár kolegy.

 

Pustila jsem se dojídla. Ten losos byl náramnej. A dobře dochucenej. Tady se mít špatně nebudu. Jsem unavená tak jsi pudu opravdu lehnout. Ikdyž by mě zajímalo co že to tedy doopravdy jsem. Klíží se mi oči.

 

Lola

Koukám se na moře. Nadechnu se toho příjemného čerstvého vzduchu moře. To mě vždy uklidňí.

Nedaleko od tud jsem narazila na človka. Grrr, nesnáším je. Jen kvůli jim jsem přišla o domov, a o svojí rodinu. Takový krásný les to byl. Spousta zvěře rostlyn a stromů. Pak ovšem přijely lidi. Začaly kácet, rýt a bourat vše co jim přišlo do cesty. A nakonec tam udělaly hloupou silnici. A na co aby se mohli pohodlně vozit. Nesnáším je. Kvůli nim jsme se rozprchly na všechny strany. Ale tím jsem jsem jin nahráli do karet. Některé z nás zabyly nebo pochytali. Zbyla jsem sama.

Je to smuné ale je to už 4 roky co se to stalo. Teď žiju tady u tohodle přístavu. Je tu pěkně a klid. Je to tu schátralé ale co, mě to nevadí. Mám to tu ráda.

 

Jsem černo černá až na vnitřky uší, ty mám tmavě modré a v noci, za tmy, svítí do dálky. Každý kdo mě v noci spatří vidí jen mé uši. Uši ze vnitř a jakmile je spatří bojí se a zdrhnou pryč. Smargdově zelená kukadla se musí koukat na ty odporné zrůdy. Na krku se mi houpe přívěšek měsíce. Ten se vždy rozzáří když jsem v podobě Vlka. Mám ho ještě od maminky, vždy mi říkala že to je rodinné dědictví. Moje drápi nemají obviklou barvu. Mají modrý odstín a i kuosek mích tlapek je modrej. Můj ocas vypadá jako byste ho spočily v modré barvě jen do půlky a pak jste s ním malovali. Je to trochu legrční ale mě se to takhle moc líbý.

V lidské podobě do které jsem se dlouho nepřeměnila mám čarné dlouhe vlasi. Už ani nevím jak jsou dlouhé, naposledy coč bylo před 4 lety jsem je měla do půli zad. Teďka budou asi pod zadek ale nevím a zjišťovat to nechci. Oči kouzelně zelené a černýmy dlouhýmy řasama. Mé rty jsou krvavě rudé svadějící k polibku. Nejsem moc velká ale také nejsem žádný prcek. Tak akorát víškou i váhou.

Jmenuji se Lola a je mi čerstvých 21 let.

 

Už se stmívá půjdu spátky, co kdyby se tu oběvil znova ten člověk. Vypadal na něakého zbohatlíka. Snad se tu nechce usadit a zprovoznit to tu. Toby mi ještě scházelo. To bych pak musela opustit moje milované místo. Jdu spát, jsem už unavená ale budu stále ostražitá co kdyby se něco začalo dít.

 

Rano mě probudí sluníčko. Vstanu a protáhnu se jako vždycky nic zvláštního. Zakručí mi v žalutku. No jo taky jsem včera nakonec nevečeřela. Sním zbytek ze včerejšího lovu. Trochu mi to pomohlo ale niak exptra zvlášť. Musím znovu na lov abych se pořádně zasitila. Včeka jsem ulovila jen malého srnečka to nic pořádného nebylo. Vylezu ze svého doupěte ukrytého v jeskyni. Nejdřív vistrčím jen čumák a zavěttřím jestly je čystý vzduch. Nechci ryskyvat, že tu bude někde poblíž ten člověk. Nic jen čistej raní vzduch. To jsem ráda. Vyjdu ven a a zhluboka se nadechnu. Aaaaa to je nádhera tohodle se nedokážu nabařit. Miluji to tu.

 

Běžím, běřím lesem a stopuji dospělého Daňka. Je mrštnej a rychlej ale já jsem ještě rychlejší a mrštnější. Míří si to po vyšlapaných cestičkách, po travičce i přez potůček. Znám to tu dobře a proto vím že míří k louce co tu je nedaleko. Za tou loukou je další les kerý je ještě hlubší a hlavně hustší. Musím si pospíšit jestly se dostane až tam budu mít problém. Tam je na mě moc málo místa. Už, už vidím tu louku. Má asi tak 2km na přůměr a to je jedna z těch menších. Viužiju toho volného místa a nahodím nejvetší smrint. Vyplatilo se mi to, už jsem s koro u něj už jen malinkatý kousíček. Stačí jen skošit a zardousit ho přesně jako vždycky.

