Anime World CZ/SK - Příběhy

2. Únos Kurovy tety

Po přistání na letišti, jsme se všichni sešli před halou. V Americe, přímo ve Floridě bylo pravé poledne. Všichni se dívali na mě. A já si prohlížela jednoho po druhém.

„Takže, teď se půjdeme najíst a tam probereme co a jak.“ rozhodla jsem, co se podnikne. Přitom jsem sledovala Kura, jak bude reagovat. Vzal to dobře. Taky souhlasil, že se půjdeme nejdřív najíst. Vyšli jsme ven a šli najít nějakou restauraci, nebo hospodu.

 

Kuro naštěstí znal jednu restauraci, kde prý dobře vaří. Tak jsem se nechali vést Kurem. Kuro šel jako první s Denem, Aki s Lawem uprostřed a já jako poslední s Konohou.

„Tobě se Law líbí, viď?“ zašeptala Konoha. Překvapeně jsem se na ni podívala.

„J-jak to myslíš?“ vysoukala jsem ze sebe.

„Ty víš, jak to myslím.“ nedala se Konoha obalamutit.

„Je to sexy chlap, ale nic pro mě. Chci někoho, kdo nebude pracovat v naší organizaci. Víš jak to dopadlo minule s Hikarem.“ připomněla jsem Konoze, jak jsem chodila s Hikarem a nakonec jsme se rozešli ve zlém, protože byl vyhozen on a já mohla zůstat, a taky jsem zůstala.

„Vím, ale teď to bude jiné. Law není konfliktní typ člověka.“ snažila se mě přesvědčit Konoha.

„Prostě ne. A ať tě ani nenapadne nás dávat dohromady.“ napomenula jsem Konohu včas, než stačila něco říct.

„Pokud je to rozkaz, tak to dodržím.“ řekla Konoha.

„Je to rozkaz.“ souhlasila jsem, že je to rozkaz. Pak jsme si začaly povídat nahlas, že kdyby se někdo soustředil na nás dvě, tak nás slyší o čem.

 

Došli jsme do restaurace. Sedli jsme si k jednomu stolu, kam se vešlo osm lidí. Servírka byla hned u nás. Kuro, Aki si dali k pití perlivou vodu, Den a Law si dali malinovku a já s Konohou colu. Určitě by se našlo pár lidí, kteří by uvítali pivo, ale byli jsme v práci, a ne na nějaké dovolené. Takže žádné pivo nebylo. Kuro jako k jídlu nám doporučoval jejich specialitu. Nakonec jsme se všichni shodli natom, že si dáme tu specialitu. Byly to mořské plody s americkými brambory. Vypadalo to divně, ale nakonec to dobře chutnalo. Den měl u toho připomínky, ale hned jak ochutnal zmlknul. Při jídle jsme potichu řešili danou situaci.

„Tak co dál podnikneme?“ zeptal se Den.

„Přemýšlela jsem o tom. Kuro a Aki, vy půjdete k domovu Kurovi tety. Konoha a Law půjdou na centrálu naší organizace a já s Denem půjdeme na místo, kde se před pár dny prohnalo tornádo.“ rozdělila jsem nás na tři skupiny. Nikdo neprotestoval. Po jídle jsme se každý rozdělil a šli jsme si po své určené práci.

 

Kuro a Aki:

 

Poté, co Jane rozdělila skupinku, na tři malé skupinky po dvou a dostali úkoly, hned se do toho pustili. Kuro a Aki museli jít do domova, kde bydlela Kurova teta. Cesta nebyla tak daleká, ale přesto jeli taxíkem, aby tam byli co nejdříve. Kuro se hodně bál o svou tetu. Sice ji výdal málo kdy, ale i tak byli spolu v kontaktu. Než ale varazili, dala jim Jane peníze, kdyby je potřebovali.

 

Jeli v taxíku do domku Kurovi tety. Jeli mlčky. Aki sice nevěděla, jak se Kuco cítí, protože nic takového její rodina nezažila, ale věděla maličko, jak se o tetu Kuro bojí. Sama se bála o své rodiče, převážně o svého otce, který trpěl nemocí. Měl cukrovku, ale už ani ten inzulím mu nepomáhal. Oba mlčeli a byli ve svých myšlenkách. Aki věděla, že Kuro nemá rád soucit, tak mlčela. Jenom, když se jejich oči střetli, tak se Aki na Kura usmála. Kuro se jenom pousmál. Za deset minut, byli na místě. Kuro zaplatil taxíka a vedl Aki do domku, kde má bydlet jeho teta. Známky po tornádu tu nebyly.

