Dream
Informace:
Už jste si někdy představovaly, že usnete a probudíte se do jiného světa, ale sen to není? Že vlastně to, co jste doposud žily byl jenom sen a tohle je realita? Nebo naopak? Jaké by to asi bylo? Chtěli byste to? Tahle dívka to prožila.
P.S: Byl to nápad jako blesk z čistého nebe a při psaní se mi to ještě tvořilo v hlavě :D Just... Zase nějáka pohádka :D
Už jste si někdy představovaly, že usnete a probudíte se do jiného světa, ale sen to není? Že vlastně to, co jste doposud žily byl jenom sen a tohle je realita? Nebo naopak? Jaké by to asi bylo? Chtěli byste to? Tahle dívka to prožila.
Mladá, drobná dívka s tmavými vlasy se jménem Ariel. Žila skromným a monotónním životem. Nevyrůstala v bohaté rodině a nebyla moc společenský typ. Její rodiče měli co dělat, aby vše utáhly, a tak veškerý čas trávily v práci. A tak už od mala si Ariel udělal svůj svět, kde chodila utíkat, když se cítila osamělá. Svět ve své hlavě, který si představovala, když měla aspoň chvíli volného času pro sebe. Kde jen zavřela oči a představovala si, že je hrdinkou, princeznou, rebelkou… Vším jen čím chtěla být, různě příběhy okoukané z knih ale upravené přímo pro ni. Jenže jak šel čas dál a ona stárla, tak se její volný čas krátil, mysl ji zaplavily starosti reálného světa s větší vervou a ona jenom vzpomínala na ty světy které navštívila. Čím víc poznávala realitu, když se osamostatnila, pracovala a zůstávala sama, jak ostatní kolem ní umíraly. Přála si víc a víc, aby se zase mohla vrátit do těch světů. Jenže věděla, že na to není čas a prostor. Věděla, že má v hlavě až příliš starostí na to, aby mohla opět vstoupit do světa fantazie. Věděla, že tam někde je, protože byl její součástí ale aspoň, jí občas z tohoto světa někdo navštěvoval. Když šla po setmělé ulici a viděla zajímavý tvar stínu, hned to pro ni byly malí stínový démonci, kteří nejsou zlí ale velmi roztomilí, že tu na ní čekají, aby mohli na ní zákeřně vyskočit a dělat ze sebe hrozivé. Nebo když se podívala na noční nebe, představovala si, jak je jedna z hvězd, která tančí na nočním nebi jako na klidné hladině jezera a pro ni si přijde samotný měsíc, aby si zatančil s ní. Nebo i pouhá babiččina hůl ji dokázala připomenout kouzelný nos starého dubu který se chtěl navrátit k majiteli… Byly to jen kousky ráje ale pořád to bylo lepší, než aby se nechala pohltit touhle realitou, která ji postupně ničila. Nebylo nic a nikdo, kdo by jí mohl pomoci. Musela sama bojovat a nevzdávat se. Chtěla být tou hrdinkou, za kterou se vydávala ve svém světě. Chtěla se co nejvíc přiblíží svému světu, i když ji připadalo, že se od něj oddaluje.
