Anime World CZ/SK - Příběhy

2. Vrah?

Janey a Law:

 

Když se Law otočil a podíval se na mě, hned jsem se zabalila do deky. Nejen mně, ale i Lawovi třeštila hlava.

„C-co se stalo?“ dostal ze sebe rozespale a ruku si položil na svoji hlavu. Taky ho třeštila hlava, stejně jako mně. Naštěstí žaludek to snášel dobře, u nás obou.

„N-nevím, nic si nepamatuju. A teď mě omluv. Musím do práce.“ vysoukala jsem ze sebe a vstala jsem. Rychle jsem si našla své oblečení a oblékla jsem se. Mobila jsem si dala do kapsy a vyběhla z toho bytu jako střela.

 

Janey:

 

Venku jsem se nadýchala čerstvého vzduchu a vyrazila jsem do práce. Celou tu cestu jsem přemýšlela, co se odehrálo v noci. Bylo mi jasné, že jsme se spolu vyspali. Jenom jsem nerozuměla, proč jsem tam byla. Prostě okno. Černočerná tma. Všimla jsem si, že mám maličko sedřenou pravou ruku.

„Proboha co jsem kde vyváděla.“ řekla jsem si nahlas. Pořád jsem myslela, co se stalo, ale nešlo to. Ta černota zůstávala v mé hlavě a nechce mě pustit dál do vzpomínek. Ani nevím, jak jsem se dostala na stanici.

 

Law:

 

Poté co Janey tak rychle vypadla z bytu, jsem překvapeně seděl na posteli. Dumal jsem, co se stalo. Ale měl jsem kocovinu a výpadky paměti. Ale jedno mi bylo jasné. Že jsme se spolu vyspali. Musel jsemsi o tom s Janey promluvit. Aspoň bude příležitost se vyznat. Když jsem vylezl ven, tak jsem si šel dát sprchu. V práci mě čekaly papíry k vyplnění. Papírování jsem nikdy neměl rád, ale i to k mé práci patří. Po sprše jsem se oblékl a vyrazil k autu a jel do práce. Na snídani jsem neměl ani pomyšlení. Jenom kávu jsem si udělal. Musel jsem myslet a Janey. Byl jsem rád, že jsem se s ní vyspal, ale na druhou stranu lituju toho, protože to bylo z opilosti a Janey mé vyznání lásky nemusela příjmout. Dal jsem si kávu a jel do práce na papírování.

 

Daiki a Cori:

 

Pomalu jsem se začal probouzet. Cítil jsem něčí objetí. Oteřel jsem obě oči a podíval se, s kým jsem v posteli. Byla to Cori. Ještě spala. Hlava mě třeštila, ale vše jsem si pamatoval. Po odchodu z hospody, jsem doprovodil Cori domů. Na rozloučenou jsem ji dal pusu. A pak došlo k polibku a k pozvání dál. Souhlasil jsem a pak jsme se milovali. Usmíval jsem se při té představě. Odhrnul jsem pramínek vlasů z Corinina čela. Což jsem dělat neměl, protože ji to vzbudilo.

„Dobré ránko?“ usmíval jsem se na Cori. Cori se posadila a musela si vše srovnat v hlavě.

„Vážně jsem to udělali?“ zeptala se Cori místo odpovědi.

„Už se tak stalo. Ale nelituju toho. Víš, dost dlouho se mi líbíš. Jsi sexy a postupně jsem si uvědomil, že tě miluju.“ vyznal jsem se Cori neobvyklým způsobem. Cori na mě civěla a nevěděla co říct. Už jsem se chystal jí říct, aby na to zapomněla, že jsem nic neřekl, když v tom promluvila jako první.

„Taky tě miluju, Daiki.“ usmála se Cori na Daikiho. Byla celá šťastn. Takhle šťastnou jsem ji snad ještě neviděl. V jejích očích jsem četl, že říká pravdu. Přesto jsem se zeptal.

„Opravdu?“ dostal jsem ze sebe. Zaznělo to překvapeně, než jsem chtěl.

„Ano. Je to pravda.“ přiznala Cori. Hned jsem ji políbil na rty. Cori můj polibek opětovala. Kdybychom nemuseli oba do práce, tak bychom den trávili nejspíš v posteli. Jenže jsme do práce museli. Oba dva. Proto jsme si oba vlezli do sprchy a návzájem jsme si umyli záda. Po sprše Cori namazala chleby s máslem, rajčaty a solí. Byla to vynikající snídaně.

