Apokalypsa - 1. Mise za tornádem
Informace:
Jane a její tým pracuje v organizace, která vyhledává nebezpečí a snaží se před přírodními katastrofy chránit obyvatelstvo. Tato organizace je dotována samotným prezidentem republiky. Ale jsou tu i jiné organizace, které stojí proti této organizaci a snaží se ji zneškodnit.
Předělávky budu dělat, ale pomaleji, protože budu psát i nové povídky. Příjemné čtení a omluvte mé chyby :)
1. Mise za tornádem
Jsem třicetiletá žena, která se zabývá přírodními živly. Cestuju kvůli tomu po světě. Umím asi dvacet jazyků, ale nejvíc používám angličtinu, nebo japonštinu. Jsem šéfem tohoto institutu. Nad sebou mám jen příkazy prezidenta. A pod sebou hned několik lidí. Ale nejlepších je asi šest. Teda se mnou šest. Jsem tam já, Law Trafalgar, Aki Kitazawa, Den Murata, Hanako Nomura a Kuro Tori. Naše šestice tvoří partu, která jezdí kamkoliv kde je objevila přírodní katastrofa a je riziko, že se objeví znovu. Zbytek pracuje na centrále, se kterou jsme v kontaktu. Naši organizaci dotuje stát, tedy hlavně prezident. Ale jsou i jiné organizace, které jsou proti nám. A snaží se nám práci sabotovat.
V jedné z té organizací, která je proti nám, velí můj bratr a matka. Otec není v žádné organizaci, ale je na mé straně. Proto se s mamkou dost často hádá. Jednou hrozilo, že se rozvedou. Po pěta dvaceti letech. Já a bratr jsme je smířili, aby byli spolu, ale už to není jak to bývalo.
Je to pět let, co jsem měla naposledy chlapa. Protože byl to kolega z práce, ale poslední rok nám to přestalo klapat, až jsme se rozešli. Jenže ve zlém, že ani jeden z nás nemohl být v této práci. Naštěstí jsme se dohodli, že odejdu jám jenže, když se to dozvěděl prezident, tak vyhodil ex-přítele a mě povýšil na velitete. Chtěla jsem to odmítnout, ale můj ex to snesl tak špatně, že začal mě obviňovat, že spím s prezidentem a vše jsem to zařídila. Proto od té doby si chci najít chlapa, který nebude ve stejné organizaci jako já, nebo v té, která stojí proti nám. Takže někoho, kdo má za povolání, třeba učitel, nebo podnikatel. Jenže to jsem netušila, že svou přísahu poruším. Že budu žít se svým kolegou z práce. Ale to potrvá nějakou dobu, až k tomu dojdu.
Seděla jsem ve své kanceláři a projížděla jsem papírama. Nebo spíš hlášením od Lawa, Aki, Den, Hanako a Kura. I já napsala svou zprávu. Jednalo se o akci na Novém Zélandu, kde vybuchla sopka Taupo. Tam Den a Aki málem přišli o život. Naštěstí měli jenom naražená žebra, Aki otřes mozku lehký a Den zlomenou nohu. Ale k tomu se nechci vracet. Máme to za sebou. Jak jsem si pročítala zprávu od Hanako, někdo zaklepal na dveře. Odtrhla jsem od zprávy zrak.
„Dále.“ ozvala jsem se a čekala, kdo přijde. Byl to Kuro.
„Smím dál?“ zeptal se nesměle. Je odvážný, při těžké a nebezpečné situaci, ale jinak je to stydlín. Což ho dělá roztomilým.
„Jasně pojď. Co se děje, Kuro?“ zeptala jsem se Kura a ukázala rukou, aby si sedl naproti mně. Kuro tak učinil.
„Víš, bojím se o svou tetu. Žije v Americe na Floridě, kde se vyskutjí tornáda. A každý den se mi ozývá, ale poslední tři dny se neozvala a mí příbuzní žijou tady v Japonsku a nechtějí za tetou jet. Nevadilo by, kdybych tam jel a zjistil, jestli je vše v pořádku?“ přešel hned k věci Kuro. Celou tu dobu jsem ho sledovala.