Je dokováno, byl to bravůrní lov. Mohu se sama pochválit. Odtáhnu svůj úlovek do své skrýše a pořádně se nacpu jako nikdy. Hmm to si zaslouží pořádnýho odpoledního šlofíka. Lehla jsem si na mé oblíbené místo a to pod strom na kopci odkud mám ten nejlepší výhled na přístav a moře.

 

Hrozně sebou trhnu při návalu hluku co se tu najednou začal rozléhat. Vyskočím na nohy a rozhlédnu se. Ale nic nevidím, to je divné co to může být za příšerný hluk. Přichází to z druhé strany přístavu. To se mi vůbec nelíbý. Rychle se rozuteču smerem k tomu místu. Je tam jeden barák co je nejvíce zachovalí. Neříkej mi že se sem fakt někdo stěhuje. To to nemůže být pravda. Je mi jedno jestly mě uvidí stejně teď mi už nic udělat nemohou. Doběhnu k tomu baráku. Mé tušení bylo pravdivé. Stojí tu obrovské nákladní auto. Tři chlapi z toho auta fut něco vinášejí do domu a tak furt do kola. Nevšímají si mě přes to že jsem od nich necelích 10 metrů. Ty mě nezajímají spíš mě zajímá kdo se to sem stěhuje a proč. Nikoho tu nechci. Tohle je můůj přístav.

 

Ale, ale, koho pak to tu máme. Z poza rohu nákladního auta vyjde vysoký a z prvu pohledný mladík. Ale hned na první pohled je jasné, že je to arogantní krypl, co si myslí, že může všechno. Pohlédl na mě a prohlížel si mě. Jako bych byla už teď jeho majetek.

Tak co s tebou provedeme co. Už na první pohled jde vidět že se ti nelíbým. Ha ha ha ha.

To si jako fakt myslí že si tady bude předemnou hrát na něaké kápo. Grrrr tak tohle přepísk mám co dělat abych se po něm nevrhla a nerossápala mu hrdlo. Ale kdybych tohle udělal byla bych pak já kdo by byl stíhán. Namísto toho výhružně na jen zavrčím a rači zmizím zas z dohledu a potají sleduji co dělají.

 

Jde to od desíti k pěti. Je to už měsíc co se sem ten parchat nasthoval. Začíná o tu renovovat a plánu je s tím tady hodně. Už ani do přístavu nechodím nemá to cenu abych poslouchala ty jeho žvásty za to mi to tu nestojí. Už jsem se rozhoda pujdu přič. Původně jsem si myslela že ho od tud něak vystrnadím ale bez úspěchu. Má tuhý kořínek a nedá se sním hnout je to tvrdohlavej paličák.

Ještě na posled se ohlédnu na to nádherné moře co mám tak ráda. Povzdechnu si bude mi to tu chybět. Jestě se s mořem náležitě rozloučím, zhluboka zaviju jako nikdy. Rozhléhá se to všude kolem, nádherně to zní.

 

Ach jo, ten kretén mi nedá pokoj. Bude mě tu stále sledovat. Už asi přez 14 dnů se mě drží něakej člověk. Drží si odstup ale i tak mě stále sleduje. Je to nepříjemné ale pokuždé když se ho snažím setřást a už si myslím že mám konečně klid oběví se tu zase. Ani jsem ho neviděla nic tak netuším kdo to je ale ten pachu jsem si už zapamatovala. Pokaždé je stejný. Nejvíc mě štve že není jednoznačný. Nemohu přesněě určit kdo to je. Jde cíti po člověku ale také torchu po vlku je to divné le toho vlka cítím velice slabě.

Co s tím nadělám jdu dál. Nebudu utíkat stejně mu neuteču a aspoň si to tu prohlédnu. Jsem už hodně daleko ve vnitrozemí. Daleko od mého milovaného moře. Blbé na tom je, že jak jsem ještě mladá tak sedokážu skýt svojí přitomnost. Což mě štve tak bych aspoň mohla zjistit kdo to je.