Jenže nastal den, pro ni nejhorší. Pracovala častěji a častěji, trávila tam déle a déle času. Přicházely další starosti a hromadily se na ty staré. Čas se pro ni stal nepřítelem, den i noc pro ni byly krátké. Byl to také den, kdy večer při mrznoucím dnu, kdy mrholilo a člověk byl nucen schovávat každou volnou kůži. Byl to den, kdy šla ze hřbitova s prázdnou hlavou. Jediné, co v ní viděla, byl obraz rakve spouštějící se do náručí země. Její jediný přítel, kterého znala od mala a fantazíroval s ní… Se jí odevzdal, matičce zemi. Teď už jí nezbylo nic. Jistě měla příbuzné ale další… Ale ti žily v jiném světě. Její svět se rozpadal, každým dnem, každou snahou být mu blíže. V tenhle den, prostě jen šla po kraji silnice do neznáma. Prostě šla, doufajíc že dojde do cíle, do kterého má namířeno už od mala. Byl tak zahloubaná do svého snění o tomto světě, který jí tolik chyběl, který by byl pro ni teď jediným útočištěm, že si nevšimla auta jedoucího proti ní, auto, které díky hustému mrholení nevidělo jí. Nevěděla, co se stalo, taky jak by mohla. Najednou jí obestřelo světlo a hned po tom pohltila temnota. Kdo ví, jak dlouho bloudila. Najednou prostě ji přestalo obklopovat mučící ticho a temnota. Jako by otevřela oči a probudila se z dlouhého spánku. Ležela na měkkém mechu v dutině velkého stromu. Teda přirovnala by to ke stromu, ve kterém je uděláno útulné obydlí. Postel, na které ležela byla z mechu a kořenu stromu. Vedle měla stolek z kmínků, na které stál lampionek, který se jako by vznášel těsně nad deskou stolku. Uprostřed stropu trčely kořeny, kde na jejich maličkých koncích byly bílé svítivé kuličky, které osvětlovaly celou místnost. Když se opatrně posadila, viděla karafu a umyvadlo zasazené také do dřeva. Připadala si jako by se probudila do světa lesních elfů. Podívala se na sebe a uviděla že jí pokrývá bílá látka tak jemná, že ji skoro necítila, a tak hebká, že to hladce klouzalo po celém jejím těle. Šaty byly ozdobeny malými krystalky, které vypadaly jako kapky rosy. Opatrně vstala a přešla ladnými kroky k nalezenému zrcadlu ovinuté vinnou révou. Ta, na kterou se dívala do zrcadla byla ona ale také zároveň ne… Zvedla ruku, odraz v zrcadle jí zvedl také a začal putovat po její tváři. Byla stejná jen… Hladší, bělejší. Vlasy byly také stejné, jen černější, delší a hedvábnější. Její uši… Byly špičaté. Z jejího těla zmizely jizvy, způsobené v dětství nebo jen žitím… Měla bílou a hladkou pokožku, připomínající alabastr. Vypadala jako elfka z pohádek a knih. Všechno to bylo tak skutečné, na dotek, vůni i zvuky. Všude cítila vůni jehličí a pryskyřice doplňující vůní divokých květů. Slyšela zvuky rušného potoka, dovádějících ptáku nebo pouhé cvrlikání zpěváčků. Neměla nejmenší tušení, co se děje. Pomyslela si, že je to jen její další cesta do jejího světa. Při tom pomyšlení se ji na tváři rozlil úsměv a konečně ucítila kousek radosti. Přešla ke dveřím a vyšla ven na sluce ozářenou mýtinu obklopující vysoké a mohutné duby. Tak živo tu bylo, tak plná světla. Bylo tu víc elfu jako byla ona, až na jeden rozdíl, každý z nich měl vlasy bílé, jen ona je měla černé jak havraní křídla. Jakmile ji spatřily, jako by se život zastavil a všichni zamrzli na místě s pohledem upřeným na ní. Znervózněla, ale přeci neměla proč, je to jen její fantazie. Dokud se k ní nerozběhl hlouček elfích dětí a nesrazily na zem, když na ní nadšeně naskákaly. Jachto že tak moc cítila ten náraz, teplo těla. Že bych si to až tak dobře představovala? Myslela si Ariel.
