Anime World CZ/SK - Příběhy

1. Policejní akce

 

Janey a Robin:

 

Jela jsem s Robin v autě. Na střeše našeho auta blikala a houkala siréna. Pronásledovaly jsme jeden vůz, který ujížděl před námi. Zrovna a naštěstí, jsme jeli po dálnici. Takže tolik lidí nebylo ohroženo na životech. Pronásledovaly jsme drogově závislého muže jménem Teiji Nakazawa. Ujížděl s nějakou ženou. Nejspíš jeho komplic. Znenadání žena vykoukla okýnkem a namířila na nás zbraní. I zdálky jsem poznala, že se jedná o Bul M5 Commander. Robin řídila, tak jsem mohla opětovat palbu.

„Robin, šlápni na to jedeš jak šnek.“ napomenula jsem Robin, aby zrychlila a sama jsem vytáhla svou zbraň CZ 75 P-01 a opětovala jsem palbu. Ale oproti té ženské jsem mířila na kola automobilu. A povedlo se mi jednu pneumatiku zasáhnout.

„Hele jedu jak nejrychleji to jde.“ obořila se na mě Robin. Já jezdila jak šílenec, že Robin mi občas vynadala, že jestli se chci zabít, tak jedině bez ní. Proto dost často řídila Robin.

„Konečně zásah.“ zajásala jsem. Auto před námi dostalo smyk. Měli jsme je v hrsti. „Robin zastav, než nám utečou.“ křkla jsem na Robin, která prudce zabrzdila, jen tak tak, že jsem nevylétla z předního okna ven. Bezpečnostní pás to jistil. Hned jsem se odepla a otevřela jsem dveře. Vylezla jsem v podkleku. V tom zazněla rána a mě něco štíplo do ramene. Cítila jsem, jak košile se lepší na mé tělo. Dostala jsem zásah. Svou zbraň jsem měla stále u sebe, tak jsem opětovala palbu. První rána a zásah do černého. Žena se skácela k zemi. Robin se mezitím postarala o Teijiho, který po té havárce krvácel z hlavy a hned se vzdal. Já přešla k ženě. Zasáhla jsem ji do ramene, jako ona mě. Kašlala jsem na bolest a dala pouta ženě.

„Jste zatčeni za krádež auta, dealerství, útěku a střelbě na právního činitele a ohroží životů ostatních lidí.“ řekla práva Robin těm dvěma.

„Jdi se s tím vycpat krávo!“ plivl na zem Teiji. Mně ujeli nervy, tak jsem se napřáhla levačkou a jednu mu vrazila. Ze rtů se mu spustil pramínek krve a mně zrudly klouby na levačce. Ale zatla jsem zuby a nevydala ani hlásek.

„Odveďte je, nebo se neovládnu!“ procedila jsem skrz zuby. Robin ty dva předala strážníkům. Přijela i záchranka. Přišli ke mně dva záchranáři.

„Ošetříme vás.“ oznámil jeden ze záchranářů.

„To je dobrý, postarejte se spíše o ty dva.“ a ukázala jsem hlavou na ty dva, kteří byli odváděni strážníky.

„O ty se postarají kolegové.“ nedal se odbýt ten druhý záchranář.

„Jak říkám je to OK.“ zamítla jsem jet se záchranáři do nemocnice. Nemocnice přímo nesnáším, ale trávím tam dostatek svého času.

„Snad nechceš se odvést do nemocnice sama.“ zhrozila se Robin.

„To víš, že jo.“ řekla jsem hrdě a vážně.

„Hoši, hned si ji odveďte, nebo to udělá doopravdy.“ řekla rychle Robin. Ti dva to pochopili, čapli mě za ruce a táhli do sanitky. Já se nezmohla na žádné ale a už jsem byla v sanitce. Robin nasedla do našeho auta a jela za sanitkou do nemocnice taky.

 

Zoro a Janey:

 

Byl jsem na ošetřovně. Měl jsem zrovna službu. I jako primář nemocnice se starám o pacienty. Bral jsem na příjmu jen ty akutní případy. Ale dneska byl klid. Pracoval jsem na počítači. Sepisoval jsem hodnocení na své kolegy, jak mě o to požádal ředitel nemocnice. Toto papírování jsem neměl rád. Chystal jsem se jít do kantýny pro jídlo, když jsem měl telefonát.