 

Kira

Už to je 3 měsíce co tu bydlím. Mám se tu dobře a Itachi se kterým bydlím je úžasnej nečakala bych že se konečně budu mít takhle dobře po tom všem. Všichni ostatní si mě tu dokonce zamilovali. A zvířata jako první. Mám tu na starosti hlavně je a potom ještě dohlížení na naše specialní pocienty. Ty byvají jaksi někdy krapet neurvalí ale to stačí zmínit jsemno Uchiha a hened jsou sticha. Ha ha ha.

 

Když na to tak vzpomínám tak můj první úplněk tady byl trochu drama. Proměnila jsem se už se svítáním, takže to na mě přišlo dřív než obvikle. To mě překvapilo ale Itachi mě hned uklidnil že se nic neděje a až jdu zatím do lesa že za mnou za chvilku přijde. Pobýhala jsem po lese jako splašená měla jsem tolik energie. Když se kolem mě někdo mihl. Byl to rychlí černý flek. Ale podle pachu jsem ho hned poznala byl to on, byl to Itachi. Vyrazila jsem hned za ním. A naštěstí jsem ho dohnala, ale jenom díky tomu že jsem stejně velká jako on což je tak trochu komické když samice je stejně velká jako samec. Zastavil se na kopci kde byl nádherný výhled. Hnde jsem ho doběhla a začala jsem si ho prohlížet. Byl celej černej což se dalo čekat už od něho vlasů. Ale co mě zajímalo nejvíce bylo to co na něm bude do bíla když ve vlasech měl bílej pramínek. Pak jsem si toho všimla on, on má bílou náprsenku. To je u vlků nezvikle vešinou jsou celí zbarvený stejnou barvou až na pár míst jako jsou záda atd. Oči se mu změnily teď je má krvavě červeny je to hypnotícké a zároveň i strašidelné. Sakra nad čím to tu uvažuji. Dál jsem nad tím nepřemýšlela. Celí den a celou noc jsme byly venku a lítaly a řádily jako malá štěňata. Takhle jsem se dlouho nepobavila. To mi celou dobu scházelo.

 

Od toho dne úplně vždy problbneme. Jinak se chová velice úctyhodně a dospěle tak jak se sluší a patří, pesto že někdy vypadá chladně ja studená skála co čumí do blba. Ale už ta za tu dobu jsem poznala vím že je spíš jako neposedné štěňe co si chce stále hrát. Nedává to na sobě znát, přeci je stále vistupuje jako uctívý a neodolatelný který každého prvním pohledem dokáže zmrazit. Udivem, strachme, neo ho zároveň okouzlit, ale prokoukla jsem ho.

 

Je ráno a zrovna začíná víkend. Mám volno a Itachi také i když je stále na drátě kdyby něco bylo potřeba. Protáhnu se a jdu si udělat raní hygienu. Mám na sobě kraťásky a tílko. V tom se mi dobře spí. V koupelně na něj narazím.

 

Dobré ráno. Plná enrgie ho pozdravím s úsměvem.

Dobré ranko. Oplatí mi pozdrav. Vypadá trochu smešně proto že jeho vlasy jsou jaksi rozcuchané a trčí všemi směry. Vezmu hřeben a začnu mu je rozčesávat jako každé ráno. Jednou mě o to požádal že se mu ty vlasy více zacuchaly a nešlo mu to rozčesat a od té doby za tím chodí vždy za mnou. No jo nebýt mě tak je tu rozčesává ještě večer. Nad tou myšlenkou se musím pousmát.

 

Tak hotovo.

Děkuji. Máš dneska něco v plánu Kiro?

Ne nemám. Proč se ptáš.

Že bysme se dištak šli někam proběhnout, už bych to potřeboval a ty určitě také.

Tak jo budu moc ráda.

Dobře tak po snídani vyrazíme na výlet. Prohlásil a odešel do kuchyně. Hmm je to tak trochu podivýn ale líbý se mi. A koor když tu věčně behá bez trička. Teď už je to dobrý dokážu se už ovládat ale ze začátku jsem se vždy přistihla že na něj furt civím a jsem jak v tranzu. On si toho vždy všiml a pak si ze mě utahoval že na něj koukám jak na nějaký obraz který je vystavený v galerii. To mě přinutilo se vždy začervenat a měla jsem co dělat abych se ovládala. Teď je to už lepší umím se už kontrolovat. I když u něho stačí jen jeden svůdný pohled a hned se mi podlomí kolena. Stačí aby vylezl ze sprchy jen s ručníkem kolem sebe a ještě vlhkým tělem tak mám co dělt. Kousnu se vždy do rtu abych se ovládala a nedala to na sobě znát.

 

 

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.