 

Kuro přišel ke dveřím. Nahmatal schovaný klík a chtěl odemknout, ale poté si všiml, že dveře jsou otevřené. Kuro se podíval na Aki a ta na něho. Oba přikývli, hlavami, aniž by někdo něco řekl a Kuro, jako první, vstoupil dovnitř. Aki byla hned Kurovi v patách. Ani jeden z nich zbraň u sebe neměl, ale kuchyň byla hned při ruce, tak oba šli do kuchyně. Opatrně a potichu.

 

V kuchyni si oba vzali nože, kdyby tam někdo byl, aby se aspoň trošku uměli bránit. Jediný, kdo nosil zbraň u sebe byla Jane a Law. Den a Konoha, uměli zacházet s noži, tak měli u sebe nože. Aki a Kuro byli spíš přes bojové umění. Ale i tak si oba vzali nože. Kuro šel první.

 

Oba prohledali celý domek, ale nikde žádné stopy tu nebyly. Ani teta Kura ne. Kuro se chystal zavolat Jane, jestli ten dům mají prohlédnout důkladněji, nebo to nechat být, kdy si Aki všimla blikajícího záznamníku.

„Počkej Kuro, tady je vzkaz na záznamníku.“ zastavila Kura Aki, aby ztatím Jane nevolal, než si poslechnou záznamník. Kuro se podíval na Aki a pak záznamník. Byly tam tři vzkazy.

„Nevím, kdo sem volal, ale dvě volání z toho jsou ode mne.“ řekl Aki a zmáčkl tlačítko na přehrání záznamníku. První byl neznámý. Oba se zaposlouchali. Hlas byl změněný, tak nešlo rozeznat, kdo to volá. Oba si vzkaz poslechli.

„Jestli chceš ještě vidět tetičku, tak se vzdejte hledání tornád na Floridě. Nebo zemře.“ zazněl hlas. Aki s Kurem se na sebe podívali.

„Takže se jedná o únos.“ promluvila po chvíli Aki, která se jako první vzpamatovala. Kuro jenom přikývl. Kuro přešel k záznamníku a vyndal malou kazetu, kde byl nahrán vzkaz od únosce a dal si tu kazetu dokapsy. „Zavolám Jane.“ rozhodla se Aki. Kuro, jenom přikývl na souhlas. Aki vyndala svůj mobil, v seznamu si našla Jane a hned jí zavolala. Jane to po pár minutách zvedla. „Ahoj Jane, v domku tety Kura nikdo není, ale někdo tam byl. Našli jsme vzkaz na záznamníku. Někdo tetu Kura unesl. Máme tu nahrávku. Hlas je zkreslený. Nejde rozeznat jestli je to muž, nebo žena.“ vysvětlila celou situaci Aki. Pak jenom poslouchala, co jí Jane řekne. Po chvíli hovor ukončila.

„Tak co máme dělat?“ zeptal se Kuro Aki. Ta se na Kura podívala.

„Máme to tady prohlédnout, jestli na něco nenarazíme a pak s tou kazetou máme jít do vzdejší organizace, kde je Law s Konohou. Tam se o tu nahrávku postarají.“ řekal stručně Aki, co věděla od Jane.

„Tak se dáme do práce, ne?“ zeptal se Kuro. Měl strach o svou tetu, ale nedával to najevo. Snažil se udržet nervy na uzdě, protože nejen strach o tetu měl, ale měl i vztek. Kazetu schoval do batohu, který si položil v kuchyni na stůl. „Vezmeš dolejšek a já hořejšek?“ zeptal se Aki, jak si rozdělí práci.

„Dobře. Já tady dole a ty nahoře. Kdyby si něco našel, hned mi dej vědět. Když něco najdu já, taky ti dám vědět.“ souhlasila Aki. Aki se vrhla na kuchyň a Kuro šel po schodech nahoru.

 

Aki:

 

Aki začala prohledávat dolní skříňky, jesli nezi hrnci a pánvemi něco nenajde. Ale nic tam nebylo. Sama pochybovala, že něco najdou, ale rozkaz byl rozkaz. I když sama Jane věděla, že nic nenajdou, tak přesto nechtěla nic nechat náhodě. Kdyby se přeci jenom něco objevilo. Prohledala kuchyň, ale nic nenašla. Poté šla na obývák.

 

V obýváku se dívala i pod sedačku, ale kromě prachu tam nic nenašla. Už se chystala na dolní koupelnu a kumbál, když jí došlo, co když někdo napíchl telefon? Blesko Aki hlavou. Proto vzala telefon a na první pohled nic nenašla. Proto telefon rozmontovala a hoplá, přeci něco našla.

,,Aki, co děláš s tím telefonem?“ ozval se od schodů Kuro. Aki se maličko lekla a málem telefon upustila, ale naštěstí to dobře dopadlo.

,,Hele Kuro, bavíš se s tetou o naší práci?“ zeptala se Aki Kura.

