Nejsem dítě robotí - 2. kapitola
Informace:
Hayashida Yokiyo pokračuje dál na policejní stanici z důvodu podezření, že je členem rebelů. Kdo jsou vlastně rebelové? Zázračná dívka? Záhadný chlapec? (Ale také kým je sadistická Meiko a princezna Toya?)
Doufám, že se bude líbit :). Předem se omlouvám za případné chyby a přeji příjemné počteníčko :).
Policie mě vedla k armádnímu vozidlu v doprovodu té hrozné ženské.
“Ne!” vykřikl známý hlas. Bolestivě jsem pohlédl na Misaki. Nechci aby se do toho zaplétala.
Vyběhla z davu a mířila rovnou za mnou se slzami v očích.
“On není žádný rebel!” křičela zoufale. Zastavila se u nás a podívala se do žlutých očí té ženské. “Prosím! On nic neudělal! Jen se zastal té malé holčičky!” prosila ji na kolenou a ret se ji strachem chvěl. Tvář zkřivená bolestí a slaná od proudu slz.
“Že by další rebel?” ušklíbla se žena.
“Cože!? Ne! Ani jeden z nás není rebel!” nechápavě na ní hleděla a bránila nás Misaki.
Nyní jsem si to uvědomil. Tady nejde o žádné rebely, žádnou pravdu ani lež. Jde tady o požitek. Jelikož lidé rychle přicházejí o své postavení a sílu, začínají panikařit. Roboti jim vzali vše! Tahle žena je člověk, který využívá toho mála, kterého má. Její postavení též kolísá a ona tedy z vlastních principů zachraňuje své místo. A to i za cenu, že ublíží nevinným, kteří jsou na tom stejně jako ona.
“Tahle žena nemá se mnou nic společného!” řekl jsem chladně.
“Co? O čem to mluvíš, Yokiyo?” zašeptala nevěřícně Misaki.
“Ona vás ale zjevně zná.” poznamenala nadšeně žena.
“A co jako? Já ji v životě neviděl.” zavrčel jsem.
“Takže ona není rebelka?” zeptala se žena.
“Ne! Ani já ne!” odsekl jsem ji.
“Dobře,” ušklíbla se a přiblížila se ke mně. Její teplý dech se odrážel na mé kůži. “Nezapomeň, že tvůj náramek pozná jestli lžeš.” šeptala mi. Poté se odtáhla a podívala se na Misaki.
“Zalez už do toho auta!” zabručela směrem ke mně. Policisté poslechli a bez váhání mě strčili do vozidla. Nijak jsem se jim nebránil. Teď není ten správný čas, kdybych se měl bránit.
“Počkejte! Už dost! Nechte ho být!” zaječela Misaki.
Žena se na ní zuřivě podívala a věnovala jí silnou facku. Při tom ji svými ostrými nehty škrábla po tváři. Zasáhla i část oka a Misaki padla na zem. Snažil jsem se nijak nereagovat, ale neovlivnil jsem zatínající se pěst. Kousl jsem do rtu velmi zuřivě, abych nezačal křičet a propadat šílenství.
Ani jsem se za ní neohlédl, když se se mnou vozidlo rozjelo a mířilo na policejní stanici.
Nedaleko odtud na nejvyšší budově seděla zázračná holčička a záhadný chlapec. S blonďatými vlásky si pohrával vítr. Zelené oči pozorovali dění dole. Zranění na těle se ji hojilo. Jizvy se uzavíraly, modřiny rozpadávaly a krev tekoucí z nosu se vracela zpět. Dívka se smutně pousmála a pak pohlédla na svého společníka. Stál vedle ní s kapucí přehozenou přes hlavu. Šedý stín kryl jeho zamyšlenou tvář.
“Naoki?” zvolala na dívka vysokým, roztomilým hláskem.
“Copak?” osoba pod pláštěm se jménem Naoki se na dívku nepodívala.
“Měl by si toho kluka zachránit, Naoki.” pronesla.
“Huh?! Proč?” nechápavě se na ní koukl. Ve fialových očí mu zuřil hněv a zmatek.
“Protože je to naše chyba, že ho teď odvedli.” přiznala si dívka.
“Není! Byla to jeho volba, že tě šel zachránit. Je to idiot!” zabručel Naoki.
“Nikdo jiný by mi nepomohl, dlužíme mu to.” dala ruce v bok a uraženě našpulila rty.
“Jak my?! A navíc, vůbec ti nepomohl.” vzdychl.
“Ale chtěl! Neříkal si, že potřebujeme právě takové lidi? Co se postaví proti režimu?” slova, která dívka řekla, donutila Naokiho přemýšlet.
Zvažoval jestli není příliš riskantní mířit na policejní stanici, když jejich cíl je úplně někde jinde. Je pravda, že kdyby toho kluka...jak že se jmenoval...Yokiyo? Tak nějak. Kdyby ho nechal být určitě by zasáhl. Alespoň tak vypadal. Takových lidí moc není. Obvzlášť když dojde k tzv. nápravné hře s železnými tyčemi.