„Za mě klidně můžeš. Rozumím ti, ale nusím to probrat s prezidentem. Ten to vše schvaluje.“ souhlasila jsem, že by mohl Kuro jet na Floridu, ale nebylo to tak jednoduché. „Chvilku počkej, hned mu zavolám.“ usmála jsem se na Kura a zvedla sluchátko. Vytočila rychlé vytáčení. Čekali jsme asi dvě minuty, než to prezident zvedl. „Dobrý den, pane prezidente. Jeden z mých lidí, potřebuje jet na Floridu, za tetou, která se už tři dny neozvala a je v oblasti, kde se vyskytují tornáda. Může si na pár dní vzít dovolenou?“ řekla jsem do telefonu svou prozbu. Chvíli jsem poslouchala. „Rozkaz, pane prezidente.“ řekla jsem a po desetiminutovém rozhovuru hovor ukončila. Položila jsem sluchátko a podívala jsem se na Kura.
„Tak co?“ chtěl hned Kuro znát odpověď.
„Tak dovolenou nemáš, protože tam máme jet všichni a počkat na další tornádo a zjistit o tom tornádu víc informací.“ řekla jsem Kurovi odpověď, kterou jsem dostala. „Řekni všem, co se chystá a Aki, Denovi, Hanako a Lawovi řekni ať jedou domů si zabalit kufry. I ty, já seženu letenky.“ odpověděla jsem Kurovi. Kuro se na mě usmál.
„Díky.“ poděkoval Kuro.
„Nemusíš děkovat mně, ale prezidentovi. Ten to povolil.“ taky jsem se na Kura podívala. Kuro vstal, ještě mi jednou poděkoval a zmizel. Já odložila zprávy od Aki, Dena, Hanako, Kura a Lawa na později a šla na internet zamluvit letenky. Veškeré věci, které používáme, nebo potřebuje, třeba letenky, lístky, nám platí prezident. Dal mi bankovní kartu, kde měsíčně přichází velké částky peněz. Za patnáct minut jsem zamluvila šest letenek do Ameriky. Prezident, nám měl zařídit avízo. A já věřila, že tomu tak bude, protože nikdy nezklamal. Pak jsem letenky vytiskla, dala je do desek a ty dala do své tašky. Vzala jsem na sebe podzimní bundu a šla ven na parkoviště.
Nasedla jsem na motorku a jela k sobě domů. Ostatní v budově nebyli, neb aspoň v řídící místnosti. Přijela jsem domů, kde jsem vzala tašku. Tam jsem si dala potřebné věci, jako jsou doklady, peněženka a nějaké to oblečení. Laptot, a mobila. Musela jsem být ve spojení s týmem z organizace. Kdyby třeba nastaly nějaké komplikace, aby nás mohli varovat, neb my je. Ale spíš vždy varovali oni nás, než mi je. Jinak naše organizace se jmenuje, Nebezpečí je naše řemeslo. A vystihovalo to. Přírodní živly jsou velmi nebezpečné. Hlavně, tornáda, tajfuny, Hurikány, ale i sopky, zemětřesení. I povodně, i když tam je menší ztráta lidských životů, než třeba u těch jmenovaných. Taky používáme různé přístroje, které vždy získáme na místě.
Když jsem byla připravena, tak jsem si zavolala taxíka, který mě odvezl na letiště. Tam už čekal Kuro, Konoha a Law. Chyběl Den a Aki.
„Zdravím šéfová, tak máš letenky?“ dělala si ze mě legraci Konoha. Vždy před nějakou akci mi řekla šéfová. Což toto slovo nesnáším, ale je pravda, že jejich šéfová jsem.
„Já ti dám šéfová.“ ušklíba jsem se na Konohu. „A neboj, já nikdy nic nezapomínám.“ dodala jsem na oko dotčeně.
„Dobrá, nic nezapomínáš, ale šéfová jsi.“ nedala se odbýt Konoha. Povzdychla jsem si.