„Máš dneska večer čas?“ zeptal jsem se Cori.

„Ne, ještě ne. A ty?“ zeptala se Cori, i když mou odpověď znala.

„Ano, mám. Nechceš něco večer podniknout?“ navrhl jsem Cori, že bychom celý večer byli jenom my dva a nikdo jiný.

„Můžeme.“ přikýva Cori na souhlas. Po snídani jsem Cori pomohl s nádobím. Pak jsme oba vyrazili do svých pracovních míst.

 

Zoro:

 

Ráno mě vzbudil budík. Hlava mě bolela, ale nebylo to tak hrozné, že jsem si prášek na hlavu nebral. Vypnul jsem budíka a posadil se na posteli. Vzpomínal jsem na včerejší večer. Na to, jak Janey s Lawem to přehali s pitím, a jak jsem Robin doprovodil domů. Chtěl jsem jí dát pusu na dobrou noc, ale na to jsem neměl odvahu. Na to bych jsem se musel opít víc, abych na to zapomněl. Ne že bych jsem chtěl, ale lepší si to nepamatovat, než pamatovat. Člověk pak neví, jak se chvat před druhou polovičkou. A vyhýbat se obloukem dívky, kterou miluju jsem nechtěl. Po chvíli jsem se postavil a šel si udělat snídani. Stále jsem, ale musel myslet na Robin. Věděl jsem, jak se cítil Law, když je zamilovaný do Janey a nedokáže se jí vyznat. Chtěl jsem si o tom s Lawem promluvit, ale nevěděl jsem, jestli bude mít čas. Tak mi to nedalo,vzal jsem mobila a našel v kontaktech Lawa a vytočil jeho číslo. Po chvíli se ozval hlas Lawa. „Ahoj Lawe, máš dneska čas?“ zeptal jsem se Lawa. Chvíli jsem poslouchal, co mi Law říká. „Dobrá, co takhle v osm u Hiroshiho?“ navrhl jsem, kam bychom mohli zajít. Law odpověděl. „Dobrá, v osm u Hiroshi.“ byl jsem rád, že Law přijal mou nabídku a ukončil jsem hovor. Po snídani jsem po sobě uklidil nádobí. Dneska jsem měl příslužbu, což znamená, že jsem měl volno, ale kdyby nastaly někde komplikace, třeba hromadná nehoda, tak by mi dali vědět a já bych musel do práce. Po snídani jsem se převlékl do domácího a vzal si knížku, kterou jsem měl už třetí měsíc rozečtenou a začal jsem číst.

 

Robin:

 

Ráno jsem vstala a šla se obléci. Pak jsem si vzala šumivou tabletku, proti bolení hlavy. Na snídani jsem neměla čas. Ale když jsem si vzpomněla, jak dopadla Janey a Law, tak jsem si řekla, že nejspíš jsem dopadla líp, než ty dva. Ale to za chvilku zjistím, až se potkám s Janey v práci. Vypila jsem vodu s tabletkou, ustala jsem postel a šla se obout a pak jsem jela do práce.

 

Janey a Robin:

 

Když jsem dorazila ke svému stolu, tak Robin už seděla u svého stolu a sepisovala zprávu ze včerejší akce.

„Ahoj.“ pozdravila jsem Robin.

„Ahoj Janey. Tak co hlava?“ zeptala se mě Robin na mou hlavu.

„Třeští mě jako čert.“ odpověděla jsem pravdu. Robin bez řečí vstala a šla do kuchyňky. Ani nevím, kdy se vrátila. Snažila jsem se vzpomenou, co se večer dělo. Po chvíli přede mnou se objevila sklenice vody, kde se rozpouštěla tabletka. Podívala jsem se na Robin.

„Díky.“ poděkovala jsem a pousmála jsem se na ni. Čekala jsem, až se tabletka rozpustí, abych jsem se mohla napít. V tom si Robin všimla mé sedřené ruky.

„Janey, co se ti stalo?“ zeptala se mě Robin starostlivě. Podívala jsem se na svou ruku.