“Fajn. Ale pokud to bude moc nebezpečné...kašleme na něho, ano?” navrhl Naoki.
“Jo! Děkuji.” dívka se na něj zářivě usmála.
Bílé prázdné vězení se moc nelišilo od ubytovny SPS. Jen to mělo nižší strop, ke kterému jsem měl připoutané ruce. Krev v mých žilách stékala dolů, mé ruce se stávali ještě více nehybné. Otevřeli se dveře, ve kterých stála ta příšerný ženská. Ušklíbla se a vstoupila.
“Paní Komiyama, neměla by jste začínat, dokud nepřijde princezna.” poznamenal tichý hlas z chodby. Nejspíš nějakého asistenta.
“Princezna? Je jenom pěšcem robotům! Začnu, kdy se mi zachce! Zavři dveře!” okřikla ho naštvaně.
“Omlouvám se.” z chodby se vynořila bledá ruka, která popadla kliku a s prásknutím zavřela dveře. Komiyama se na mě otočila a věnovala mi svůdný pohled.
“Jsem náčelník Komiyama Meiko.” představila se a přiblížila se. Neodpověděl jsem a jen sklonil hlavu.
“Takže, Hayashido, všimla jsem si, že si lhal ohledně té ženy. V seznamu článek 548 136 002, také známá jako Tsushima Misaki.” chytla si jeden pramínek rudých vlasů a pročesávala si ho.
“Pak jste si určitě všimla, že říkám pravdu, když říkám, že nejsem rebel.” zašeptal jsem zbaběle.
“To nic neznamená. Rebelové umí přerušit systém na daný čas. To znamená, že o si mohl svou lež o tom, že nejsi rebel na chvíli skrýt. Ale na tu ženu už ti nevyšel čas.”
Uvědomil jsem si, že jsem v háji. Pravda nebo lež, na tom tady nesejde. Ve skutečnosti to tady nikoho nezajímá. A jedna malá nepotřebná osůbka jako já může být kdykoliv vymazána z databáze a už více se procházet betonovým uličkami nebude. Pohlédl jsem na ní bez kapky naděje.
“Když povíš, kde jsou rebelové třeba získáš milost.” smlouvala.
“Ale já nejsem rebel! Jak to mohu vědět?!” vykřikl jsem zoufale.
“Pak tedy...mohu začít s hrou.” pokrčila rameny a mlsně si olízla vrchní ret.
“Žádná z bolestí světa nedonutí mé rty promluvit, když mé oči nic neviděli. Jsem naprosto čistý! Bez viny a poskvrnění! To co nyní uděláte bude jen ztráta času.” zlomil se mi hlas. Do očí se mi hrnuly slzy a plíce se nadechovali nepravidelně.
“Uvidíme jestli pro mluvíš i po tomhle!” zasmála se Meiko, která se otočila k prázdné zdi. Jemně se ji dotkla a pak přitlačila. Zeď se rozzářila a odkryla skrytá tlačítka. Nevěřícně jsem na to zíral. Pozdě mi došlo, že tenhle mučící prostředek bude horší než kdysi bývalo zvykem. Žádné pěsti. Žádné facky.
Meiko se usmála a zmáčkla červené tlačítko. Mé tělo se ocitlo pod proudem elektřiny. Měl jsem pocit, že se mi kůže rozpouští, maso a orgány padají na zem a z mých kostí se stává prach. Srdce mi vyděšeně bušilo a dech se mi zasekl někde v průduškách. Hlava mi třeštila a točila se. Vše kolem mne se rozmazalo a já měl pocit, že neexistuji. Z té prázdnoty jsem musel vykřiknout. Dlouho držené slzy stékaly po mé tváři a v krku se dělalo sucho. Panikařil jsem. Nemohl jsem se srovnat s tím zvláštním pocitem neexistování. Začínal jsem ji věřit, že opravdu nejsem nikdo. Že jsem se právě proměnil jen v mastný flek na zemi. A má duše lítá tichou prázdnotou.
Mezitím chodbou policejní stanice procházela další významná osoba. Stažené růžové vlasy v culíku. Velké modré oči a na nose červené brýle. Oblečená do černého saka a kalhot s červenou kravatou.
“Vaše Veličenstvo, neměla by jste jít sama za paní Komiyama.” poznamenal mladý asistent s bledou tváří. Neposlušné světle hnědé vlasy mu stále padaly do očí, které měli odstín zářivé tyrkysové barvy.
“Nebojím se ji.” pronesla dívka.
“Ale ona vám může ublížit. Nezáleží ji na postavení. Nenávidí vás!” asistent dívku chytl za ruku a pevně ji držel. Dívka vzdychla a pak se na něho usmála.
“Chokichi, nemusíš se o mne bát. Kdo je šlechtic, kdo je rolník nebo strážce, na tom už dnes nesejde. Můj titul nic neznamená, proto mě prosím oslovuj “Toya”.” chytla ho za ruku a palcem ho pohladila po hřbetu. Byli spolu už od dětství, ale Chokichi ji nikdy neřekl jinak než “ princezno”.
