Anime World CZ/SK - Příběhy

2. Příběh

Všichni, hlavně já a Law a jsme sledovali, jak se naše loď potápí. Bylo to moc smutné. Dvacet let jsem na té lodi byla a byla to úžasná léta. Ale ani jeden z nás nebrečel. Já se přitom držela levou rukou za břicho, ze kterého jsem stále krvácela. Dalo by se i říct, že jsem ztrácela i sílu.

,,Kde se dá ošetřit raněného?" zeptal se Law Luffyho, když se loď zcela potopila. A aby Junichi nezaútočil na Slamáky, rychle jsme pluli pryč. Naštěstí Junichi nás nepronásledoval.

,,Ukážu ti ji." ozvala se Nami. Law přešel ke mně s tím, že mi pomůže.

,,D-dobrý. To zvládnu s-sama." dostala jsem ze sebe. Pomalu jsem vyrazila za Nami. Law přidal do kroku a pak šel vedle mě, kdybych náhodou ztratila sílu a padala na zem, aby mě mohl zachytit.

Nami nám ukázala jednu kajutu, která byla zcela prázdná, až na lékařské náčiní, které jim nic moc nic neříkalo. Ani jeden z nich nebyl doktor, jako byl Law. Tentokrát jsem si nechala pomoct od Lawa jsem si lehla na provizorní postel, což bylo něco jako lehátko, aby mě Law mohl ošetřit.

,,Nepotřebuješ s něčím pomoct?" zeptala se Nami Lawa.

,,V pohodě." odmítl pomoct Law. Nami mi na chvíli dala ruku na mé pravé rameno, poplácala mi ho, což znamenalo, že vše bude OK, a pak odešla. Já a Law jsme byli v provizorní ošetřovně sami. Když jsme byli sami, vyhrnula jsem si košili, kterou jsem měla na sobě, až byla vidět má podprsenka.  Znala jsem Lawa. On jediný se nikdy nedíval do mého výstřihu, ani při ošetřování. Věnoval se záchraně mého života. I při obyčejné prohlídce se nikdy nedíval. Za což jsem byla ráda. Dokázal mi, že jsou i piráti, kterým nejde jen o sex, ale věnují se jenom své specialitě a boji. Law si sterilizoval lékařské nástroje a začal se věnovat ráně na břichu.

Nejdřív mi smyl krev okolo mé rány a ránu  sám omyl vodou. Po omytí vzal dezinfekci a ránu vyčistil, aby nezačala hnisat, aby tam nic nečistého nezůstalo. Ta rána pálila jak čert. Zatnula jsem zuby, abych jsem nevydala žádnou hlásku a pevně zavřela oči. V duchu jsem si říkala, ať je to už za mnou. Law mi mohl dát něco na zmírnění bolesti, ale už mě znal a já byla proti tomu. Když se zraníš svou vinou, tak i trp při ošetřování. Řídila jsem se tímto motem. A Law ho znal. Proto nepoužil žádnou injekci na uklidnění. Když ránu vyčistil, tak zjistil, že to nevypadá tak zle, jak to na první pohled vypadalo. Stačilo to už jenom sešít. Vzal sterilizovanou jehlu a nit na sešití rány. Nikdy jsem nevěděla co je horší. Dezinfekce, nebo šití. Oboje bolelo a to dost šíleně. Ale Law vše dělal opatrně a snažil se i šetrně, ale sám věděl, že to bolí, že trpím bolestí. Ošetření břicha se vším všudy Lawovi trvalo asi hodinku. Břicho bylo omyté, vyčištěné, sešité i obvázané. Když to bylo hotové stáhla jsem si krvavou košili a posadila jsem se. Teď se Law vrhl na mé levé rameno. Law rozvázal šátek, kterým mi Zoro obvázal levou paži. Omyl tu ránu a použil zase dezinfekci. Rána taky pálila, ale nebylo to tak hrozné, jako u břicha.