,,Jenom, když jsem u ní, spíš mi dává echa, kdy se tu prohnalo tornádo, nebo byly záplavy, proč? Co se děje?“ stále byl zmatený Kuro.

,,Někdo napíchl tetičce telefon, tak ta dotyčná osoba věděla vše, o čem si povídáte.“ řekla Aki a z telefonu vyndala odposlouchadlo. Kuro se na to podíval zblízka tak, že přišel blíž k Aki.

,,Asi jsme to spackali.“ připustil Kuro. ,,Ale nic jsem jí nevyprávěl o našich vážnějších aktivitách. Věděl jsem, že by se bála a to jsem nechtěl.“ hájil se Kuro.

,,Věřím ti a Jane určitě taky. A o tomto si nevěděl, nebo snad ano?“ snažila se Kura uklidnit Aki.

,,Ne, nevěděl.“ řekl pravdu Kuro.

,,Jinak, našel si něco nahoře?“ zeptala se Aki Kura.

,,Nic, jenom to, že je tam uklizeno, ale teta má ráda pořádek.“ řekl Kuro a sledoval Aki. ,,Co se děje?“ zeptal se, když si všiml, jak je Aki zamyšlena.

,,Tady pod gaučem je prach. Myslíš, že pod gaučem neuklízela?“ zeptala se Aki Kura. Ten se zamyslel.

,,Co si pamatuju, tak pod gaučem nikdy neuklízela. Ani pod...“ zarazil se Kuro.

,,Takže někdo to tu po sobě zametl stopy.“ doplnila za Kura Aki.

,,Že mi to nedošlo.“ zaklel Kuro. Trošku si to vyčítal, že mu to nedošlo dřív.

,,Nevyčítej si to. Kdyby si nepromluvil o tom úklidu, tak by mi to nedošlo.“ usmála se Aki. Kuro jenom přikývl. ,,Teď bychom jeli na centrálu, aby prozkoumali tu audio nahrávku. Rozhodla Aki. Kuro znovu přikývl na souhlas. Šel do kuchyně, vzal na záda batoh a s Aki vyrazil do centrály, kde už byla Konoha s Lawem.

 

Den a Jane:

 

S Denem jsme si vzali taxíka a jeli jsme na adresu, kde se nedávno prohnalo tornádo. Řidíč byl upovídaný, tak jim vše řekl co věděl o tom tornádu.

,,Proč tam chcete jet?“ zeptal se řidič taxíka, protože na místo určení jsme museli jet pomalu, protože by hrozila lavina kamení. A i tato silnice byla uzavřena. Ale já získala povolení se tam dostat i od amerického prezidenta. Sice ne písemné, ale měli jsme povoleno tam jet. Taxikář se tolik nebál, tak nás tam vzal ochotně.

,,Kvůli práci.“ odpověděla jsem stroze. Nechtěla jsem se zabývat detaily a ještě před někým koho jsme neznali. Den jenom seděl vzadu a mlčel. Věděl, kdy má mlčet a kdy žvanit.

,,Aha. Toto bylo menší tornádo, než bývá ovykle. Jmenuje se tornádo Elis. Není tak ničivé. Nebo spíš smrtelně nebezpečné. I občas přijde někdo o život, ale toto tornádo vznikne, zničí nějaký ten dům a mizí.“ vyprávěl nám řidič taxíku. Já i Den jsme poslouchali. Užitečné informace se vždy hodí. V tom jsem měla telefon. Volala mi Aki.

,,Ano, Aki?“ ozvala jsem se do telefonu a poslouchala jsem. ,,Aki, prohledejte to tam. Kdyby něco únosce tam nechal. Pak se vydejte do centrály za Lawem a Konohou.“ rozhodla jsem a položila hovor. Den mě celou tu dobu sledoval. Naznačila jsem mu, že až budeme sami. Den jenom přikývl na souhlas a stále mlčel.

,,Problémy?“ zeptal se řidič taxíku.

,,Tak trošku.“ přikývla jsem a nechtěla se dál o tom bavit. Taxíkáři to došlo a už mlčel. Já jsem přemýšlela, kdo to může být a proč to dělá. Věděla jsem, že tu jsou organizace proti nám, ale nikdy by nezašli tak daleko, aby do toho všeho zapojili někoho z rodiny. Jedna věc mi došla. Někdo se chce pomstít. Ale nevěděla jsem kdo, a ani na koho je zaměřen. Protože to mohl být Kuro, ale taky já, nebo někdo jiný z týmu.

 

Dojeli jsme na místo čínu, kde se před pár dny prohnalo tornádo Elis. S Denem jsme vystoupili a já zaplatila taxíkovi.

,,Hodně zdaru.“ popřál nám taxíkář a odjel pryč. My dva jsme zůstali sami v pustině. V bývelé vesničce, kde se prohnalo tornádo. Domy byly zničené, některé i zbořené. Ale byly tu i domky, které byly celé.

