Friendzone - Epilog
Informace:
Já vím. Je to slabý. Co si budeme povídat.
Pravdou je, že s touto povídkou jsem někdy od páté kapitoly začala mít dost nenávistný vztah, a tak jsem ráda, že jsem ji nakonec dopsala. Celkem vtipné je to, že mě to nakonec docela i bavilo.
Dobrá zpráva je, že je konečně dopsaná a já se můžu bez výčitek vrhnout na ostatní!
Tak ahoj u další povídky :)
Victorie
Cítila jsem jeho rty na těch mých.
Můj nejlepší kamarád, se kterým jsem vyrůstala. Kluk, kterého jsem nikdy nebrala za potencionálního partnera. A přesto tu byl, líbající mne, s jednou rukou omotanou okolo mého pasu a druhou uvnitř toho hnízda, které jsem ještě dopoledne mohla nazvat upravené vlasy.
Zavolala jsem mu, protože to on mě vždy dokázal uklidnit. Zvládal mi vyčarovat úsměv na rtech, i když se vše zdálo ztracené. Tak proč, proč se teď sakra dělo tohle? Po všem tom, co se dnes už stalo? To se mi snad osud vysmívá? Jiné vysvětlení jsem totiž neviděla. Ale rozhodně mi to k smíchu nepřišlo.
Něžně se ode mě odtáhl a zkoumavě si mě prohlížel.
„Ericu... Já... Ty...“ koktala jsem ze sebe zaraženě. Musela jsem vypadat překvapeně, protože sama jsem cítila, jak na něj zírám. „Děláš tohle z lítosti? Protože to fakt nemusíš. Nepotřebuju, abys mě takovým způsobem litoval, dokážu se s tím vyrovnat i bez toho.“ usmála jsem se na něj. „Chápu, že se snažíš pomoct, ale jsem ráda za to, jak to mezi námi je teď.“
„A proč bych to měl sakra dělat z lítosti?“ obořil se na mě. Jeho reakce mě zaskočila. Čekala jsem snad všechno, jen tohle ne.
„Myslíš si, že bych tě líbal jen tak?“ pokračoval. „Že jsem si řekl „je, hele, Victorii už zase po pár dnech odkopl jeden z jejích kluků, tak jí zvýším sebevědomí tím, že se s ní budu líbat, i když to vůbec nechci“?“ křičel na mě. Byla jsem ráda, že naši nebyli doma, i když mi bylo jasné, že jim to sousedi rádi převypráví.
„Celej život jsme kamarádi. Ani jednou to nevypadalo na něco víc. A najednou mě tu líbáš?“ bránila jsem. „Navíc si nemyslím, že ti je něco do toho, jak, kdy a kdo mě odkopnul.“
V žílách mi vařila krev. Byla jsem naštvaná jako snad nikdy předtím. To si vážně v takové chvíli chce utahovat z mých vztahů? On, který ještě žádný neměl?
„To si třeba myslíš špatně, vzhledem k tomu, že si mě vždycky, když se s tebou někdo rozejde, zavoláš, abych tě přišel utěšovat. Ale toho si naše princeznička Vicky nevšimne, že jo. Ona mě přece bere jako samozřejmost. Uvědomila sis někdy, kolikrát jsem to na tebe zkoušel? Ty kluci předtím... Nikdo z nich tě nechtěl tak, jako já. Nikdo z nich tě tak neznal. Dokázali vůbec říct, jak se jmenuješ příjmením? Kdy máš narozeniny? Jakou máš oblíbenou barvu?“ ptal se a na tváři mu bylo vidět značné zoufalství.
„Ví o tobě alespoň jeden z těch kluků něco víc než jen to, že jsi hezká?“
Smutně jsem si ho prohlížela. Věděla jsem, že měl pravdu. Zároveň jsem však věděla, že mu jeho city nemůžu opětovat.
„Nezlob se na mě Ericu, ale myslím, že bys měl jít. Nechám si to projít hlavou, ale nechci ti teď říct něco, čím bych ti ublížila.“ řekla jsem klidně. Párkrát zamrkal, ale nic nenamítal. Zvedl se z postele a vyrazil ke dveřím.
„Budu čekat.“ řekl tiše a odešel domů.
***
„Tori!“ Zakřičela na mě Cat na druhém konci školní chodby.
„Ahoj Cat.“ pozdravila jsem ji, když ke mně došla. „Máš úkol z biologie?“
„To je první věc, na kterou se po víkendu zeptáš?“ podivila se se smíchem. „Ale abys věděla, tak mám. Ovšem otázka je, jestli ti ho dám opsat.“ Šibalsky na mě mrkla.
„Cat, no tak! Přeci nenecháš svoji kamarádku ve štychu!“ prosila jsem a mírně ji šťouchla do ramene.
„To záleží. Koupí mi ta kamarádka pití?“
„Fajn!“ souhlasila jsem a společně jsme zamířily k automatům. Co já bych neudělala pro to, abych nedostala pětku.
Proplétaly jsme se davem lidí, když jsem zakopla a nechtěně strčila do jednoho ze studentů.
„Omlouvám-“ zastavila jsem se, když jsem si všimla toho, kdo to je. „-se...“
„Nic se neděje.“ odpověděl, jeho bíle blond vlasy mu padající do očí. To já ho většinou strkala k tomu, aby si je nechal pravidelně stříhat. Teď na to nejspíš nikoho nemá.
„Jsi v pohodě?“ zeptala se Cat, starostlivě mě zkoumající. Na souhlas jsem zakývala hlavou a vybídla ji k tomu, abychom se daly znovu do chůze.
Už tomu bylo půl roku, co jsme se s Ericem přestali definitivně bavit. Předtím bylo spoustu pokusů o to navázat přátelství, které jsme v minulosti měli, ale jak se pokaždé ukázalo, vše bylo marné. Nedokázal se vypořádat s tím, že jsem k němu necítila to samé, co on ke mně. Nakonec se se mnou rozloučil s tím, že se omlouvá, ale nevidí pro něj jiné východisko než to, aby se naše cesty rozešly.
Vyčítala jsem mu to? Vůbec. Ani jednou jsem to neudělala a ani jednou to neudělám. Byla jsem pro něj šťastná, doufala jsem, že mu tak bude líp.
I tak jsem však byla smutná. Zůstala po něm rána, která se zatím nehojila. Mnohokrát jsem přemýšlela nad tím, co jsem mohla udělat jinak, aby to nedopadlo takhle. Ale vždy jsem došla k názoru, že pokud bych nezměnila své city, musela bych se natlačit do vztahu, který by byl založený na přetvářce a lži, což si nezasloužil.
Rozdělili jsme se. A asi to tak bylo nejlepší. Já si po tolika nešťastných pokusech našla kluka, se kterým jsem měla šťastný vztah. On se začal soustředit na basket a stal se z něj jeden z nejlepších hráčů jeho věku.
Bylo mi líto, že jsem mu nemohla pogratulovat. Jediné, co mi zbylo, bylo ho z dálky podporovat.
Tak sbohem, Ericu. Kéž se naše cesty protnou v příštím životě, kde se už nikdy nerozdělí.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
