Vybraná - Kapitola 1
Informace:
Jeeej! Novej příběh! Nová věc, u které můžu prokrastinovat a odkládat!
Ale ne, doufám, že se vám to bude líbit, snad to dopadne nějak dobře :)
Komentář potěší! :)
Ten den bylo pro většinu lidí pochmurné, depresivní počasí. Nebe bylo zatažené, s mraky tmavými tak, že bylo šero jako v podvečer. Na ulicích se to hemžilo otevřenými deštníky různých barev, schovávající lidi před studenými kapkami deště, které bubnovali do všeho, do čeho jen mohli, vytvářející symfonii zvuků.
Mallory seděla na pohovce na okenním parapetu. Zamyšleně pozorovala déšť dopadající na sklo okna. V ruce držela knížku, které se na chvíli přestala věnovat, aby si mohla vychutnat pro ni tak nádherné počasí.
Déšť ji uklidňoval, přinášel jí vnitřní harmonii. Připadalo jí, jako kdyby v dešti vše ukázalo svoji pravou stranu. Bez masky. Bez přetvářek. A to na tom tolik milovala.
Začalo hřmít. Z deště se stala silná bouře a přestože Mal milovala stát a nechat na sebe dopadat chladné kapky, tohle bylo už i na ni moc. Odtrhla oči od venkovního dění a vděčně poděkovala, i když netušila komu, že v počasí jako je tohle může být vevnitř v teple.
Felix takové štěstí neměl. Tento měsíc si nechal povinnosti utéct a doháněl je na poslední chvíli.
Jistě, nic by se nestalo, kdyby se mu protáhly na další měsíc, ale nechtěl se připravit o to nadšení z nového kola Výzvy. Nesměl by se účastnit, pokud se nezbavil poslední vybrané. A jelikož na to měl už jen poslední den, nemohl čekat déle.
Ačkoliv bylo nepříjemné, i takové počasí mělo své výhody. Možná, že nenáviděl moknout na ulici, ale na rozdíl od Mallory zastával názoru, že se dá v dešti ukrýt mnoho událostí, o kterých by normální lidé neměli vědět. A právě této skutečnosti se chystal využít.
Když byste se nad tím zamysleli, brzy byste přišli na to, že byl Felix docela perfekcionista. Snažil se mít vše do posledního puntíku přesné. Proto veškeré své vybrané detailně studoval a zjišťoval o nich co nejvíce informací. O jejich životním řádu, chování, rodině, okolí, o čemkoliv. Možná, že to zprvu znělo zvráceně, ale měl pro to dobrý důvod. Mohl si poté snadno vybrat způsob, jakým vykoná svoji práci, aniž by to vzbudilo veliký skandál, jež by jim všem mohl ublížit.
Dnešní případ nebyl ničím zvláštní. Žena. Čtyřicet pět let. Hnědé, místy šedivé vlasy. Účetní. Rozvedená, s dospělým synem, který se už dávno odstěhoval. Od brzkého rána do odpoledne bývala v práci, večery trávila u televize či knížek. Neměla moc známých.
Měl spoustu možností, co by se zde dalo udělat, ale k běžné vybrané zvolil pro něj celkem běžnou metodu, ještě snadněji pochopitelnou díky bouřlivému počasí.
V dálce uviděl auto vyjíždějící zpoza zatáčky. Stříbrný fiat, který si toho zažil za svoji službu už dost, se k němu pomalu přibližoval. Felix mohl za sklem matně vidět siluetu ženy, kvůli které tu stál promočený od hlavy až k patě.
Nacházel se přímo uprostřed silnice, ale žena si ho nevšimla. A ani nemohla. Držel si totiž svoji běžnou formu, ve které ho - až na bytosti jeho druhu - nemohl nikdo vidět.
Zhluboka se nadechl, sám sobě popřál co nejrychlejší průběh věcí, aby mohl z toho deště pryč, a natáhl před sebe ruce.
Vše okolo něj zpomalilo, nebo možná jeho celé tělo zrychlilo. Po zádech mu jako pokaždé přejel mráz. Veškeré smysly byly najednou o tolik bystřejší a vše okolo mnohem intenzivnější. Slyšel být své srdce, tekoucí krev v žilách, jeho zrak byl mnohem ostřejší. Vyhnal si veškeré myšlenky z hlavy a zaměřil se na svůj úkol.
Každý z nich byl na jejich začátku vyučen, aby věděli, jak využít potenciálu jejich schopností, ale všechno to byly jenom základy. Tyto schopnosti a jejich používání se vyvíjeli závisle na jedinci, kterému patřili. Právě proto se nedal popsat obecný průběh. Každý z nich měl totiž vlastní cestu, kterou preferoval.
Felixovo způsob nebyl výjimečný, ale ani obvyklý. Nevyužíval totiž představ, ale rovnou se vrhal do úkolu. Tato metoda sama o sobě nebyla tolik náročná na tělo, ale museli jste mít hodně zkušeností a hlavně pevnou mysl. Nejdůležitější bod totiž byl zbavit se všech myšlenek. Pokud jste tak neudělali, riskovali jste riziko toho, že se něco pokazí a vy se dostanete do ohromných problémů.