,,Tady bych žít nechtěl.“ pronesl Den, který celou tu dobu mlčel. ,,Tak kde začneme?“ zeptal se, kdy vytáhnou přístroje a dají se do hledání epicentra tornáda. Nebo spíš, kde tornádo vzniklo.

,,Vezmeme to od druhého konce až sem.“ rozhodla jsem se, kde začneme s hledáním. Deno jenom přikývl, že rozumí a oba jsme se vydali na druhý konec vesnice.

Cesta nám zabrala asi půl hodiny. Sice se to zprvu nezdálo, ale přeci vesnice, byla maličko větší, než jsme předpokládali. Cestou jsem Denovi řekla o telefonátu od Aki.

,,Chudák Kuro. Musí to být pro něho těžké.“ pronesl soucitně Den.

,,,Tohle hlavně neříkej před Kurem. Znáš ho, jak nesnáší lítost.“ napomenula jsem Dena.

,,V klidu. Říkám to jenom tobě, ne Kurovi.“ ušklíbl se Den. Měla jsem sto chutí mu dát pohlavek, ale rozmyslela jsem si to nakonec.

,,OK. Já tě jenom varovala.“ ušklíbla jsem se na Dena. Den je takový vtipálek týmu, ale věděl, kdy má pokračovat a kdy přestat, aniž by ho někdo musel napomenout. Ale bylo pár výjimek, kdy při nevhodné chvíli žertoval, ale občas žertování se snaží zamaskovat zlost. Proto mu to procházelo. Každý se snažil jinak uklidnit, když měl někdo vztek. Třeba já do něčeho praštím, nebo kopnu. Už několikrát jsem takhle rozbila dveře od své kanceláře. Ale to bylo málokdy. Většinou, když se mi ozval bratr, nebo matka. Ale to bylo málokdy. Měli svou práci. Práci, jak nás zničit, ale vím, že se jim to nepodaří. Jenom jsem se modlila, aby za tím únosem nestali ti dva. Ale to jsem hned zamítla. Sice se mi chtěli nějak pomstít, ale aby kvůli tomu unesli někoho z rodiny mých podřízených, tak na to ani nepomysleli. Naštěstí. Ale vrtalo mi hlavou, kdo to jenom může být.

 

Došli jsme nakonec vesnice. Cestou jsme oba mlčeli. Když jsme dorazili na místo, tak jsem z batohu vyndala nabitý noťas a zapnula jsem ho. S Denem jsme čekali, až vše naběhne. Den se mezitím rozhlédl kolem sebe.

,,Jestli něco uvidíš, dej vědět.“ pobídla jsem Dena, když jsem si všimla, jak se rozhlíží.

,,Tak kromě pustiny nic nevidím.“ podal mi hlášení Den. Noťas naběhl a já spustila program na vyhledávání epicentra tornáda. Ale nejdřív jsem se musela přihlásit. Musela jsem doufat, že program pojede rychleji, než jindy. Nechtěla jsem, aby se vybil. Protože jinak jsem nevěděla, kam ho zapojit, protože jsem pochybovala, že tu půjde elektřina. Po přihlášení se program dal do práce. Noťas jsem nechala pracovat, narovnala jsem se a taky se rozhlédla kolem sebe. ,,Jak dlouho to potrvá?“ zeptal se mě na program noťasu.

,,Asi hodinu.“ řekla jsem předběžný čas, kdy bude analýza hotová.

,,Co teda podnikneme?“ zeptal se Den, který neměl moc rád čekání. I když to asi nikdo z našeho týmu. A myslím, že nás bylo i víc.

,,Tak se tu rozhlédni, jestli tu něco nenajdeš.“ navrhla jsem Denovi. Samotnému se moc nechtělo, ale věděl, že někdo u noťasu zůstat musí. Proto jenom přikývl a vydal se k prvnímu domu, aby ho prohledal. Já mezitím se rozhlížela po okolí. V tom jsem zahlédla v dálce supi. Došlo mi, žetam je mrtvola. ,,Dene?“ zvolala jsem na Dena. Ten se objevil z třetího zničeného domku.

,,Co se děje?“ zeptal se Deno a sledoval mě.

,,Nejspíš si tornádo vybralo svou oběť.“ křikla jsem na Dena, aby mě slyšel.

,,A kde?“ zeptal se Deno a přišel ke mně, abychom na sebe nemuseli křičet.

,,Támhle vzadu.“ ukázala jsem směrem, kde hodovali supi.

,,Mám tam jít, nebo půjdeš ty?“ zeptal se Deno.

,,Já půjdu, ty to tu hlídej.“ rozhodla jsem. Deno jenom přikývl a zůstal u noťasu a já se šla podívat na tu mrtvolu.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.