„Probudila se… Princezna se probudila! Stal se zázrak! Zavolejte královnu a krále! Zavolejte Samuela! Podívejte je živá!“ křičeli děti jeden přes druhého a ona nevěděla co se děje. Vždyť takhle si ještě nic nepředstavovala… Ona přeci ovládá svůj svět fantazii. Tak proč tedy, se dějí věci, kterým ani nerozumí? Víc a víc elfu se okolo ní hromadilo s šťastnými úsměvy na tvářích, někteří i se slzy, vítaly ji, modlili se k ní, žehnaly a děkovaly. Až najednou se dav rozestoupil, a dokonce i děti z ní slezly a ona jen zmateně seděla v teplé trávě. Když pohlédla před sebe, viděla dva krásně elfy na hřbetech bílých jelenu s mohutným parožím. Na jedné seděl muž a na druhé žena, oba měli na hlavách koruny z krystalu připomínající měsíční kámen a křišťál. Žena rychle seskočila a v mžiku byla u ní a Ariel se ocitla v jejím náručí.
„Ach drahá…. Ani nevíš, jak moc jsem ráda, že jsi zpět. Tolik jsme se o tebe bály. Tolik jsi nám chyběla…“ vzlykala žena načež se odtáhla a pohlédla Ariel do očí. Když spatřila naprostý zmatený výraz v jejich očích tak se zeptala.
„Děje se něco Ariel? Jsi v pořádku? Co se vůbec stalo?“ ptala se žena a muž došel také k ní se zvědavým pohledem, přesto se slzy, které úporně zadržoval.
„Kdo jste?“ zeptala se Ariel zmateně. Když to dořekla, výraz všech okolo se změnil. Jejich tváře potemnělí, úsměvy zmizely, radost v očích se vytratila.
„Ty… Nevíš, kdo jsem zlatíčko?“ špitla jemně žena. Ariel si ji prohlížela co mohla, dokonce jí pořád vrtalo hlavou, zda je tohle opravdu fantazie anebo jí úplně přeskočilo a ona si myslí, že se ocitla v elfím království. Jejím neoblíbenějším.
„Ne… Kdo jste? A kde to jsem? Jak jsem se sem dostala?“ začala se vyptávat Ariel, šokována zjištěním, že by to mohla být pravda. Protože jak si jinak vysvětlit tu skutečnost toho pocitu a citu? Žena se zvedla opět se slzy na tvářích, ale tyhle nebyly způsobené radostí. Najednou se ozval hluboký mužský hlas hned za Ariel.
„Ani mě si nepamatuješ… Ariel?“ ptal se mužský hlas. Ariel se otočila k němu a chvíli zůstala zaraženě hledět. Byl to elfí muž ale jiný než ostatní, tenhle byl mohutnější a měl malou korunku pouze z křišťálu. Ostré rysy v jeho obličeji, zlatavé oči které na ní hleděli s něčím tak něžným, že se to nedalo popsat. Až poté, co zafoukal vítr a rozevlál jeho stříbrné vlasy tak, jako její černé, odpověděla.
„Já… Nevím… Je to jako bych tě znala ale zároveň, jako by jsi mi byl cizí.“ Říkala tiše sobě cizím hlasem. Zahlédla v mužových očích zármutek, který se ale hned vytratil a opět ho nahradila ta podivná něžnost. Podal jí ruku, aby ji pomohl vstát, jakmile mu vložila ruku do té jeho, uvědomila si, že je to skutečnost. Její mozek to přijal a jí srdce běželo závod s větrem.
„Já jsem tvá matka… Ariel…“ Řekla vysoká žena, která jí objímala se smutným úsměvem.
„A já má drahá, tvůj otec…“ Dodal muž stojíc vedle ženy. Ariel otočila nechápavě hlav na všechny strany a zahlédla ve všech očích strach a obavy. Co se to děje? Pomyslela si Ariel… Její fantazie se stala skutečností? Proč tedy… Si nic nepamatuji? Jako poslední pohled jí padl na toho muže, kterého stále držela za ruku. Muž si před ní klek a něžným polibkem poctil hřbet její ruky. Pak se ji podíval přímo do očí a řekl hlasem, který zněl plný lítostí.
„Já… Jsem Samuel…. Tvůj snoubenec…“ Ariel se rozbušilo srdce a začala divoce vrtět hlavou a ustupovat ode všech pryč až zády narazila na mohutný strom.