„Roronoa.“ ohlásil jsem se do telefonu. Chvíli jsem poslouchal. „Ano, dobře. Hned ji sem přiveďte.“ řekl jsem. „Tak z oběda nic nebude.“ řekl jsem s povzdychem nahlas. Volali mi, že vezou postřelenou ženu. Připravil jsem si věci na ošetření. Po pěti minutách se otevřely dveře. Na léhátku seděla Janey. „Janey?“ dostal jsem ze sebe. Stále mě to překvapovalo, i když zvyknout jsem si na to mohl.

„Čau doktore, tak mě tu máš zase.“ zazubila se Janey. Všiml jsem si, jak krvácí z pravého ramene a levé klouby má rudé.

„Zase ses do něčeho namočila?“ ušklíbl jsem se. Sanitáři pomohli Janey na nepojízdné léhátko a já si nasadil rukavice. „Tak ukaž, podívám se ti na to.“ usmál jsem se na Janey. Janey se vyslékla do podprsenky a ukázala mi pravé rameno. Prohmatal jsem jí to. „Kulka tam zůstala. Chceš anestezii, nebo to zvládneš?“ zeptal se Janey, protože jsem se chystal jí tu kulku vyndat. Správně bych ji měl operovat, ale věděl jsem, že by se nenechala. Proto jsem se rozhodl pro lokální řešení.

„Bez.“ řekla rozhodným hlasem Janey.

„Dobrá, ale bude to bolet.“ varoval jsem Janey.

„Nevadí. Aspoň si zapamatuju, že mám být opatrná.“ řekla Janey vážně.

„Tak tomu nevěřím.“ řekl jsem a oba jsme se zasmáli. „Tak já jdu na to.“ varoval jsem Janey. Na gázu jsem nastříkal dizenfekci a přiložil na ránu Janey. Musel jsem nejdřív tu ránu ošetřit. Všiml jsem si, jak zatla zuby a dala ruce v pěst. Po vyčištění rány, jsem vzal kleště na vytažení kulky. „Teď to zabolí víc, než ta dizenfekce.“ varoval jsem Janey.

„Směle do toho doktůrku.“ zazubila se Janey. Já se na ni usmál a šetrně dal kleště do její rány a tím ránu rozáhl. Janey nevydala ani hlásku. Byla statečná, i když ji to bolelo. Nahmatal jsem kleštičkami kulku a vytáhl ji ven.

„Tak a je venku. Ještě ti to vyčistím, sešiju a dám do fáče. A žádné výmluvy. Do fáče to dát musím.“ řekl jsem přísně. Myslel jsem to smrtelně vážně. Janey jako v tranzu jenom přikývla. Věděl jsem, že ji to bolí, ale nedala nic najevo. Znovu jsem ji ránu vyčistil dizenfekcí a pak sešil třemi stehy. Obvázal jsem ránu a nasadil Janey fáč. „Týden nos fáč a nesundavej ho.“ varoval jsem Janey. Pomohl jsem Janey na nohy a šli ke dveřím, které jsem otevřel. U dveří stála Robin a Daiki.

„C-co tu děláte?“ vyhrkla Janey ze sebe.

„Přišli jsme se na tebe podívat.“ usmála se Robin.

 

Robin a Daiki:

 

Když jsem dojela do nemocnice, tak Janey odváželi na lehátku do ordinace. Že zrovna slouží Zoro jsem netušila. Tušila jsem, že to bude nějakou dobu trvat, tak jsem šla navštívit našeho společného přítele Daikiho, který v nemocnici měl svou soukromou ordinaci. Občas i v nemocnici zaskočil. Chystala jsem se zaklepat na dveře, když se v tom otevřely. Stál v nich Daiki.

„Robin? Co se stalo?“ byl překvapený Daiki. Daiki je náš obvodní lékař. Hned se lekl a musel si myslet, že mi něco je.

„Ahoj Daiki, nic vážného. Jen Janey znovu postřelili.“ vysvětlila jsem Daikimu. Nebo spíš mu řekla tu kratší verzi. „Tak jsem se rozhodla, že tě navštívím, než Janey bude ošetřena.“ vysvětlila jsem Daikimu, co tam dělám.