„To je sice pravda, ale už jsem tolikrát říkala, že mi tak říkat nemáte, že jsem Jane.“ trvala jsem si na svém. Po chvíli přiběhla Aki i Den. Přijeli spolu. Měla jsem podezření, že ti dva spolu něco mají, ale nevadilo mi to. Protože do práce svoje soukromí netahali. Ani jeden. Což bylo dobře. Protože by se muselo udělat opatření, že by jeden z nich musel odejít, protože by třeba mohli zpackat nějakou tu akci. Což jsem nechtěla. Tato pětice lidí mi hodně přirostla k srdci. Byla pro mě rodina. Druhá rodina.
„Omlouváme se, ale musela jsem se vracet domů. Nechala jsem tam doklady.“ omlouvala se Aki udýchaně.
„V pohodě. Bohužel nám to jede až večer. Takže máte deset hodin volno.“ usmála jsem se na Aki.
„Deset hodin?“ vyhrkl Deno. „Proč teda jsme už tady?“ divil se dál.
„Protože jsem očekávala, že někdo se bude muset vracet, tak proto tak brzy. Bohužel dřívejší let není. Letíme v osm večer. A v šest jdeme do prostor vybavení. Takže do šesti máte rozchod.“ řekla jsem všem.
Já si vzala svou tašku a šla si sednout. Z pouzdra na noťas jsem vyndala noťas a zapnula jsem ho. Čekala jsem, až naběhne. V tom jsem měla telefonát. Vyndala jsem si mobila a zvedla hovor.
„Mizuki.“ představila jsem se. Chvíli jsem poslouchala. „To tě nemusí zajímat.“ odsekla jsem dotyčnému, se kterým jsem hovořila. Ani jsem si nevšimla, že si někdo sedl vedle mě. „Jo já ti řeknu, co mám za práci a budete za našimi zády nám hatit plány.“ byla jsem v klidu, ale měla jsem rázný hlas, který říkal, že úplně v klidu nejsem. „Sbohem.“ řekla jsem a hovor ukončila.
„Brácha?“ zeptal se mužský hlas vedle mě. Otočila jsem se na pravou stranu. Vedle mě seděl Law se dvěmi kávy v ruce. Jednu mi podávala.
„Díky.“ poděkovala jsem za kávu. „Jo. Nevím jak se domákl, že máme akci, ale naštěst í zatím nezná podrobnosti.“ řekl jsem a byla jsem ráda, že bratr zatím podrobnosti nezná. Ale tušila jsem, že nám bude dělat problémy.
„Není zač. Co budeš dělat?“ zeptal se mě Law. Já se napila kávy.
„Než pošlu prezidentovi naše zprávy, tak si je přečtu. Mám je naskenované v počítači. Papírové jsou v šupleti v deskách.“ řekla jsem to, co mám v plánu udělat.
„Mohu ti dělat společnost? Neboj rušit tě nebudu.“ zeptal se mě Law. Podívala jsem se na něho.
„Ty nechceš něco podniknout? To budeš tady sedět jak puťka a zírat do blba?“ divila jsem se.
„Přesně tak. Já nemám co podniknout.“ řekl mi Law. „Aki a Den šli po nákupech a co dělu Kuro a Konoha nevím, ale vytratili se každý na jinou stranu. Tak aspoň ti budu dělat společnost.“ vysvětlil situaci.
„To třeba nemáš přítelkyni, nebo rodiče? Bůh ví, jak dlouho se s nimi neuvidíš.“ zeptala jsem se na jeho rodinu. Nikdy o ní nemluvil, ale já si to v tu chvíli neuvědomila.
„Rodiče už nemám. Když mi bylo patnáct let, tak zemřeli při letecké katastrofy. Proto jsem se rozhodl tyto katastrofy studovat. Vím, že riskuju tím svůj život, ale smrt rodičů mě na toto řemeslo přiblížilo a já se začínal o to víc zajímat. Učil jsem jak jsem nejlíp dokázal. A přítelkyně? Tu nemám.“ vyprávěl mi Law.