,,Na šití to není." oznámil mi Law, že mě ušetří další trýznění od šití. Docela se mi ulevilo. Když ránu vyčistil, tak ji jenom obvázal. Když bylo vše hotové, slezla jsem opatrně z postele, vzala Zorův šátek a šla jsem ho omýt do vody, abych z něho dostala svou krev. Law začal sklízet použité věci, které použil na mé ošetření. Nejen, že je uklízel, ale i omyl a vydezinfikoval.  Já byla rychle hotová, tak jsem šla najít Zora, abych mu vrátila ten šátek.

Zora jsem našla na palubě, jak podřimuje.  Přišla jsem k němu blíž, ale když jsem zjistila, že spí, chtěla jsem odejít, když se v tom ozval Zoro, který měl jenom zavřený oči, ale nespal.

,,Co si potřebovala?" zeptal se mě Zoro. Lekla jsem se, protože jsem nečekala, že je vzhůru. Otočila jsem se. Zoro zrovna zíval.

,,Přinesla jsem ti šátek, který si mi půjčil, ale je ještě mokrý." řekla jsem pravdu, proč jsem ho zrovna vyhledala. Zoro se postavil na nohy a šátek si vzal a obvázal si ho kolem levé paže, jak měl ve zvyku. ,,A-ale je ještě mokrý." dostala jsem ze sebe.

,,Nevadí." usmál se Zoro. Taky jsem se na Zora usmála.

,,Teď mě omluv." řekla jsem Zorovi a odešla jsem pryč.

Našla jsem si místo vzadu na lodi. Nikdo mě neviděl, a ani já nikoho neviděla. Sledovala jsem cestu, která se ztrácela za námi. Po tvářích mi začaly téct slzy. Brečela jsem po dvaceti letech. Jen jsem nevěděla jaký byl spouštěč mých slz. Jestli za to mohla zrada Midori, potopení lodi, nebo dokonce samotná láska. Po nějaké době jsem za cítila, jak někdo dal něco na mou hlavu. Podívala jsem se kdo to je. Byl to Law a na mou hlavu mi dal jeho čepici. Slzy jsem nechala stékat po mých tvářích. Nestírala jsem si je. Vrtalo mi hlavou, proč si sundal čepici a dal ji na mou hlavu. Nikdy si ji nesundal z hlavy. Už jako malé děti jsme se o ni dost často prali. Moc se mi líbila, a taky jsem ji chtěla vlastnit. Ale Law mi ji nechtěl ani půjčit na malou chvilku. A teď? Dobrovolně mi ji položil na hlavu. Chvíli jsme jenom vedle sebe seděli a sledovali mizející vodu v dáli. Ale po chvíli nakonec promluvil Law.

,,Co se stalo mezi tebou a Midori?" zeptal se mě Law. Slzy jsem stále nechala téct a na Lawa jsem se ani nepodívala.

,,Patřila k Junichimu. J-Junichi je...teda byl její kapitán." řekla jsem Lawovi to, co jsem věděla od Midori. To co mi řekla, než jsme začaly bojovat, a než zemřela.

,,C-cože?" dostal ze sebe překvapeně Law. Ani on toto netušil.

,,Taky jsem tomu nemohla uvěřit. Junichiho opustila, jenom kvůli pomstě. Aby se mohla pomstít mně. To ona jo před lety zachránila, když jsme si mysleli, že jsem ho zabila. Vše viděla." začala jsem vše vysvětlovat. Nebo spíš říkat to, co řekla Midori mě, než zemřela.

,,Ale já ji tam neviděl." řekl Law a zamyslel se, jestli mu to třeba neuniklo a on ji tam nezahlédl.

,,Taky byla schovaná, jako ty, ale nevím kde. Nás si pak našla a připojila se k nám. Aby se mohla pomstít. Chtěla mě zabít, aby tím pomstila Junichiho."  pokračovala jsem a Law jenom poslouchal.