„Už zase?“ zeptal se Daiki a dal znamení, že ho to mrzí.

„Jo, už zase.“ musela jsem se pousmát.

„Ta snad nikdy nebude mít akci, aby se jí nic nestalo.“ pronesl Daiki a usmál se na mě. „Nechceš jít dál?“ nabídl mi, abychom šli dovnitř. Přikývla jsem hlavou na souhlas. A šli jsem dovnitř.

 

Šli jsme do ordinace Daikiho. Daiki si sedl ke svému stolu a já na židli vedle stolu. Rozhlédla jsem se kolem sebe.

„Vždy mě uchvátí, jak to tu máš krásné.“ pochválila jsem Daikimu ordinaci.

„Díky, ale to díky vám. Pomohli jste mi to tu zrenovovat.“ poděkoval i on mě i ostatním.

„Za málo. Rádi jsem to udělali a udělá znova.“ usmála jsem se na Daikiho, že je to samozřejmost.

„A co se vlastně stalo?“ vrátil se k věci Daiki, proč tu Janey je. Tak jsem se nadechla a vše mu řekla do podrobnosti. Věděla jsem, že Daiki zachová mlčenlivost a nikomu nic neřekne. Něco mezi lékařským slibem mlčenlivosti a slibem mlčenlivosti policajta. „Tak to bylo dost náročné. A tobě nic není?“ zeptal se mě a v jeho hlase zněla starostlivost.

„Ne, jsem v pohodě.“ usmála jsem se na Daikiho.

„To je dobře.“ ulevilo se Daikimu.

„Chtělo by to zase něco podniknout, nemyslíš?“ zeptala jsem se Daikiho, že bychom se měli zase někde všichni sejít a pokecat. Dost dlouho jsme spolu nikde nebyli. Hodně práce.

„To máš pravdu. Ale muselo by se to hodit všem.“ souhlasil se mnou Daiki. Že se sejdeme ještě dneska a všichni si zajdeme na skelničku s tím jsme ani jeden nepočítali. Asi hodinu jsme si povídali a pak vyrazili na ošetřovnu, kde měla být Janey. Venku před ošetřovnou jsme čekali deset minut. Pak z nich vylezla Janey s rukou ve fáči a s ní i Zoro, který měl službu, jak jsem hned pochopila. Trošku mi zrudly tváře při pohledu na Zora.

„C-co tu děláte“ vyhrkla na nás Janey.

„Přišli jsme se na tebe podívat.“ usmála jsem se na Janey i Zora.

„To je snad uvítací výbor, nebo co?“ hudrovala Janey. „Ještě chybí Cori a Law.“ pronesla podrážděně. Tyto situace neměla moc v lásce.

„Pojďme radši na jídlo. Tam si popovídáme.“ navrhl smířlivěji Zoro. Nikdy ani Janey neprotestovala a šli jsme do zdejší jídelny na oběd.

 

Cori:

 

Seděla jsem ve své kanceláři a sepisovala jsem k jednomu případu zprávu. Už se to blížilo ke konci a já doufala, že to vyhrajeme. Jednalo se o muže, který napadl staru stařenku a obral ji o všechny peníze a ještě k tomu ji zmlátil. A já ho obhajovala. Nebyla jsem z toho moc nadšená, ale práce je práce a tato práce mě hodně bavila. Takže jsem musela skousnout i to, že budu obhajovat vinné lidi.

 

Zrovna jsem se dívala na statistiku jeho tretných činů, když se otevřely dveře. V nich stál můj šéf. Jeho jméno je Mon Omi. Pracuju pro jeho právnickou firmu Mon & Omi. Mon je jméno šéfa a Omi je přijemní jeho rodiny. Pracoval tu i jeho syn. Toho jsem moc nemusela. Byl takový nafoukaný. Ale teď se vraťme, proč můj šéf přišel.

„Chisaka, do mé kanceláře.“ řekl mi Mon. Hlavou mi blesklo, co jsem zase provedla. Vstala jsem a nedala na sobě nic znát.