„Ne… Já… Proč si nic nepamatuju? Kde to jsem? Kdo jsem?! Co se stalo?!“ říkala divoce Ariel, snažíc si vzpomenout. Všichni na ní hleděli jako na vyplašené zvířátko, o které se bojí, aby si svou panikou neublížilo. Samuel k ní pomalu přistupoval a začal vysvětlovat.
„Jsi Ariel. Dcera Marilyn a Jamese. Jsi princezna v tomto království bílých elfů. Jsi jediným dítětem svých rodičů. Také samozřejmě následnice trůnu. Já jsem Samuel, vyrůstaly jsme spolu od mala. Až se naše království Stříbrných a Bílých elfu dohodlo na tom, že odsouhlasí, náš společný život… Jenže… Před několika lety, jsi začala strádat. Upadala jsi do hlubokých spánku, ze kterých jsme tě nemohli probudit. Když ses pak probudila sama, byla jsi jen jako po příjemném spánku. Jenže každým dnem i měsícem, se to začalo zhoršovat a ty jsi spala déle a déle a ty jsi víc a víc zapomínala, kde, co je, nebo kdo jak se jmenuje, když se jednalo o nové členy… Braly jsme tě k našim léčitelům, modlili se k svatým duchům. Ale nikdo z nic nedokázal říct co s tebou je. Pouze to, že jednou nastane den, kdy se už neprobudíš. A při úplňku, kdy se nebesa bouřily… Jsi se ráno už neprobudila… Ani další ráno… Ani po roce, dvou. Až teď po dlouhých 10 let.“ Nechtělo se jí to poslouchat, bránila se každému slovu, které ji v hlavě dělaly větší a větší zmatky. Ale… Proč by mi lhaly? Proč jsem vše zapomněla? Proč jsem prospala dlouhých 10 let? Měla plno otázek, ale aspoň něco se dozvěděla.
Když se opět rozhlédla po elfech, kteří úzkostně čekali na její reakci, bylo to jako deja vu... Věděla, že měla takové fantazie… Ale kdy? A kde? Jak by mohla fantazírovat o něčem v čem žije? Víc a víc to měla v hlavě zamotané. Bylo to jako bych na něco zapomínala ale na něco jiného vzpomínala. Nakonec jí její rodiče odvedly zpět do pokoje, kde Ariel donesly jídlo a řekli ať si odpočine, se výrazem plného strachu. Že se opět neprobudí. Ale probudila se. Spala normálním zdravým spánkem a ničím nerušeným.
Následující dny probíhaly pomalu. Každý se jí postupně představoval a říkal co spolu zažily, s nadějí, že si vzpomene. Dokonce si některé chvíle prožila a obzvlášť děti je rády názorně ukazovaly. Nevzpomínala si ale s každým elfem, který jí řekl svůj příběh si připadala, že tu patří víc a víc. Elfové ji vodily na místa, která byla její oblíbená, a i ona je měla ráda, přesto že zapomněla. Dovedly Ariel k ohradě, kde jako jediný stál černý jelen. Okamžitě k ní přiklusal a na pozdrav ji pískáme oždiboval její tvář a vlasy. To bylo po prvé od jejího probuzení, co se Ariel zasmála. Čím víc objevovala ten svět, který už znala ale nevěděla odkud. Jako by tady opravdu mnohokrát byla, ale neměla nejmenší ponětí. Postupně, její zmatek vyprchal, její chlad roztál a v srdci cítila hřejivé štěstí. Když po dlouhé době k ní přišel Samuel byla nervózní, aniž by znala důvod. Ale přeci jen jsme snoubenci ale ten elf je pro mě cizí. Pomyslela si Ariel, přesto se nesměle usmála, když ji vyzval na procházku. Jeho reakci na její nesmělost byl smích.
