Dospělí nepláčou - Prolog
Informace:
Budu sem dávat předběžné povídky, kde vystupují ještě mé dvě kamarádky a jejich lásky. Samosebou ostatní povídky taky dopíšu, jen mám nápady trošku jinačí :D
Tady vypráví příběh o šestici přátel. Zde se nám představují, mluví o svém životě, dětství a práci.
Užijte si čtení a omluvte mé chyby :)
Prolog - Představení
Jane Mizuki:
Mé jméno je Jane, ale většina lidí mi říká Janey. Je mi třicet let a pracuju už pět let u policie. Hned jak jsem vyšla školu, dostala jsem místo na kriminálce. O rok později k nám přišla Robin Nico, která se stala mým parťákem. Hned jsme si padly do oka. Tak trošku jsme se i znaly. Z akademie. Já byla o rok výš, než Robin ale nikdy jsme spolu řeč nedaly.
Moje rodina je už po smrti. Když mi bylo deset let, tak zemřeli rodiče, kde zahynuli při autohavárii. Spíš to do nich napálil opilý řidič. Babička s dědou v té době byli už natolik staří, že sotva se postarali sami o sebe, tak mě dali do dětskýho domova. Nebo-li sirotčince. Nebylo to zas tak hrozné, ale přeci rodina je rodina. Tu jsem bohužel nezažila. Ale od svých deseti let jsem neuronila žádnou slzu. Řekla jsem si, že brečet nebudu. Už nikdy víc.
S Robin jsme si našli skvělé přátelé, kteří s námi občas spolupracují. Doktoři Zoro Roronoa a Daiki Aomine. A právníci Cori Chisaka a Law Trafalgar. Nás šest tvořilo skvělou skupinu přátel. Po uzavření případu jsme většinou si šli sednout do nějaké putiky.
A teď na samotný příběh, Dospělí nepláčou.
Law Trafalgar:
Jmenuji se Law a jsem vystudovaný právník. Právničině se věnuju už sedm let. Je mi třicet pět let. Po škole jsem začal pracovat v advokátní kanceláři, kde jsem měl praxi, když jsem studoval. Začal jsem obhajovat nevinné lidí. Občas se stalo, že se z neviného vyklubal viný, ale má práce byla ta, že jsem se musela snažit, abychom vyhráli. Občas se to povedlo občas ne. Před třemi lety jsem se seznámil s Cori Chisaka, která byla právnička našich rivalů. Ale i když jsme byli rivalové, přesto mezi námi panovalo přátelství.
Mám neúplnou rodinu. Rodiče se rozvedli, když mi bylo pět let. Vyrůstal jsem střídavě. Jednou u matky, podruhé u otce. Naštěstí bydleli ve stejném městě, tak jsem chodila jenom do jedné školy a ne do dvou. Přátel jsem měl hodně, ale co se týká přátelství jsem otevřený, ale jakmile dojde na lásku, jsem opatrný. Na střední škole jsem se pěkně spálil. A nechci to znovu zažít.
S Cori jsme si postupně našli další čtyři prátelé, se kterými jsme různě spolupracovali. Janey s Robin byli u policie a Zoro s Daikim v nemocnici. Vždy, když jsme uzavřili společné případy, šli jsme to hned někam zapít. Ale jednou jsme to s alkoholem přehnali a zažili jsme i problémy.
Ale to vše se dovíte v našem příběhu, Dospělí nepláčou.
Cori Chisaka:
Tak mé jméno je Cori Chisaka. Pracuju už třetím rokem jako právník a zavírám nevinné, ale i ty vinné lidi. Někdy se mi to až hnusí, když musím hájit padoucha, ale to k té práci patří. Je mi dvacet devět let. Praxi jsem měla u soudu, jako zapisovatelka, tím jsem se naučila spoustu věcí. Třeba jak u soudu vystupovat a nebýt za exota. Jsou to tři roky, co se znám s Lawem. Jsme konkurenti, ale jinak velmi dobří přátelé.
Jsem z úplné rodiny. Mamka, taťka, mladší sestra a starší bratr. Bydlím už sama, ale každý víkend, pokud není práce trávím u našich. Občas jim vypomůžu. Začínají stárnout a já je nechci nechat na holičkách.
V našem příběhu, Dospělí nepláčou, jsme se pořádně zapotili. Ale to se průběhu příběhu dozvíte.
Daiki Aomine:
Jmenuji se Aoimine Daiki. Teda spíš jenom Daiki. Je mi třicet tři let a pracuju jako lékař v nemocnici, ale mám i svou ordinaci. Takže jsem i praktický lékař. V nemocnici jsem, když je nějaký akutný případ. Má ordinace je totiž v nemocnici. Mám pět nejlepší přátel. Právníky Cori a Lawa, policistky Janey a Robin a kolegu z práce Zora.
Jsem skoro z úplné rodiny. Můj otec bohužel už nežije. Pracoval u policie, a při jednom zátahu ho postřelili a on na následky postřelení zemřel v nemocnici. Chtěl jsem jít ve šlépějích otce, ale nechci, abych mamka měla o mě stále strach, tak jsem se rozhodl jít na doktorčinu a zachraňovat lidem životy.
Naše šestice zažila pořádné vzrůšo, ale to víc v příběhu, Dospělí nepláčou.
Robin Nico:
Tak mé jméno je Robin a je mi dvacet devět let. Už třetím rokem pracuju u policie. Jak jsem dostala po škole práci, tak jsem dostala hned parťáka. Tím nebyl nikdo jiný, než Janey. Janey je výbušný člověk, tak já tam jsem, abych ji mírnila. Nechci, aby se dostala do nějaké průšvihu. Stačí, že v nemocnici je častěji, než doma. Práce mě baví. Díky ní jsem poznala další čtyři lidi.
Rodiče už nemám, ale vyrůstala jsem u babičky a dědy. Rodiče zemřeli, při horozelectví. Byla to nehoda. Přáli si, abych dělala práci takovou, která mě bude bavit. Proto jsem se rozhodla pro policii.
A teď hurá do příběhu, Dospělí nepláčou.
Zoro Roronoa:
Jako poslední člen naši party jsem já. Jmenuju se Zoro a je mi třicet čtyři let. Jako malý jsem chtěl být hudebníkem, ale to mi nevyšlo, tak jsem šel na medicínu, která mě taky bavila. Pracuju v nemocnici, jako primář. Takže mám obrouvskou zodpovědnost nejen za pacienty, ale i za personál. S Daikim jsme si padli hned do oka a stali s z nás dobří přátelé i kolegové. A nejen s Daikim, ale i s právničkou Cori, právníkem Lawem a policistkami Janey a Robin.
Mám úplnou rodinu, ale vídáme se málo. Bydlí daleko od Tokia. Ale jak to jde, jezdím za nimi, abych jim nějak pomohl. Pomalu, ale jistě začínají stárnout. Babičky ani dědy už nemám. Jsem jinak jedináček, bez sourozenců.
A hurá na samotný příběh, Dospělí nepláčou.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.