„Jo, to kdybych jsem věděla.“ pokrčila jsem rameny.

„Ty si nic nepamatuješ?“ byla Robin překvapena.

„Ne, bohužel.“ přikývla jsem, že mám okno.

„To nezávidím. Takže nevíš, jak dopadl Law.“ řekla spíš sama pro sebe.

„No, to nevím, ale jedno ti řeknu. Asi jsem se s ním vyspala.“ přiznala jsem šeptem Robin. Ta na mě vykulila oči.

„J-jako sex?“ zeptala se překvapeně

„Jo. Probudila jsem se v jeho bytě, úplně nahá i Law byl nahý.“ řekla jsem pravdu.

„A jak to chceš řešit? Měli by jste si o tom promluvit.“ začala mi radit Robin.

„Nechci nic řešit. Stalo se to. Byli jsme oba opilí. Je to jenom nejlepší přítel.“ odpověděla jsem Robin, co mám v plánu. Ale zatajila jsem, že se mu budu snažit velkým obloukem vyhýbat. Věděla jsem, že se nedokážu na Lawa podívat, natož promluvit.

„Ale měli by jste.“ trvala na svém Robin.

„Nic nemusíme. Hold jsme se spolu vyspali. Toďvše.“ byla jsem tvrdohlavá jak mezek.

„Jak myslíš, ale měla by sis s ním o tom promluvit.“ trvala na svém Robin, ale zároveň rezignovala. Po chvíli zazvonil Robin telefon. Robin zvedla sluchátko. „Nico, prosím?“ ozvala se do sluchátka Robin. Chvilku poslouchala. „Ano, hned tam budeme.“ souhlasila Robin a položila sluchátko. Při jejím rozhovoru jsem se dívala na Robin.

„Tak co se děje?“ zeptala jsem se Robin.

„Máme jít za velitelem.“ oznámila mi Robin. Obě jsme se postavily a šly do kanceláře velitele.

 

Robin zaklepala na dveře. Velitel nám přišel osbně otevřít dveře. Což dělal zřídka kdy.

„Pojďte dál.“ vyzval nás velitel a uvolnil nám cestu u dveří. Obě jsme vstoupily dál a sedli si na židle, naproti veliteli. Velitel zavřel dveře a sedl si za svůj stůl.

„Co se děje veliteli?“ zeptala jsem se velitele narovinu.

„Jde o tu včerjší akci.“ začal mluvit velitel k věci. S Robin jsme se na sebe podívali. „Máte už sepsané zprávy?“ zeptal se nás na naši zprávu ze včerejší akce.

„Já ne, veliteli. Zdrželi jsme se v nemocnici.“ řekla jsem pravdu veliteli.

„A já zrovna na ni pracuju.“ přiznala Robin.

„Dobrá, do dnešní půlnoci to chci mít na stole. Jinak obě dvě budete pracovat v kanceláři, dokud se nevyléči vaše rameno, Mizuki.“ oznámil nám velitel. Už jsem chtěla protestovat. „A žádné ale. To je rozkaz.“ dořekl, když mu došlo, že budu protestovat. Povzdychla jsem si. „Jinak Mizuki, Nakazawa podává na vás stížnost.“ oznámil mi a přitom mě sledoval.

„C-cože?“ vyhrkla jsem ze sebe. „To je vtip ne?“ byla jsem v šoku, ale i vytočena.

„Nedělám. Ale k soudu se kvůli tomu nedostane. Jenom vám musím udělit další napomenutí.“ potvrdil velitel

„OK, ale nechápu to.“ byla jsem stále vytočena.

„Hodila jste ho?“ zeptal se velitel, i když věděl, že tomu tak je.

„Ano, ale jenom jednu ránu jsem dala.“ přiznala jsem.

„I to stačí. Bylo to ublížení veřejného činitele.“ zopakoval mi práva velitel.

„Dobře. Už se ho ani nedotku.“ procedila jsem skrz zuby.

„A teď jděte dělat svoji práci.“ dalo by se říci, že nás velitel odkopl ven z jeho kanceláře.

 

Sedly jsme si ke svým stolům. V kapse mi stále vibroval mobil. Věděla jsem, kdo to je. Že je to Law. Ale s ním jsem mluvit nechtěl. Nebo aspoň teď ne. Po chvíli začal tvonit mobil Robin.