,,Proč čekala ty roky?" zeptal se mě Law, jestli to náhodou taky nevím.

,,To netuším přesně. To mi neřekla. Jediné co vím je to, že chtěla regulérní boj. Věřila si, že mě porazí a vrátí se k Junichimu, nevím co se jí honilo hlavou." nedokázala jsem Lawovi přesně odpovědět na jeho otázku.

,,Chápu. Jak jsi na tom ty?" zeptal se mě Law, když jsem přestala mluvit. Poznal, že to je vše, co vím.

,,Bylo i líp." řekla jsem pravdu a slzy mi stále tekly.

,,Jak myslela ta slova, která řekla, než zemřela?" zeptal se Law na význam slov, která Midori řekla, než zemřela. Věděla jsem, že musím říct pravdu. Tu pravdu, kterou jsem dost dlouho tajila.

,,Před dvaceti lety, což mi bylo pět let. Než jsem se k vám připojila, tak mí rodiče byli ve městě. Šla jsem naproti rodičům, když se objevili piráti a mariňáci a začal mezi nimi boj. Mariňácká dělová koule zasáhla budovu, která se hned zřítila. Bohužel trosky zasypali i mé rodiče. Mamka byla hned mrtvá, ale taťka ještě žil. Zvedl totiž hlavu. Chtěla jsem za ním běžet, ale v tom ses objevil ty začal si bodat nožem do těla mého táty. Zůstala jsem tam jenom stát a vše sledovala z hrůzou v očích. Když si dokončil své dílo a zmizel si, tak jsem se tak nějak vzpamatovala a běžela k mrtvým tělům svých rodičů. Prahla jsem po pomstě ohledně mariňáků, za ten jejich útok, který zasypal mé rodiče, a i tobě, že si bodal mého taťku. Myslela jsem si, že patříš k mariňákům. Přidala jsem se k pirátům, kteří tam byli. Souhlasili a vzali mě mezi sebe. Pak na mě čekalo překvapení, když jsem tě v té posádce pirátů zahlédla. Řekla jsem si, že jednou tě zabiji, abych jsem pomstila taťku." vyprávěla jsem svůj příběh, který jsem jednou říkala Midori. Bylo to podruhé, co jsem o smrti rodičů s někým mluvila. Tentokrát mi tekly slzy. Při vyprávění jsem si hrála s přívěškem, který jsem měla na krku. Chvíli panovalo ticho. Netušila jsem proč, ale přišlo mi, že přemýšlí co vlastně má říct.

,,P-promiň...Ten přívěšek máš od rodičů?" dostal ze sebe Law.

,,Jo, je tam jejich fotka." přikývla jsem.

,,Mohu se podívat?" zeptal se Law. Sundala jsem si přívěšek z krku a ukázala ho Lawovi. Byla na ni fotka, kdy jsem byla mezi svými rodiči, jako tříletá. ,,Pěkná fotka. Ještě jednou promiň. Byl jsem malý a bál jsem se. Už nevím co jsem si myslel. Ale proč si mě už dřív nezabila? Neříkej, že si neměla příležitost, to ti neuvěřím." znovu se mi omluvil a zeptal se mě, proč jsem svou pomstu už dávno nevykonala.

,,N-nenastala ještě správná chvíle." jenom jsem ze sebe dostala. Ten důvod jsem znala, ale říkat to Lawovi, to jsem nechtěla. Law mi vrátil přívěšek a já si ho zase dala na krk. ,,Ale až ta chvíle nastane, tak si piš, že tě zabiji já a nikdo jiný než jenom já."  dodala jsem rázně.

,,Ruku na to?" zeptal se Law. Podívala jsem se na něho. Ruku nastavil sevřenou v pěst a na tváři se usmíval.