„Připomíná mi to, jak jsme byly malé děti. Všechna království se sjela, aby se dojednaly věci a děti, aby se seznámily. Každý si z tebe utahoval, kvůli tvým vlasům. Protože jsou černé, a to je vzácnost. Říká se, že si tě vyvolila samotná bohyně noci. Jen já jsem je obdivoval. Díky tomu jsme se seznámily a začali jsme spolu trávit víc a víc času… Jak jsme rostly nic se neměnilo, jen my a naše povinnosti…“ vyprávěl něžně Samuel až došli k černému jezeru na jehož klidné hladině se zrcadlily hvězdy. Ariel natáhla ruku ke svíticímu kotouči měsíce jako by ho držela na dlani. Na chvíli se zastavil čas a ona věděla, že tohle se už stalo! Měla to na blízku! Ale nestihla to zachytit, a tak jí to proklouzlo mezi prsty. Z myšlenek ji probudil Samuelův dotek. Položil svou ruku na její a propletl si s ní prsty.
„A naše city, které jsme k sobě chovaly…. Když se mi podařilo přesvědčit otce, abych si tě směl vzít já, a ne můj bratr byl jsem šťastný… Oba jsme byly, jenže štěstí pominulo, když jsi ochořela. Když jsi se už neprobudila, přestal jsem se usmívat. Přestal jsem cítit to teplo a radost, které jsem pociťoval pouze ve tvé přítomnosti Ariel…“ šeptal Samuel a každým krokem byl blíže jejímu uchu. Jeho hlas byl naplněn bolestí a žalem.
„Bylo to jako bych ztratil svou duši a zbylo jen pohyblivé tělo. Každým rokem, všichni chřadly, bez tvého úsměvu a zářivé přítomnosti. Navštěvoval jsem tě každou noc a kontroloval, zda ještě dýcháš. Postupem času, jsme se dostaly do cyklu, kdy jsme fungovaly, jak jsme byly zvyklí a naučeni. Přesto, že páci zpívaly a slunko svítilo. Málo, který z elfů se dokázal vůbec ještě usmát. Když jsem slyšel, že jsi se probudila… Konečně všichni mohli pocítit život. Nikdy jsem nebyl šťastnější. I když mé štěstí bylo zdrceno tvou ztrátou paměti. Pořád to, jen že jsi tady, chodíš, mluvíš a směješ se. Nám všem dává sílu a víru.“ Promlouval k ní tiše Samuel a uvěznil její pohled do toho svého. Rukou jí vjel do vlasů a něžně se dotýkal na šíji. Ariel byla jak paralyzovaná jeho dotekem a hypnotizovaná jeho pohledem. Srdce jí divoce tlouklo a ona cítila potřebu být k němu blíž a vtisknout se do něj. Mozek jí to zakazoval ale její tělo po tom volalo každou její částí.
„Ariel…“ šeptl tiše její jméno tak blízko až mohla cítit jeho dech na svých tvářích.
„Počkám tak dlouho, dokud si nevzpomeneš, a i kdyby sis nevzpomněla, tak budu jednat tak. Abys se do mě zamilovala po druhé… Nechci tě ztratit… Už jsem pocítil tu prázdnotu, nikdy víc. Prosím… Dovolíš mi políbit tě? Možná… Ti to oživí vzpomínky a já to toužím udělat už od doby, co jsem viděl, že jsi se probudila a jsi konečně zpět.“ Něžným hlasem ji říkal všechna tahle slova, které se draly přímo do jejího srdce. Opět, ten něžný pohled plný něčeho, co nemohla pojmenovat, ale naplňovalo jí to pocitem, který ani ona nemohla popsat slovy. Protože to nešlo. Bylo to jako by už nic víc nepotřebovala. Bylo to naprostý pocit štěstí. Ariel ještě chvíli váhala ale nakonec její mysl prohrála proti jejím citům které chovala v srdce a naplňovaly těmito úžasnými pocity.