„Nico, prosím?“ ozvala se Robin do mobilu. Poté se na mě podívala. Hlavou jsem naznačila, že tam nejsem. „Promiň Lawe, ale je u velitele.“ zalhala. „Dobře, vyřídím jí to.“ řekla slíbila a hovor ukončila. „Měla by ses Lawovi ozvat. Chce s tebou mluvit.“ vyřídila mi vzkaz Robin.

„Ale já s ním mluvit nechci.“ přiznala jsem. Robin si jenom povzdychla a obě jsem se dali do práce. Dělali jsme papírování.

O dva měsíce později:

 

Od toho incidentu s Teijim a Kami uběhly dva měsíce. Byl pátek a mě a Robin Cori pozvala na drink. Byla jsem ráda, že bez chlapů, protože celé ty dva měsíce jsem se Lawovi vyhýbala, jak jen to šlo. Robin mi stále dokola radila, abych jsem si s ním promluvila, ale zatím mě k tomu nedokopala. Law mi stále volal a psal, nebo aspoň se o to snažil, ale já jsem nereagovala. Nechtěla jsem o tom mluvit. Nebylo ani o čem. Opili jsme se a vyspali se. To je vše. Tak proč se mu vyhýbám? Sama tomu nerozumím.

 

Když jsme byly všechny v hospodě a seděly jsme u stolu, tak Cori objednala tři panáky. S Robin jsme se na sebe podívaly.

„Hele Cori, co se tu děje? Něco slavíme?“ zeptala se Robin Cori a bedlivě ji pozorovala. Než stačila Cori něco říct, tak číšník nám přinesl panáky. Poté co odešel nám Cori vše řekla.

„Pamatujete, jak jsme před dvěma měsíci se sešli?“ zeptala se nás Cori. Já i Robin jsme hlavou přikývly, že jo. Kdo ne, že? „Tak já a Daiki jsme se dali dohromady. Toho jste si asi všimli, že?“ stále chodila okolo kaše Cori.

„Kdo by to nepoznal.“ pronesla jsem maličko provokativně. Robin se na mě podívala a já na ni. V jejích očí jsem četla, ty máš co povídat. Proto jsem hned zmlkla.

„Tak dneska jsem byla u doktora. Gynekologa a ten mi oznámil, že jsem těhotná. Jsem ve druhém měsíci.“ řekla nám pravdu Cori. Podívala jsem se na Robina ta na mě.

„Gratuluji.“ řekla jsem nastejno s Robin.

„Díky, ale nevím co mám dělat.“ přiznala Cori. Mně i Robin došlo, že Daiki o tom neví.

„Měla by si mu to říct a to co nejdřív.“ poradila Robin. „Určitě bude šťastný.“ dodala s úsměvem.

„Vím. Háček je v tom, že nevím jak mu to říct.“ přiznala Cori v čem je problém.

„Tak buď půjdete na romantickou večeři, nebo budeš vařit ty doma a budete jíst při svíčkách. Po jídle si uděláte pohodlo a pomalu mu o tom řekneš.“ poradila Robin Cori, jak to má udělat.

„Dobře, díky Robin.“ poděkovala Cori a usmála se. „A teď si připijme na rodinu.“ vybídla nás. Všechny jsme pozvedly panáky a přiťukly si. Každá z nás do sebe toho panáka kopla. Pak jsme si různě povídaly. O Lawovi nepadlo ani slovo. Nebo ani jedna z nich jeho jméno nezmínila. V baru jsme byly do desíti hodin.

„Doprovodíme tě domů“ řekla Robin. Neznělo to jako otázka, ale jako rozkaz. Cori se usmála a přikývla hlavou na souhlas. Zaplatily jsme a šly jsem ven.

 

Už jsem se chystala se rozloučit s tím, že půjdu domů, když Robin dostala nápad.

„Hele Cori, my dvě tě doprovodíme domů.“ řekla Robin. A odpověď ne nebrala.

„Tak jo.“ souhlasila Cori, protože sama poznala, že to Robin myslí vážně. A tak jsme vyrazily.