 

Mon měl kancelář nakonci chodby. Tentokrát šel až moc rychlým krokem, že jsem ho sotva stíhala. Otevře dveře a nechal mě projít jako první.

 

Vešla jsem dál, kde byl sekretariát. Ale Monova sekretářka tam nebyla. Mon mě doprovodil do jeho kanceláře, kde jsem se usadila naproti Monovi, který zasedl za svůj psací stůl.

„Provedla jsem něco šéfe?“ zeptala jsem sen na rovinu Mona. Žádnou vinu, nebo průšvich jsem neprovedla, ale Mon byl zase zachmuřený.

„Chisaki, nic jste nepovedla. Jenom máte další případ. Jedná se o drogového závisláka, který utíkal v kradeném vozu po dálnici, než ho chyila policie. A k tomu ještě jeho společnici. Nemají na právníka, tak jste k nim byla přiřazena. Čekají v cele zadržených.“ oznámil mi Mon. Jakmile zmínil honička po dálnici, vytušila jsem, že zatím bude stát Janey.

„Dobře, šéfe, hned tam jedu.“ souhlasila jsem, že ten případ si vezmu na starost. Mon se na mě usmál a já se postavila a šla do své kanceláře pro své věci a pak jsem si to zamířila na policejní stanici.

 

Když jsem si z kanceláře brala tašku s věcmi k obhajobě podezřelých, tak mi začal vyzvánět mobil. Podívala jsem se na displej. Byla to Robin. Hned jsem to vzala.

„Robin, děje se něco? Za chvíli jsem na vaší stanici.“ ozvala jsem se do mobilu. Chvíli jsem poslouchala, co mi Robin říká. „To je celá Janey. Jakmile to bude možné dorazím za vámi. Teď jdu obhajovat ty vaše podezřelé.“ oznámila jsem Robin a hovor jsem ukončila.

 

Venku jsem nasedla do svého BMW 5 a jela na policejní stanici. Ale než jsem nastartovala, tak jsem napsala smsku Lawovi.

 

„Ahoj,

Janey zase řádila. Je v nemocnici na vyšetření. Nic vážného jenom průstřel ramene.

 

Cori“

A poslala jsem tu smsku. Pak jsem vyjela a jela konečně na policejní stanici.

 

Dojela jsem na policejní stanici. Nejdřív jsem zaparkovala a šla za velitelem. Protože vedoucí tohoto případu jsou mimo komisařství. Došla jsem k jeho dveřím, ale než jsem stačila zaklepat, otevřely se dveře a v nich stál sám velitel.

„A slečna Chisaka, ti dva na vás už čekají. Odvedu vás tam.“ usmál se velitel na na mě. Úsměv jsem u oplatila a nechala se vést do jedné výslechové místnosti.

 

Velitel zaklepal a otevřel dveře. Já mezitím vlezla dovnitř. Na židli seděl asi dvacetiletý muž a asi stejného věku dívka. Pomyslela jsem si, jak jsou mladí a už takhle vyvádí.

„Tak já vás tu nechám osamotě.“ řekl velitel a se strážníkem odešel. Já si sedla naproti těma dvěma.

„Já jsem Cori Chisaka a byla jsem k vám přidělena. Vaše jména prosím?“ představila jsem se těm dvěma a žádala, aby i oni řekli jejich jména.

„Teiji Nakazawa.“ představil se mladík.

„A vy slečno?“ otočila jsem se na slečnu.

„Musí to být?“ zeptala se otráveně.

„Bohužel ano, pokud vás mám hájit, musíte spolupracovat.“ přikývla jsem, že mi to jméno musí říct.

„Kami, Kami Hayashi.“ představila se nakonec i ta dívka. Já si zapsala jejich jména.

„Teď hezky pojednom mi řekněte co se vlastně stalo.“ zeptala jsem se obou, ale čekala jsem, že bude mluvit spíš Teiji, než Kami.