„Tvých rodičů je mi líto. Ale jsem ráda, že jsi šel za svým snem. Ale jednomu nerozumím. Proč nemáš přítelkyni. Jsi hodný, zdvořilý, odvážný, věrný i sexy jsi.“ řekla jsem Lawovi a poté jsem maličko zrudla.
„Tak to děkuju za kompliment, ale jestli jsem sexy to nevím. Ale přiznám se, že tu jeda žena je, ale ta o mě nesmýšlí jako o muži, který by s ní mohl trávit čas do konce života. Takže láska jednostranná.“ přiznal se mi Law. Nepoznávala jsem ho. Většinou je Law uzavřený do sebe. Je zábavný, nebo aspoň zábava s ním stojí zato, ale jakmile došlo na rozhovor o rodině, nebo příteli či přítelkyni, tak byl zamlký a nic neříkal. Jen poslouchal, ale do debaty se nezapojil. Uzavřený do sebe. Ale teď se mi honě otevřel.
„Tak držím palce, aby ti to vyšlo.“ popřála jsem Lawovi hodně štěstí. Ten se jenom na mě usmál. „A teď promiň, musím pracovat.“ omluvila jsem se Lawovi a dál jsem se věnovala zprávám. Zbýval mi Kuro a Aki. Trvalo mi to asi hodinu. Když jsem vše přečetla, tak jsem si to uložila, vlezla na maila a poslala šest zpráv z Nového Zélandu. Pak jsem zaklapla noťas a protáhla se. Law mě celou tu dobu sledoval.
„Hotovo?“ zeptal se Law.
„Konečně jo.“ přikývla jsem, že je po práci.
„Tak pojď, jdem se najíst.“ vyzval mě Law. Aniž bych jsem něco řekla, čapl mě za ruku a táhl do jedné restauraci, nebo spíš bufíku na letišti, kde jsem si vybrali jídlo. Já to chtěla zaplatit, ale Law to razantně odmítl a platil on. Po jídle jsme si sedli na volné židle a jenom jsem si povídali. Povídali jsme si převážně o práci. Já bych se o rodině bavila, ale nechtěla jsem otevírat tak citlivé místo, ani aby Law trpěl, jak trpěl v těch patnácti letech. A o mé rodině Law věděl, protože když při práci jsme čekali, až se něco objeví, tak jsme si povídali a já hodně mluvila o své rodině. Hlavně, když jsem jim řekla, že můj bratr a mamka jsou v organizaci, která stojí proti nám. Všechny to překvapilo, jediný Law měl kamennou tvář a nebylo poznat, jestli je taky překvapen, nebo ne.
V šest jsme se sešli u brány, odložili jsme si tašky v odbavovací místnosti, prošli bezpečnou kontrolou a šli i sednout k bráně, odkud nás měli za dvě hodiny pustit do letadla. Kuro se dost často snažil spojit se svou tetou, ale bezúspěchu. Buď to vyzvánělo a nikdo to nebral, nebo bylo číslo volajícího obsazené. Bylo mi ho lítl. Ale věděla jsem, jak se cítí. Něco podobného jsem už taky zažila. Ale v mé situaci to mělo happy end. Jen tady to bylo nejasné a nejisté.
V osm jsme seděli už v letadle. Sedělja jsem uprostřed, mezi Konohy a Lawa. A Aki seděla uprostřed za námi s Denem a Kurem. Měli jsme letět zhruba 18 hodin. Na palubě jsem směla použít Noťas tak jsem pracovala. Nebo spíš kontrolovala, jestli se mailem neozval prezident. A taky se ozval asi po pěti hodinách. Jeho odpověď na naše zprávy byla kladná. Popřál nám hodně štěstí na Floridě. Pak jsem noťas uklidila, opřela jsem si hlavu a vzápětí jsem usnula. Ani jsem si neuvědomila, že mi hlava klesla na Lawovo rameno. Ale si toho nevšiml, protože byla nějaká doba kdy taky spal. Jen Konoha si toho všimla. A došlo jí, že bychom mi dva byli skvělý pár.