 

Cori šla uprostřed. Cestou jsme si povídaly. Robin radila Cori, aby to opravdu Daikimu řekla, že s ním čeká dítě. Cori to už slíbila asi posté. Domluvily jsme se, že až to Daikimu řekne, že nám dvěma dá vědět jak to dopadlo. Cori nám to slíbila, že nám hned zavolá. Před barákem Cori jsme se s Cori rozloučily a já s Robin vyrazila dál.

„Taky tě doprovodím domů.“ oznámila mi Robin a šla směrem k mému domovu. Nezbývalo mic nic jiného než souhlasit.

 

Cestou jsme si povídaly o Cori, Daikim a jejich nenarozenému dítěti. Když po chvíli se ozval mobil Robin, která ho hned zvedla.

„Nico.“ představila se Robin a poslouchala co se bude dít dál. „Jsme blízko, hned tam budeme.“ slíbila to. Potom hovor ukončila. Já Robin sledovala.

„Co se děje?“ zeptala jsem se Robin, když ukončila hovor.

„V parku strážníci honí podezřelého z vloupání.“ oznámila mi Robin. „Je i ozbrojený.“ dodala. Pak jsme obě přikývly a vyrazily jsme do parku, který byl blízko nás.

 

Obě jsme na začátku parku tasily zbraně a rozeběhly se do parku. Po pár minutách jsme běžce zahlédly. Já byla o trošku rychlejší, než Robin. Doběhla jsem pár mětrů před uprchlíkem.

„Odložte zbraň a lehněte si na zem!“ křikla jsem na toho muže. Ten se otočil a vystřelil. Já nelenila a taky jsem vystřelila. Ten chlápek hned padl k zemi. S Robin jsme k němu doběhly tak nějak nastejno. „Rychle záchranku.“ křikla jsem a sundala jsem si bundu a z trika utrhla plátek látky a přiložila na zranění toho uprchlíka. Robin hned vyndala mobila a zavolala záchranku. Po chvíli doběhli strážníc. Já se snažila zastavit krvácení.

„Jak je na tom?“ zeptal se jeden ze strážníků.

„Dost zle. Kde sakra vězí ta záchranka?“ začala jsem ztrácet trpělivost. Záchranka dorazila do pěti minut. O tělo muže se hned začali starat. Já se podívala na Robin a ta na mě. Kývla na znamení.

„Musíme ho rychle naložit a do nemocnice.“ rozhodl lékař.

„Jedu s vámi.“ rozhodla jsem i za doktora. Doktor si na mě pamatoval, protože několikrát mě vezl do nemocnice, když jsem byla zraněná, tak jenom přikývl hlavou, že mohu.

„Přijdu hned za vámi.“ řekla mi Robin. Já ji poplácala po rameni a šla jsem do sanitky, kde už muže naložili. Nasedla jsem a my jeli do nemocnice.

 

Zoro:

 

Zrovna jsem měl noční. Ležel jsem na lékařském pokoji. Byl klid, tak jsem si chtěl zdřímnout. Ale v tom jsem měl telefon.

„Roronoa.“ ozval jsem se do telefonu. Chvilku jsem poslouchal. „Dobře, hned tam budu.“ slíbil jsem, hodil jsem na sebe plášť a šel jsem na ošetřovnu. Snad to není Janey. Pomyslel jsem si. Ale do pěti minut tu byli. Janey měla jenom zakrvácené a roztrhané triko. Držela transfúzi. Hned se mi ulevilo. Kdyby byl čas, zeptal bych jsem se Janey na Robin, ale čas nebyl. Hráli jsme čas o život toho chlapíka. „Musí hned na operaci.“ řekl jsem a šel jsem se připravit na operační sál. Sestřička se postarala o pacienta. „Čekej u operačního sálu.“ řekl jsem Janey a šel se připravit.

 

Na operačním sálu jsem měl pár lidí. Kulka pacienta zasáhla do hrudníku blízko srdce. Tlak měl velmi slabý. Ztratil dost krve, tak jsme při operaci mu dávala transfúzi krve. Když jsem kulku vyndal a vše nasvědčovalo, že vše dobře klaplo, přestal dýchat. Hned jsme nasadili elektrošoky. Takhle o oživení jsem se snažil deset minut. Pak mi nezbylo nic jiného, než oznámit smrt. Šel jsem před operační sál, kde měla čekat Janey.