„Jenom jsem si vypůjčili od kamaráda auto a jeli navýlet. Když v tom nás začala pronásledovat policie. Chtěl jsem zastavit, ale začali po nás střílet. Tady Kami opětovala palbu. Já řídil. Jenže nám prostřelili pneumatiku a já dostal smyk a havaroval. Chvíli jsem byl otřesen, ale když jsem se vzpamatoval, tak Kami se držela za levé rameno a krvácela. Ta druhá policistka mě vytáhla ven a dala pouta. Když jsme byli oba spoutaní, tak nám ta s dlouhými vlasy řekla naše práva. Já zaprotestoval a schytal pěstí od té druhé. Toť vše.“ dovyprávěl příběh Teiji. Nevěřila jsem mu ani slovo. Že dostali smyk, když jim Janey prostřelila pneumatiku to bych věřila. I to, že ho Janey praštila, ale musel říct něco ostřejšího, protože Janey by ho jen tak neuhodila. Ale nedala jsem na sobě nic znát. Vše jsem si zapisovala.

„Je mi líto, ale policie má jisté důkazy o drogách. Jak mi to vysvětlíte?“ zeptala jsem se na ty drogy.

„Ty nebyly naše.“ ohradila se Kami. Znovu jsem si to zapsala.

„No, nevypadá to svámi moc dobře. Bohužel jsou usvědčovací důkazy proti vám. Ale udělám maximum, aby jste z toho vyvázli jak nejlíp svedu. A Teiji, vy můžete kriminalistku Mizuki obžalovat z napadení. Ale nezaručuju vám, že uspějete. Mizuki může tak jedině dostat napomenutí, ale to je vše.“ poradila jsem Teijimu, že Janey může zažalovat, i když k soudu se to ani nedostane. Jenom od velitele dostane důtku. Což se stalo už několikrát.

„Jasně, že ji budu žalovat. To si nenechám líbit.“ zatvrdil se Teiji, jakoby mě neposlouchal co říkám dál.

„Ale varuju vás, bude vám to k ničemu.“ snažila jsem se to Teijimu vysvětlit znova, ale Kami mi skočila do řeči.

„Jen ať ji zažaluje, tu čubku.“ přerušila mě Kami. Měla jsem co dělat, abych ji nepraštila. Ale oproti Janey se dokážu ovládnout.

„Dobrá. Vystavím papíry a zítra to sepíšeme. Než vás oficiálně zažalují budete tady v cele zadržení.“ vysvětlila jsem, kde budou uvězněni. „Udělám maximum, aby jste z toho vyvázli co nejlíp.“ ještě jsem jim slíbila. Zbalila jsem si své věci a vyšla ven. Strážník se vrátil do výslechové místnosti. Co s nimi dělal nevím, ale tuším, že je odvedl do cely. Vyšla jsem ven a zapnula mobila. Měla jsem tam zprávu od Janey. Stálo tam, jestli se i ostatními nechci sejít v baru u Fraua. Odepsala jsem, že v osm tam dorazím. Pak jsem šla k autu a jela do své kanceláře. Sepsat zprávu z výslechu podezřelých a připravit žalobu na Janey. Dělala jsem to nerada, ale poradit to Teijimu jsem musela jako jeho obhájce. Ale myslela jsem si, že bude víc chytřejší a neudělá to. Stejně Janey z toho vyvázně z důtkou. Když jsem vše sepsala, vzala jsem si své věci a jela domů se vysprchovat a jít na slezinu s přáteli.

 

Law:

 

Byl jsem u soudu. Žaloval jsem muže s bigamie. Už chybělo vyslechnout jednoho svědka, a tím byla jeho manželka. Ten chlápek se jmenoval Nori Miura a jeho žena, moje poslední svědkyně Hisa. Mobila jsem měl vypnutý, tak jsem nevěděl, že mi přišla smska.

„Pane žalobce, máte na svědkyni otázky?“ zeptal se mě soudce. Postavil jsem se a zapnul knoflík u saka.

„Ano, vážený soude.“ přikývl jsem na otázku od soudceho. Ten ukázal rukou, že mohu začít s výslechem. „Paní Miuro, jak jste poznala svého nastávajícího chotě?“ zeptal jsem se první manželky obžalovaného Noriho.

„Na diskotéce, před pěti lety.“ odpověděla mi svědkyně, první manželka Hisa.

„Jak dlouho jste svoji?“ zeptal jsem se na další otázku.

„Asi pět a půl let.“ odpověděla mi Hisa. Já jenom přikývl hlavou.