,,Dobrá. Kromě mě, tě nikdo jiný zabít nemůže." souhlasila jsem, sepnula jsem ruku v pěst a bouchli jsme se, na stvrzení našeho slibu. Ale už teď jsem věděla, že ho nechám zemřít stářím. Že ho nezabiji. Už bych to nedokázala a to mám už vyzkoušené.

,,Teď půjdu k ostatním. Až budeš chtít, tak přijď za námi." usmál se Law a postavil se. Čepici mi nechal na mé hlavě a pomalu odešel. Ale naše povídání slyšel ještě někdo, který byl schovaný. Po chvíli se ozval dívčí hlas.

,,Smím?" zeptal se dívčí hlas. Byla to Nami. Setřela jsem si slzy, protože jsem už nebrečela. Podívala jsem se na Nami a přikývla jsem hlavou na souhlas. Nami si sedla na místo, kde před chvílí seděl Law. ,,Mohu se tě na něco zeptat?" zeptala se mě. Podívala jsem se na Nami a znovu jsem přikývla. ,,Ty ho miluješ, že jo?" zeptala se mě.

,,K-koho?" dostala jsem ze sebe. Netušila jsem, koho má zrovna na mysli.

,,Myslím Lawa. Koho si myslela, prosím tě?" divila se Nami.

,,Právě, že nikdo." usmála jsem se na Nami. ,,Jak si to poznala?" zeptala jsem se Nami místo toho, abych jsem jí odpověděla. Ale tou mou otázkou pochopila, že ho doopravdy miluji.

,,Jsi dost čitelná. Hned jsem si toho všimla." vysvětlila mi Nami. Zarazila jsem se. Doufala jsem, že si toho nevšiml i Law, protože jeho odmítnutí bych jsem asi nepřežila.

,,T-to vážně?" dostala jsem ze sebe.

,,Chlapi si toho nikdy nevšimnou, na to jsou moc tupí. Ale my ženy to zaregistrujeme hned." vysvětlila mi to Nami. Ulevilo se mi, aniž bych věděla proč. 

,,Aha..." jenom jsem ze sebe dostala.

,,Neboj, budu jako hrob. Ale radím ti, aby sis o tom s ním promluvila. Jak dlouho se znáte?" zeptala se mě Nami.

,,Dvacet let." řekla jsem pravdu.

,,T-tolik let?" byla překvapená Nami. ,,Kolik vám je let?" byla stále překvapená Nami.

,,Mně je dvacet pět a Law je o rok starší." usmála jsem se na Nami. 

,,Páni. A to mezi vámi se nic nestalo?" divila se Nami.

,,J-jak to myslíš?" dostala jsem ze sebe v šoku.

,,Že jste si ještě nevyznali lásku. Proboha na co myslíš?" zhrozila se Nami.

,,Eh...Takhle." ulevilo se mi. ,,Nikdy jsem neměla odvahu se mu vyznat. A stále ji nemám. A on? To netuším proč neudělal první krok. Ale myslím si, že jeto jednostranná láska." dodala jsem.

,,Měli by jste si o tom promluvit co nejdřív. Prostor ti k tomu vytvořím. Je na čase s tím něco udělat. Sice sama zkušenosti nemám, ale radím ti tak, jak to vidím já. Můj názor." vysvětlila mi Nami.

,,Pokusím se." usmála jsem se na Nami.

,,Až přistaneme na pevnině, tak ti koupíme sexy oblečení a ty se Lawovi vyznáš." zasnila se Nami.

,,Ale sukni, nebo šaty na sebe nevezmu." hned jsem Nami varovala.

,,Neboj, něco vymyslíme." mrkla na mě Nami. ,,Nevrátíme se?" zeptala se mě a podívala se na mě.

,,Myslím, že jo." souhlasila jsem. Obě jme se postavily, když se ozval Sanjiho hlas.

,,OBĚD!" zavolal Sanji na celou loď. Obě jsme se vrátily k ostatním.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.