 

Janey a Robin:

 

Čekala jsem před operačním sálem, jak mi řekl Zoro. Dala jsem smskou vědět Robin, kde jsem. Ta za chvilku dorazila i s nemocniční kávou.

„Dík, ale víš, že tyhle blafy nepiju.“ ušklíbla jsem se na Robin.

„Vím, ale teď to potřebujeme obě dvě.“ nedala se Robin. „Jak na tom je?“ zeptala se na pacienta.

„Bledě. Zoro dělá maximum, aby mu zachránil život.“ řekla jsem pravdu.

„Zoro má nočni?“ podivila se Robin. Podívala jsem se na ni.

„Ty ostatním radíš, aby si se svým protějšky promluvili a u sebe a Zora to necháváš být. Nařizuji ti, aby sis i ty popovídala se Zorem.“ popíchla jsem Robin.

„To je něco jiného.“ protestovala Robin. Chtěla jsem jí říct přesný opak, ale otevřely se dveře od operačního sálu a vyšel Zoro. Byl celý propocený a sundal čapku z hlavy. „Tak co?“ zeptala jsem se Zora. Zoro zakýval hlavou.

„Moc vážné zranění. Neměl šanci na přežití.“ řekl nám Zoro. „Zítra dostanete ode mne zprávu.“ slíbil nám. „Teď mě omluvte. Půjdu se převléct.“ omluvil se Zoro, usmál se na nás, ale přišlo mi, že se spíš usmál na Robin a zmizel. My s Robin jsme se na sebe podívaly. Kývly jsme hlavy a vyrazily před nemocnici. Rozloučily se a každá šla svou cestou domů.

 

Robin:

Šla jsem svou cestou domů. Od nemocnice to byl kus cesty, ale potřebovala jsem si provětrat hlavou. Mě a Janey čekalo vyšetřování od vnitřního. Převážně Janey, protože ta střílela. Ale říkala jsem si, že to dobře dopadne. Ale mýlila jsem se. Jak jsem byla zamyšlena, ani jsem si neuvědomila, že jsem doma. Takže nevím, jak jsem se dostala do svého bytu.

 

Doma jsem se převlíkla a šla do postele. Byla jsem už unavená a vyčerpaná. Jakmile jsem zalehla do postele, byla jsem hned tuhá.

 

Ráno mě vzbudil budík, který mám nařízený na každý den na šestou hodinu ranní. Šla jsem pod sprchu. Po sprše jsem se převlékla a mastila si to do práce. Cestou jsem si koupila kroasanty k snídani. V práci jsem byla první, jako obvykle. I Janey dorazila a než stačila zapnout počítač, tak se to stalo.

 

Janey:

 

Cestou domů jsem si zavolala taxíka a jela taxíkem. Neměla jsem náladu jít pěšky a taky chodit s roztrhaným tílkem. Nejvíc jsem si přála být doma. Hupsnout do vařící vany a relaxovat a pak jít spát. To byl můj záměr. U svého paneláku jsem zaplatila za taxíka, odemkla domovní dveře a šla ke svému bytu, který jsem vzápětí otevřela.

 

Doma jsem ze sebe hodila všechny věci a hupsla pod sprchu. Nakonec místo vany byla sprcha. Po sprše jsem zalehla do postele. Chvilku mi trvalo, než jsem zabrala, ale i tak jsem po chvíli usnula.

 

Ráno jsem se vzbudila sama bez budíku. Což jsem překvapila samu sebe. Šla jsem znovu pod sprchu, dala si k snídani jogurt a poté mastila jsem si to do práce.

 

V práci už Robin byla. Posadila jsem se ke svému stolu a chystala jsem si zapnout počítač, abych jsem sepsala zprávu, co se večer odehrálo. Jenom jsem se shýbla a ozval se u mě mužský hlas.

„Jane Mizuki?“ vyslovil mé jméno. Narovnala jsem se. S Robin jsme se podívali na ty dva.

„Jsme z vnitřního. Jane Mizuki, zatýkáme vás za úmyslnou vraždu. Můžete si zavolat svéh práníka, pokud si ho nemůžete dovolit, bude vám přidělen.“ řekl druhý muž a ten první mi nandaval pouta. Všichni se na nás dívali. Nikdo, ani já a ani Robin jsme ničemu nerozuměli. Já byla odvedena pryč a všechny jsem nechala v budově.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.