„Máte spolu děti?“ zeptal jsem se na osobnější otázku, ale s Hisou jsem si všechny otázky prošel, tak ji to nepřekvapovalo. I odpověď jsem už znal.

„Ne, p-protože je nemohu mít.“ dostala ze sebe odpověď, proč spolu nemají děti. Zrovna jsem se i chystal se zeptat na tuto otázku.

„Věděla jsem, že se podruhé oženil s jistou paní Michi?“ zeptal jsem se na druhou manželku obžalovaného.

„Ne, nevěděla jsem to.“ řekla mi pravdu Hisa.

„Děkuji, nemám žádné otázky.“ poděkoval jsem Hise i soudu, rozepnul si knoflík u saka a sedl si za stolek. Protistrana žádné otázky neměla a tak Hisa mohla si jít sednout.

„Sejdeme se ve tři u soudu. Soud se domluví a vynese rozsudek.“ rozhodl soudce. Šel jsem ven na chodbu.

 

Vyndal jsem z kapsy mobila a zpnul ho. Hned po zapnutí mi zapípal, že mi přišla smsky. Byla od Cori. Hned jsem si ji přečetl. Zděsil jsem. Psala, že Janey byla postřelena. Hned jsem vytočil číslo Janey. Chvíli to vyzvánělo, ale pak se ozval její hlas. Chvíli jsem poslouchal.

„Ahoj Janey, jsi v pořádku?“ zeptal jsem se hned na její zdraví. Janey se začala rozčilovat, protože poznala, že už vím, co se jí stalo. „To rád slyším. Ale měla by si být opatrnější.“ snažil jsem se domluvit Janey. Ale ulevilo se mi, že je vcelku v pořádku. „Hele, nechceš dneska večer někam zajít? Třeba na večeři k Frauovi?“ navrhl jsem Janey. „Dobře, v osm u Fraua.“ souhlasil a zavěsil. Byl jsem rád, že mou nabídku přijala. Byl jsem do ni až po uši zamilovaný. A pozval jsem na tu večeři, jenom ji, abych jsem se jí vyznal. Nemohl jsem dál už tajit svou lásku k ní. A taky Daiki se Zorem mi doporučovali, abych jsem se Janey konečně vyznal. Pak jsem šel na oběd a ve tři byl zase u svého stolu v soudní síni.

 

Soudce rozhodl, že obě manželství rozvádí a jeho zažaloval k ročnímu vězení. Byl jsem sám se sebou spokojen. Hned jsem jel domů se vysprchovat, obléci si něco sportovnějšího a vyrazit na tu večeři. A tam na mě čekalo překvapení.

 

U Fraua:

 

Všichni až na Lawa jsme seděli v hospodě u Fraua. Měli jsme tu stálý stůl. Byli jsme známí štamgasti. Law dorazil o pět minut později. Na chvilku se zarazil. Ale já to nepostřehla, ale Daiki se Zorem ano a hned jim vše došlo.

„Ahoj bando.“ pozdravil nás Law a sedl si k nám.

„Ahoj Lawe.“ pozdravila jsem Lawa. I ostatní ho pozdravili. Všichni jsme si objednali steak s americkými brambory. To byla specialita této hospody. Dali jsem si k tomu všichni pivo. Vyprávěli jsme si, co jsme za ty dva týdny dělali. Takhle dlouho jsme se neviděli všichni pohromadě. Po jídle se přešlo na sake. Při pití jsme si různě povídali. Ale všichni jsme to se sake přehnali. Nejvíc teda já a Law. Oba jsme měli okno. Ani nevím, jak jsme se dostali do bytu Lawa. Ani jeden z nás si nepamatuje, že bychom odešli z hospody, že jsem mu skákala na záda a dělala si zněho koně, že Law neudržel rovnováhu a spadl se mnou na zem a oba jsme se tomu řechtali jak koně. Jediné, co nám obě ráno došlo, že jsme se v noci milovali. Protože ráno mě probudil budík na mobilu. Vypnula jsem zvonění a zjistila jsem, že nejsem u sebe doma, jsem zcela nahá a vedle mě se probouzel muž. Byl to Law.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.