Samuel vycítil její souhlas a sklonil se k polibku. Přesto, že se začalo bouřit počasí. Vítr jim divoce cuchal vlasy a v hladině jezera se objevovaly zlověstné blesky. Oba nic z toho nevnímaly. Každá jejich část vnímala toho druhého. Teplo jejich spojeného těla. Divoký tep v jejich žilách, srdce divoce rezonujíc o jejich hruď. Sladkost úst toho druhého, horkost jejich rtů. Jakmile se dotkly, spustila se smršť jak v jejich citech ale i v okolí. Ani jeden nemohl přestat. Nemohly se nabažit toho druhého. Jako hladové šelmy, hladové po kořisti… Ariel se rozjasňovala mysl spolu se sílicí emocí, kterou nedokázala pojmenovat. Ale jakmile jim došel dech, musely porušit spojení jejich teď už rudých rtů. Laská… To, jak se na ní díval, byl pohled milujícího. Je to pohled někoho, kdo našel to, co někdo hledá celý život, je to pohled bezmezné lásky a oddanosti.
Bohužel… Oba zapomněli na to, že tento den, je dnem svatých duchů. Dnem kdy všude po lesích bude zuřit bouře. Ariel si to uvědomila ve chvíli, kdy si vzpomněla, ve chvíli, kdy blesk udeřil do větve nad Samuelem. Vše bylo tak pomalé ale zároveň rychlé. Ariel viděla, jak těžká větev padá přímo na Samuela s jeho náručí. Samuel postřehl její zděšení i to co se děje a reagoval rychle. Schoval jí ve svém obětí s šancí, že možná je to nezasáhne celé a možná utečou. Ale Ariel jednala také. Její tělo se pohybovalo samo od sebe. Když jí Samuel schoval ve svém náručí, ona protočila jejich těla tak, že větev se řítila na ní. Než si to stihl Samuel uvědomit, větev dopadla na svůj cíl a bouřka dále pokračovala, přes to, že pro Samuela byl jediný zvuk tep jeho srdce, jestli se právě nezastavilo. Ariel ležela v jeho náručí s ošklivou ránou na hlavě.
„Proč… Ariel… „říkal naštvaně a roztřeseně zároveň. Uchránil by je… Její život je pro něj cennější než ten jeho, a právě mu odcházel přímo v jeho náručí.
„Protože jsem si vzpomněla… Samuely.“ Říkala tiše Ariel, která cítila, jak pomalu ztrácí vědomí. Pomalu upadala do dalšího hlubokého spánku. Přesto, že oba mokly, nad hlavami se jim blýskalo a větve stromů se ohýbali a tančily do rytmu větru.
„Vzpomněla jsem si, jak jsem se do tebe zamilovala… Na to, že tě miluju a zamilovala bych se s určitostí do tebe znova.“ Řekla Ariel s jemným úsměvem a slzy v očích. Ale také jsem si vzpomněla, že tohle není ten svět, ve kterém žila. Ale pouhá fantazie, kterou po nocích snila. A právě teď nastal čas, aby se probudila ze sna.
Taky že probudila. Prudce se posadila na propocené posteli. Zabolela jí hlava a v očích jí štípaly slzy, přesto, že tváře už měla dávno mokré. V hlavě jí znělo její jméno. Muž na ní volal jejím, jménem. Po chvíli se ukázalo, že to volaly její rodiče. Ariel seděla na nemocniční posteli s obvázanou hlavou a vedle ní seděli rodiče, kteří čekali až se probudí z koma. Měla autonehodu. Srazilo jí auto a hrozilo, že se z koma neprobere. Přesto se probrala a její rodiče jí divoce se slzy objímaly. Ariel jim objetí opětovala s pláčem. Nebyly to slzy radosti ale smutku. Uvědomila si, že ten hlas, patřil jejím fantaziím a že byl skutečný.