“Omlouvám se, Vaše Ve-, chci říci, Toyo.” bylo vidět, že nazývat Její Výsost “Toya” mu nešlo přes pusu.
“Tak vidíš.” Toya se ze široka usmála. Ukázala řádek pěkně rovných zubů, na kterých byly před lety rovnátka.
Zničeho nic se ozval výkřik. Toya se šokovaně rozhlížela odkud to přišlo. Chokichi sklonil smutně hlavu a ostatní pracovníci na stanici předstírali, že nic neslyšeli.
“Co se stalo?” otázala se Toya.
“Paní Komiyama...má práci.” odpověděl Chokichi. Něčí nářek mu nedělal moc dobře.
“Tak a dost!” zavrčela Toya, když se ozval další výkřik. “Kde je Meiko?!”
“V místnosti 13.” zašeptal Chokichi.
“Pojďme za ní!” řekla rozhodně a rozběhla se na konec chodby. Bez klepání vtrhla do dveří a srdce ji polekaně poskočilo. Nějaký kluk zhruba starý jako její asistent se utápěl v bolestech způsobené elektřinou. Po sněhově bílých vlasech mu stékal lepkavý pot a oči udržoval křečovitě zavřené. Z nosu mu tekla krev, která se máčela ve žluté šále. Toya se na chvíli nemohla vzpamatovat. Poté se nevraživě otočila na tu rudovlasou sadistku Meiko.
“Ihned přestaňte, Meiko!” křikla na ní.
“Proč?” Ta žena vypadala jak šílenec.
“Nařizuji ti to! Nebo půjdeš ty do vězení!” vyhrožovala Toya. Meiko zaskřípala zuby a uvolnila prst z červeného tlačítka.
Huh? Přestalo to? Do hlavy mě udeřila skutečnost, že je konec. Celé tělo mě bolelo a z nosu stékala krev. Rudá tekutina si dělala cestičku podél mých rtů, brady a tekla níž. Matčina žlutá šál spadla na zem. Usilovně jsem zaostřoval a hledal po místnosti nějakou pomoc. Nebo alespoň předmět, který bych té ženské vrazil do huby!
Ale nebyla tu sama. Nějaká další osoba s výrazně růžovými vlasy a zářivě modrýma očima na mě starostlivě hleděla. Za ní stál kluk v mém věku, velmi bledý. Oči tyrkysové barvy a vlasy světle hnědé jako by se mu v nich odrážely paprsky slunce.
“Omlouvám se za praktiky, které provozovala má kolegyně.” promluvila dívka a hluboce se uklonila.
“Kolegyně?!” odfrkla si Meiko.
“Doufám, že jste v pořádku.” chtěla se jít sama přesvědčit, ale něco ji bránilo.
Ani jsem se ji nedivil. Pokud bych byl rebel, tak všichni, kdo mi pomůžou budou rebelové též.
“Dovolte abych se představila. Jmenuji se Sugibayashi Toya. A tohle je můj asistent Okiishi Chokichi.” představila se a ukázala na kluka vedle ní.
“Položím vám pár otázek,” pokračovala dál. “prosím, pokud máte něco s rebely společné, řekněte to!” prosila a tvář ji zkřivil zármutek.
“Ale já nejsem rebel.” pověděl jsem klidně, ale hlas se mi třepal.
“Vidíš, nechce nic říct.” zabručela Meiko.
“Třeba opravdu není rebel.” přemýšlela Toya. Konečně! Někdo na to pomyslel!
“Spíše ano!” zamítla její myšlenku a prohrábla si rudé vlasy Meiko. “Stejně půjde do vězení i kdyby nebyl. Dopustil se zločinu proti policejní armádě. To znamená, že proti samotnému státu. Proti vám, Vaše Výsosti.” mluvila dál.
Měl jsem takovou chuť ji jednu vrazit. Můj náramek začal blikat červeně.
“Vidíte.” zpozorněla Meiko a ukázala na náramek na mé noze. Zajímalo by mě proč její náramek nesvítí, když má též násilné myšlenky?
“Musíme případ prověřit.” zamyšleně na mě koukala Toya a přecházela po místnosti. “Chokichi skoč pro pana Domori.” přikázala asistentovi, který bez zaváhání vyběhl ze místnosti. Netrvalo mu to dlouho a za chvíli se vrátil. Vracel se pozadu velmi opatrně, velmi pomalu a kolena se mu třásla.
“Co se děje, Chokichi?” zeptala se nechápavě Toya.
“Nikdo tu není!” vykřikl vyděšeně Chokichi.
“Cože?!” vyjekla Toya a vykoukla ven. V tu chvíli celá strnula a oči se ji začali zavírat. “Co…” zamumlala, kolena se ji podlomila a její spící tělo padlo na zem.
“Vaše Výsosti!” Chokichi si k ní klekl a kontroloval ji puls.
Ani si nevšiml, že kolem něho někdo prošel. A teď stála vee dveří. Osoba, kterou už jsem jednou viděl. Kluka s černým pláštěm a kapucí přes hlavu. Jen ta malá holčička mu chyběla.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