Auto se pořád přibližovalo. Felixovi začala proudit tělem mrazivá energie. Rozšiřovala se od jeho srdce, putující každým jeho svalem, soustředící se nejvíce v konečcích jeho prstů, které byly natažené stejně jako paže. Narůstala a pulzovala celým jeho tělem.
Tento pocit byl téměř omamný a Felix ho z celé jeho duše miloval. Cítil se, jako kdyby se stal neskutečně silným. A přesně v tento moment začal jednat.
K autu vydal ono proudění, které celé vozidlo obklopilo. Díky tomu nad ním převzal veškerou moc. V tuto chvíli mohl udělat cokoliv se mu zachtělo. A tak, bez jediného zaváhání, nasměroval auto s ženou sedící uvnitř v plné rychlosti ze silnice, kterou z obou stran obklopoval hustý les.
Mrazení z něho začalo pomalu ustupovat. Nenáviděl, že nikdy netrvalo delší chvíli, ale o to víc se těšil na další vybrané, s nimiž si tento omamný pocit mohl znovu vychutnat.
Své kroky nasměroval k autu, které mělo svoji přední část rozdrcenou o kmen stromu, do kterého nabouralo, a on se pousmál nad svojí prací. Ne vždy měl takové štěstí, že se mu jeho plány vyvedly bez jediných komplikací. Ne vždy se mu podařilo někoho zabít tak snadno, jako dnes.
Vyčítal si to? Těžká otázka. Nepřemýšlel nad tím. Nikdo z nich to nedělal. Nebylo ani proč. Neměli na výběr, žádné buď anebo. Byla to jejich povinnost, poslání. Celá jejich existence byla založena na plnění rozkazů. Byli jako vojáci a jejich úkol byl jasný: zabij ty, kteří ti byli přiděleni. Pro ně to byla rutina každodenního života a ani jednou si nepomysleli, že by jim nevyhovovala. Bez toho by totiž nebyli nic.
Okolí se pomalu začalo rozplývat v černočernou nicotu. Paneláky, silnice, auta, to všechno postupně mizelo a nakonec ustal i déšť. Jediné, co zůstalo, byl Felix a vybraná, která lehce dopadla na kolena, oba dva obklopeni tichem.
Bylo to jiné, než když jste se ocitli uprostřed noci na místě bez jediného paprsku světla, daleko od civilizace a zářících lamp. V takových případech jste nemohli vidět nic, snad ani vlastní konečky prstů, které byste si dali před obličej. Svým způsobem jste byli slepí, odkázáni na své zbývající smysly. Ale takové to rozhodně nebylo. Je pravda, že kam jste se podívali, tam nebylo nic jiného, než nekonečná černota. Avšak oba dva byli vidět zřetelně, jako za bílého dne, s výjimkou toho, že neměli stín.
„Kde to jsem?“ Zeptala se tázavě žena, která se probrala z kómatu a začala se rozhlížet kolem sebe. Když si uvědomila, že v dohledu není vidět nic, až na chlapce před ní, na tváři se jí zjevil vylekaný výraz.
„Nemám ve zvyku to lidem jako jsi ty vysvětlovat. Stejně ti to bude za pět minut k ničemu.“ odfrkl si Felix. Většina lidí si žádala vysvětlení situace, ale on se tím nechtěl zdržovat. Obvykle to končilo hádkou, větším zmatením, či dokonce i agresivním napadením a ani na jedno dnes neměl nejmenší chuť.
„Kdo jsi? Co chceš?“ ptala se žena dál, zvyšující svůj hlas.
Felix se na ni pohrdavě podíval. Těžko se takovým lidem říká, že se vysvětlení nedočkají.
„Tak poslouchej,“ povzdechl si a sedl si do dřepu, aby byly jejich oči ve stejné úrovni.
„Jela jsi v autě. V dešti. Nabourala jsi. Teď jsi mrtvá. Rozumíš?“ Sarkasticky se usmál, jako kdyby to byla věc, kterou by mělo chápat i malé dítě.
Žena začala otevírat pusu na znamení, že by chtěla něco říct, ale nenacházela se jí slova. Místo toho začala koktat souhlásky a samohlásky v náhodném pořadí, které dohromady nedávaly jakýkoliv smysl.
„Já vím, je to matoucí. To je pro všechny. Ale já jsem tu od toho, abych tohle tvoje zmatení ukončil.“ S těmito slovy natáhl ruku k té její. Uchopil jí prsty a na hřbet ruky jí vtiskl smrtící polibek.
Žena se v tom okamžiku rozplynula, stejně jako temnota okolo nich. Felix se znovu ocitl na dešti, který za tu dobu nabral na síle a bičoval ho do holých tvářích.
Z kapsy od mikiny vyndal svůj mobil. Na displeji mu blikalo oznámení o změně stavu vybrané. Bylo mu předem jasné, co to je, ale i tak otevřel její profil, který mu byl poskytnut na začátku tohoto měsíce. Vedle její fotky, jako hned první věc, bylo červeně napsáno „mrtvá“.
„Tak, to bychom měli.“ zaradoval se pro sebe Felix. S pocitem štěstí, že to dnes zvládl, se vrátil zpátky tam, kde byl jeho domov. Tam, kde byli všichni stejní, jako on.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