Po pár dnech strávených v nemocnici Ariel se uzdravovala, ale pouze tělesně. Její mysl se pořád toulala do království elfů, ale kdykoliv chtěla fantazírovat, už jí to nešlo. Už to byly pouhé obrazy… Už to byly jen vzpomínky.
Ariel musela strávit v nemocnici na přístrojích nějaký čas a venku byla stále trvala bouřka. Ariel se dívala do okna, na ulice utíkajících lidí. Auta se zapnutými stěračemi, jak uhánějí silnicemi. Na panelové domy, kde se zavíraly okna a poslední kuřáci rychle utíkaly ze svých balkonu, aby utekly před bouřkou. Arielino srdce trpělo, když to vše viděla. Tentokrát bohužel o vzpomínky nepřišla a ona si pamatovala každý jediný den strávený v elfském království. Jídlo, které ochutnávala, hry, které hrávala s dětmi, projížďky na jejím jelenovy, doteky jejího Samuela, jeho hlas… To, když vyslovoval její jméno. Pořád to slyšela v hlavě. Kdyby jen tušily, co se jí hodí hlavou. Zavřeli ji do blázince. Ale ona to cítila tak skutečné, že si byla jistá, že to nebyl pouhý sen! Věděla, že to bylo skutečné. Odkud by přeci vzala všechny tyhle vzpomínky. Jak by se mohla zamilovat do přeludu… Z myšlenek opět procitla do reality a v očích jí zaštípaly slzy. Věděla, jaký svět ji čeká. Tenhle bezbarvý a bezcitný svět. Už nikdy nepocítí krásnou vůni čerstvě vykvetlých půlnočních leknínu. Už nikdy neobleče šaty z pavoučího hedvábí zdobeny krystalky rosy. Nikdy neuslyší bujarý smích elfích dětí hrající si s barevnými pentlemi. Nikdy nepocítí na jazyku chuť sladkého nektaru z posvátných květů jejich rodného stromu. A hlavně… Nikdy už nepocítí ten pocit, který zažila se Samuelem….
Arielino tělo sklouzlo po stěně u okna a ona se sesunula k zemi s obličejem zabořeným v jejich dlaních, kde prolévala hořkoslané slzy. Naříkala a pokojem se nesl její žalostný pláč. Vzlykala, dokud jí slzy stačily. Ariel trpěla, možná pro něco, co vůbec neexistovalo ale pro něco, v co věřila. Trpěla, protože zde v tomto světě… Nikdy nenajde to, co našla tam… Ať to bylo kdekoliv. Ona se toužila tam vrátit. Najednou, Ariel vstala a spolu s kapačkou došla ke stolečku vedle postele. Odtamtud vytáhla svůj diář s propiskou a vytrhla stránku. Rychle něco sepisovala, přesto, že ji to máčely její slzy a rozpouštěly inkoust. Nakonec obojí položila na stoleček. Ohnula se a vypojila veškeré přístroje, které jí pomáhaly se uzdravovat. Nakonec otočila kolečkem na kapačce, kde měla tekutinu proti bolesti. Položila se na postel a cítila, jak chemie proudí do její krve a jak její srdce to posílá po celém jejím těle. Ariel opět upadala do spánku. Tentokrát nemyslela na nic jiného ne na vůni jehličí a pryskyřice.
Nic neviděla. Ale stačil jediný nádech, aby věděla, že je tam, kde patří. Kde je její život. Stačil jediný dotek a věděla, že teprve teď, bude žít pravý život a tamto byla pouhá noční můra.
Dopis, co napsala Ariel:
Otče… Matko…. Přátelé… Omlouvám se za utrpení, které vám svým rozhodnutím způsobím. Bohužel, už to nešlo. Tenhle svět mě pomalu a krutě zabíjí. Já ve svých snech, našla svět, kde skutečně patřím. Mrzí mě, že vás opouštím zde ale věřím, že se ještě sejdeme jinde.
Děkuji za vše, co jste pro mě udělaly a usmívejte se pro mě.
Vaše Ariel
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
